Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 23. kapitola

11.05.2011 (21:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3840×

23. kapitola

Pevně jsem se držela kovové tyče, která sloužila jako zábradlí a schod po schodu sestupovala do černo-černé tmy za tátou. Asi po padesátém schodu jsem konečně ucítila pevnou zem pod nohama a odvážila se zvednout hlavu. To, co jsem uviděla, mě donutilo zalapat po dechu a poodstoupit pár kroků dozadu. Jenže jsem si neuvědomila, že tam jsou schody, o které jsem samozřejmě zakopla a spadla jsem přímo na zadek. Krčila jsem se přilepená na schodišti a s vyvalenýma očima pozorovala scenérii před sebou.

Byli tu táta, máma, babička a dědeček, ale pak jsem zahlédla i další lidi, které samozřejmě znám. Byla to teta Jenna se strejdou Johnem a mým bratrancem Philipem, který je o dva roky starší a sestřenkou Phoebe, která je o rok starší než já. John je bratr táty, který se svou rodinou žije v Evropě. A vůbec nechápu, jak se sem dostali. Na oslavy nikdy nejezdí, žijí si poklidný život ve Francii a posílají jen pohledy. Chápu je, protože kdyby měli na každou oslavu létat z Evropy do Ameriky a zpátky, nedoplatili by se. Tak bohatí zase nejsou, i když si špatně nežijí. A co vůbec nechápu je, proč když tu jsou, nepřišli na mou oslavu? A kdy vůbec přišli? Před domem jejich ani žádné jiné auto nestojí a ani jsem je dnes nezahlédla. Tohle je doopravdy padlé na hlavu.

Navíc celá má rodina na sobě měla černá roucha s kápí, které měla přes hlavu. Místnost byla hodně velká, zdi byly kamenné a na nich připevněné louče, které momentálně mohutně plály. Rodina stála se skloněnými hlavami v kruhu uprostřed místnosti na úplně stejném kruhovitém koberci, který mají babička s dědou na půdě a drželi se za ruce. Fuj, tu strašidelnou vzpomínku z půdy jsem radši okamžitě zahnala. Ale musím přiznat, že mi ten okamžik až moc připomíná to, co se tu právě děje. Slyšela jsem, jak něco mumlají, ale přišlo mi, že to ani není angličtina. Vše mě to začínalo děsit, byla jsem vystrašená a bála se, co bude následovat. Nějaký hlásek uvnitř mě mi našeptával, že to má co dočinění s těmi divnými věcmi, co se mi za poslední měsíce děly.

Najednou naráz všichni ztichli, zvedli hlavy a pustili se. Táta se na mě otočil, opustil kruh a zamířil si to ke mně. Bezděky jsem se přistihla, jak jsem se ještě více přitiskla ke schodům.

„Pojď k nám, mé dítě,“ promluvil táta a natáhl ke mně ruku. Plná strachu jsem se mu podívala do očí a snažila se v nich něco vyčíst. Bohužel marně, byly tvrdé a nekompromisní, jako by to, co mi řekl, nebyla žádost, ale rozkaz. Ježíši, co se to tu děje?!

Nakonec jsem mu rezignovaně svoji rozklepanou ruku vložila do jeho jisté a nechala se vtáhnout doprostřed kruhu. Vše začínalo nasvědčovat tomu, že teď přijde nějaký rituál, o kterém jsem nevěděla, jestli bude bolet. Strach mě v tu chvíli naprosto omráčil. Je to má rodina, nedovolí, aby se mi něco stalo, snažila jsem si v duchu nalhávat, ale celou svou bytostí jsem věděla, že v tuto chvíli to snad ani mí blízcí nejsou.

Táta odešel k tribuně, která stála v čele místnosti, a vzal něco, co na ní leželo. Poté došel zpátky k nám a pozvedl tu věc jako číši k přípitku. Už úplně na pokraji sil jsem totálně vyděšená bez sebe pozorovala dýku, kterou držel skoro nade mnou. A teď mě obětují, prolétlo mi hlavou. Vzlykla jsem. Bože, to mi celou tu dobu lhali?! Co jsou zač?! Tohle rozhodně moje rodina není, ta by tohle nedovolila. Patří k nějakému gangu, sektě?! No, bylo mi to jedno, stejně už moc času nemám. Za chvíli mě táta, ne on táta není a nikdy zřejmě nebyl, zabije a bude po všem. Smířená se svou smrtí jsem zavřela oči a očekávala snad doufám rychlou smrt.

Slyšela jsem, jak zase začal něco říkat v tom pro mě neidentifikovaném jazyce a pak, když se umlčel, jsem pevně zatnula zuby a… nic. Nestalo se absolutně nic. Otevřela jsem oči a akorát v ten moment jsem uviděla, jak se tou dýkou řízl přes celou dlaň. Vykřikla jsem a začala vzlykat. Očima jsem pozorovala tu rudou tekutinu, která se mu řinula z ruky a nemohla se odtrhnout. Táta dýku předal mamce a ta udělala totéž. Zase jsem vykřikla a spustila další dávku vzlyků. Dýku si všichni postupně předali a úplně stejně se řízli do dlaně na stejné místo. Nakonec mi Phoebe, která byla poslední, dýku předala a čekala. To jako chtějí, abych se také řízla?! Ježíš ne!

„Zpečeť svoji krev s naší, dcero moje,“ pobídl mě táta a očima mě nutil, ať to udělám. Rozklepanou rukou jsem si dýku vzala a špičku čepele si přiložila k dlani levé ruky. Nebude to bolet, namlouvala jsem si, ale stejně jsem věděla, že jo. Měla jsem sice hodně zranění, takže jsem bolest znala a dokázala ji vydržet i bez vzlyků, někdy, ale abych se sama jen tak řízla do dlaně, nejsem magor, proboha. Ale stejně to budu muset udělat, bůh ví, co by se stalo, kdybych to neudělala. Zatnula jsem zuby, zavřela oči a dokavaď jsem měla alespoň semínko odvahy, jsem si čepel zaryla do dlaně a řízla se.

Bolestně jsem vykřikla a dýku upustila. Podívala jsem se na svoji dlaň, ale hned zase pohledem uhnula, jelikož jsem se na to nedokázala dívat. Táta si mezi tím došel pro nádherný zlatý kalich, se kterým už ale zase stál v kruhu. Nastavil nad něj pořezanou dlaň, a jak ji stáhl do pěsti, pár kapek krve mu steklo do kalichu. Pak ho předal mamce, a jak jsem si myslela, stiskla dlaň do pěsti a nechala si stejně jako táta, zkapat krev do kalichu. Kalich postupně koloval kruhem a každý do něj nechal zkapat svoji krev.

Když to udělala i Phoebe, nastavila mi kalich. Zdravou rukou jsem si ho vzala a podívala se na ostatní. Čekali. Zopakovala jsem tedy to, co dělali a pak jsem na ně zase zvedla pohled. Táta si ho ode mě vzal a oběma rukama ho nadzvedl do úrovně očí.

„Její krev, naše krev,“ řekl nahlas a napil se z kalichu. No fuj, proboha vždyť on se právě napil lidské krve! Bože, jsou to blázni, všichni tady a teď mě nutí, abych se k nim přidala. Jak jsem očekávala, z kalichu se všichni napili a já měla být poslední.

„Pij až do dna,“ podávala mi ho moje sestřenka. Ten její pisklavý hlásek mi doopravdy chyběl. Na to, jak mám Philipa ráda, tak ji nesnáším. Obě se nemáme rády, a když se jednou za pár let sejdeme jako rodina, většinou to s námi dvěma dopadne nejméně se třemi hádkami. Philip je její přesný opak. Považuji ho za svého staršího bráchu, akorát je mi líto, že se vidíme tak málo, vlastně skoro vůbec. Hodně často si ale píšeme.

Jako omráčená jsem si kalich vzala a přiložila ho ke rtům. Naposledy jsem se nadechla pusou, radši, a pak tu červenou tekutinu naráz vypila. Ten posvátný kalich jsem málem upustila, jak jsem se hned začala šklebit a dávit z té odporné ryzí chutě.

„Na Isabellu Marii Swan,“ pronesl slavnostně a ostatní ho napodobili. Pak to ještě jednou všichni zopakovali a… najednou se stalo něco neuvěřitelného. Zvedli ruce nad hlavu a z dlaní jim najednou vytryskla, neumím to ani pojmenovat, spíše mi to připomínalo něco jako energii, nebo tak. Vím, zní to šíleně, protože energie přece není vidět, ale tohle vidět bylo. Bylo to ladné a každý z rodiny měl jinou barvu. Táta tmavě modrou, maminka bílou, babička žlutou, děda černou, John hnědou, Jenna oranžovou, Philip zelenou a Phoebe fialovou. Bylo to něco neuvěřitelného, kouzelného. Všechny ty prameny se spojily přesně nade mnou a společně vytvářely jakousi stříšku. A v tom ze středu vytryskl jeden mohutný barevný a vnořil se do mě.

Bolestně jsem začala křičet a nepřestala, dokavaď to neskončilo. Naprosto vysílená jsem se ze sedu zhroutila na koberec a jen zhluboka dýchala. Měla jsem pocit, jako bych prožila těžký trénink a druhý den se probudila. Bolelo mě naprosto všechno, svaly, kosti, zuby, oči pálily, v uších pískalo a dokonce bych řekla, že mě bolely i nehty a vlasy. Nechápu sice, jak je to možné, když v nich nejsou nervy, ale opravdu je cítím a bolí mě.

„Bello, zlato, už je to v pořádku? Jak ti je?“ Sklonila se ke mně mamka starostlivě a pohladila mě po tváři. Automaticky jsem ucukla a mamce se bolestně stáhl obličej. Snažila jsem se promluvit, ale strach mě ještě pořád ovládal. Stále jsem měla před očima to, co se tu celou dobu odehrávalo a neměla jsem jak ty myšlenky zahnat.

„C-c-co jste s-s-se mnou u-u-udělali?“ vykoktala jsem ze sebe otázku.

„Všechno ti vysvětlíme, slibuji. Ale teď si musíš jít odpočinout, delší dobu budeš vysílená a oslabená,“ snažila se mě uchlácholit, já se však pořád bála. K mamce se sklonil táta a sundal si kápi. Mamka ho hned napodobila. Když jsem jim lépe viděla do obličeje, bylo snazší se uklidňovat. V hlavě jsem si přehrávala všechny šťastné vzpomínky, co jsem s nimi prožila a nabádala se ke klidu.

„Odnesu tě do pokoje, ano?“ usmál se na mě táta a pomaloučku se ke mně nakláněl. Byla jsem ráda, že nedělá prudké pohyby. Když se mě dotkl, tentokrát jsem neucukla a za to mě odměnil šťastným úsměv. Vyhoupl si mě do náruče a já se k němu okamžitě přitiskla. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet. Chvíli mě někam nesl, ale pak jsem pod sebou ucítila svoji postel, a tak jsem se zachumlala pod peřinu a snažila se usnout. Ani ne za minutu jsem byla tuhá.

Když jsem se probudila, bylo to snad ještě horší. Bolel mě celý člověk a v krku jsem měla jak na Sahaře. Chtěla jsem se zvednout, ale nedokázala jsem pohnout ani jednou částí těla. Nevrle jsem zaskučela.

„Bello, už jsi vzhůru?“ Otevřela mamka dveře a vešla do mého pokoje. Chtěla jsem něco říct, ale vyšlo ze mě jen zasípání.

„Promiň, tady máš pití,“ podávala mi ho hned. Celou svou vůlí jsem se přiměla pohnout rukou a skleničku si od ní vzala. Hltavě jsem se napila a skleničku jí zase vrátila. Hlavu jsem si položila zpátky na polštář a jen mlčky mamku pozorovala. Dívaly jsme si navzájem do očí, a i když jsem měla spoustu otázek, v tu chvíli jsem nedokázala vyslovit žádnou.

„Ještě se na chvíli prospi, po tom pití ti bude líp. Přidala jsem ti do něj lektv- vitamíny,“ usmála se na mě mile a dnes už po druhé mě pohladila po tváři. Už jsem neucukla. Ten děs, který mě tam dole ochromil, už byl skoro pryč a já věděla, že už to jsou zase mí rodiče. Ještě mi věnovala pusu na čelo a já se zanedlouho propadla do bezesného spánku.

Po mém dnešním třetím probuzení, když tedy počítám i ráno, mi překvapivě bylo opravdu líp. To pití, co mi mamka přinesla, muselo zabrat. Necítila jsem se sice nejlépe, ale aspoň už jsem se mohla hýbat. Uvědomila jsem si, že mám na sobě pořád šaty z oslavy, boty mi museli zřejmě sundat. Pomalu jsem shodila nohy z postele a snažila se postavit. Po druhém pokusu už mě udržely, a tak jsem se hned došla do šatny převléct. Šaty jsem hodila do špíny a na sebe oblékla šedivé volné tepláky, tričko, tátovo mikinu, kterou mi dal, ponožky a obula si svoje oblíbené žabičky. Oblečená v domácím jsem se nějak dostala do obýváku a sedla si k mamce a taťkovi na sedačku.

Pár minut jsem se s nimi dívala na televizi, ale nakonec jsem si povzdychla a jakoby to byl signál, mamka telku vypnula a s taťkou se na mě podívali. Zřejmě přišel čas na mé otázky.

„Bello, víme, že ničemu nerozumíš a že jsi zřejmě měla obrovský strach, ale věř nám, že víme, jaké to bylo. Každý člen naší rodiny si tím prošel. Vše ti teď postupně vysvětlíme, ale musíš nám věřit, Bello,“ sliboval mi taťka a já ho bedlivě poslouchala. Kývnutím jsem ho pobídla k pokračování. Mamka se zhluboka nadechla.

„Naše rodina, totiž my, jsme čarodějky a čarodějové. Lépe řečeno, já, babička, Jenna a Phoebe, jsme čarodějky. A táta, děda, John, Philip a jejich malej Lucas, čarodějové. Teda, až Lucas dovrší sedmnáctého roku, bude jím také,“ vychrlila na mě mamka a mně se zamotala hlava.

„Č-č-čarodějka? J-j-já jsem č-č-čarodějka?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ano, stejně jako naše rodina. Máme pokračovat, anebo to potřebuješ vydýchat?“ ptala se mě. Jelikož už něco o nadpřirozenu vím, vlastně jsem zamilovaná do bytosti, která má existovat pouze v pohádkách a hororech, tolik mě to nezaskočilo. Před rokem bych se jim vysmála, ale teď?

„Můžete pokračovat,“ kývla jsem. Naopak jsem začínala být docela zvědavá. Alespoň mi to dokazuje, že nejsem blázen. Doopravdy umím myslí zapnout vodu, otevírat dveře a přenášet věci.

„Takže, začnu úplně od začátku,“ začal taťka. „Zrodili jsme se někdy ve středověku. Neřeknu ti jak, protože na to ještě nikdy nikdo nepřišel. Když se to tak vezme, jsme lidé s nadpřirozenou schopností. Nejsme nesmrtelní ani nic podobného. Prostě máme moc, kterou ale nikdo v dnešní době ani nevyužívá, i když rituály uctíváme. V sedmnáctém věku ti schopnosti dovrší a ty se máš dozvědět, co jsi zač. Jinak je naše rasa pro lidi po staletí ukrývána. Máme úhlavní nepřátele a neděs se, co právě vyslovím. Jsou to upíří. Ale nejsou jako v knížkách a filmech. Ti opravdoví upíři, o kterých nikdo neví, jsou velmi silní. Slunce je nespálí, pouze se na něm třpytí. Kůl do srdce nebo useknutí hlavy je také nezabije. Jejich kůže je tvrdá jako kámen a oči mají rudé barvy. Jsou to démoni noci, zabíjí lidi, aby se sami nasytili a přežili. Jediný způsob, jak je zabít, je, že je musíš roztrhat a spálit. A protože jsou nesmrtelní, dokáže je zabít pouze zase nesmrtelný, nebo my. Od toho jsou naše schopnosti.

Tak a teď k tomu lepšímu. Bello, tvoje moc je velmi mocná. Náš rod zasahuje do vzdálené historie a čím dál to je, tím mají naše děti větší sílu. Tvé jednou také budou silnější než ty. Bohužel tě teď čekají pilné měsíce plné tréninku. Budeš se muset svoji moc naučit ovládat. Teď, když jsme do tebe předali kus naší moci, jak už se to dělá po generace, bude tvé tělo oslabené. Bude pár dní trvat, než všechnu tu moc strávíš a posílíš se. Až budeš fit, dole ve skrýši tě začnu učit. A ještě tohle,“ odmlčel se a podal mi nějakou knihu, která byla strašně velká a odhaduji i stará, podle toho, jak vypadala.

„Možná se budeš smát, ale tohle je Lines magicis, neboli v překladu Kouzla a čáry. Je to latinský název, proto si nám asi při rituálu nerozuměla, mluvili jsme v latině. Ten jazyk se budeš muset také naučit, ale na to máš dost času. V této knize je napsáno vše, co bys o nás potřebovala vědět. Najdeš tam i spoustu lektvarů, které se velmi hodí. Maminka tam má dokonce recept na kašel, viď Renée,“ zasmál se táta a já s ním. Mamka od něj uraženě odvrátila hlavu a na mě mrkla. Zachichotala jsem se.

„Dobře, to je asi prozatím vše. Nějaké otázky?“

„Kolik nás je na světě?“

„Docela hodně. Sice méně než lidí, ale kolem 1 000 000 nás na zemi je.“

„Existují i hodní upíří?“

„Ne, absolutně ne. Někdo, kdo zabíjí lidi, nemůže být hodný,“ odpověděl nekompromisně.

„Jak se sem dostali teta Jenna s Johnem, Philipem a Phoebe?“

„Odhmotnili se.“

„C-c-co?“

„Prostě dokážeme zmizet a objevit se tam, kde chceme, říká se tomu odhmotňování. Je to jedna ze schopností, která čarodějům patří, ale máme i takové, které má pouze jeden jedinec. Odhmotňování, dá se říct, patří k základní výbavě čarodějů,“ vysvětloval mi. „Ještě něco?“

„Ne, to je asi vše. Jen… prostě si to musím srovnat v hlavě.“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Vy jste věděli, co se mi děje po celou tu dobu, co jsem se chovala divně, že jo?“ napadlo mě najednou.

„Bohužel ano, ale nemohli jsme ti to říct. Dalším pravidlem čarodějů a čarodějek je, že se svoji totožnost smíš dozvědět až po dovršení svých schopností, což je o půlnoci v den sedmnáctých narozenin. Na návštěvě u babičky a dědy se ti spustily. Po vstupu do místnosti, kde se čarovalo a je s kouzly spojena, se ti tvá moc aktivovala a začala se vyvíjet. Včera v noci si vlastně dospěla.“

„Takže jen kvůli tomu blbému pravidlu jsem si myslela, že jsem totální blázen a odstrkovala jsem od sebe své kamarády a přítele?“ zvýšila jsem na ně hlas.

„Bello, jinak to prostě nešlo, navíc, dělala si dobře, že ses od nich stranila. Mohla jsi opravdu někomu ze svých kamarádů ublížit. To, že dokážeš dotykem zabít, je pouze tvá schopnost. Stále ji ještě neumíš ovládat, i když už máš plnou moc. Nevím, na čem ta schopnost pracuje a jak se spouští, ale přijdeme na to, neboj. Říkám, až budeš fyzicky v pořádku, začneme s tréninkem.“

„Dobře,“ pokývala jsem hlavou a zaměřila se na tu starou knihu, co jsem měla položenou v klíně. Na Lines magicis. Už už jsem ji chtěla otevřít, když někdo zazvonil.

„Jdu tam,“ řekla mamka a zvedla se. Došla ke vchodovým dveřím a otevřela je.

„Dobrý den, Renée, jdu za Bellou,“ ozval se až moc známý hlas. Hlas, který tak moc miluji, který ale už navždy bude mým úhlavním nepřítelem. Nepřítelem celé mé rodiny. V tu chvíli jsem ztuhla.

Tak co, líbilo? Doufám, že ano. :)  Až tu budu mít jako vždy přes třicet komentíků, přibude další dílek. :)

P.S. Děkuji za komentíky u předešlé kapitoly, opravdu děkuji všem, kteří jste mi je dali. :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 23. kapitola: