Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 2. kapitola

25.10.2011 (11:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2942×

Odlepili jsme se od sebe a já kolem sebe omotala deku. Jacob si rychle nandal kalhoty a běžel se schovat za roh. Já jsem si sedla na postel a rychle si nandala triko.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a usmála se na něj.

„Ahoj děvenko. Doufám, že nejdu nevhod,“ zašeptal, když si všiml mé podprsenky na podlaze. Začervenala jsem se a zvedla se. Držela jsem si deku kolem pasu a podprsenku jsem kopla pod pohovku.

„Co děláš doma tak brzo?“ Po mé otázce se zadíval někam za mě a zrudnul. Otočila jsem hlavu a uviděla Jakovy boxerky hozené na lampičce. Otočila jsem se zpátky na tátu a nevinně se usmála.

„Víš, tati, já jsem je našla ve svém pokoji a,“ chtěla jsem pokračovat, ale tátův smích mě přerušil. Smál se, až se za břicho popadal. Taky jsem se začala smát, když jsem se zamyslela nad tím, co jsme vlastně vypustila z úst.

„Bello, mně nevadí, že je tu Jacob a věnujete se sobě,“ řekl a zase se zasmál „ale aspoň to tu po sobě ukliďte.“ Další záchvat smíchu se ozval z kuchyně, kde byl schovaný Jacob. Podívala jsem se na něj a nasadila naštvaný výraz. Ihned zmlknul a svoje prádlo s mou podprsenkou odnesl pryč. Když míjel mého tátu, nevinně se usmál a běžel do mého pokoje.

„No, tak já asi taky půjdu,“ řekla jsem a protáhla se kolem usmívajícího se táty do chodby. Schody do patra jsem brala po dvou a do pokoje jsem vběhla největší rychlostí, jakou jsem ze sebe byla schopná dostat. Jacob už měl na sobě tričko a uklízel rozházené sešity po mém pokoji. Milovala jsem, když mi uklízel nepořádek, který jsem sama udělala. Jake měl rád pořádek, ale mně to bylo fuk. Když za mnou přišel a viděl prach nebo nepořádek, s radostí to uklidil a já mu pomáhala. Někdy se mi ale do uklízení nechtělo, takže jsem seděla na posteli a s láskou pozorovala svého přítele.

„Už na mě zase koukáš,“ řekl otočený zády ke mně, když mi do tašky dával učení na zítra.

„Promiň,“ řekla jsem a zrudla jako rajče. Nesnášela jsem, když mě nachytal, jak na něj civím.

„Neomlouvej se,“ řekl a otočil se ke mně, „taky tě pozoruju,“ zašeptal a přešel ke mně. Pohladil mě po tváři a políbil mě. Chodili jsme spolu už dva roky, ale já si pořád nezvykla na jeho dokonalost. Líbal tak krásně, že jsem z toho málem omdlívala. Když se ode mě po nekonečně dlouhé době odtáhl, v očích mu svítily vzrušené jiskřičky. Pohladila jsem ho po tváři a vzpomněla si na náš první polibek.

Bylo mi patnáct a on zrovna slavil šestnácté narozeniny. Měl velkou oslavu v jedné restauraci v Port Angeles a pozvaní byli skoro všichni spolužáci. Samozřejmě jsem nemohla chybět já, jeho nejlepší kamarádka. Naše přátelství se prohloubilo, když mi umřela maminka. Byly mi tři roky, když se rozvedla s mým tátou, ale často za mnou jezdila. Milovala jsem ji a ona milovala mě. Jednoho dne, když za mnou jela, měla nehodu a zemřela. V té době mi bylo deset. Její smrt jsem nesla těžce a bez pomoci táty a Jacoba bych se z toho nikdy nevzpamatovala.

Přišla jsem do té restaurace o hodinu dřív, než měla oslava začít, protože jsem chtěla být s Jacobem sama. Pár týdnů před jeho narozeninami jsem si uvědomila, že ho miluji. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já se zamiluji, ale už to tak bylo. Když jsem viděla rodiče, jak se po rozvodu odcizili a byli spolu jen kvůli mně, zapřísáhla jsem se, že nikdy nebudu milovat. Nechtěla jsem dopadnout jako oni. Jen se hádat a scházet se kvůli společnému dítěti. Jenže po odchodu maminky jsem s Jacobem trávila tolik času, že jsem si na něj zvykla a zamilovala jsem se do něj. Zprvu jsem si myslela, že je do mě zamilovaný taky, ale po pár dnech jsem dostala obrovskou ránu do místa, kde sídlí srdce. Šla jsem zrovna na hodinu angličtiny, když jsem ho uviděla v objetí s Nancy, mou spolužačkou. Objímal ji kolem pasu a usmíval se u toho. Když si mě všiml, chtěl za mnou jít, ale rukou jsem mu naznačila, ať mě nechá být. Celá ubrečená jsem běžela na záchodky, kde jsem se naplno poddala vzlykům, které se mi draly z hrdla.

Na oslavě už jsem zase byla ta stará Bella, která nikdy nebrečí, a která miluje svého nejlepšího přítele. Smála jsem se s ním, pomáhala mu s oslavou a vyslechla ho, když si stěžoval na to, jak rychle to všechno utíká. Usmála jsem se a chytla ho za ruku. Překvapeně se na mě podíval a nakonec se ke mně sklonil a políbil mě. Když se ode mě odtáhl, řekl, že ho to Nancy naučila dobře. Prý se s ní bavil jen kvůli tomu, že uměla líbat a on na mě chtěl udělat dojem. Zasmála jsem se tomu a od té doby ho učím líbat jen já.

Po několika týdnech našeho vztahu jsme to řekli našim tátům a ti se z toho mohli zbláznit štěstím. Hlavně Billy, Jacobův otec. Prý se s mým tátou vsadili, že se jednoho dne vezmeme a on sázku vyhrál. Zchladila jsem ho tím, že se nikdy vdávat nebudu, a to se zase radoval můj táta. Nechali jsme je, aby se hádali a vypařili se do mého pokoje.

***

To už byly dva roky nazpátek a já jsem tu teď stála se stejným člověkem, ale zároveň s někým úplně jiným. Tolik se změnil. Jeho vlasy byly krátké, oči snad ještě tmavší a svaly, které měl vždycky, teď byly ještě větší. Usmíval se na mě a hladil mě po zádech.

„Na co myslíš?“ Hluboký melodický hlas, který vycházel z jeho úst, mě vždy dostával do kolen. Políbila jsem ho a usmála se na něj.

„Na náš první polibek,“ řekla jsem a viděla v jeho očích všechnu tu něhu a lásku, kterou ke mně cítil.

„Děti, nechci vás rušit, ale máte návštěvu,“ křičel za dveřmi táta a smál se u toho. Pustila jsem Jacoba a otevřela dveře. Obešla jsem chechtajícího se tátu a sešla dolů do patra, abych zjistila, kdo mě poctil svou návštěvou. Otevřela jsem vchodové dveře a na tváři se mi rozlil šťastný úsměv.

„Leah, no konečně,“ zakřičela jsem a vrhla se jí kolem krku. Leah, má nejlepší kamarádka. Bavily jsme se spolu od dětství, ale teprve nedávno se z nás staly opravdové přítelkyně. Před pár měsíci, když jsme měli s Jakem menší krizi, byla to ona, kdo nás zase usmířil. Pár dní po jejím dobrém skutku za mnou přišla s tím, že ji přijali ke studiu v Kanadě. Nemohla jsem tomu uvěřit, deset měsíců bez ní. Deset měsíců bez našeho hašteření, záchvatů smíchu a drbání. Byla jsem sice šťastná, že se jí splnil sen, ale moc mi chyběla.

„Ach, Bello. Kdyby si jen věděla, jak moc si mi chyběla. Páni, mám toho tolik nového,“ řekla a vešla do domu. Otočila jsem se za ní a všimla si hned několika změn, které u ní nastaly. Měla kratší vlasy, měla víc opálenou kůži, na ruce se jí houpal náramek s malým vlčkem, ale hlavní změna byla jinde. Její obličej. Nebyl už smutný, ale zářil štěstím. Měla na sobě krátké kalhoty, triko a bundu. Dost odvážné oblečení na polovinu prosince, pomyslela jsem si. Došla jsem k ní a pohladila ji po ruce. Konečně se vrátila.

„Tak povídej, co je nového,“ pobídla jsem ji a čekala na zával nových informací.

„Je toho tolik, že ani nevím, kde začít,“ zasmála se a pokračovala.

„Když jsem přijela do Kanady, byla jsem v šoku. Všude jen zima, fanoušci hokeje a bary. Tolik barů jsem v životě neviděla. Prvních pár dnů jsem se jen tak poflakovala, abych prozkoumala terén, ale pak mi začala škola, a proto jsem celé dny běhala ze školy do bytu, abych nenastydla. Byla tam vážně zima, to ti povím. Po pár týdnech jsem narazila na jednoho kluka, jak hledá svůj pokoj na koleji. Pomohla jsem mu ho najít a on mě pozval na panáka. Šla jsem s ním a páni, Bello, zamilovala jsem se. Je krásný, hodný, miluje mě, a to nehlavnější je, že bydlí v Port Angeles,“ vykřikla nadšeně a já na ní viděla, jak je šťastná. Moc jsem jí to přála, dlouho se trápila kvůli Samovi, jednomu klukovi z rezervace.

„Páni, Leah, to ti moc přeju,“ řekla jsem a čekala, co z ní vypadne dalšího.

„Díky. Jmenuje se James a je mu dvacet. Opravdu ho moc miluju a on miluje mě. Nikdy jsem nebyla tak šťastná. Kdo by řekl, že najdu kluka na západě tohoto obrovského světa,“ zasmála se a já zpozorněla. Západ? Nebyla jsem moc dobrá v zeměpise, ale Kanada byla na severu.

„Ale Kanada je na severu,“ řekla jsem a jí zmrzl úsměv na rtech. Nervózně odvrátila zrak a podívala se na hodiny.

„Páni, to už je hodin. Teprve včera jsem se vrátila a ještě ani nemám vybaleno. Už budu muset jít,“ řekla a začala se zvedat. Rukou jsem ji zastavila a ona se na mě překvapeně otočila.

„Proč mám pocit, že přede mnou něco tajíš?“ Můj hlas byl naštvaný a zklamaný. Nikdy jsme před sebou neměly žádná tajemství, tak proč bychom to teď měnily?

„Bello, nic ti netajím, jen už musím jít. Mám toho vážně hodně a zítra mám navíc rande s Jamesem, takže se musím vyspat do růžova,“ řekla a políbila mě na tvář. Dřív, než jsem stihla cokoliv říct, nebo udělat, tak zmizela.

„Lásko, kdepak jsi tak dlouho?“ Jacobův hlas naplnil ticho domu, až jsem se lekla. Zakroutila jsem hlavou a šla do svého pokoje.

„Bello, nevíš, kde jsem nechal tu svoji detektivku? Docela rád bych si ji přečetl, ale někde jsem ji zapomněl,“ zastavil mě táta u dveří své ložnice.

„Je v mém pokoji na stole, půjčila jsem si ji,“ řekla jsem a usmála se na něj. Rozešel se ke dveřím mého pokoje a jedním pohybem je otevřel. Slyšela jsem zalapání po dechu, pád na zem a tiché klení. Podívala jsem se, co se stalo, a musela jsem se začít smát. Nahý Jacob ležel na zemi a vyděšeně se díval na Charlieho, který začal rudnout vzteky. Ach ne, další průšvih.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 2. kapitola: