Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 21. kapitola

21.04.2011 (11:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5181×

21. kapitola

Tuto písničku jsem měla zaplou, když jsem díl psala. Myslím, že k začátku se přesně hodí a vřele doporučuji si jí ke čtení pustit. :)

Píp, píp, píp, ach jo. Hlasité pípání, které mi trhalo uši, mi oznamovalo, že je čas vstávat a mně se ale vůbec nechtělo. Pod peřinou jsem se stočila do klubíčka a snažila se pípání nevnímat, třeba že to za chvíli přestane. A překvapivě ano. Spokojeně jsem vydechla a pohodlně se zase uvelebila připravená usnout do příjemného nevědomí.

„Lásko,“ ozval se krásný sametový hlas u mého ucha. Na krku mě zašimral studený dech a rty se mi samovolně roztáhly do úsměvu.

„Hmm…“ zavrněla jsem spokojeně.

„Je čas vstávat,“ zašeptal mi do ouška, které poté políbil. Na protest jsem zabručela a více se zachumlala do peřiny.

„Nechtěj, abych se do toho vložil, pak už nebude cesty zpět,“ vrněl mi u ucha a políbil na líčko.

„Tak ať,“ vydechla jsem a vyčkávala, co se bude dít dál. Najednou jsem ucítila jeho ruku na svém boku, jak mě obrací na záda, ale hned zmizela a nahradila ji tíha na celém mém těle. Ani nevím, jak se Edward dostal pod peřinu, ale nalepený na mé tělo mi laskal dlaněmi boky a rty zkoumal můj krk. Slastně jsem vydechla a prohla se v zádech.

„Tak strašně si mi chyběla,“ vdechl mi do kůže na krku a jazykem započal mokrou cestičku do mého výstřihu. „Jsi jako má droga.“ Pokračoval dál dolů, až ho zastavil lem mé noční košilky. „A jelikož jsem musel dva dny abstinovat, budu potřebovat dvojitou dávku,“ usmál se a jedním ladným tahem mi košilku vysvlékl. Ocitla jsem se před ním pouze v kalhotkách a Edwardovy oči rázem ztmavly do tmavě zelené, která mě nesmírně vzrušovala.

„Tak neotálej a vezmi si mě,“ zavzdychala jsem vzrušeně, když svými rty polaskal mou pravou bradavku. Začal si s ní hrát, laskal ji, sál, kousal. Po chvilce ji vystřídal za levou a dráždění začalo nanovo. Cítila jsem, jak dole vlhnu. Prahla jsem po Edwardově mužném pohlaví, které umí divy a nemohla se dočkat.

Nečekaně jsem Edwarda převalila pod sebe a obkročmo mu sedla na stehna. Rukama jsem mu zašátrala v kapsách od kalhot a vítězoslavně vyndala jeden kondom. Edward se šibalsky usmál a já mu rychle vysvlékla kalhoty i s boxerkami. Jen co se ocitl, jak ho pán bůh stvořil, natiskla jsem se na něj a svými rty vyhledala ty jeho. Uvěznila jsem je v lačném polibku a pronikla do jeho úst jazykem. Na vteřinu jsem se od něj odtrhla, abych mu sundala tričko, ale hned se zase vrátila. Vášnivě jsme se líbali, ale po chvíli jsem se znova odtáhla a pokračovala níž. Po bradě, hraně čelisti, krku a hrudi, jsem se dostala až k pupíku, který jsem obkroužila jazykem a polaskala.

Nakonec jsem se odtáhla, rozbalila kondom, který jsem pořád držela a nedočkavě mu ho nasadila. V tom jsem se ocitla opět na zádech, bez kalhotek s Edwardovými boky vklíněnými mezi svými stehny. Jeho erekce mě tlačila do stehna a já už se nemohla dočkat, až ho ucítím v sobě.

Jakoby mi Edward četl myšlenky, jemně, přesto rázně do mě vnikl a já se pod náporem slasti prohla jako luk. Začal přirážet a přitom si vyhledal mé rty. Mezi tím jsem mu obtočila nohy kolem pasu a ruce zapletla do vlasů.

Po pár minutách jsem dovršila vyvrcholení ve stejný okamžik jako Edward, který se na mě plnou vahou sesunul. Naštěstí si to okamžitě uvědomil, a tak se přetočil na záda a mě si stáhnul s sebou. Udýchaná jsem mu ležela na rychle se zvedající hrudi a jednou nohou obtočenou kolem jeho pasu.

„Takový budíček bych brala častěji,“ zasmála jsem se šťastně a přitom ho hladila po hladké hrudi bez jediného chloupku.

„Já taky,“ usmál se na mě a líbl do vlasů. Bohužel jsme se museli rychle zklidnit, protože škola začíná ani ne za tři čtvrtě hodiny.

Rychle jsem se vysprchovala a přenechala sprchu Edwardovi. Mezi tím, co se sprchoval, jsem se nalíčila, učesala a oblékla do džínů a růžového topu. Do kabelky jsem si dala dnešní učení, a když jsem se otočila, akorát Edward vycházel s mokrými vlasy ven z koupelny s ručníkem kolem pasu. Bože, vypadal tak sexy. Se zalíbením jsem si ho prohlížela, a když si ručníkem vytřel vodu z ucha a uviděl mě, jak na něj zírám, jen se lišácky usmál a popošel k posteli, kam jsem mu položila oblečení, které jsem z něj ztrhala. Ještě jsem si došla do šatny se obout, a pak se vrátila zpátky do pokoje, kde už na mě čekal oblečený Edward.

„Auto mám zaparkované o ulici dál, takže oficiálně tu budu do dvou minut.“ Popošel až ke mně a ruce mi obtočil kolem pasu. Stejně jako já před chvílí, si mě se zalíbením prohlížel.

„Už jsem ti řekl, že vypadáš úžasně? Růžová a modrá jsou barvy, které ti až hříšně sluší,“ řekl mi s jiskřičkami v očích. Jen jsem se zachichotala a věnovala mu rychlý polibek na rty. Potom jsem se od něj odtáhla.

„Běž, ať nepřijdeme pozdě do školy.“ Ve dveřích jsem mu ještě poslala vzdušný polibek, a pak za sebou zavřela dveře a seběhla schody dolů do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem rodiče. Táta seděl v županu u baru, jedl snídani a při tom si četl noviny. Mamka mi akorát pokládala snídani vedle taťky.

Musím uznat, že od návštěvy u babičky a dědy je to s tátou zase v pohodě. Na těhotenské testy už asi zapomněl a dokonce mi zkrátil domácí vězení za to, že jsem neodporovala a důstojně svůj trest přijala, aniž bych dělala nějaké scény, které mi prozradil, že očekával. Prý to dokazuje, že už se chovám jako rozumná velká holka, a to ode mě vyžadoval. Takže domácí vězení mi končí už v neděli. No, co už ten týden už to vydržím. Edwarda stejně vídám ve škole a pak večer, kdy o tom samozřejmě rodiče neví. Páni, ani si neumím představit, co by následovalo, kdyby se to dozvěděli.

A to mě přivádí k dalšímu tématu. Také jsem si s tátou promluvila o Edwardovi. Přemluvila jsem ho, aby pro mě mohl přijet, aniž by táta dělal scény. Ale dál už prý nepoleví. Za práh jeho domu prostě už nevkročí, pravil můj zlatý tatínek. Ale jak ho znám, časem stejně změní názor. Když uvidí, jak jsme šťastni, zase ho začne mít rád, jen to bude chvíli trvat.

„Dobré, Bells,“ pozdravili mě rodiče a já si sedla vedle taťky. Rychle jsem do sebe házela snídani, ale stejně jsem ji nestihla sníst, než Edward jakoby přijel. S plnou pusou jsem mu doběhla otevřít a zase se vypařila do kuchyně. Zbytek toustu jsem si vzala do ruky a vyběhla schody nahoru do svého pokoje pro kabelku.  Doběhla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít, ale ony se zase otevřely samy. Zastavila jsem se a přestala jsem dokonce i žvýkat jídlo. Zaraženě jsem stála u otevřených dveří, a kdyby mě někdo viděl, pomyslel by si, že jsem naprostý magor. Oči jsem upřela na svoji kabelku a pomyslela si, že bych si pro ni chtěla dojít. Jenže ona se v tu chvíli vypařila. Normálně zmizela! Vyvalenýma očima jsem pozorovala prázdnou židli, na které ještě před chvíli ležela má kabelka. Ale z přemýšlení mě vytrhl tlak na ruce. Sklonila jsem hlavu ke své dlani, která… Ježíši Kriste. V ruce jsem držela svoji kabelku. Jak – jak…

Bože, koktala jsem i v duchu. V mém mozku to začalo šrotovat a já se usilovně snažila přijít na to, co se před chvíli právě stalo. Zděšeně jsem kabelku upustila na zem a vyděšeně couvala dozadu, až jsem narazila do zdi. Krčila jsem se u ní jako vyplašené hříbě a zrychleně dýchala. Co se to sakra stalo?! Tohle už doopravdy není normální. Aby se sami otevřely dveře… fajn, mohly být pootevřené a průvan je otevřel, voda se sama zapnula… protože se rozbil uzávěr vody, ale aby se hmotná věc jen tak vypařila před mýma očima a objevila se v mé ruce… tohle už je na mě moc.

Po zádech jsem se sesunula po zdi na zem a zadržovala vzlyky. Pomalu ale jistě jsem upadala do šoku. Proč se tyhle věci dějí mně?! Žiju v jednadvacátém století. Dnešní věda dokáže vše vysvětlit. Molekuly, atomy, optické klamy, všechna kouzla a čáry jsou pouhé triky a spousta ostatního, všechno tohle se zdá neuvěřitelné, ale logické a dá se to vysvětlit. Ale tohle! Jak mi může někdo vysvětlit takovouhle věc!

Vůbec jsem nevnímala, proto jsem si ani nevšimla, když táta šel po schodech nahoru a uviděl mě. Hned se ke mně rozběhl a ptal se, co se stalo. Já zrak stále upírala na kabelku, jako bych jí byla zhypnotizovaná.

„Renée,“ slyšela jsem jakoby z dálky volat tátu. Hned se mi v zorném poli ukázala mamka a vyděšeně se táty ptala, co se stalo. Úlevně jsem vydechla, když mi mamka zakryla výhled na onu kabelku na zemi. Zavřela jsem oči a počítala do deseti. U toho jsem zhluboka dýchla a v duchu se nabádala ke klidu. A světe div se, dokázala jsem to. Už skoro v naprostém klidu jsem otevřela oči a snažila se neohrabaně zvednout ze země. Táta mi pomohl, a když se ujistil, že se na nohou udržím sama, pustil mě.

„Belli, co se stalo?“ ptal se mě.

„Já…“ Usilovně jsem přemýšlela, co mám říct a pravda to rozhodně nebude. Kdybych jim to řekla, místo do školy by mě poslali do blázince. „Na podlaze ve svém pokoji jsem uviděla strašně velkého pavouka, jak leze přímo ke mně. Strašně jsem se vyděsila, upustila kabelku a zděšeně se namáčkla na zeď. Doopravdy byl hnusný a velký a já se ho bála,“ lhala jsem jim. Nejdříve si mě hrozně zvláštně oba dva prohlíželi, ale nakonec táta přikývl a řekl, že můj pokoj prohledá a toho pavouka najde. Že se nemusím bát, až se vrátím ze školy, už tu nebude. Jen jsem přikývla, mamka mi podala kabelku a já seběhla schody dolů na předsíň.

Edward netrpělivě stál ve dveřích a sotva jsem k nim došla, už mě drtil v objetí.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě a hlavu měl natisklou na mém krku. Cítila jsem, jak vdechuje mou vůni. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu si opřela na jeho hruď.

„Ano, jsem v pořádku. V naprostém,“ ubezpečovala jsem ho a zároveň i sebe. Zakazovala jsem si na to myslet. Nejsem blázen, takže to pustím z hlavy, stejně jako ty nevysvětlitelné věci před tím.

„Dobře.“ Odtáhl se ode mě a lehce políbil na rty. Polibek jsem mu opětovala, houkla na rodiče pozdrav a odtáhla Edwarda k jeho autu. Otevřel mi dveře, pomohl nastoupit, rychle nasedl vedle mě, nastartoval a vyjel do školy.

„Belli, opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se mě ještě v autě, když jsme stáli na parkovišti. Kývla jsem hlavou a nuceně se usmála. Nevím, jestli mě prokoukl nebo ne, ale beze slova vystoupil, obešel auto na moji stranu, pomohl mi vystoupit a spolu ruku v ruce, ale v naprosté tichosti, jsme se rozešli do školy na naši první hodinu.

Po celý den jsem se chovala odtažitě. Sice po tělesné stránce jsem u Edwarda byla pořád. Objímali jsme se, drželi za ruce a občas si dali nějakou tu pusu. Ale psychicky jsem od něj i všech ostatních byla hodně daleko. Skoro nic jsem nevnímala. Dokonce jsem si nesla malou pětku z angličtiny za nepozornost v hodině. A co, tak holt mám jednu pětku, svět se díky tomu nezboří. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že si Edward mého chování všiml. Prokoukl mou skleněnou bariéru, za kterou jsem celý den schovaná. Na venek jsem jako každý den, ale ze vnitř… Bolelo mě vidět, jak se kvůli mně snaží chovat se nenuceně, ale oči ho prozradily. Mrzí ho, že se mu nechci svěřit. Jenže tohle by nepochopil. Je pravda, že je poloupír a nadpřirozeno mu nedělá potíže, když do něho patří, ale tohle je úplně něco jiného. Považoval by mě za blázna.

Když skončila škola, rozloučila jsem se s Edwardem a šla do šatny převléknout se na trénink. Jsem sice zvědavá, jak ho se sádrou zvládnu, ale ono to snad nějak půjde. V týmu si mě naštěstí moc nevšímali, všichni rozebírali už blížící se soutěž, na kterou čekáme od té doby, co jsme spolu. Jako robot jsem vedla trénink a cvičila. Nic jsem nevnímala, absolutně nic. Naštěstí díky mé sádře jsem přemety a výhozy vynechávala. Ještě že tak, asi bych skončila zafáčovaná a v sádře celá, kdybych tyto činnosti měla dneska provádět.

Po dvou hodinách jsem úlevně zakončila trénink a odešla se vysprchovat. Čistá a voňavá jsem se oblékla a s rychlým ‚ahoj‘ jsem se vydala na parkoviště, kde na mě čekal Edward. S úsměvem jsem ho pozdravila a nasedla do auta. Stejně jako cestou do školy, jsme i teď mlčeli. U mého domu Edward vypnul motor a jen tak seděl. Už už otevíral pusu, že něco řekne, ale nakonec ji zavřel a jen si povzdechl. Vystoupil z auta, pomohl mi ven, spěšně se se mnou rozloučil a odjel.

Odpoledne doma nebylo ničím zvláštní. Byla jsem zavřená ve svém pokoji a koukala do stropu. Snažila jsem si vyčistit hlavu, ale vůbec se mi to nedařilo. Nakonec jsem vzdala veškeré snahy na něco přijít, zachumlala jsem se pod peřinu a snažila se usnout. A překvapivě spánek dorazil ani ne za pět minut.

***

Dny plynuly jeden za druhým a má psychika se hroutila více a více. Edward i mí kamarádi se už o mě doopravdy hodně strachují. Ve škole jsem neustále mimo, a dokonce jsem se stáhla do sebe i po fyzické stránce. Tréninky jsem z každodenního rozvrhu vyškrtla a vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s jakoukoliv osobou. Ani Edwarda k sobě nepouštím. Dodnes nevím, jak jsem mu vysvětlila, aby se ode mě držel dál. Myslím, že jsem řekla něco v tom smyslu, že je toho na mě poslední dobou moc a potřebuju prostor. A to vše dělám jen z jednoho jediného důvodu a to, že nikomu nechci ublížit. Je to přesně měsíc, kdy se mi to stalo a k smrti vyděsilo.

Když mě Edward odvezl domů, jako každý den se se mnou spěšně rozloučil rychlou pusou a beze slova odjel. Byla jsem tak naštvaná, byla jsem na sebe tak hrozně naštvaná, když jsem viděla, jak mu ubližuji. Snažila jsem se co nejvíc před ním své tajnosti tajit a při tom se chovat jako by nic, ale on mě má tak přečtenou, že mě lehce prokoukl. Ty zvláštní věci se mi dějí čím dál tím víc a já už jsem na pokraji zhroucení. Den co den se mi stane něco proti zdravému rozumu a mně dochází síly to ignorovat. Sama už se považuju za blázna a ostatní mě už za něj stejně mají. Ve škole se chovám divně, skoro vůbec s nikým nekomunikuji a uzavírám se do sebe. Mám strach, že ty věci, co se mi dějí, se odehrávají pouze v mé hlavě a tím pádem jsem doopravdy duševně nemocná. Protože jiné logické vysvětlení nemám, ale stejně mi nějaký hlásek našeptává, že se to vše doopravdy děje. A já ani nevím proč, mu věřím. Vím, je to šílený a proti zdravému rozumu, ale… prostě tomu věřím. Ale přesto jsem na sebe byla naštvaná, že tím ubližuji Edwardovi. Abych ze sebe tu zlost nějak dostala, rozhodla jsem se, že se půjdu projít do místního lesa. Mám ráda moře, stejně jako přírodu. Miluji tu vlhkost a zeleň. Tu lesní vůni.

Oblékla jsem se do sportovního a pěšky se vydala na druhý konec města, kde bydlí Edward. Usmála jsem se, když jsem uviděla začátek lesa. Dala jsem se do klusu a doběhla do lesa. Procházela jsem se ani nevím jak dlouho a přemýšlela nad vším, co se za poslední dny stalo, jak jsem se chovala. A čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem na sebe byla naštvaná. Byla jsem přesvědčená, že to skrývám dobře a že si toho nikdy nevšimne, to byl však velký omyl. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že to dokážu skrýt. Vztek mnou projel od hlavy po konečky prstů na nohou. V tu chvíli jsem měla chuť do něčeho praštit, vylít si tu zlost, kterou jsem na sebe pociťovala.

Aniž bych přemýšlela, nejbližšímu stromu jsem zasadila pěstí s takovou sílou, že se odlomil kus kůry. Nevnímala jsem bolest, která mi projela nedávno zlomenou rukou. Sádru už jsem dávno neměla, zahojila jsem se velmi rychle. Bohužel se mi ani trochu neulevilo, spíše naopak. V tom mnou projel takový zvláštní pocit, měla jsem pocit, že se mi tělo rozvibrovalo tak, že by mi měly drkotat zuby, ale když jsem se prohlídla, tělo bylo naprosto v klidu. Bezmyšlenkovitě jsem stromu zasadila další ránu, ale pak se stalo něco neuvěřitelného, děsivého. V místě, kde jsem ho podruhé praštila, začala kůra schnout a opadat. Zelené jehličí postupně, ale velmi rychle žloutlo a hodně ho popadalo. Strom v jeden okamžik totálně zestárnul a seschnul, umřel.

Vyděšená tím, co se stalo, jsem začala ustupovat a narazila zády na další strom. Paže jsem měla podél těla a dlaněmi jsem se dotýkala stromu za sebou. Jenže pod rukama jsem cítila, jak se mi na ně něco začíná drolit. Otočila jsem se, a už skoro v mdlobách pozorovala stejný výjev, jaký se stal u předešlého stromu. Seschnul a umřel. Totálně vyděšená jsem se rozběhla pryč, pryč od toho všeho. Zrovna jsem běžela přes travnatý palouček, když se mi zamotala hlava a zakopla jsem. Dopadla jsem na všechny čtyři a v místě, kde jsem se dotýkala trávy dlaněmi, zcela zežloutla. Jako když hodím kámen do vody a vytváří se kruhové vlnky, takovéhle se objevily okolo mých dlaní. Vytvořily se dva kruhy žluté trávy, suché, mrtvé.

Zakřičela jsem, co mi síly stačily, neohrabaně se zvedla a rozběhla se domů. Ničeho jsem se radši nedotýkala, a když jsem doběhla k domu, chtěla jsem otevřít dveře. Samozřejmě se samy otevřely a já už se tím ani nezabývala a vběhla dovnitř. Po schodech nahoru jsem vběhla k sobě do pokoje, chytla kliku a zavřela za sebou dveře. Stříbrná klika rázem zrezla a dá se říct, že umřela. Bože, když se něčeho dotknu, umře to! Najednou jsem měla pocit, že se se mnou všechno točí. Chytla jsem se za hlavu a zavřela oči. Bohužel to se mnou pořád máchalo z jedné strany na druhou. Dopadla jsem na kolena a pak se zcela zhroutila na zem. A nakonec jsem ztratila vědomí.

Tehdy, když jsem se probudila, už všechno bylo zase při starém, ale přesto už se mě strach nezbavil. Na důkaz, že se to prve doopravdy stalo, jsem se šla podívat na ty stromy a louku. Ano, všechno bylo seschlé a mrtvé. A navíc se to ještě více rozšířilo. Od té doby jsem se co nejméně všeho dotýkala. Smrtící účinek už jsem sice neměla, ale mohlo se to kdykoliv vrátit.

Od té doby jsem se stáhla do sebe ze všech stran. Nikoho jsem si k sobě nepouštěla a úplně se od ostatních odstřihla. Měla jsem pocit, jako bych přestávala žít. Pouze jsem přežívala. Nevnímala jsem čas, a proto mě překvapilo, jak rychle se blížily moje sedmnácté narozeniny. A jako na potvoru už měly být tuto sobotu a dnes byla středa.

Moc se omlouvám za tu dobu, co jste museli čekat na dnešní díl. Doufám, že se vám líbil a čekání se vám na něj vyplatilo. Pokud ne, moc mě to mrzí. Můza mě opustila a já se nemohla hnout dál. Naštěstí se mi podařilo ji zase chytit, takže jsem se zase dostala do kondičky a kapitoly budou přibývát zase tak po třech, čtyřech až pěti dnech. Ty intervaly dodržím, slibuji. Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 21. kapitola: