Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 29. kapitola

07.08.2011 (18:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4523×

29. kapitola

Během cesty jsme s Edwardem oba zarytě mlčeli a poslouchali pouze písničky z rádia, než jsme dorazili k domu. Edward zaparkoval hned za tátovým autem a vystoupil, načež jsem ho okamžitě následovala. Došla jsem k němu, chytla ho za ruku a jako ovečka připravená na popravu jsem pochodovala za svými rodiči po boku své lásky. Vešli jsme do domu a ani se neobtěžovali si odložit. Táta šel rovnou do obýváku a ukázal na sedačky, ať se posadíme. To bylo dobré znamení, zatím se držel.

„Dobře, tak abychom si to shrnuli. Edwarde, ty víš, že Bella není normální člověk,“ začal táta a Edward přikývl. „Co všechno ti o nás řekla?“ položil mu otázku.

„Charlie, ještě než vám to řeknu, prosím, nezlobte se na Bellu, není to její vina, že to vím. Přišel jsem na to absolutně sám. I na to, že je v tom celá vaše rodina.“

„Bella ti nic neřekla? Jak si na to tedy přišel? Naše rodina to ukrývá po generace a ještě na to nikdy žádný člověk nepřišel,“ divil se táta. V duchu jsem se musela uchechtnout. Ano, v minulosti na to žádný člověk nepřišel a ani v přítomnosti. Naše tajemství je před lidmi stále utajeno, protože sám Edward patří do nadpřirozeného světa, jenže to se samozřejmě otec nesmí nikdy dozvědět.

„Nebylo těžké to uhodnout. S Bellou jsem už dlouho a znám ji natolik, abych si u ní všiml, že není něco v pořádku. V den jejích sedmnáctých narozenin jste se celá vaše rodina chovala divně a Bella pak po celý další týden nepřišla do školy. Když jsem ji pak uviděl, došlo mi, že je nějakým způsobem jiná. A když jsem se začal zajímat o rozdíly mezi normálními rodinami a tou vaší, dal jsem si jedna a jedna dohromady a došlo mi to,“ vysvětloval Edward.

„Zvláštní. Je sice pravda, že jsme si nikdy člověka takhle blízko k tělu nepustili, protože jsme se v minulosti scházeli pouze se svými, ale přesto mě nenapadlo, že je tak jednoduché nás odhalit. Naše rodina je čisté kouzelnické krve. Vždy, když se narodilo dítě, oba rodiče byli čarodějové. Bella je první v našem rodě, která se zapletla s člověkem. No, ale zpátky na začátek. Když si to tedy zjistil, jak to bylo dál?“

„Samozřejmě jsem se s tím svěřil Belle a ona mi pak vše ohledně vaší rodiny vysvětlila.“

„No, alespoň, že ti to neprozradila sama. Pokud ti totiž opravdu řekla vše, pak tedy také víš, že máme svá pravidla, která musíme dodržovat. A jedno z nich je, že naši identitu nesmíme prozradit člověku. Jelikož si na to ale přišel sám, zákon nebyl porušen. Bello, ale pro příště. Nikdy to nesmíš nikomu říct, žádnému člověku, jasné?! Pokud se s Edwardem rozejdeš a najdeš si jiného kluka člověka, nesmí tě ani napadnout mu o nás říkat, protože Edward zareagoval pozitivně. Ten druhý by se nás mohl bát a tím pádem, kdyby to roznesl do světa, by vznikl poprask. Dopadlo by to jako v patnáctém století a začali by nás upalovat. Lidé jsou stále stejní, nehledě na dobu.“ Ach, představa, že se s Edwardem jednou rozejdu, je příšerná. Nad naší budoucností jsem nikdy nepřemýšlela. Nikdy jsem nemyslela na to, že já stárnu a on ne. Že Edward bude navždy osmnáctiletý kluk a já za chvíli budu vypadat jako jeho starší sestra, pak matka a nakonec jako babička. Budu stará a vrásčitá s šedivými vlasy a špatnou pamětí. Jediné, co mi zůstane, bude kouzelnická moc, která mi bude ale stejně k ničemu, jelikož mládí mi zařídit nedokáže. Okamžitě jsem zatřepala hlavou, abych se těch zpropadených myšlenek zbavila. Brr, hrůza.

„Slibuji, že to nikdy žádnému člověku neřeknu.“

„Dobře, jsem rád, že jsme si to všechno vyjasnili po dobrém. Tak mě tak napadá, s rodinou chceme teď o víkendu jet do hor stanovat a zároveň si tak procvičit moc. Když už o nás, Edwarde, víš, nechtěl bys tím pádem vidět naše dovednosti v celé síle? Vsadím se, že jsi zvědavý,“ usmál se táta šibalsky na Edwarda

„My pojedeme na výlet?“ podivila jsem se. Rodiče mi zatím o ničem neřekli.

„Ano, chtěli jsme ti to dnes říct. S maminkou jsme se rozhodli, že nadešel čas oprášit naše dovednosti, abychom je nezapomněli, a ty se k nám přidáš, aby sis jako každý víkend procvičila moc. A spojit to s výletem do hor, kde nás nebude nikdo obtěžovat, byl skvělý nápad. A jelikož o nás Edward ví, napadlo mě, že by si tak v něm uvítala společnost. Přeci jen už napůl patří do rodiny. Zná naše tajemství, to ho dělá napůl členem. Tak co, Edwarde, pojedeš? Věř, že taková nabídka se nebude opakovat.“ Rozzářeně jsem se na Edwarda podívala. Jak je to možné?! Nejdříve jedu domů rozklepaná jako ratlík, že dostanu výprask, protože o mně Edward ví a nakonec mu sám táta nabídne, ať se jde podívat, jak kouzlíme! No, není to…

„Samozřejmě se přidám moc rád. A co si mám vzít s sebou?“ zeptal se.

„Spacák, karimatku a stan,“ odpověděl mu táta.

„A já budu ve stanu…“ načala jsem větu a už ji nedopověděla. Naštěstí mé odmlčení táta pochopil.

„Svým. Samozřejmě budeš mít svůj stan. Neznamená, že jsem nabídl Edwardovi, ať jede s námi, že vás nechám hned spát pod jednou střechou, natož v jednom spacáku. Když mi nejste na očích, dělejte si, co chcete, ale v mojí blízkosti ne.“

„Ale Charlie, když už chceš, aby měla Bella společnost, nech je spát spolu. Když tu budeme my, nic si nedovolí, tak nevychovaní přeci nejsou. Navíc je jeden stan od loňska poškozený, takže bychom museli kupovat nový. Takhle bude moci být Bella v Edwardově a vše bude v pořádku.“ No, není mamka dokonalá? Zářivě a vděčně jsem se na ni usmála a ona na mě naopak lišácky mrkla. Bože, ani si neumím představit, jak se chovala v pubertě. Mám pocit, že hormony se jí plaší pořád, a to je ve středním věku.

„No, dobře, ale jestli vás načapu při něčem… no, víte při čem, tak si mě nepřejte, jasné?“ S Edwardem jsme oba okamžitě pokývali hlavou a táta jen zakoulel očima, ale pousmál se.

„Tak jsme domluveni. Přijeď k nám v pátek po škole. Vyrazíme hned odpoledne a budeme tam až do neděle.“ Radostně jsem vyskočila na nohy a tátu i mamku objala a Edwardovi dala pusu na tvář. No, nemohlo to dopadnout líp?

***

„Bello, už jsi hotová? Čeká se pouze na tebe,“ volala na mě mamka ze zdola. Ach jo, zase poslední. No, nemůžu za to, že mi to trvá trochu déle než ostatním. Jedeme sice do přírody, ale Edward tam bude s námi, takže musím vypadat hezky, což znamená manikura, pedikura, vlasy, líčení a oblečení, to byl největší problém. Absolutně jsem nevěděla, co na sebe. Podpatky jsem okamžitě zamítnula, samozřejmě. Chtělo to něco, v čem se budu cítit pohodlně a zároveň budu vypadat hezky. Nakonec jsem si vybrala džíny, tričko, mikinu zavázala do pasu a kecky.

„Jo, už běžím,“ zavolala jsem nazpět. Naposledy jsem se shlédla v zrcadle a pak vyšla z pokoje. Seběhla jsem schody, když v tom jsem nečekaně narazila do Edwardovy postavy a zřítila se přímo do jeho roztažené náruče.

„Ahoj,“ zašeptal milimetr od mých rtů.

„Ahoj,“ zopakovala jsem po něm. Lišácky se usmál a ovál mě svým sladkým dechem. V naprostém opojení jsem ho vášnivě políbila nehledě na to, že za námi mohou zrovna být moji rodiče.

„Páni, tomu říkám přivítání. Nejdříve mi rovnou spadneš do náruče a pak…“ Nestihl to však dopovědět, jelikož jeho ústa měla opět spousta práce s mými.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za námi. Trhnutím jsme se od sebe odtáhli a jako dva školáci, kteří provedli nějakou volovinku, jsme si stoupli vedle sebe a sklonili hlavu.

„Nevím, nevím, jestli jsem udělal dobře, když jsem vám povolil být v jednom stanu,“ kroutil táta hlavou.

„Tati, vždyť to byla jenom pusa. Vsadím se, že když si byl ty v pubertě-“

„To je naprosto něco jiného. Já byl kluk.“

„Tak je holt viník Edward.“

„No… tím pádem bych s ním měl udělat to, co udělal se mnou otec tvojí matky,“ uculil se na mě táta. Zrudla jsem jako pivoňka a modlila se, aby můj děda tehdy neudělal s tátou to, co si myslím, že udělal.

„A co to bylo?“ optala jsem se nevinně. Ještě více se usmál a odpověděl mi.

„S otevřenou náručí mě pozval na skleničku a pokec jako chlap s chlapem,“ rozesmál se táta. Naštvaně jsem se na něj ušklíbla, popadla též chlemtajícího Edwarda za ruku a odtáhla ho k jeho autu. Nasupeně jsem si dřepla na místo spolujezdce a založila si ruce na hruď. To snad není možné, táta si ze mě normálně dělal srandu. Nejdříve se tváří jako autorita a najednou si ze mě střílí. Jo, chlapi, jsou všichni naprosto stejní, nehledě na to, jak jsou staří, nebo jaké příbuzenské vztahy s nimi mám. Dveře na druhé straně se otevřely a nastoupil Edward.

„No tak, lásko, tvůj táta to myslel dobře. Buď ráda, že mě za to z vašeho výletu nevyškrtnul,“ snažil se mě usmířit.

„No jo.“ Pozvedla jsem oči k nebi a zasmála se. Edward se na mě zářivě usmál a věnoval mi krátký polibek. Poté nastartoval auto a vyjel za tátovým Mercedesem směrem do hor.

„A jsme tu,“ oznámil Edward, když tátovo auto před námi zastavilo na odlehlé mýtině v horách. Nedočkavě jsem otevřela dveře a blaženě se nadechla horského vzduchu.

„Ach, tady je tak krásně,“ zamumlala jsem do větru.

„Místo stvořené pro romantiku,“ zamumlal mi Edward zezadu do ouška.

„Edwarde, nějak zapomínáš na přítomnost mých rodičů, kteří mě bedlivě hlídají.“

„No, myslím, že večer tu bude chybět dřevo. Nešla bys pak se mnou pro nějaké? Tady v lese je dobré chodit ve dvou, hlavně po tmě. A myslím, že tví rodiče budou chtít chodit spolu.“

„Ty si najdeš výmluvu opravdu pro všechno,“ zasmála jsem se, otočila se k němu čelem a lehce ho líbla na rty. Více jsem si však nedovolila, jelikož se za námi vydali mí rodiče.

„Myslím, že tohle je perfektní místo, takže bychom měli vytáhnout stany a postavit je,“ zavelel táta. Edward tedy došel k autu a vytáhl náš stan, který okamžitě šel stavět doprostřed mýtiny.  Táta se k němu přidal a my s mamkou zatím vyndávaly ostatní věci. Nakonec jsme se k pracantům přidaly a pomohly jim.

„A je to,“ prohlásil Edward, když zpevnil poslední stranu stanu.

„Ty seš ale šikulka,“ zasmála jsem se, rukou Edwardovi pocuchala jeho perfektní rozcuchaný účes, načež jsem se okamžitě se smíchem zvedla a rozběhla, protože Edward mě začal honit. Jako dvě malé děti jsme se honili po celé mýtině a protože nemohl použít upíří rychlost, chvíli mu trvalo, než mě dohonil. Svými dlouhými pažemi po mně chňapl a já se s vypísknutím svalila na zem, jelikož mě Edward povalil a málem i zavalil. Celý rozesmátí jsme se pak propletení mezi sebou váleli po zemi a smáli se jako blázni dál a dál. Někde v pozadí jsem slyšela smích mých rodičů.

„Dobře, dobře,“ snažila jsem se nějak vydýchat.

„Za ty vlasy bude odplata, počkej, až zmizíme z očí tvých rodičů,“ sliboval mi Edward.

„Už se nemůžu dočkat,“ řekla jsem vzrušeně a cítila, jak se Edward zachvěl. A vsadím krk, že zimou to nebylo. Nakonec jsme se zvedli a došli k dospělákům.

„Srandy už bylo až až. Myslím, že je čas začít pracovat. Vše je už vybaleno a pro táborové věci bude čas večer. Takže, nejlepší bude, když se s Edwardem posadíte na kmeny a budete pozorovat, jak budeme s maminkou společně čarovat. Ty to pak, Bello, zkusíš se mnou. Je důležité, aby ses naučila spolupracovat s dalším kouzelníkem. Pokud by ses někdy dostala do bitvy, čím více moci se spojí, tím je větší síla. Dobře, Renée, jsi připravena?“ Mamka pokývala hlavou a začala show.

Bylo to neuvěřitelné. Táta s mámou byli jako jeden a společně vytvářeli různé gejzíry barevných světýlek, která se propojovala a spojovala. Ta světýlka měla ohromnou sílu. Dokázala udělat do země díru, vytvořit tunel, porazit strom… Nebo společně ovládali živly, které pak společně opět propojovali a byli si nápomocní. Bylo to prostě neuvěřitelné.

„Páni,“ vydechla jsem ohromně, když skončili. Edward je jen vyvalenýma očima pozoroval. Zřejmě si v duchu snažil vynaložit s tím, že mu právě jeho úhlavní nepřátelé dobrovolně ukázali svoji sílu. Vsadím se, že tohle nikdy v životě neviděl, i když už je na tomto světě nějaký ten pátek.

„Tak, Bello, jsi na řadě,“ řekl táta a ukázal na místo vedle sebe. S roztřesenýma nohama jsem k němu došla a pozorovala, jak si mamka sedá na moje místo.

„Dobře, Bello. Vysvětlím ti techniku a ty si to pak zkusíš, dobře?“ Táta mi vše začal vysvětlovat a já se začala učit.

Edward:

Pozoroval jsem Bellu a celou její rodinu, jak společně kouzlí a nemohl uvěřit tomu, kolik tahle rodina má síly. Pokud by se k nim přiblížil nějaký upír, jakkoliv krvelačný nebo mocný, oni by ho do minuty skolili. Pozorovat však, jakou mají techniku a jak se vše učí, bylo neuvěřitelné. A pozorovat při tom Bellu, to bylo naprosto úžasné. Šlo jí to tak perfektně, doopravdy pro to byla stvořena. Poznal jsem, že má mnohem více síly, než její rodiče dohromady. S upířími smyly jsem si všímal věcí, které nikdy nikdo jiný nezaznamenával. Když jsem uviděl ty prameny, které vytvářejí, na pohled jsem poznal, jak sou silné a kolik v nich proudí energie. Jasné barvy byly naprosto čisté a… Bylo to prostě… Pro to ani neexistuje to správné slovo.

Bella si pak zkoušela pracovat i se svými dary, jak se tomu říká u upírů, a pak mě dokonce zapojili. Hrál jsem nebohého člověka, kterého Bella musí uchránit před upírem. V duchu jsem se lámal smíchy, stejně jako Bella. Poznal jsem jí to na očích a cukajících koutcích. Různě kolem mne roztahovala a stahovala štít, používala posunování věcí a všechnu svoji ostatní moc proti jejímu otci, který hrál padoucha. Chvílemi jsem se docela obával o svoji hlavu, když Bella těsně vedle ní mrhala ohnivými koulemi a mrštila energickými blesky. Kdyby se o pár centimetrů netrefila, měl bych po hlavičce, nebo bych při nejlepším shořel. A já hořím opravdu rychle.

„Přestávku, prosím. Vždyť už cvičíme několik hodin, už se stmívá. Myslím, že je čas i zítra,“ hekala Bella. Po čele jí stékaly kapičky potu a kolena se jí podlamovala. Už dávno jsem chtěl zasáhnout, ale pokaždé jsem se radši stáhnul. Věděl jsem, že její táta ví, že je unavená, proto jsem doufal, že ji už nechá. Ale musím říct, že si dal na čas.

„Dobře, vidím, že už jsi unavená, budeme pokračovat zítra,“ prohlásil Charlie. Bella došla k našemu stanu, kde si vzala čisté oblečení a vydala se k jezírku schovaném mezi stromy, kde se určitě chtěla opláchnout, jelikož si s sebou vzala i svoji toaletní taštičku. Snažil jsem se nemyslet na to, že se několik metrů ode mě promenáduje nahá a radši se dal do řeči s Renée.

Charlie pak přinesl dřevo na táborák a společně jsme si večer opékali buřty. Musím uznat, že to byl jeden z mých nejhezčích večerů. Nikdy jsem nezažil, že bych s někým seděl u táboráku, opékal si buřty a příjemně si s ním povídal. Vládla tu rodinná atmosféra a dělalo mi dobře, že do ní zapadám. Dnešní večer byl velmi lidský. Se svojí rodinou tohle nikdy zažít ani nemohu, když se živí pouze krví.

Renée nakonec vytáhla svoji kytaru, kterou vzala s sebou a začalo se i zpívat. Udivilo mě, jak Bella krásně zpívá. No, nemělo by mě to překvapovat, na ní je dokonalé vše. A já se samozřejmě přidal. Líbilo se mi, jak se můj hlas protkává s tím Belliným. Večer jsem si opravdu moc užil a přiznám se, že mě moc mrzelo, když jsem viděl, že se začíná ostatním chtít spát. Víčka se jim přivírala, i když dělali, že jsou v pohodě. Pro hru na člověka jsem bohužel musel předvádět přesný opak. Po poslední písničce jsme se zvedli a dohodli se, kdo se půjde jako první okoupat do jezírka. Nakonec šel první Charlie, aby to tam okoukal, jestli je to v té tmě pouze s baterkou bezpečné, pak šla Renée, Bella a jako poslední já.

Okoupaný a v čistém oblečení jsem došel do mého a Bellina stanu, rozepnul zip a vklouzl dovnitř. Zase jsem za sebou zip zapnul a zachumlal se do svého spacáku. Pozoroval jsem Bellu, jak tiše oddechuje a nemohl se jí nabažit. Usnula hned, jak se zapla ve spacáku. Nakonec jsem s Bellinou tváří před očima usnul.

Druhý den ráno jsem se samozřejmě probudil dříve než ostatní, a tak jsem volný čas využil ke krátkému lovu, na kterém jsem už dlouho nebyl. Musím přeci využít příležitost, kdy jsem v horách. Takovou hezkou šťavnatou pumičku si samozřejmě nemohu nechat ujít. Z té vysoké zvěře se mi už dělá blbě.

Rozběhl jsem se dál do lesa a začichal. Severovýchod asi kilometr ode mě. Svojí přirozenou rychlostí jsem se rozběhl a zanedlouho už kočičku dostihl. Bohužel jsem neměl tolik času, abych si s ní stihl pohrát, a tak jsem ji jedním pohybem zlomil vaz a přisál se ke krční tepně.

Když v ní nezbyla ani kapka krve, v rychlosti jsem vykopal jámu, pumu do ní hodil a zase zahrabal. Poté jsem se rozběhl zpátky na mýtinu, když v tom jsem uslyšel kroky. Okamžitě jsem zbystřil a tím pádem uslyšel lidské srdce a ucítil moc známou vůni. Pousmál jsem se a upíří rychlostí se dostal za Bellina záda, jednou rukou ji pevně objal kolem pasu a druhou přitiskl k ústům, aby nemohla křičet.

„Není dobré pronásledovat poloupíra, můžou být stejně nebezpeční jako upíří,“ zašeptal jsem jí do ouška. Cítil jsem, jak v momentě, kdy jsem ji popadl, ztuhla, teď se však začala uvolňovat a dokonce se i pousmála. Dal jsem pryč dlaň, aby mohla mluvit a ruku obtočil též kolem jejího pasu, takže byla uvězněna.

„Šla jsem pouze okolo. Vzbudila jsem se, když si tam nebyl, a tak mi došlo, že jsi šel na lov. No, a já si řekla, proč si nevyjít na procházku. Je krásné ráno, proč toho nevyužít. Takže vás asi zklamu, pane Masene, mýlil jste se. Pouze se střetly naše cesty,“ uculila se na mě ta malá potvůrka. Jedním pohybem jsem si ji otočil čelem k sobě a přisál se na její rty. Lehce jsem na ně dorážel a výsledkem byla propustka do jejích úst, čehož jsem okamžitě využil. Dráždivě jsme se líbali a já cítil, jak dole začínám tuhnout a jelikož Bella stála natlačená na mé tělo, cítila to též. Proto se zřejmě odtáhla a provokativně přejela po mé vyboulenině mezi nohama.

„Ale, ale, nejdete na to nějak zhurta, pane Masene? Jsme pár metrů od mých rodičů. Nechcete doufám, aby nás tu takhle našli?“ Ta malá čarodějka věděla, jak na mě.

„Myslím, že došlo dřevo, co kdybychom pro nějaké došli? A také bych se potřeboval svlažit v jezírku. Navíc si nemyslím, že vaši rodiče vstanou v pět hodin ráno,“ usmál jsem se lišácky.

„No, v tom případě bychom si měli pospíšit.“ Bella se ode mě úplně odtáhla a houpavým krokem, kdy jsem s labužnickým pokušením pozoroval její kymácející se zadeček, šla směrem k jezírku a přitom sbírala klacky na zemi. Já jsem se k ní samozřejmě okamžitě přidal a k jezírku jsme došli oba s plnou náručí dřeva.

„Fuj, jsem totálně zpocená, potřebuju se umýt a svlažit. Budete mi dělat doprovod, pane Masene?“ zamrkala na mě ta ďáblice.

„To nevyslovujte dvakrát.“ V jedné sekundě jsem ze sebe strhal oblečení a Bella se jen zachichotala. Schválně se svlékala dráždivě pomalu a já tam stál nahý, pozorující její úžasné tělo jako blbec. Můj kamarád se tyčil v plné výšce a vypadalo to, jako že Bellu pozoruje. Zřejmě ji miluje stejně, jako já. No, spíše miluje její nejchoulostivější místečko. Musel jsem se v duchu zasmát, bože, tomu říkám myšlenkové pochody.

Zatřepal jsem hlavou a vrhl se po Belle. Pevně jsem ji chytl, paže si obmotal kolem jejího štíhlého pasu a skočil s ní do jezírka.

„Á,“ vypískla a chytla se mě jako klíště, když jsme přistáli v jezírku. Moc velká hloubka tu nebyla, takže jsem tu v pohodě vystačil.

„Hmm, to se mi líbí,“ zamumlal jsem jí do krku, který jsem začal jemně okusovat. Krásně se o mě otírala svým ženstvím a dal bych všechno za to, že kdybychom byli na suchu, ucítil bych její vlhkost.

„Edwarde,“ zavzdychala, když jsem jí přejel dlaní po jednom ňadru. Jak jsem očekával, bradavka jí okamžitě ztvrdla do dech beroucího kamínku a já neodolal a vzal si ho mezi ústa. Začal jsem ji dráždit a používal u toho ústa, zuby, dlaně i prsty. Bella se na mně svíjela jako užovka a můj penis už bolestně pulzoval.

„Bello,“ zasténal jsem a prudce do ní najednou vnikl. Bella hlasitě zalapala po dechu a automaticky pohnula pánví proti mně. Ach!

„Bože,“ zasténal jsem opět a začal se v ní pohybovat. Lehce jsem na ni dorážel boky a přitom líbal její úžasné rty, které mě lákaly už od našeho prvního setkání. Vášnivě jsme se milovali v jezírku a nevnímali nic jiného, než sebe.

„Edwarde,“ zavzdychala, když jsem ji dovedl k vrcholu. Ještě jsem do ní dvakrát pronikl až na doraz a došel též vyvrcholení. Cítil jsem, jak se do ní vlévám a zanechávám v ní kus sebe.

„Ach, Edwarde,“ usmála se a sladce mne políbila. Chvilku jsme se tam něžně mazlili, ale pak se umyli a oblékli. Ruku v ruce jsme kráčeli ke stanům, když v tom jsem dnes už podruhé něco uslyšel. Ztuhl jsem v pohybu a pořádně se zaposlouchal. Bohužel jsem tentokrát neuslyšel žádné srdce, což znamená, že to není člověk ani zvíře. Takže to musí být jedině upír. Bella ucítila, že jsem ztuhl na místě a vystrašeně se na mě podívala.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Edwarde, to jsme my. Prosím, můžeš k nám přijít a nechat Bellu tam, kde je? Chtěli bychom si s tebou promluvit. O samotě. Moc nás mrzí, jak jsme se pohádali. Chybíš nám.

V mysli jsem uslyšel Carlisleovy myšlenky a podivil se, co tu rodina dělá. Nečekal bych, že za mnou přijedou. Od toho incidentu, kdy mě s Bellou Carlisle vyhodil z domu mi nesčetněkrát všichni volali, posílali esemesky, jak je to hrozně mrzí, ale já je ignoroval. Nakonec to pak vzdali a už se mi neozvali. Proto mě udivilo, že přišli.

„To je moje rodina, chce si se mnou promluvit o samotě,“ vysvětlil jsem Belle.

„Tvoje rodina?“

„Ano. Bello, nechci tě tu nechat samotnou. Nemusím za nimi chodit, jestli nechceš. Ty patříš ke mně, takže jestli mi něco chtějí, musí to přenést i přes tvoji přítomnost.“

„Ne, Edwarde, to je dobrý. Jdi za nimi, já tu počkám.“

„Bello, nemusíš-“

„Ne, jdi si s nimi promluvit. Chci, aby si za nima šel, když tě o to žádají.“ Navzájem jsme se dívali do očí a já se nakonec sklonil, dlouze ji políbil a poté se otočil a odkráčel ke své rodině.

„Ach, Edwarde,“ zašeptala Alice, když mě uviděla a chtěla se ke mně rozběhnout a obejmout mě. Já ji však zastavil zvednutím ruky a zakroutil hlavou.

„Ne, Alice,“ zašeptal jsem se zavřenýma očima. V duchu jsem se uklidňoval a připravoval se na cokoliv. Nakonec jsem otevřel oči a upřel na svoji rodinu tvrdý pohled.

„Dobře, pokud máte něco na srdci, řekněte to. Nemám na vás celý den.“ Viděl jsem, jak je moje slova zasáhla, ale nedal jsem na sobě nic znát.

Bella:

Sledovala jsem Edwardova záda, jak mizí mezi stromy, než se mi ztratil úplně. Smutně jsem si povzdychla a sedla si na nedaleký pařez, který jsem zahlédla. Chvíli jsem tu seděla, ale pak se rozhodla vrátit se zpátky do tábora. Když tu budu jen tak sedět, budou mě akorát užírat myšlenky. S dalším povzdechem jsem se zvedla a došla až do tábořiště, kde mě překvapili už vzbuzení rodiče.

„D-d-dobré ráno,“ zakoktala jsem. Pane bože, vždyť je tak sedm hodin ráno, jakto že jsou vzhůru?

„Dobré, Bello. Teda, co se děje, že jsi tak brzo vzhůru? Myslel jsem, že tě budu muset jít vzbudit,“ smál se táta.

„No, nemohla jsem nějak dospat, to asi ta tvrdá zem. Ale proč bys mě měl budit takhle ráno? A proč vůbec ještě nespíte?“

„Cvičit moc je nejlepší ráno. A navíc zase až tak strašně brzo není. Edward je už vzhůru? Vsadím se, že ještě spí. Včera mu padaly oči, že málem usnul v sedě.“

„Eee, Edward… se šel proběhnout,“ vypadlo ze mě. Proběhnout? No, super, Bello, nic lepšího sis vymyslet nemohla. Rodiče se nacházejí pouze pár metrů od svých úhlavních nepřátel a ty jim řekneš, že-

„Proběhnout? No, není se co divit. Je to sportovec, musí se udržovat. Zřejmě to bude ranní ptáče.“ Uf, žádné podezření, že se vypařil. „Od včerejška tu nezbylo žádné dřevo. Měli bychom pro nějaké dojít. Půjdeš se mnou, Bello?“ zeptal se mě táta. Cože?! Do lesa?! Že já jsem ty klacky, které jsem tak pracně nasbírala, nechala u jezera. To jsem celá já, sakra!

„No, víš, chtěla jsem to… ehm, jít udělat potřebu. Myslím, že to nevydržím a určitě to bude na dlouho. Radši počkej na Edwarda, až se vrátí, on ti pomůže. Bude tu každou chvíli. Probudila jsem se docela brzy a už tu nebyl. Říkal mi, že chodí každé ráno na hodinku běhat a hodina už uběhla.“ Prosím, Edwarde, vrať se.

„No, dobře. Tak jdi, já na něj počkám.“ Uf. Rychle jsem popadla toaleťák a odběhla mezi stromy jako udělat potřebu. Minuta, pět minut, osm, deset. Bože, Edwarde!

„Bello, prosím tě, co tam tak dlouho děláš?“ volal na mě táta.

„Bolí mě břicho. Ještě chvilku,“ zavolala jsme na něj nazpět. Ježíš, co tam může s nima tak dlouho probírat, už by tu měl být. Dalších pět minut za mnou.

„Bell? Jsi v pořádku? Začínám se o tebe bát,“ volal na mě táta.

„Jsem v pořádku, už jdu.“ Bože, pomoc! S toaleťákem v ruce jsem vyšla z lesa a šla ho uklidit.

„Bello, s maminkou bychom chtěli udělat oheň. Edward se zřejmě někde zaběhal, takže na něj čekat nebudeme. Ví, kde jsme, takže půjdeš s námi pro dřevo, abychom měli zásobu na dnešní večer.“ Ne, ne, ne! Nemůžeme jít všichni do lesa, to bude sebevražda!

„Já nechci pro dřevo,“ snažila jsem se nějak z toho vyvlíknout, abych mohla varovat Edwarda, bohužel marně.

„Žádné nechci, jdeme,“ přikázal mi táta a já myslela, že zkolabuju. Co kdybych předstírala, že omdlím? Ne, to asi nezabere, akorát jim naženu hrůzu. Hold se budu modlit, že se Edwardovi a jeho rodině vyhneme. Vyšli jsme do lesa a šli dál a dál.

„Tady je dřeva dost, nechci jít dál.“

„Bello, užij si to trochu. Kdy se ti poštěstí takhle chodit v přírodě?“ káral mě táta.

„Já jenom ne-“

„Pšš!“ rozkázal mi najednou a znehybněl, stejně jako mamka. Pane bože, co se děje?!

„Co-“

„Pššt!“ Co nejvíce jsem nastražila uši, ale nic jsem neslyšela.

„Bello, poběž! Edward je v nebezpečí!“ zakřičel táta a mně se málem zastavilo srdce. Rozběhli jsme se vůbec nevím kam a táta v rukou začal vytvářet ohnivou kouli, stejně jako mamka.

„Co se děje?!“ zakřičela jsem na ně.

„Upíři,“ zavrčel táta a mě to v té chvíli došlo. Nějak vycítili, že je tu Edwardova rodina. Ach ne!

„Edwarde!“ zakřičela jsem z plna plic a rozběhla se co nejrychleji, kam mě srdce posílalo.

„Bello! Zastav se, je to příliš nebezpečné!“ zněla za mnou tátova slova, ale já ho vůbec nevnímala. Běžela jsem, co mi síly stačily a naštěstí jsem byla mnohem rychlejší než rodiče, takže jsem po chvíli byla daleko před nimi. Když jsem konečně Edwarda uviděla, zrovna se objímal s ženou, která měla vlasy barvy medu. To byla Esme, jak jsem si ji pamatovala od návštěvy.

„Edwarde, řítí se sem moje rodina, myslí si, že jsi v ohrožení!“ zakřičela jsem, až mi zabolelo v krku.

„Cože?!“ zakřičel, abych ho slyšela a otočil se mým směrem. Byla jsem od něj asi padesát metrů, ale připadalo mi to jako kilometr.

„Mí rodiče nějak ucítili tvoji rodinu a myslí si, že jsi v ohrožení! Myslí si, že jsou to cizí upíří,“ křičela jsem. Edward se ke mně okamžitě rozběhl a chytil do náruče. Rozkašlala jsme se jako blázen a nemohla popadnout dech. Edward se semnou okamžitě rozběhl zpátky ke své rodině a postavil na zem. Nohy se mi však podlomily a řítila jsme se na zem. Naštěstí mě Edward včas zachytil a položil na zem.

„Musí si sednout a zkusit zhluboka dýchat,“ slyšela jsem jakoby v oparu Carlisleův hlas.

„Bello, lásko, notak, vnímej mě! Notak, zaostři na mě. Zkus se zhluboka nadechnout,“ namlouval ke mně Edwardův hlas. Snažila jsem se ho najít, ale viděla jsem velmi rozmazaně. Neušlo mi však, jak se kolem nás rozprostřeli do kroužku všichni Cullenovi a já s Edwardem jsme uvnitř. Pomalu se mi začalo dýchat lépe, ale v plících mě pálilo stále. Zrak se mi naštěstí navrátil, takže jsem se mohla v klidu rozhlížet kolem sebe.

„Prosím vás, musíte zmizet! Máma s tátou neví, že jste hodní, že jste jiní. Zničí vás, prosím! Utečte odtud! Oni vás nedohoní,“ promlouvala jsem ke Cullenovým, i když jsem měla krk v ohni. „Snažila jsem se je od vás držet co nejdál, ale nepodařilo se mi to, omlouvám se.“ Do očí se mi začaly drát slzy a moc tomu nepomohlo ani to, že místo toho, aby se na mě Edwardova rodina naštvala, že jsem proti nim poštvala párek zkušených čarodějů, se na mě mile usmívali, tedy část jich.

„Nemusíš se omlouvat, Bello. Pořádně jsme si s Edwardem promluvili a zvážili všechna pro a proti a došli jsme k závěru, že jsme se vůči tobě doopravdy rozhodli unáhleně. Nezáleží na tom, co jsi, ale hlavně kdo jsi. A to, že jsi nás běžela upozornit, je-“

„Bello!“ uslyšela jsem na druhé straně louky tátův vystrašený hlas. Okamžitě jsem zbystřila na svoje rodiče a uviděla, jak vrhli ohnivými koulemi proti Cullenům. Naštěstí jsem zareagovala rychle a správně a vytvořila kolem nás fyzický štít.

„Bello, ne! Proboha! Braň se! Učili jsme tě to! Ten štít dej doháje pryč! Vy hajzlové, nechte moji dceru na pokoji!“ řval táta. Cullenovi se automaticky přikrčili, vycenili zuby a zaujali bojové pozice.

„Mami! Tati! Ne! Oni jsou hodní, znám je!“ pokřikovala jsem na ně a přitom se snažila držet štít.

„Sakra, museli na ní nějak použít svoji moc! Bello, miláčku, to jsme my, tví rodiče. Dej pryč ten štít. Ty a Edward jste v ohrožení,“ mluvili rodiče. Cullenovi najednou vyrazili kupředu, ale narazili na můj štít, takže se nikam nedostali.

„Co je to? Proč nemůžeme dál?“ divil se Carlisle. Ostatní však začínali být ještě rozzuřenější.

„Bellin štít, ten nás chrání před mocí jejích rodičů,“ vysvětloval Edward.

„Tati, tohle je Edwardova rodina! Neublíží nám! Nechte toho útočení, doprčic!“ zakřičela jsem na ně rozčíleně. Kapičky potu mi stékaly po čele, jak jsem se snažila nechat štít na svém místě. Začaly mi totiž docházet síly.

„Cože? Rodina?! To není možné! Oni jsou upíří! Zrůdy! Nemohli vychovávat lidské dítě! Nějak tě oklamali, Bello, poslouchej mě! Dej pryč ten štít, spal je, svoji moc umíš používat! Nesmíš se bát!“ Rodiče už byli skoro u nás a stále mrhali ohnivými koulemi, které se samozřejmě zarážely o můj štít. Z druhé strany se zase snažili prorvat Cullenovi a já cítila, že se začíná trhat. Ne, musím to vydržet! Hlava se mi motala, ale naštěstí jsem stále dokázala normálně myslet.

„Ne, oni jsou doopravdy jeho rodina! Znám je, byla jsem u nich na návštěvě, tehdy o víkendu. Říkala jsem vám přeci o nich. Už dávnou jsem věděla, co jsou, ale věděla jsem také, že jsou jiní, než normální upíří. Přestaňte, sakra, mrhat ty blbý koule, stejně vám to nepomůže!“ Uf, nádech, výdech, jsem v pohodě, zhluboka dýchej. „Nezabíjí lidi. Živí se výhradně zvířecí krví. Edwardův otec dokonce pracuje v nemocnici. Je to nejlepší chirurg ve státech! Každý vám to potvrdí. Edwardova matka zase navrhuje domy a byty. Rekonstruuje je a upravuje. A zbytek rodiny chodí do školy. Opravdu jsou hodní.“ Pozorovala jsem, jak rodiče přestali utočit a zamračeně nás pozorují. Zřejmě se snažili nějak vynaložit s tím, co jsem jim právě řekla.

„To je blbost, nikdy v životě jsem neslyšel o tom, že by se upíří živili zvířecí krví. Určitě ti lhali, ale jak si k nim mohla jít, když si věděla, co jsou, Bello? Jak si to mohla udělat? Po tom všem, co jsme ti o upírech řekli.“

„Šla jsem k nim proto, že jsem věděla už před tím, že jsou hodní. Edward mi to řekl.“

„Samozřejmě, že mu lhali. A to, že mají zlaté oči, to musí být čočky. Taková věc tě přeci nemohla přesvědčit. Víš, že je mají mít normálně červené a taky že je tihle určitě mají. Na to vsadím-“

„Ne, neříkej to! A navíc to je pravda, jejich oči jsou doopravdy zlaté! Zvířecí krev jejich duhovky zbarvila. A víš, jak to vím? Protože je Edward napůl upír!“ Konečně jsem vyřkla slova, které jsem už tak dlouho chtěla svým rodičům říct. Bylo to jediné tajemství, které jsem před nimi měla.

„Bello, nemůžeš si přeci myslet, že-“ Táta však slova nedořekl, protože si Edward nechal zbarvit oči do černa, přikrčil se u mě směrem na rodiče, vycenil zuby a zavrčel jako pravý upír.

„T-t-to n-n-není m-m-možné,“ zakoktala mamka.

„Proboha,“ zděsil se táta, když se Edward upíří rychlostí přesunul ke štítu ke své rodině a upřel na mé rodiče černo černý pohled.

„Můj otec byl upír, matka člověk. Bezhlavě se do sebe zamilovali a počali dítě. Mě. Když jsem se bral na svět, matka zemřela a otec ji nestihl přeměnit. Nejhorší bylo, že jsem byl dostatečně vyvinutý, abych to dokázal vnímat. Doteď mám před očima svoji mrtvou matku. Otec to neunesl a spáchal sebevraždu. Rostl jsem mnohem rychleji, než normální lidské děti. Když mi bylo devatenáct, růst se mi zastavil a tehdy jsem potkal Carlislea. Upíra vegetariána, stejně jako byl můj otec. Ujal se mě a postupně se k nám začali přidávat další členové mé rodiny. Nikdy v životě jsme se dobrovolně neživili lidskou krví. Věřte, že Bella na to, kdo jsem, přišla velmi brzy a nebála se. Poté jsem se zase já dozvěděl, co je ona zač a stejně jsme zůstali spolu. Nikdy nám nevadilo, že jsme každý jiného druhu. Milujeme se a to stačí. Musíte pochopit, že moje rodina vám nechce ublížit. Pokud na ně však zaútočíte, v sebeobraně zaútočí také.“ Edward se krčil u štítu a vyprávěl to, co ho celou jeho existenci tíží na srdci.

„Ty! Jak si mohl! Jsi stejný jako oni. Krvelačná zrůda a ještě si nám oblbnul dceru! Naplánoval sis to dopředu, že?! Vidím, že ti to vyšlo! Vy jste tak odporní stvoření!  Bello, zlato, nesmíš jim věřit-“

„Dost! Ne, přestaň, tati! Poslouchej nás, sakra! Nikdo mi hlavu neoblbnul! Edward mluví pravdu, protože-“ Najednou se mi zatemnělo před očima a cítila jsem, jak se ze sedu řítím na zem.

„Bello!“ vykřikli úplně všichni. Cullenovi se okamžitě strhli kolem mě a Edward mě vzal do náruče. Štít jsem však stále z konce svých sil držela, takže se ke mně rodiče nedostali.

„Bello, lásko, musíš ten štít dát pryč, máš málo energie,“ mluvil ke mně Edward.

„N-n-nemůžu, musím vás chránit. M-m-mí rodiče na vás z-z-zaútočí, pokud ho dám p-p-pryč,“ snažila jsem ze sebe dostat.

„Bude to v pořádku, sakra, Bello, vnímej mě!“ Ne, nemůžu to udělat, Mí rodiče se nesmí na Cullenovi vrhnout za žádnou cenu a já jsem ta osoba, která to může zařídit. Jsem dost silná, vydržím to.

Ležela jsem bezvládně v Edwardově náruči a snažila se zaostřit na sví rodiče. Uviděla jsme je, jak se lepí na můj štít a vrhají po mě zbědované a vyděšené pohledy.

„M-m-mami, t-t-tati, nesmíte na ně zaútočit, jinak vám to n-n-nikdy v životě n-n-neodpustím,“ zamumlala jsem a poté ztratila vědomí.

***

„Už se probouzí,“ uslyšela jsem nějaký hlas. Pohodlně jsem se zavrtěla a pomalu začala otevírat oči. Nejprve jedno oko, pak druhé, ale okamžitě jsem je zase zavřela, protože náhlé světlo mě oslnilo.

„Lásko,“ uslyšela jsem sametový hlas. Znovu jsem otevřela oči a zaostřila na bronzovou hlavu s andělským obličejem.

„Edwarde,“ zachraptěla jsem, ale v krku jsme měla jak na Sahaře. Okamžitě mi podal hrníček s vodou a přiložil mi ho ke rtům. Hltavě jsem se napila a spokojeně zaznamenala úlevu v podobě klidného krku. Žádná bolest. Spokojeně jsem se rozhlédla po místnosti a okamžitě vyvalila oči. Byla jsem v nemocničním pokoji, ve kterém byli Cullenovi i s mými rodiči a všichni upírali zrak na mě. „Panebože,“ zašeptala jsem a okamžitě se vymrštila do sedu. Samozřejmě se mi zamotala hlava, a tak mě Edward, který seděl na židli vedle postele, něžně přitlačil zpátky do peřin.

„Klid, Bello, všechno je v pořádku,“ řekl.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně. Edward se na mě šibalsky usmál a mrkl na mě.

„Jak to tak vypadá, zapsala ses do historie, protože si dokázala něco, co se ještě nikdy v životě nikomu nepovedlo. Dokázala si mezi sebou usmířit po celá staletí úhlavní nepřátele. Moje rodina si po tom, co si nás tak strašně vyděsila, promluvila s tou tvojí a všichni došli k závěru, že není důvod, proč by se měli nenávidět. A jak to tak vypadá, ještě si skvěle rozumí. Tvůj táta totiž o panu doktorovi Cullenovi spoustu slyšel, a tak ho udivilo, že je to Carlisle. A Esme si zase zamilovala Renée, jako každý. Prostě vše dopadlo tak, jak mělo.“

„Ach, holčičko, mrzí mě, že jsme ti nevěřili,“ ozvala se z druhé strany postele mamka. Oči se mi zalily slzami, stejně jako jí a pevně ji objala.

„Mamí,“ rozbulela jsem se jako malá holka. Táta se k nám přidal a společně jsme se tam objímali před všemi Cullenovi.

Nakonec mi vše dopodrobna vyprávěli a já se nestačila divit. Jak mi hned došlo, omdlela jsem na základě vyčerpání. Carlisle mě okamžitě odvezl do nemocnice, kde ho velmi dobře znali a nechali hospitalizovat. Byla jsem den v bezvědomí a dnes dopoledne se probudila. Opravdu jsem nestačila zírat, jak se mezi sebou moje a Edwardova rodina vybavuje, jako by byli staří známí. Bože, vždyť se tak moc nenáviděli, jak se mohli takhle z ničeho nic změnit? Co to zapříčinilo?

„Miluji tě,“ zašeptal mi Edward do ouška.

„Já tebe,“ usmála jsem se na něj a nechala se jím políbit naprosto přede všemi. A jak to bylo dál?

Tak co, líbilo? Já doufám, že ano. Je malá změna plánu. Myslela jsem, že do příští kapči už bych mohla dát i Epilog, ale jelikož se mi to nějak protáhlo, bude Epilog zvlášť. Takže se těště na poslední díl. A budu se těšit na kometíky. :) A ještě děkuji všem, kteří mi tu alespoň jednoho smajlíka nechají. :D Vaše simi1918. Nashle příště. :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 29. kapitola: