Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázici 31

17.02.2010 (12:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2581×

31.

Letěl si zahradou ve stavu beztíže

Se stromy rozprávěl, poslouchal hlemýždě.

Po síti vyšplhal s hbitostí pavouka

Ulitu zahodil nemyslel na brouka

Jenž se mu uhnízdil v krunýři myšlenek.

Motýlům tancoval na svatbě housenek.

Vrtěla se nervózně na sedadle a sledovala dění za oknem. Příroda se tam pohybovala hned o něco rychleji. Snažil jsem se udržovat povolené rychlosti, ale občas mi nedalo ji nepotrápit. Byla tak rozkošná a já ji nemohl vyhnat z hlavy.

,,Kam jedeme?‘‘ zašeptala vyděšeně a já se pousmál.

,,Je to moje nejoblíbenější místo. Byl jsem tam zatím jenom párkrát... když jsem neměl co dělat. Myslím, že by se ti mohlo líbit.‘‘

Nadzvedla jedno obočí, ale dál se neptala.

,,Nač máš ten fotoaparát? Není zbytečný  pro knihovnici to nosit?‘‘

Nervózně si skousla ret a zavrtěla hlavou.,,Ráda fotím,‘‘ přiznala a zrudla.

,,Co třeba?‘‘ vyzvídal jsem.

,,Přírodu, zvířata... osoby.‘‘

Pousmál jsem se a já lehce zabočil doprava. Měl jsem trošku obavy, aby se jí to líbilo, ale u ní jsem si nebyl jistý ničím. Auto s lehkým zavrněním ohluchlo, když jsem zatočil klíčkem a opřel se do sedadla.

,,Jsme tu.‘‘ Otočil jsem se k Marii, která seděla na sedadle a dívala se se zájmem dopředu.

Vystoupil jsem z auta a rychle ho obešel. Když jsem otevřel dveře, Bella stále zírala hypnotizovaně před sebe a připomínala sochu. Má osobní bohyně. Bože, zase si ji přivlastňuju. ,,Marie?‘‘ Stále nereagovala. ,,Bello?‘‘ zkusil jsem znova a tentokrát tu byla až moc rychlá reakce. Bleskově se otočila směrem ke mě a zabodla prst do hrudi.

,,Bella není mé jméno, Edwarde, pokud ho znova řekneš, neručím za sebe.‘‘

Opravdu to vyznělo jinak, než je to myšleno? Nebo její myšlenky byly stejně něžné jako její hrozba?

Šibalsky jsem se usmál a pomohl ji vystoupit. Nabídl jsem jí rámě a pomalu s ní kráčel k tomu místu. Stáli jsme na útese. Slunce, které bylo přikryto věčně mraky jemně prosvítalo přes baldachýny mraků a dopadaly na obrovské jezero. To pak tvořilo odlesky a třpytilo se jako my na sluníčku. Bylo to tu kouzelné. Až s ní získalo to místo svou krásu. Krásný diamant ozářil prsten, ten obyčejný kroužek stříbra.

,,Páni...‘‘ vydechla a pomalu se přibližovala ke kraji. Byl jsem kousek za ní, abych ji stihl zachytit, kdyby padala.

,,Pozor, abys nespadla,‘‘ upozornil jsem ji pro jistotu a ona se ke mě otočila. Úsměv zdobil její upřímnou tvář a pomalu ke mě šla.

,,Pojď mě držet.‘‘ Konečky jejích prstů se dotkly hřbetu mé ruky a jemně jimi sjela a propletla naše prsty. Cítil jsem, jak zase moje tělo nabírá teplotu. Ona byla jako oheň. Rozehřívala led a já cítil zase prachobyčejné lidské pocity. Nervozitu, omámení... bylo to o tolik silnější, než když jsem upírem. Její srdce zrychleně tlouklo a já k ní shlížel s láskou v očích. Její rty se roztáhly do úsměvu a opatrně mě táhla za sebou k okraji útesu. Když došla těsně k okraji, sotva krok od propasti, zastavila se. Zůstal jsem kousek za ní, ale naše dlaně se stále líbaly. To dříve upírské, ledové tělo bylo teď horké, vařící. Cítil jsem se jako slunce, které vydává své teplo okolí.

Ona se lehce zatřásla a sklopila hlavu. Spojila si obě mé ruce okolo pasu a sledovala je. Byl jsem jako hadrová panenka. Nevěděl, co mám dělat. Jak dělat. Nevěděl jsem, jak ji něčím nevyděsit. Odstoupila o krok od okraje a přitiskla se k mé hrudi.

,,Teď mi je už teplo,‘‘ pousmála se a lehce naklonila hlavu na stranu, aby se opřela o mé rameno.

,,Jestli je ti zima, klidně se můžeme vrátit domů. Tohle místo neuteče.‘‘

,,Ne, je mi nádherně.‘‘

,,Určitě?‘‘ ověřoval jsem si.

,,Ano.‘‘ Povzdechla si a oba jsme mlčky sledovali celý ten kráter přeplněný vodou. Bylo tu tak klidně. Moje ruce okolo jejího pasu vnímaly každý její nádech a stěží jsem odolával tomu, abych jim dovolil stoupat výš.

,,Vyprávěj mi o tom,‘‘ zašeptala najednou.

,,O čem?‘‘

,,O tom, jaká jsem byla tam... na tom místě. Jak jsi dostal tu práci. Vyprávěj mi, co za blbosti jsem říkala. Už si nemůžu pomoct. Stále mě to zlobí, že si to nepamatuju. Prosím.‘‘ Otočila se mi v objetí a vpila se do mých očí. Ach, byla jen pár málo centimetrů od mé tváře. Jen se trošku sehnout a ochutnat její rty...

Zavřel jsem pevně oči a přikývl. Pomalu jsem klesal na kolena a stahoval ji s sebou na zem. Neposunula se dál ode mě. Nepřiblížila se ani o kousíček. Sedli jsme si a stále byli od sebe stejně blízko a zároveň daleko, jako předtím. Skousla si spodní ret a vzala jednu ruku a držela ji v dlaních.

,,Když jsme se sem s rodinou přestěhovali, chodil jsem chvíli na střední. Byla to vcelku nuda. Vše, co se tu zde učilo jsem uměl už dávno a učitelům jsem lezl upřímně taky na nervy. Můj otec, pracuje tu jako doktor. Tedy, on není můj pravý otec, já i moji sourozenci jsme adoptovaní, ale to je vedlejší,‘‘ začal jsem a ona se zájmem poslouchala a pohrávala si s mou rukou.

,,Chtěl jsem něco dělat, než celé dny jen sedět v lavici a poslouchat něco, co už umím a tak jsem řekl otci, zda bych nemohl pracovat v sanatoriu. Vím, bylo to pošetilé, kazit si zdravý rozum hned na počátku, ale nemohl jsem si pomoct. Něco mě tam táhlo. Hned první den, co jsem tam přišel mě doktor seznámil s Mary a s tebou. Stále si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Ležela si na boku, na té nepohodlné posteli. Bílé šaty a rozpuštěné vlnité vlasy. Četla sis knížku a nás si nevšimla. Tvé pravé jméno Marie pro tebe neexistovalo. Buď jsi byla Lilith, nebo Bella.‘‘

,,A která z nich byla lepší?‘‘

,,Určitě Bell, ale Lilith byla její součástí a já ji nemohl jen tak nenávidět. Obě jste mi přirostly k srdci. Víš, Bella byla tak křehká... připadala mi jako nejkřehčí pírko na světě. Nevinná, krásná a starostlivá. Uzavřená ve svém krásném světě. Lilith byla její opak. Byla tvrdá. Vsadil bych se, že by dokázala i zabít, ale věřil jsem, že Bella někde uvnitř jí ji v tom zabrání. Lilith byla dravá, abych to tak nějak řekl.‘‘

,,Dravá?‘‘ zvedla Marie obočí a usmívala se.

,,Toužila po tělesné lásce.‘‘ Ihned jsem viděl v jejích očích záblesk poznání. Bella začala nabírat rudou barvu a sklopila zahanbeně hlavu. Prstem jsem jí jemně zdvihl hlavu k sobě.

,,Ale i tak jsi byla roztomilá.‘‘

Její srdce se rozbušilo o sto šest a rudá byla až za ušima.

,,Miloval jsem tvoje úvahy. Byly tak nevšední. Tehdy jsi mi říkala Edmund. Edward a Edmund jsou jména příbuzná, takže jsem si rychle zvykl a nevadilo mi to tolik. Bella byla hodně romantická. Zbožňovala, když jsme mluvili o lásce, zbožňovala celý svět. Byl pro ni tajemný. Jednou jsi říkala: ,Co je ticho a co je vzduch? Tolik se od sebe liší, ale přesto jsou jedno a to samé. Jsou milenci. Stejně jako láska i nenávist. Necháváš se unášet tichem, ale přesto slyšíš, jak vzduch pluje okolo tebe. Lehce se otírá o tvou kůži, laská tváře, pohrává si s pramínky vlasů, ale stejně jako ticho ho nevnímáme. Svým způsobem nenávidíme. Ticho i vzduch mají tolik barev, ale člověk je nevidí.‘ Byl jsem z toho zmatený, ale jaksi... jsem byl omámený a pochopil to, cos mi chtěla říct.‘‘

,,Asi se zahrabu pod zem. Jaké nesmysly zamilované jsem to říkala,‘‘ pousmála se a rychle se podívala na něco jiného.

,,Říkala jsi nádherné nesmysly. Dávaly větší smysl než vše na zemi. Pár dní poté jsem se tě ptal také na to, jak pro tebe vypadá strach. Chtěl jsem vidět svět tvýma očima. Přesně si pamatuju tvá slova: ,Je skrčený v koutě. Třese se jako osika. Všichni na něj křičí, bijí ho a nenávidí. Oči má panicky rozšířené, rty se chvějí a po pobledlých tvářích kanou kapky slz. Mám z něj husí kůži, když se ke mně přiblíží, ale vím, že je tu stále se mnou a vyčkává na svou chvíli.‘ ‘‘

,,Máš asi hodně dobrou paměť, když si to pamatuješ,‘‘ zkonstatovala a přejížděla ukazováčkem a prostředníčkem po mé dlani. Vydávalo to příjemné impulsy do celého mého těla. Elektrické dotyky. Magnetické. Přitahovala mě celým svým bytím.

,,Kdo je Daniel?‘‘ zeptal jsem se opatrně. Zastavila své pohyby na mé dlani a podívala se na mě. Moje srdce poprvé za to století se pohnulo. Zalápal jsem po dechu. Moje srdce! Moje srdce! Panebože! Ono tluče! Rychle jsem si k němu přitiskl jednu dlaň a lápal po dechu.

,,Jak to víš?‘‘zašeptala. Vytrhla mě tak z té podivné, nepochopitelné agónie.

,,Lilith mi tak říkala...‘‘

Marie se zamračila. ,,Daniel byl můj nejlepší kamarád. Před půlrokem zmizel. Myslela jsem, že utekl do Evropy. Lákala ho charita. Chtěl pomáhat lidem. Sliboval, že se mi ozve, ale když... když  jsem se jednou vrátila domů, matka brečela a Seth mlčel. Zabili ho. Našli ho v nějaký uličce, tuhý, studený a rozsápaný jako zvíře. Dalo by se říct, že on mě držel nad vodou. Když jsem pak viděla tátu... zcvokla jsem se a upadla na nějakou dobu do té... temnoty.‘‘ Těžko se jí o tom mluvilo a já na ní jasně viděl tu bolest.

Natáhl jsem se k ní a objal ji. Přetáhl jsem si ji do náruče a kolébal se s ní. Vzlykala mi do hrudi a její horké slzy se vpíjely do mé kůže. Jasně jsem si všímal, že při silném dotyku její ruky se moje kůže tvaruje okolo jejích prstů Byl jsem zase jako člověk!

,,Bella bylo tvoje nejmilejší jméno. Proto sis ho tehdy vybrala i když tě teď zlobí.‘‘

,,To je asi pravda, Edmunde,‘‘ zašeptala a zvedla ke mě oči, které byly celé červené od pláče.

,,Vážně na tom tvém druhém jméně je něco krásného. Edmund... zní to jak nějaký král. Edward... to je rozšířené jméno celkem.‘‘ Zamračila se.

,,Ano,‘‘ přitakal jsem a setřel jí palcem slzy.

,,Víš, hodněkrát jsem přemýšlela nad tím, jaké to je tam v Evropě. Jestli by se mi tam žilo líp.Já vím, ta válka a fašismus, ale lákalo mě to...‘‘

,,A teď už ne?‘‘

,,Ne tolik. Přesto bych se tam chtěla někdy dostat.‘‘ Zatvářila se smutně. Trhalo mi to srdce na kousky.

,,Víš co, někdy tě s sebou potáhnu na naše cesty kolem světa. Zastavíme se, kdekoliv jen ukážeš prstem. Projedeme každou zemi, kterou si budeš přát.‘‘ Začala se otřásat smíchem.

,,Nekecej nesmysly. Zní to až moc sladce, Edwarde...‘‘ okřikla mě a sklopila pohled. Odtáhla se ode mne.

,,To nejsou nesmysly...‘‘ zamumlal jsem a natáhl se pro její ručku. Necukla se. Byl jsem překvapený.

,,Co jsem v tom blázinci dělala, že jsi na mě tak milý?‘‘ Pousmál jsem se. Při vzpomínce na to, jak moc jsem toužil po tom být s ní. Jak moc nás bolelo být od sebe.

,,Nevím...‘‘

,,Bella byla dozajista velice romantická bytost.‘‘

,,To ano...‘‘ kam tím míří?

,,Taky určitě hodně výřečná,‘‘ pokračovala.

,,Jen zasněná.‘‘

,,Byla krásná.‘‘

,,To ty jsi.‘‘

,,Políbila jsem tě?‘‘ vyhrkla a já se na ni překvapeně podíval. V jejích očích byly jiskřičky a na tváři ruměnec. Pootevřela rty a vydechla. Dokonale mě tím omámila. Jemně jsem se k ní naklonil a sledoval její oči. Vpíjely se do mých a bylo v nich očekávání.

,,Ano...‘‘ vydechl jsem a otřel se rty jemně o její. Neodpovídala. Zavřela víčka a jemně sejí chvěla. Políbil jsem nejdřív její spodní ret a pak se opatrně na její rty přitiskl. Zase jsem ochutnával jejich sladkost. Vnímal tu měkkost. Teplo, které z nich sálalo. Pomalu ale jistě se přestávaly tvarovat okolo mých, protože moje kůže ztrácela na tvrdosti. Položil jsem svou dlaň okolo jejího krku a její ruce se mi obmotaly okolo mého. Tiskla se ke mě. Tiskla se ke mě stejně jako tehdy.

Toužebně, sladce. S nevinnou opatrností a nejistotou. Přitahovala si mě blíž k sobě a mě jemně zacukaly koutky rtů. Její dech byl přerývavý. Srdce jí sprintovalo o sto šest a dychtivost po dalších polibcích nedovolovaly, aby se odtáhla.

,,Políbil jsi mne ty?‘‘ zašeptala v polibku s jejími rty na mých.

,,Ano...‘‘ Nechtěl jsem jí nic zatajovat. Jemně jsem se od ní odtáhl, abych viděl její reakci. ,,Jak jsem líbala?‘‘ zeptala se a zrudla jako rajče. Začal jsem se smát a pohladil ji po hebké tváři.

,,Líbáš lépe než já. Jako kdybys byla Venuší. A...‘‘ Položila mi prst na rty a zavrtěla hlavou.

,,Jsi první, kterého jsem políbila. Mám touhu zasypávat tě dalšími polibky, ale to by bylo ode mě nepřijatelné.‘‘

,,Mluvíš jako ze starých knih, Ma-‘‘

,,Řekni Bello,‘‘ přerušila mě.

,,Bello,‘‘ zopakoval jsem, jak si přála a ona se blaženě pousmála.

,,Ještě jednou.‘‘

,,Bello...‘‘

,,Zní to tak krásně...‘‘ zašeptala. ,,Ty mě nemiluješ...‘‘ zkonstatovala a já ustrnul.

,,Miluju tě...‘‘

,,Ne, nemiluješ... tvá mysl plane láskou k Belle, nikoliv ke mě.‘‘ Zněla smutně? Zklamaně? Bleskově jsem se k ní natáhl a prudce ji políbil. Přišlo mi to až hrubě vymámený polibek. Přitáhla si mě ještě narychlo k sobě, než se ode mě odtrhla.

,,Bello...‘‘ vydechl jsem. ,,Marie... Bello... co ti zní lépe? Co tě laská v uších? Kterým jménem chceš, abych tě nazýval, má krásná.‘‘

,,Říkej mi jak chceš... pokud mne miluješ, miluju já tebe. Pokud ne, bude to jen jednostranná láska a já ještě dnes odejdu ze svého pracoviště v knihovně a pokusím se už nikdy ti nejít na oči, aby mě neničilo srdce při možnosti, že ty opětuješ lásku jiné.‘‘

,,Bello...‘‘ vydechl jsem.

,,Edmunde...‘‘ skousla si spodní ret a jemně políbila.

,,Patřím jen tobě, žádné jiné. Vždy jsem patřil, patřím a budu patřit tobě, má jediná...‘‘ Přitáhl jsem si ji do klína a spojil naše rty.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázici 31: