Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 26. kapitola

19.06.2011 (14:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5795×

26. kapitola

„Bello, udělej to!“ zařval na mě táta dnešní ráno už po několikáté. Znovu jsem se tedy zaměřila na své ruce a snažila se vyrobit ohnivou kouli. Všechnu svoji sílu jsem věnovala proudící energii mezi mými dlaněmi a šťastně zaznamenávala maličkatou oranžovou kuličku, která se začala zvětšovat. Po chvilce už jsem měla krásnou ohnivou kouli a připravovala se ji odmrštit do krbu, když v tom mi vyhasla, zbyl z ní pouze šedivý kouř.

„Znovu!“ přikázal mi. Hřbetem ruky jsem si utřela kapičku potu, která mi stékala po čele a opět se snažila vytvořit ohnivou kouli. Všechnu energii jsem shromáždila do dlaní a snažila se vytvořit malinkou ohnivou kuličku. Jakmile se mi to povedlo, začala jsem ji zvětšovat, než dosáhla optimální velikosti a já ji odmrštila do krbu.

„Dobře, Bello. Pro dnešek končíme. Pokračování bude zítra,“ ukončil táta dnešní hodinu.

„Tati, já nechci cvičit ráno,“ zaprotestovala jsem. Už dva týdny mám výuku kouzel přesunutou na ráno. Jako blbec musím vstávat v sedm hodin, když mi škola začíná až v devět. Je to děs.

„Bello, víš, že večer jsi už moc unavená. Na kouzla musíš být čilá a ne vyčerpaná z tréninků, školy a vůbec celého dne,“ napomenul mě. Jo, vím, že v tomto má pravdu, ale stejně mě nebaví od pondělka do pátku vstávat o dvě hodiny dříve než normálně. „A běž už, nebo přijdeš pozdě do školy. Edward tu už bude za půl hodiny, dneska jsme to trochu protáhli,“ popoháněl mě. Cože?! Za půl hodiny? Okamžitě jsem se odhmotnila do koupelny, vysvlékla si propocené tílko, tepláky, sundala si ponožky a vlezla si do sprcháče se osprchovat. Jsem zpocená jako po celodenním tréninku ve třiceti stupních vedra.

Odhmotňování. Je to přesně deset dní, co jsem se to naučila a musím uznat, že je to super.

„Tak, Bello. Dnes budeme probírat odhmotňování,“ oznámil mi taťka.

„To je to přemisťování?“ zeptala jsem se.

„Ano. Je to základ všech kouzel. A nemusíš se bát, není na tom nic těžkého. Pro nás je to naprosto přirozené a věř, že někdy i hodně výhodné. Když například nestíháš, můžeš si ušetřit cestu přes celé město a v jedné vteřině se objevit přesně tam, kde potřebuješ být.  Musím se přiznat, že jsem toho nespočetněkrát využil ve svůj prospěch, i když bych neměl,“ přiznal se

„To je pravda. Hlavně když si nestíhal rande, že? Tatínek si myslel, že jsem na to nikdy nepřišla. Ale ono je docela těžké si nevšimnout, když se najednou tvůj přítel objeví před tvými dveřmi i s kyticí,“ smála se mamka, která nám akorát přinesla čerstvě upečené buchty. Okamžitě jsem se na ně vrhla. Uhm, byly ještě horké, mňam. Po kratší přestávce na buchty jsme pokračovali.

„Takže, předvedu ti, jak se to dělá.“ Táta stál přede mnou, když v tom zmizel. Jen tak stál metr přede mnou a najednou byl pryč. „Tady,“ zaklepal mi na rameno a já se samozřejmě strašně lekla.

„Fuj, tati, to mi nedělej.“ Držela jsem se za srdce a on se smál jak retardovanej. Ha ha, to je fakt strašně vtipný.

„Takže. Musíš udělat pouze jedno a to, že se musíš hodně soustředit a zkusit vycítit všechny buňky, co máš v těle.“ Jo, tak to je dobrý vtip. Od kdy dokáže člověk cítit vlastní buňky? Že ho ty žerty ještě baví.

„Dobře, dost srandy. Tak jak se to dělá?“

„Bello, to není vtip. Opravdu se musíš začít soustředit na všechny svoje buňky v těle a pak se snažit se rozpustit. Vím, že to zní šíleně, ale je to tak. Normální člověk to nedokáže, ty však ano. Ty buňky… musíš cítit jemné brnění, jako kdybys byla posetá bublinkami. A pak se snaž co nejvíce uvolnit, jako by ses rozpouštěla v nějakou hmotu a stávala by ses louží. Když se ti to podaří, pocítíš takový nepříjemný pocit. Je to, jak by tě pevně utahovaly obvazy. No a pak se objevíš tam, kde budeš chtít, stačí na to akorát pomyslet. Zpočátku se to zdá těžké, ale není. Tak šup, zkus to,“ nabádal mě. Fajn, cítit bublinky, stát se louží, a pak si nechat utahovat obvazy po celém těle. Ok, to zvládnu.

Zavřela jsem oči a všechny své smysly se snažila zaměřit na bublinky. Nejdříve jsem nic necítila, ale když jsem se opravdu hodně moc soustředila, pocítila jsem jemný náznak, teda myslím. Opravdu to bylo, jako bych ležela v bazénu plném maličkatých kuliček. Těch, co se dávají do pistolí. Představovala jsem si, jak v nich opravdu ležím. A cítila jsem to, opravdu jsem věděla o svých vlastních buňkách.

Fajn, bublinky mám, co tam bylo dál? Rozpouštění? Asi jo. V mysli jsem si promítla, jak se rozpouštím a zbývá ze mě jen neidentifikovaná hmota. Dobře, to bychom měli a jako poslední byly obvazy.

Představila jsme si tedy, že mi doktoři fačují po celém těle. Snažila jsem si vnutit ten tlak, který se však po chvíli stal skutečností. Táta měl pravdu, bylo to opravdu nepříjemné. Toto totiž nebyly obvazy, ale pevná guma, která mě začala pomalu dusit. Hlavou mi prolétla myšlenka, že chci být u Edwarda, když v tom jsem ucítila brnění po celém těle a pak nic. Zase jako bych normálně stála.

Otevřela jsem oči, ale to, co jsem uviděla, mě překvapilo. Už jsem totiž nestála ve skrýši, ale v Edwardově ložnici. Zřejmě si mě nevšiml, protože dál ležel v posteli a četl si nějakou knížku. Udělala jsem krok vpřed, ale jak pode mnou zavrzala podlaha, ve vteřině stál u mě.

„Bello?“ vyvalil na mě oči.

„Ahoj,“ mávla jsem na něj rukou na přivítanou a nesměle se usmála. Objal mě kolem pasu, ale stále nevěřícně pozoroval.

„Jak ses sem dostala? Vůbec jsem tě neslyšel, a to je dost divné.“

„No… já se tak trochu odhmotnila,“ začervenala jsem se.

„Odhmotnila?“ zopakoval po mně nejistě.

„Jo, to je jedno z výbaviček čarodějek,“ řekla jsem a usmála se. Úsměv mi opětoval a pak políbil.

Jo, to bylo opravdu nečekané. Smyla jsem ze sebe poslední zbytky šampónu a vypnula vodu. Zabalila jsem se pouze do ručníku, narychlo si vyčistila zuby, namalovala a učesala vlasy. Dnes jsem si je nechala přirozeně rozpuštěné, na nějaké úpravy jsem neměla čas. V šatně jsem na sebe hodila tričko, minikraťásky s kšandy, které jsem si nechala volně vyset dolů a obula si kecky. V pokoji jsem si vzala kabelku s učením a seběhla schody dolů do kuchyně. Jen jsem v rychlosti popadla cereální tyčinku, houkla na rodiče pozdrav na rozloučenou a běžela ven před dům, kde už na mě Edward čekal.

Naskočila jsem do auta, Edwardovi dala pusu, která se trochu protáhla a připásala se.

„Jedem?“ oslnil mě blýskavým úsměvem.

„Jo,“ pokývala jsem hlavou a neodolala a dala mu ještě jednu mlaskavou pusu. Se šibalským úsměvem se otočil na silnici a vyjel ke škole.

***

Jak je možné, že to tak rychle uteklo? Opravdu nevím. Dnes je prvního května, první Máj a já se neuvěřitelně těším na Edwarda, až pro mě přijede. A jelikož je pátek, máme pro sebe celý víkend. Říkal, že pro mě má nějaké překvapení, tak jsem zvědavá. S mými rodiči to prý domluvil. No uvidíme.

Jsou to také přesně dva měsíce, co jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka. Společné hodiny, co jsem měla s tátou, už nemám, protože je nepotřebuji. Za tu dobu jsem se vše naučila perfektně ovládat a objevila i pár dalších schopností, o kterých jsem neměla ani páru.

Například štít. Mám jak psychický, tak fyzický. Schopnosti jiných čarodějek a kouzelníků na mě neplatí, dokonce i upíří. Táta mi vysvětloval, jak je to s upířími schopnostmi, i když já už to dávno věděla od Edwarda. Tím se vlastně vysvětluje, proč mi Edward nedokáže číst myšlenky.

Nebo také zneviditelnění. Mamka se strašně lekla, když jsem byla v kuchyni a pila kolu ze skelničky. Když v tom jsem najednou zmizela, ale nakloněná sklenička zůstala ve vzduchu a kola v ní mizela do prázdna. To bylo opravdu dobrý. Nejhůř se učila schopnost dotykem zabít. Té jsem se strašně bála.

Měla jsem strach, že tátovi nebo mamce, která nám občas pomáhala, ublížím. Naštěstí už jsem tehdy uměla ovládat štíty, takže jsem se zabalila do bubliny a zkoušela to pouze na květinách. Naučila jsme se to ale ovládat docela brzy.

A nejvíce mě bavilo se učit létat na koštěti. Ano, slyšíte správně. Na koštěti. Tyto hodiny vyučovala mamka. Na košťatech totiž létají jen ženy, u mužů by to prý bylo neestetické. Pamatuji si na sen, který se mi jednou zdál. Byla jsem v něm já a Edward. On běžel lesem tou svojí neuvěřitelnou rychlostí a já letěla na koštěti vedle něho. Prvně mi to přišlo směšné, teď bych to strašně ráda někdy vyzkoušela.

Pak mě také učila vařit lektvary, ale to už tak zábavné nebylo. To byly samé bylinky, bylinky a bylinky. No, jako čarodějka jsem prý nucena to umět, tak to umím.

Vlezla jsem si do sprchy a nastavila si vlažnou vodu. Dneska jsem jak raketa. Z postele jsem vylítla a málem se při tom přizabila. Toto je vlastně první Máj, který prožiju s klukem, se svojí láskou. Tak mě napadá, je tu někde v okolí nějaká třešeň? No, zeptám se rodičů.

Po sprše jsem se jako vždy lehce namalovala, vlasy učesala a vyžehlila a přemístila se do šatny. Jelikož je venku nádherně a moje nálada dosahuje nejvyšší spokojenosti, oblékla jsem si letní šaty, k nim si obula sandálky, do vlasů si dala čelenku a nasadila sluneční brýle. Ještě jsem si k šatům vybrala kabelku, do které jsem si v pokoji dala učení a seběhla schody dolů na snídani.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se na rodiče.

„Dobré, holčičko,“ pozdravila mě mamka a na bar mi položila talíř s palačinkami. Mňam. Byly se šlehačkou, horkými malinami, cukrem a vanilkovou zmrzlinou. S chutí jsem se do nich pustila.

„Dobré, holky moje,“ přišel do kuchyně táta v županu. Mně dal pusu na tvář a mamce na rty. Po celou tu dobu, co jsem tu seděla, jsem se culila jak blbeček a bylo mi to úplně jedno.

„Copak, že se tak usmíváš? Připomínáš mi růžové poupátko,“ smál se táta. No, to je dost možné. Moje růžové líčení tomu jen dodávalo efekt, stejně jako vlasy a oblečení. Ještě více jsem se uculila, když venku zatroubil klakson. Edward. Moje oči se okamžitě rozzářily a mamka s taťkou se rozesmáli. Já si jich ale vůbec nevšímala, zamumlala na ně něco jako pozdrav, popadla kabelku z barové stoličky vedle mě a vyběhla ven před dům. Do Edwardova Porsche jsem málem nabourala, ale nevnímala jsem to a rychle naskočila dovnitř.

„Dobré ráno, lásko,“ usmála jsem se na něj šťastně a věnovala mu krásnou a dlouho pusu. Okamžitě se samozřejmě zapojil a nakonec si mě přitáhl na klín. Ruce jsem mu zapletla do vlasu, natiskla se na něj, jak nejvíce jsem dokázala a líbala ho do posledního dechu.

„Páni, takové přivítání bych bral každý den, lásko,“ zasmál se. Když jsem si ho takhle prohlížela, připadal mi strašně roztomilej. Jak jsem totiž měla zamotané ruce v jeho vlasech, měl je teď ode mě krásně rozcuchané. Byl opravdu k sežrání.

„Hmm… pokud mě dnes políbíš pod třešní, možná bych někdy mohla udělat pár podobných přivítání,“ zaculila jsem se na něj šibalsky.

„To je přeci samozřejmost,“ řekl naprosto vážně. Ještě jednou jsem ho políbila a pak se přesunula na své místo. Připásala jsem a Edward vyjel ke škole.

„Jo, a moc ti to dnes sluší, třešničko,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem a sešlápl pedál až na podlahu.

***

„Bello, dělej, Edward už na tebe čeká,“ volala na mě mamka z kuchyně.

„Vždyť už skoro jsem,“ zakřičela jsem na ni. No tak hold trochu nestíhám, no. Já za to nemůžu, že jsem zaspala. Kdyby mě včera večer i v noci Edward tolik neunavoval, asi víte, co jsme dělali, nebyla bych tak unavená a nezaspala bych. Že on spí jen pár hodin, za to já nemůžu. Ach, když si vzpomenu na včerejšek. Byl to jeden z mých nejkrásnějších dnů, co jsem zažila.

„Můžeme jet?“ zeptal se mě, když jsem přišla na parkoviště.

„Jasně,“ přikývla jsem a on mi jako gentleman otevřel dveře a já nastoupila. Rychle oběhl auto a sednul si vedle mě.

„Kam to jedeme?“ ptala jsem se ho zmateně, když jsem zjistila, že nejdeme ke mně domů.

„Něco jsem ti slíbil, tak to chci splnit,“ usmál se lišácky. Podezíravě jsem si ho měřila. Jeli jsme asi deset minut. Edward zastavil na nějaké stezce, kde jsem to vůbec neznala.

„Kam to jdeme?“ Držel mě za ruku a táhnul do listnatého lesa.

„Uvidíš.“ Šli jsme asi deset minut, když jsme se najednou ocitli v třešňovém sadu.

„Páni,“ vydechla jsem úžasem. Okouzleně jsem vešla mezi stromy a procházela se mezi nimi. Edward mě došel, chytl opět za ruku a odvedl pod největší rozkvetlou třešeň. Pod ní se se mnou zastavil, stoupl si naproti mně a do každé dlaně si vzal tu mou.

„Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj…“ Edward mi tam začal recitovat celou báseň a mně se začaly hrnout slzy do očí. Obdivovala jsem jeho upíří paměť, protože já si tu báseň pamatovala jen do slzy lásky.

„Je pozdní večer- první máj - večerní máj - je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!““ Edward odrecitoval poslední verš a mně už slzy smáčely celý obličej. Něžně mi ho vzal do dlaní a pousmál se.

„Miluji tě a navždy budu, Bello,“ zašeptal, nahnul se ke mně a políbil pod rozkvetlou třešní.

Tak takhle vypadalo včerejší odpoledne, neboli můj první Máj s klukem. Opravdu jsem nečekala, že mě pod tou třešní políbí. Já totiž ani nevěděla, že tu někde nějaký sad je. Edward je prostě dokonalý.

„Bello!“ zavolala na mě už naštvaně mamka.

„No jo,“ zavolala jsem na ni nevrle. Zavřela jsem řasenku a uklidila ji do skříňky. Tak, a s vizáží jsem hotová. Měla jsem nalíčené jemné kouřové stíny s modrým nádechem a vlasy natočené do sexy vln. Přesunula jsem se do šatny a oblékla si už připravené oblečení od včerejška. Což byly džíny, top, bolerko, kozačky a kabelka. Konečně hotová jsem seběhla schody a dole se potkala s naštvanou mamkou.

„Ty jsi opravdu neuvěřitelná,“ kroutila hlavou a do ruky mi vrazila umělohmotnou krabičku, ve které jsem měla řízky v chlebu.

„Tak už běž, ať na tebe nemusí Edward čekat ještě déle,“ popoháněla mě. Dala jsem jí pusu na tvář, stejně jako tátovi, který akorát přišel, rozloučila se s nimi a vyběhla před dům. Otevřela jsem si dveře od spolujezdce a nastoupila.

„Promiň, že jsem zaspala a nestíhala. Takhle to asi nestihneme, co?“ začala jsme se hned omlouvat.

„To nevadí. Tady nás čas nežene, můžeme tam přijet, kdy budeme chtít. A navíc na tom mám také svůj podíl,“ uculil se na mě a já se automaticky začervenala. Ještě jsem zamávala rodičům, kteří stáli ve dveřích, a pak jsme vyjeli. Natáhla jsem se k rádiu, zapla ho a překvapeně zaznamenala, že akorát začali hrát mojí oblíbenou písničku.

písnička

„She said: "I want something that I want
Something that I tell myself I need
Something that I want
And I need everything I see." Zpívala jsem po celou dobu písničky u otevřeného okýnka a Edward se vedle mě po celou dobu smál.

Jeli jsme už asi dvě hodiny a mě dobrá nálada stále neopouštěla. Měla jsem vyzuté boty a nohy opřené o palubní desku, Edward mě jednou rukou objímal a tiskl na svoje úžasné tělo a občas políbil. Vždy se mi maličko zatemnělo před očima, když jsem si uvědomila, jakou rychlostí jede a přitom se nedívá na cestu. No, věřila jsem mu, plně jsem mu důvěřovala.

„Hele, podívej,“ ukázal někam nalevo. Nahnula jsem se, abych přes Edwarda viděla a vydechla. Skoro u silnice se pásli jeleni, laně a jejich kolouškové. Ach, ti koloušci byli tak krásní, hned jsem si vzpomněla na Bambiho. Po chvilce jsem si zase opřela o své sedadlo a pozorovala cestu před sebou.

„Zastavíme se na benzínce, co říkáš?“ navrhl po další hodině Edward.

„Jasně, docela bych si dala kafe,“ souhlasila jsem. A tak jsme hned na první benzince zastavili. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, když jsem viděla pohledy ostatních lidí. Měli co dělat, aby nad Edwardovým autem nezačali slintat. Uchechtla jsem se. Lidé dokáží být tak závistiví.

S Edwardem jsme se chytli za ruce a vešli dovnitř. Došli jsme až k pultu s občerstvením a Edward si koupil klobásu. Jelikož jsem po cestě snědla máminy řízky, hlad jsem neměla, ale kafe si koupila. Společně jsme si sedli ke stolu a Edward začal jíst.

„Opravdu nechceš?“ ptal se mě s pokřiveným úsměvem. Nakonec jsem tedy přikývla a kousla si od něj. Mňam, ta byla vynikající. Nakonec mi ji nechal a krmil mě. Jelikož jsem mu ji skoro celou snědla, koupil si ještě jednu, se kterou jsem ho zase krmila já.

Seděli jsme tam vedle sebe a popíjeli kafe. Byla by to krásná chvilka, kdyby na Edwarda pořád neupírala prodavačka chtivé a koketující pohledy. Edwardovi to samozřejmě neušlo, a tak to vyřešil po svém. Přitáhl si mě na klín. Zasmála jsem se a políbila ho. V tu chvíli jsem vše kromě Edwarda vypustila z hlavy a věnovala se pouze jeho sladkým rtům. Prodavaččiny oči plné blesků mířených na mě, se mi líbily mnohem více.

„Půjdeme?“ zeptal se, když jsem si dopila kávu. On ji měl už dávno vypitou.

„Jo jo,“ pokývala jsem hlavou.

„Ještě jenom zaplatím za benzín,“ řekl a došel k pokladně. Prodavačka se okamžitě napřímila a trochu si sesunula tričko, takže výstřih se jí zvětšil. No, kdyby měla alespoň co ukazovat, ona však byla jak prkno. Edward spěšně zaplatil, a pak jsme konečně vyjeli dál.

Už jsme jeli tři a půl hodiny, když Edward sjel z dálnice.

„Počítám, že už tam asi budeme, že?“ zeptala jsem se.

„Ano. Ještě tak deset minut,“ usmál se a políbil mě na líčko. Po třech minutách jsme míjeli ceduli: Vítejte ve Forks. Hmm, to město neznám. Jeli jsme po silnici, když Edward najednou odbočil.

„Edwarde, co…“ Strašně jsem se vyděsila, když Edward zahnul mezi stromy. On však vjel na lesní cestu, kterou jsem vůbec neviděla.

„Edwarde, kam to jedeme?“ zeptala jsem se ho podezíravě. Co proboha budeme dělat v lese?

„Uvidíš,“ odpověděl mi tajemně. Ach jo. Jeli jsme asi tři kilometry, když se les najednou rozestoupil a před námi stála přenádherná vila. Páni, ten, kdo ji stavěl, byl machr. Byla celá prosklená a vůbec z ní celé dýchal moderní styl. Lidé, kteří v ní bydlí, se musí topit v penězích. Okna bych v ní však čistit nechtěla.

„Páni, to je nádherná vila,“ vydechla jsem.

„Líbí se ti?“

„Ano, moc, ale pořád tak nějak nechápu, co tu děláme.“

„Tohle je vila mé rodiny, kde přebudeme do zítra,“ řekl jakoby nic. Já se však začala dusit. Hned mě začal plácat po zádech, jenže kašel ne a ne ustoupit.

„Děláš si srandu?“

„Nedělám. Myslím, že je ten pravý čas, aby ses setkala s mou rodinou,“ usmál se na mě. Pane bože, Edward mě chce představit svým rodičům a sourozencům.

„A-a-ale vždyť nejsem formálně oblečená a-“ Edward mi ale přikryl rty ukazováčkem a tím umlčel.

„Lásko, vypadáš nádherně, i kdybys měla pytel od brambor. Navíc si tě stoprocentně zamilují, neboj.“

„Já nevím…“

„Bello, vypadáš překrásně, moc ti to sluší. Na setkání s nimi vypadáš naprosto dokonale, vážně. Tak pojď, uděláme jim překvapení,“ zasmál se.

„Počkej, oni neví, že jsme přijeli?“

„Ne. Je to překvapení jak pro tebe, tak pro ně.“

„Super,“ zašeptala jsem si pro sebe, Edward to však slyšel. Zakroutil hlavou a upíří rychlosti mě vyndal z auta.

„Bude to v pořádku. Jen si, prosím, dávej pozor na Alice a Emmetta.“ Až teď mi vlastně došlo, že oni jsou opravdoví upíří. Ajaj.

„P-p-proč?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Řekněme, že mají trochu více energie, než ostatní. A neboj, nekousnou tě.“ Ha ha ha. Pustil mě na zem a ze zadní sedačky vyndal mou kabelku.

„Díky,“ poděkovala jsem mu trochu zatřeným hlasem. Edward popošel ke mně a obličej mi vzal do dlaní.

„Není se čeho bát, moje rodina je ta nejhodnější, jakou jsem kdy v životě viděl. A věř, že už jsem toho zažil hodně,“ šeptal a přitom se mi díval do očí. Pod jeho pohledem jsem roztála jak sníh. Ještě mě krásně políbil, a pak jsme ruku v ruce vyšli ke vchodovým dveřím. Edward zazvonil a ani ne po třech vteřinách nám otevřela opravdu malá holka s třapatými krátkými černými vlasy a naprosto nádherná. Páni, ta by klidně mohla vyhrát miss World.

„Edwarde,“ vypískla vysokým sopránkem a vrhla se mu kolem krku.

„Alice,“ zasmál se a chvilku ji držel v náručí. Byla sranda, jak jí vysely nohy asi tři čtvrtě metru nad zemí.

„Ach, jak to, že jsem tě neviděla, že přijedeš?“ ptala se ho. Ale pak, jako by jí došlo, že tam nestojí sám a seskočila zpátky na zem. „Ahoj, já jsem Alice. Takže ty jsi přítelkyně mého bratříčka? Páni, jsi opravdu moc krásná,“ složila mi poklonu a nečekaně objala. Váhavě jsem jí objetí opětovala a uvědomila si, jak je strašně studená a tvrdá. Jo, příznaky pravých upírů.

„Oh, krásně voníš,“ usmála se na mě, když se odtáhla.

„Alice, co to…“ začal Edward, ale Alice ho předběhla.

„Neboj, my budeme skvělé kamarádky. A vůbec, nestůjte tu jak dva sloupy, pojďte dovnitř, ostatní vás určitě moc rádi uvidí.“ Doslova nás vystrčila ze dveří do chodby a zavřela za námi. Natiskla jsem se na Edwarda a spolu s ním následovala Alice zřejmě do obýváku.

„Edwarde!“ vydechla žena s medovými vlasy a lidskou rychlostí se k němu rozběhla. Jo, to je asi kvůli mně.

„Mami,“ řekl a objal ji. Sice mě držel stále za ruku, ale já se z jeho vyvlíkla. Hodil po mně pohled, ale já se na něj usmála. A tak ji objal i druhou.

„Ach, Edwarde, ty ses vrátil,“ vzlykala ta žena. Takže tohle je ta Esmé. Vždy o ní mluvil s něhou a láskou v očích a teď jsem se na vlastní oči přesvědčila, že nelhal.

„Mami, chtěl bych ti představit svoji přítelkyni,“ řekl a mně se rázem rozbušilo srdce. On však věděl, jak na mě, a tak si mě přitáhl do objetí. Mé srdce se zklidnilo a poslouchalo ho jako beránek. „Tohle je Bella Swanová. Bello, tohle je má maminka Esmé Cullenová,“ pronesl formálně.

„Moc ráda tě poznávám. Jsem opravdu ráda, že v tobě můj syn našel lásku. Musím říct, že se mu vyplatilo na tebe čekat.“ Na to jsem se trochu začervenala.

„Také vás moc ráda poznávám, paní Cullenová.“

„Ne, žádné paní, jsem Esmé,“ usmála se na mě mile. Úsměv jsem jí s radostí opětovala.

„Hele, bratříček se nám vrátil z utopie a… no páni. A přivedl si sem krásnou šťabajznu. No, je vidět, že jsme jedna rodina. Blondýnky jsou nejlepší, co? Ty jo, umíš si opravdu vybrat, brácha. Je to fakt kost,“ zahalekala nahlas obří mužská postava přede mnou a nakonec obdivně zapískala. Tentokrát jsem přímo zrudla.

„Emmette,“ zasmál se Edward a chlapecky se poplácali.

„Zdar, kotě. Jsem Emm, brácha tady toho ořecha,“ řekl a usmál se koketním úsměvem. Ježíši. Na toho ořecha Edward potichu zavrčel a Emm se uchechtl.

„Jsem Bella, neandrtálče,“ usmála jsem se na něj mile. Edward vyprskl smíchy a ten obr se na mě zamračil. Stoupl si lehce rozkročmo a ruce si zkřížil na hrudi. Rozšířily se mi zorničky, když jsem uviděla, jak se mu napnuly bicepsy.

„Takže holčička ráda srandu?“ zeptal se temně. Jen jsem automaticky pokývala hlavou.

„To je naprosto úžasný! Konečně někdo, s kým budu moct dělat svoje vtípky. Tady to akorát každého otravuje. A tím tu vzniká strašná nuda. Prosím, prosím, budeš moje parťačka, prosím, “ vystřelil jak holka a začal na místě skákat. Nakonec se přede mě sklonil, aby byl ve stejné úrovni jako já a udělal na mě psí oči. Musím přiznat, že jsem z něj měla v jednu chvíli opravdu strach, ale pravda je, že to je asi bezva kluk se smyslem pro humor.

„Jo, klidně,“ usmála jsme se na něj a on mě okamžitě popadl do medvědího objetí a zatočil se semnou dokola. Tak teď jsem si připadala jako Alice v Edwardově objetí. Proti Emmettovi jsem opravdu prcek a křehule. Když už jsem byla celá zelená, Edward zakročil a osvobodil mě z toho kolotoče.

„Bello, chtěl bych ti představit svého otce a zároveň hlavu téhle rodiny,“ řekl Edward a otočil mě na muže, který mi připomínal filmovou hvězdu.

„Bello, tohle je Carlisle Cullen. Tati, tohle je Bella Swanová, má přítelkyně a doživotní láska,“ pronesl s něhou v hlase.

„Moc rád vás poznávám, Bello,“ nabídl mi ruku. Ochotně jsem ji přijala.

„Já vás také, pane Cullene.“

„Prosím tě, říkej mi Carlisle. Takhle jsi už vlastně součástí rodiny.“ Za to jsem mu věnovala upřímný úsměv.

„Bells, tohle je můj druhý bratr. Jasper. Jaspere, tohle je má přítelkyně Bella.“ Před námi se najednou zjevil kluk s vlasy jako lví hřívá. Jen na mě pokýval hlavou a šel si stoupnout k Alice.

„Heleme se, náš drahý bratr se vrátil. Copak, že sis udělal na svou rodinu čas? Jsem myslela, když si od nás tak zbaběle utekl a nechal nás po tobě smutnit, že už se nevrátíš. Ani zavolat si nebyl schopnej.“ Ze schodů scházel anděl. Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy v životě viděla. Měla perfektní postavu, zaoblenou přesně tam, kde má být, obličej jak panenka a vlasy… Vlasy měla zlaté barvy kroutící se v lehkých vlnách do půli zad. Tak to oproti jejím jsou moje jako vypelichané chlupy, i když je mám skoro až nad zadek.

„Rosalie,“ neřekl moc vlídně. Ona si jen odfrkla a stoupla si k ostatním

„A ještě si sem přivedeš nějakou bloncku.“ Pohodila hlavou ke mně.

„Zlato-“ začal Emm, ona ho však hned usměrnila.

„Žádný zlato. Ty na mě ani nemluv! A večer si jdi za tou kostičkou. Ložnici si totiž zabírám na celý týden.“

„Týden!“ pronesl Emmett vyděšeně. Jen se otočila na podpatku a s nosánkem nahoru odpochodovala zpátky do patra.

„Omlouvám se za Rosalie. Pořád je na mě naštvaná, že jsem odešel a teď si zlost vylívá na tobě,“ omlouval se mi hned Edward.

„To je v pořádku,“ usmála jsme se na něj. Úsměv mi opětoval a přede všemi políbil. Když se odtáhl, hořela jsem i na zadku a Emmett se začal strašně smát.

„Co kdyby si ukázal Belle váš pokoj?“ navrhla Esme Edwardovi. Ten se toho okamžitě chytil, a tak jsem si šla prohlédnout Edwardův, vlastně teď náš, pokoj.

„Páni, je skoro stejný, jako můj,“ vydechla jsem.

„Jsme si hold souzeni.“ Šibalsky se usmál a chůzí lovce se ke mně začal přibližovat. Zastavil se asi milimetr od mého těla a stále se usmíval. A ve vteřině mě najednou dravě líbal. Polibky jsem mu samozřejmě oplácela se stejnou vervou a pomalu jsme se začali sunout k posteli.

„Edwarde, Bello, oběd,“ zavolala na nás ze zdola Esme. Se zaskučením jsme se od sebe odtrhli a rychle oddechující jsme se bok po boku vydali do kuchyně.

„Uhm, je to vynikající, Esme,“ libovala jsem si. A opravdu, její lazaně nemají chybu.

„Bella má pravdu, je to výborné,“ souhlasil se mnou Edward. Esme se okamžitě rozzářila jako sluníčko.

„Jsem moc ráda, že vám chutná,“ řekla a odešla. Po jídle se mi Alice nabídla, že mě provede po domě, a tak jsem přijala. Edward se zatím s klukama díval na televizi na sport.

„Jsem moc ráda, že si Edward našel přítelkyni, jako jsi ty,“ mluvila upřímně. „Víš, on byl hodně dlouho sám a potřebuje někoho, kdo ho bude opatrovat. A vím, že ty to dokážeš.“

„Děkuju.“

„Nemáš zač. Tak jo, tohle je můj a Jasperův pokoj. Nevím, co ti Edward řekl, ale já s Jasperem chodím, stejně jako Rose s Emmettem. Doufám, že ti to nevadí.“

„Ne, nevadí. Přeci nejste praví sourozenci, tak je to jedno,“ usmála jsem se na ni. Alice radostně vypískla a s jiskřičkami v očích mi ukázala její a Jasperův pokoj. Takhle postupně mi ukazovala všechny cimry v domě a musím uznat, že je jejich vila opravdu nádherná jak zvenčí, tak zevnitř. A Alicina šatna, no páni. Takovou bych taky chtěla.

„Hele, a tak mě napadlo, co tu kluky nechat a vyjet si na nákupy? Tolik hodin ještě není a obchoďáky jsou otevřené do devíti večer. Mohly bychom se alespoň lépe poznat,“ navrhla mi a já s radostí souhlasila.

„Super,“ vypískla už podruhé radostí a skočila mi kolem krku.

„Nemůžu dýchat,“ řekla jsem z posledních sil.

„Ou, promiň. Takže, já se jen skočím převléknout a vyrazíme. Bude to jen vteřinka.“ Alice utekla lidskoupírskou rychlostí k sobě do pokoje a já si šla zatím sednout ke klukům.

„Edwarde, nevadí, když tě tu nechám do večera samotného a s Alice si vyjedu na nákupy?“ zeptala jsem se ho.

„Samozřejmě, že ne. Jen si kup něco hezkého na večer,“ mrkl na mě a políbil. Emmett vedle mě opět hlasitě zapískal.

„Tak můžeme jet,“ přišla do obýváku převlečená Alice. Na sobě měla džíny, top, koženou bundu, nádherné boty a kabelku.

„Ach, ty boty jsou dokonalé, kde jsi je koupila?“ stoupla jsem si k Alice okamžitě a obdivovala její boty.

„V jednom malém butyku tady ve městě. Kdo by řekl, že v takovém zapadákově dostane takovéhle boty,“ kroutila nad tím Alice hlavou.

„Jenom, aby ses nedivila. Do bot jsem strašný maniak, takže…“

„Já jsem maniak do celého nakupovaní, tak pojď, ať si to stihneme užít.“ Popadla mě za ruku a vedla někam do kuchyně. Ještě jsem houkla na ostatní pozdrav na rozloučenou a už jsem stála v garáži.

„Které je tvoje?“ zeptala jsem se jí. Bylo to neuvěřitelné, stály tu čtyři nádherná a jistě drahá auta a jedna motorka.

„Tohle sluníčko,“ ukázala na žluté Porsche.

„Edward má taky Porsche,“ řekla jsem a až po chvilce si uvědomila, že nahlas.

„Jo, protože já tohohle broučka dostala od něho k Vánocům. No, nedává on krásné dárky?“ zavzdychala a já se rozesmála.

„Škoda, že jsi neviděla mé Ferrary. To je zase moje zlatíčko,“ zasmála jsem se.

„Ty máš Ferrary? Páni. To je taky moc hezké a rychlé autíčko. A myslím, že se k tobě perfektně hodí.“

„Dík, ale už pojeďme, nebo nám tam opravdu zavřou,“ popoháněla jsem ji. Přikývla a nasedla na místo řidiče. Sedla jsme si vedle ní a vyjely jsme.

„Jsme doma,“ zakřičela Alice, když jsme vcházely do vily. Jasper s Edwardem k nám okamžitě přiběhli.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě Edward a dlouze políbil.

„Kluci, v kufru máme tašky, mohli byste nám je, prosím, odnést?“ udělala na ně psí oči. Jasper okamžitě běžel, a když jsem se k Aliciným psím očím přidala, Edward to šel stejně jako Jasper okamžitě udělat. Obě jsme se jen zasmály a vyšly schody. Nahoře jsme se rozloučily a odešly si do svých pokojů.

„Páni, lásko, vy jste musely vybílit snad celý obchoďák,“ brblal Edward, když procházel futry ověnčený taškami jako vánoční stromeček. Měl pravdu, s Alice jsme vykoupily snad celý obchoďák, ale moc jsme si to užily. Alice je úžasná. Na to, jak je malá, má opravdu strašně energie. A navíc máme spoustu stejných zájmů. To nakupování nám opravdu pomohlo se lépe poznat a jsem ráda, že jsme to udělaly, protože jsem tím získala další úžasnou kamarádku.

„Polovina věcí je spodní prádlo,“ pronesla jsem jakoby nic. Edwardovo zavrčení mi vykouzlilo úsměv na rtech.

Večer jsme se s Edwardem navečeřeli a do jedenácti se dívali s ostatními na televizi. Pak jsme se omluvili a šli spát.

Byly asi dvě hodiny ráno, když jsem se probudila. Edward vedle mě spal jak špalek, a tak jsem se potichu zvedla a odcupitala ke dveřím. Co nejtišeji jsem se uchichtla, když jsem zaznamenala, jak se vypla v obýváku televize a vše dokonale ztichlo. V cizím prostředí se mi většinou špatně spí, ale po šálku horkého kakaa pak usnu jako dudek. Potichounku jsem scházela ze schodů a zamířila si to do kuchyně. Musela jsem otevřít čtyři skříňky, než jsem ho našla. Vyndala jsem si hrníček, kakao do něj nasypala a zapla varnou konvici. Mezi tím, co se voda vařila, jsem se rozhlížela okolo. Byla tu úplná tma. Jen měsíc, který občas vykoukl skrz mraky, mi to tu osvítil. Ještěže je to tu prosklené.

Když se voda vařila, zalila jsem si kakao a odešla s ním zpátky do ložnice. Tam jsem si ho pomalu vypila a pak si lehla zpátky k Edwardovi. Ten se zrovna ve spánku otočil, trošku zachrápal a jednu ruku mi přehodil kolem pasu. Spokojeně jsem se zády natiskla na jeho nahou hruď, chodí spát totiž pouze v teplákách, a nechala se vtáhnout do říše snů.

Ráno mě probudily motýlí polibky na tváři.

„Uhm,“ zamumlala jsem a zívla. Otevřela jsem oči a chvíli mrkala, než jsem zaostřila.

„Dobré ráno, lásko, jak ses vyspala?“ usmál se na mě kouzelně Edward.

„Nádherně,“ řekla jsem a byla to pravda.

„To jsem rád.“ Chvilku jsme se tam líbali, ale nakonec jsem se od něj odtrhla kvůli nedostatku kyslíku a vběhla do koupelny udělat ranní hygienu a upravit se. Alice mi musela pujčit pyžamo, takže když jsem byla upravená i oblečená, nechala jsem ho ležet na Edwardovo posteli.

„Páni, vypadáš nádherně. To sis koupila včera s Alice?“ zhodnotil mi Edward sukni, top a botičky.

„Jo, děkuju.“

„Ale bez toho oblečení bys vypadala ještě líp,“ usmál se lišácky.

„Opravdu?“ nadzvedla jsem jedno obočí a nechala schválně zmizet to Edwardovo. Ale pak se to všechno pokazilo. Zrovna v tu chvíli, kdy jsem to oblečení nechala zmizet, do pokoje vlezl Jasper a vyděl to.

„Čarodějka,“ zašeptal a v tu ránu tu byla celá rodina i s Rosalie. Vyděsila jsem se a zazmatkovala. I když to byla ta největší chyba, kterou jsem mohla udělat, automaticky jsem Edwardovi to oblečení zase zviditelnila, aby ho holky neokukovaly. A všichni to kouzlo viděli.

„Pane bože, čarodějka!“ vypískla Rosalie a vrhla se na mě. Okamžitě jsem kolem sebe a Edwarda rozprostřela fyzický štít a ona narazila do bubliny.

„Edwarde, no tak, zabij ji, teď máš příležitost!“ vřískala jako smyslů zbavená. Muži okamžitě zaujali útočné pozice a ženy schovali za sebe.

„Edwarde, co to má znamenat?“ ptal se Edwarda ne moc vlídně Carlisle.

„Carlisle, ona o nás ví a nechce nás zničit. To, že je čarodějka, se dozvěděla teprve před dvěma měsíci. To už o mně věděla vše a byli jsme spolu.“

„Ty ses dočista zbláznil! Proboha, jak tě mohlo napadnout, říct jí naše tajemství! Nejen, že si ohrozil sebe, ale i nás, ty idiote. A ještě ke všemu čarodějce!“ křičela na celé kolo Rosalie. Emmett se snažil být neviditelný a Alice se krčila za Jasperem.

„Edwarde, Rosalie má pravdu. Je sice hezké, že ses zamiloval, ale ohrozil jsi celou naši rodinu a já jsem povinen ji ochraňovat. A proto mi trhá srdce to, co musím udělat. Musím vás požádat, abyste okamžitě opustili náš dům a už se nevraceli. Ty tu, Edwarde, samozřejmě můžeš zůstat, ale vás, Bello, žádám, abyste neprodleně opustila náš dům i město. Hned,“ řekl Carlisle s úplně kamennou tváří.

„Děláte si srandu, že jo?“ zavrčel Edward a Jasper s Rosalie mu odpověděli stejným zavrčením.

„Bohužel ne, Edwarde,“ potvrdil svá slova Carlisle.

„Fajn,“ odfrkl si Edward a začal balil naše věci. Já tam stála jak solný sloup a snažila se vstřebat, co se právě stalo a děje.

„Edwarde, nemusíš to dělat. Ta dívka stejně stárne, nech ji žít svůj život a zůstaň u nás, se svou rodinou," vzlykala Esme.

„Moje rodina je Bella, vy už ne," řekl Edward tvrdým hlase. Esme se tam naplno rozbrečela a schoulila se v Carlisleovo objetí.

„Samozřejmě, že bude radši žít s úhlavním nepřítelem, než se svou rodinou," zavrčela Rosalie.

„Jdeme,“ promluvil na mě Edward, když dobalil poslední věci. Chytil mě za ruku a i se mnou vyběhl z vily. Naskočil do svého auta a co nejrychleji tam odtud odjížděl. A mně právě došlo, že jsem Edwarda připravila o svou milovanou rodinu. Po druhé ztratil lidi, které miluje a tentokrát za to můžu já. Já.

Tak co, líbilo? Já doufám, že ano. Už nám zbívají pouze čtyři kapitoly, takže, pokud tu nebudu mít aleposň třicet komentářů, opravdu 27. kapču nepřidám. Hrozně mě totiž mrzí, že dříve jsem tu měla tenhle počet komentářů úplně normálně. Ale dnes jich tu nemám ani dvacet. Proto vás moc prosím, alespoň jeden smajlík, vždyť vám to nic neudělá. Dopřejte mi alespoň u těchto posledních kapitolách tu radost z toho, když je vidím a čtu si je. Jo, a jak už jsem jednou říkala, všechny už mám dopsané, takže je jen na vás, kdy přidám další.  Vaše simi1918.

P.S. Nerada dělám tyhle ultimáta, ale vy mě k tomu prostě nutíte. Tak vás žádám, abyste ty smajlíky dávali, aniž bych vás do toho nutila. Vždyť víte, že můžou být jakýkoliv. I když se vám to nelíbí, tak tam dejde naštvaného, ať alespoň vím, jak na tom jsem. Takhle pak vím houby. Děkuji.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 26. kapitola: