Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láskou teprve vše začíná - 14. kapitola

06.02.2011 (08:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4395×

14. kapitola

Písnička

Je pryč, odjel, už ho nikdy neuvidím. To jediné mi běželo hlavou. Ležela jsem na jeho posteli v jeho pokoji a utápěla se v bolesti a smutku. Proč, proč jsem ho nenechala mi to vysvětlit, proč jsem se chovala jako ta největší husa na světě a schovávala se před ním. Vždyť to byl pořád můj Edward. Byl to pořád ten kluk, do kterého jsem se na první pohled zamilovala, ale odmítala si to přiznat. Ten kluk, který se stal mým nejlepším kamarádem a který mi na halleowenském plese vyznal lásku. Byl to pořád on, načež já byla jak slepá, tak hluchá a totálně blbá a nazvala ho monstrem a zrůdou, co vraždí lidi. Jak jsem mohla vůbec něco takového vypustit z úst? Musela jsem mu tak strašně ublížit. To já jsem ta hnusná a zlá, když jsem něco takového dovolila.

V hlavě jsem si začala promítat všechny ty krásné chvilky, co jsme spolu prožili. Bylo toho tolik, vše bylo tak krásné a teď je to kvůli mně pryč. Cítila jsem, jak se mi v místě, kde mám srdce, vytváří velká díra, která bolí pořád víc a víc. Čím víc jsem myslela na Edwarda, tím víc to bolelo. Jelikož jsem roztleskávačka, zažila jsem spoustu zlomenin, odřenin a bolístek, ale nic nebolelo tolik jako tohle.

Nevnímala jsem čas, místo, nic. Propadla jsem se do velké černoty a přestala vnímat, žít. Topila jsem se v oceánu bolesti, do kterého jsem se sama hodila. A jelikož jsem v něm neuměla plavat, topila jsem se. Nemohla jsem dýchat a toužila po kyslíku. Strašně moc jsem se chtěla nadechnout, osušit a zase žít normálně, ale nešlo to. Edward se už nikdy nevrátí a já už se nikdy nebudu moct oklepat a dál s ním žít šťastně jako doposud.

Ležela jsem na jeho posteli, která byla provoněná jeho vůní, a dívala se do blba. Byla jsem tak vysílená, že už jsem nemohla ani brečet, ani vzlykat. Jen jsem vdechovala jeho omamnou vůni a ležela.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale pokoj začal tmavnout. Pootočila jsem hlavu a dívala se prosklenou stěnou ven. Tam už slunce zapadlo a jen se stmívalo stejně jako uvnitř mě. Edward, moje slunce zapadlo a nastává tmavá noc bez hvězd, měsíce, ničeho. Moje tělo ovládla věčně nicotná tma a mou mysl nekončící bolest, kterou si plně zasloužím.

Můžu si za to sama, že odjel, to já ho odsud vyhnala. Těmi krutými slovy a vyhýbáním. Topila jsem se ve své bolesti, když mi najednou z ničeho nic zazvonil mobil. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by do mého oceánu spadla kotva a já měla možnost se dostat na souš. S novou nadějí a očekáváním jsem z kapsy vyndala mobil a podívala se, kdo mi volá. Skryté číslo. S nedočkavostí jsem hovor přijala.

„Haló?“ zachraptěla jsem do mobilu s nadějí v hlase. Od toho věčného pláče mi naprosto vyschlo v krku.

„Proboha, Bello, kde jsi?“ vychrlila na mě mamka do telefonu. Moje záchranná kotva se přetrhla a já zase padala do hlubin bolesti a beznaděje. V tom se ve mně něco změnilo. Začala mnou procházet taková zlost, jakou jsem snad nikdy nezažila, že jsem přestala přemýšlet, co dělám, a telefonem jsem celou svou silou třískla o zeď. Ten se překvapivě na jeho kvalitu rozpadl na několik kousků a já zakřičela, jak nejvíce jsem mohla. Křičela jsem z plna hrdla hlasem prosyceným bolestí a zlostí smiřovanou pouze na sebe.

Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala. Když mi zazvonil telefon, vyskočila jsem na nohy a stoupla si doprostřed pokoje. Proto jsem se teď zhroutila na tvrdou zem, objala si kolena pažemi a začala se houpat dopředu a dozadu. A překvapivě to i pomáhalo. Jediné, na co jsem se soustředila, bylo mé houpání. Byla jsem jakoby v transu, nevím, jak jinak to popsat, a přitom mumlala nesrozumitelné bláboly. Ale pak se stalo něco, čemu nikdy nebudu rozumět. Nevím, jestli to byla předtucha, vidina, či jen sen, který se vyplnil, ale neřešila jsem to a poslechla to.

Viděla jsem sebe, jak sedím na podlaze v Edwardově pokoji a v obličeji výraz, jako by mě upalovali na hranici. Byl to strašný pohled, ale pak se to změnilo. V prázdných očích se objevila naděje a já vyskočila na nohy. Rozběhla jsem se a utíkala z domu pryč. Naskočila jsem do svého auta, nastartovala a šílenou rychlostí se rozjela nevím kam. Jediné, co jsem věděla, že ta silnice vedla z města. Jela jsem asi půl hodiny, než jsem dojela na letiště. Zastavila jsem na zákazu, což jsem vůbec nevnímala a rozběhla se bez dokladů, prostě bez ničeho do haly. Běžela jsem, běžela, když jsem najednou začala vykřikovat: „Edwarde! Edwarde!“ křičela jsem na celé letiště, když jsem ho nakonec zahlédla. Otočil se na mě a nevěřícně mě pozoroval.

A pak ta vidina skončila. Nechápu to, ale jako by mi ta předtucha do žil nalila novou dávku naděje a já udělala přesně to co v ní. Vyhoupla jsem se na nohy a upalovala do auta. V rychlosti jsem nasedla, nastartovala a vyjela směr letiště stejně jako ve vidění.

Jela jsem přesně půl hodiny a dojela na letiště. Zaparkovala jsem přesně před vchodem, kde byly taxíci, ale vůbec jsem si toho nevšímala, ani hlasů taxikářů a ochranky, kteří na mě vyřvávali, že tam stát nesmím a že zavolají okamžitě odtahovku. Proběhla jsem skleněnými dveřmi a utíkala letištní halou. Zastavila jsem se až přesně tam, kde jsem stála v té vidině a kde jsem zahlédla Edwarda, ale tady bohužel nebyl. Ať jsem se rozhlížela sebe víc, nebyl tu. Ale něco uvnitř mě popohánělo pořád dál. Hlásek úplně vzadu v mé hlavě mi našeptával, ať se nezastavuji, že nezbývá už mnoho času. Asi jsem se naprosto zbláznila, protože jsem ten hlas poslechla.

Rozběhla jsem se k přepážce, kde se odevzdávají letenky, a bez rozmyšlení přeskočila odendavací pásku, kterou celník odendává a pouští cestující.

„Hej, slečno, okamžitě se vraťte, tam nesmíte,“ zakřičel na mě celník, který tam stál a vůbec můj atletický skok nečekal. Ještě štěstí, že jsem roztleskávačka a přeskočit to pro mě byla hračka. Bohužel hůř pro mě se za mnou rozběhl, ale to se dalo čekat. Běžela jsem halou a kličkovala mezi lidmi. Sakra, proč zrovna dneska je tu tak narváno.

„Slečno, okamžitě zastavte, zavolám policii,“ vyřvával za mnou celník. Jeho hlas jsem ale slyšela jakoby z dálky a soustředila se na svůj hlásek v hlavě, který mě nabádal, ať běžím dál, že už jsem blízko. Najednou se vedle mě přifařil další celník a chtěl po mně hmátnout, ale jelikož jsem si ho všimla brzy, odrazila jsem se a skočila jakoby šipku na zem až na to, že jsem na zemi udělala profesionální kotoul a běžela dál. Chudák celník zakopl o zavazadlo jedné babičky, spadnul na zem a dostal holí po hlavě, že je nezdvořák kopat do tašek. Uchechtla jsem se a běžela až k odbavení zavazadel, kde jsem ho konečně zahlédla v celé své kráse. Zrovna byl na řadě.

„Edwarde,“ zakřičela jsem z plna hrdla a běžela k němu.

„Edwarde, nemůžeš odjet,“ křičela jsem, jenže on vůbec nereagoval. Už jen kousíček a jsem u něj.

„Edwa-“

Najednou mě něco strašně těžkého a velkého srazilo na zem.

„Tak, slečno, už nám neutečete,“ smál se ten celník, který dostal holí od babičky. Toto však konečně přimělo Edwarda se otočit, a když mě zahledl pod mega chlapem, který mi na ruce nandavá pouta, vyvalil na mě oči a jen mě pozoroval. V tu chvíli mi bylo jedno, že ležím na zemi s rukama za zády a ještě s pouty, byla jsem šťastná, že jsem to stihla, že ho vidím.

„Tak jdeme, slečno,“ slezl ze mě celník a vytáhl mě na nohy.

„Počkejte!“ zakřičel Edward, který se už asi konečně vzpamatoval a rozběhl se k nám.

„Děje se něco, pane?“ zeptal se ho celník.

„Ano, děje, ta slečna je tu se mnou,“ řekl.

„Ale ona nemá letenku,“ odporoval mu celník a zamračil se na něj.

„Ta pouta nejsou nutná, ona se nechtěla dostat do letadla, ale za mnou,“ snažil se mě Edward obhájit.

„To je mi bohužel líto, pane, ale tato slečna porušila zákon a bude za to muset být potrestána,“ řekl nekompromisně celník a i se mnou v poutech se rozešel pryč.

„Počkejte!“ zakřičel znova Edward a celník se na něj otráveně otočil.

„Bude tohle stačit?“ zeptal se ho a z kapsy vytáhl svoji peněženku, ze které poté vytáhl takovou sumu peněz, až jsem na to vyvalila oči. Odkdy nosí člověk takový balík peněz jen tak v peněžence? Odpověď zní žádný, protože on není člověk, došlo mi. Ať byla situace velmi vážná, uchechtla jsem se.

„Děláte si srandu?“ zeptal se ho celník, ale Edward se na něj jen usmál.

„Vypadám snad na to?“ Jeho úsměv se ještě zvětšil.

„Dejte to sem,“ vytrhl mu celník peníze z ruky, dal si je do kapsy a poté mi sundal pouta.

„Pro tentokrát, ale příště už vás to nezachrání, slečno, a teď jděte, oba,“ upozornil mě celník a poté nás s Edwardem z letiště osobně vyprovodil. Když jsme s Edwardem osaměli v chladné noci před letištěm, konečně jsem se odvážila na něj promluvit a udělat to, po čem jsem po celou tu dobu toužila.

„Edwarde,“ vzlykla jsem a co nejpevněji ho objala. „Strašně moc se omlouvám. Omlouvám se za to, jak jsem se chovala, a za to, co jsem řekla. Strašně mě to všechno mrzí a nechci, abys odjel. Miluji tě, ať jsi, co jsi. Pro mě je důležité, kdo jsi. Jen hlavně neodjížděj, nesmíš mě tu nechat samotnou, zbláznila bych se tu bez tebe. Ale jestli už mě nemiluješ, pochopím to,“ vychrlila jsem na něj svoji omluvu a to poslední už jen zašeptala. Když ale pořád nereagoval, pochopila jsem z toho, že mě už nechce, a tak jsem se začala odtahovat. Slzy, které se mi usadily v očích, přetekly a já se od něj celá uplakaná odtáhla. Otočila jsem se a klopýtala ke svému autu, i když už tam stejně nebude, jelikož jsem stála na zákazu. Celá ubrečená jsem šla ani nevím kam, když v tom jsem se ocitla v objetí své lásky. Pevně jsem ho chytla kolem pasu a už se nehodlala pustit.

„Ach, Bello, tolik tě miluji, myslel jsem, že jsem tě navždycky ztratil. Proto jsem se rozhodl se odstěhovat, nechtěl jsem ti už dál zasahovat do života. Sice mi to trhalo srdce, ale pro tebe bych udělal cokoliv,“ šeptal mi do ouška a přitom mě tak silně objímal, až mě to bolelo. Ale nevšímala jsem si toho a užívala si jeho přítomnosti.

„Taky tě miluju,“ vzlykla jsem a zvedla hlavu. Zadívala jsem se do těch milovaných smaragdů, a ač jsem viděla rozmazaně, na jeho rty jsem se strefila, když mi šly naproti. Celá šťastná jsem ho líbala a do polibků dávala všechny emoce, které jsem za poslední hodiny zažívala. Bolest, beznaděj, ale i naději, očekávání a hlavně nehynoucí lásku.

Naše rty se navzájem doplňovaly a polibky se stávaly dravější. Edward mi jazykem objel jak dolní, tak horní ret a já automaticky pootevřela ústa. Toho samozřejmě okamžitě využil, a tak mi začal jazykem plenit i vnitřní část úst. Naše jazyky se po chvíli setkaly a lehce se začaly oťukávat, než započaly složitý tanec vášně a touhy.

Teď jsem začala nesnášet svoje plíce, že toho nevydrží více. Edward poznal, že už nemohu dýchat, a proto se ode mě něžně odtrhl a své čelo si opřel o mé. Náš dech byl zrychlený a úsměv, který mu hrál na rtech, byl dech beroucí.

„Miluji tě,“ pronesla jsem s láskou v hlase.

„Já tebe víc,“ zasmál se a znova mě políbil. Tentokrát jsem mu po rtech špičkou jazyka přejela já a já se mu jazykem dotýkala jeho vnitřku úst. Když už jsem to nevydržela, spojila jsem naše jazyky a Edward si mě rovnou vytáhl na své boky. Hlavu jsem tak měla ve stejné výšce, jako on a bylo to pro nás oba značně pohodlnější. Své paže jsem mu obmotala kolem krku a nohy kolem pasu.

Ani jsem si nevšimla, že jdeme, protože jsem se najednou ocitla na sedačce Edwardova auta. Dotyčný okamžitě nastoupil vedle mě a rozjel se do černočerné noci. Nevím, kam jsme jeli, ale bylo mi to naprosto jedno. Hlavně, abych byla s Edwardem.

Při cestě jsme se drželi za ruce a usmívali se na sebe. V autě panovalo příjemné ticho. Asi po půl hodině jízdy jsem se ho odvážila zeptat, kam jedeme.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho. Nevím jak, ale věděla jsem, že nejedeme domů.

„Jak víš, že nejedeme domů?“ zeptal se mě překvapeně.

„Předtucha?“ usmála jsem se na něj a on jen s úsměvem zakroutil hlavou.

„Tak kam?“ ptala jsem se ho a nahodila štěněčí pohled.

„Až tam dojedeme, uvidíš, lásko,“ zasmál se nahlas, naklonil se a líbl mě na tvář.

Po zbytek cesty jsem byla zticha. Když jsme míjeli ceduli Vítejte v Reallendu, překvapeně jsem se na Edwarda podívala.

„Kde to jsme?“ ptala jsem se ho s pozvednutým obočím.

„V sousedním městě,“ řekl a mrkl na mě. Nechápala jsem, co tu děláme, ale jak už jsem jednou řekla, je mi to jedno. Zastavili jsme před luxusním hotelem a chvíli jen tak seděli v autě. To jsme vydrželi asi půl hodiny, než jsme se na sebe vrhli. Vášnivě jsme se líbali a naše ruce zkoumaly tělo toho druhého. Ve vášnivém splanutí jsme se, ani nevím jak, dostali z auta a zamířili si to do hotelu. Propleteni mezi sebou jsme došli k recepci, kde na nás valila oči asi pětadvacetiletá holka.

„P-p-přejete si?“ vykoktala a zbožně se dívala na Edwarda.

„Jeden apartmán,“ oznámil jí a ona si konečně všimla mě. Obdařila mě nehezkým pohledem a poté se na Edwarda zářivě usmála a kývla. Když něco začala ťukat do počítače, Edward se zase vrhl na mé rty.

„Ehmm,“ ozvalo se dost nahlas kousek od našich hlav. Edward mírně zavrčel a odrhl se ode mě.

„Váš pokoj, poslední patro, číslo 600, přejeme příjemný pobyt,“ oznámila nám a sarkasticky se na nás usmála. Edward jí vytrhl kartu z ruky a už zase přišpendlený na mých rtech se mnou odešel k výtahu.

Po celou cestu k našemu pokoji jsme se líbali, a když jsme se konečně dostali dovnitř, Edward zamkl a vyhoupl si mě na své boky a v líbání ještě přidal. Cítila jsem tu touhu, co nás oba spalovala, a mně v tu chvíli došlo, co bude následovat.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láskou teprve vše začíná - 14. kapitola: