Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 5. díl

05.01.2010 (11:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1155×

Pozor, skříň

„Bello, co tam děláš tak dlouho?“ zaslechla jsem matčin podezíravý hlas. Spěšně jsem zavřela její deník.

„Nic, nic, ale už jsem našla ten náhrdelník.“ Vykřikla jsem, doufám, dostatečně nadšeně. Sice jsem ho ještě neměla, ale trvalo jen chvíli, než jsem prohrabala první šuplík a našla hledaný náramek.

Jen co jsem zavřela dveře, začala jsem se cítit provinile. Neměla jsem mamce lézt do soukromí. Dozvěděla jsem se ale, jak ke mně Nathalie s Johnem přišli. Nikdy mi to nevyprávěli a po pravdě řečeno, já jsem se o to nikdy nezajímala. Docela mě zarazila slova sestřičky: Vypadá sice na jeden rok, ale když jí sem před půl měsícem přivezli, vypadala pouze na půl roku možná ani to ne. Jsem hodně zvláštní, ale že bych rostla rychleji než ostatní, toho jsem si nikdy nevšimla. Možná to tak bylo, jenom když jsem byla malá, utěšovala jsem se. Už tak jsem dost zvláštní, ještě abych rostla rychleji, to je už na mě moc.

Začala jsem vzpomínat na první projevy mých dalších vlastností.

Tenkrát, bylo mi kolem šesti, jsme si s Madison hrály u vratké skříně. Nathalie nám zakázala si u ní hrát, že by na nás mohla spadnout, ale my jsme jí neposlouchaly. Vždycky když nás napomenula, přiběhly jsme k ní a říkaly: Ona nás má ráda, ona nás má ráda, ona nespadne, ona nespadne. Potom jsme si zase sedly pod televizi zády k mamce a potichu jsme se pochechtávaly. Pokaždé se za námi ozvalo starostlivé povzdechnutí. Pak jsme slyšely jen klap, klap, klap. To byl pro nás signál, abychom pokračovaly ve hraní. Pošťuchovaly jsme se a lochtaly.

Začala jsem mít převahu. Lochtala jsem Madison a ta se jen na zemi svíjela smíchy. Pořád kolem sebe kopala, až kopala do pochroumané nohy skříně. Skříň začala křupat a pomalu padala na nás. Najednou se ve mně vzedmul adrenalin, možná. Stoupla jsem si a přirazila skříň zpátky ke zdi. Při tom jsem trochu odřela zeď, a tak jsem ji i nenápadně posunula, ale jen o kousek. Když jsem se přesvědčila, že skříň už nespadne, sedla jsem si na zem.

Zvláštní bylo, že jsem vůbec nebyla vysílená, jenom překvapená. Madison seděla pořád ve stejné pozici. Rukama si křečovitě chránila hlavu a nohy měla pevně u těla. Musel to pro ni být šok.

Pomalu jsem se zvedla a poklepala sestře na rameno. Cukla sebou.

„Madison, nic se neděje, tu skříň jsem chytla a dala jí zpátky,“ řekla jsem chlácholivě.

Pomalu se začala rozmotávat a uvolňovat. Chtěla něco říct, ale do pokoje přišla mamka.

„Co to bylo za ránu?" ptala se rozlobeně.

„Nic," odvětila jsem a snažila se tvářit nevinně. Při tom jsem se ale nenápadně podívala na skříň. Nathalie si toho všimla a s podezřením si skříň prohlížela.

„Nešoupaly jste s tou skříní, že ne?“ zeptala se podezřívavě Nathalie. Nečekala na odpověď a šla k tomu nebezpečnému kusu nábytku.

„Jo, je posunutá.“ Postavila se z boku ke skříni a zkusila jí postrčit. Nešlo jí to.

Mamka je nějak zesláblá, nepohne ani lehkou skříň, pomyslela jsem si a šla za ní. Nechápavě se na mě podívala.

„Já ti pomůžu, mami.“ Lehce jsem ji odsunula a postavila se ke skříni místo ní. Trochu jsem zatlačila a skříň byla zase na správném místě.

„Jak … jak jsi to udělala?“zeptala se mě Nathalie. Ve tváři se jí střídal šok, překvapení a strach. Ani si nevšimla té odřené zdi, která mě teď bila do očí.

„Jednoduše zatlačila, mami, nedělej z toho vědu,“ odbyla jsem jí. Nezdálo se mi moc zázračné, že jsem posunula skříň.

„Tou skříní pořádně nepohne ani John.“ Teď už vypadala dost vyděšeně.

Nedokázala jsem to pochopit. Tenkrát ne, ale později jsem začínala zjišťovat, že jsem silnější než ostatní. Síla a rychlost - schopnosti, které jsem dost využívala, ale taky se jich bála.

Tohle není normální, říkala jsem si. Tohle určitě není normální, protože mamka z toho byla ustaraná a taťka svůj strach zakrýval skoro neprůhlednou maskou. Jen Madison se tomu smála a vůbec jí to nevadilo. Dokonce se jí to líbilo.

Nebo si vzpomínám, jak jsem poprvé objevila svůj výjimečný sluch. Je neuvěřitelné, jak jsem všechny své zvláštnosti brala jako samozřejmost a divila se, proč to všem okolo připadá tak zvláštní.

Zrovna jsme si s Madison hrály na superwoman. Já jsem byla superwoman a ona byla jakoby uvězněná pod postelí. Já jako správný hrdina jsem postel s odvážným výrazem ve tváři nadzvedla a ona vylezla a děkovala. Přesně jako ve filmu, který jsme před chvílí viděli. Bohužel jsme už nevěděly, jak to pokračuje, protože Nathalie nás poslala nahoru. Postel jsem položila zpátky na zem a přemýšlela jsem, z pod čeho bych mohla madison zase zachránit. Byla jsem z toho nadzvedávání postelí lehce vyčerpaná, přece jenom zvedat postel není nic lehkého, ale zvládla bych jí zvednout, kolikrát bych ještě chtěla. Najednou jsem uslyšela mamku.

„Co kdybychom jí dali k narozeninám nový mobil.“ Vyskočila jsem na postel a radostí na ní začala skákat sem tam.Jé, to by bylo skvělé, mami, myslela jsem si. Nemělo by to ale být tajemství?

„To je dobrý nápad, Nathalie.“ Mlask. To jí určitě dal táta pusu. Ještě že tam nejsem. Mohli by se aspoň trochu ztišit. Ušklíbla jsem se a pak se otočila na Madison, které mě hypnotizovala očima.

„Bell? Co se stalo? Z čeho jsi tak nadšená?“ ptala se zkoumavě a vypadala jako nějaký detektiv, který se snaží přijít na kloub velké záhadě.

„Jenom jsem poslouchala mámu a tátu. Věřila bys tomu? Koupí mi nový mobil!“ Začala jsem skákat po posteli, dokud mě nezklidnil Madisonin pohled. To mě zarazilo, tvářila se naštvaně a nechápavě.

„Já jsem nikoho neslyšela. Jak to můžeš vědět? Nelži mi. A já chci taky nový mobil,“ zaškaredila se. Tak já jí lžu?

„Tak se pojď přesvědčit.“ Chytla jsem jí za ruku a táhla za rodiči. Skoro jsem se neudržela a vyběhla s Madison svojí velkorychlostí, ale to by se jí asi nelíbilo. Byla jsem tak natěšená na to, až mi rodiče potvrdí to, co jsem slyšela. Prošly jsme všechny pokoje, až jsme je našly v kuchyni, na druhé straně baráku.

„Mami, že mi chcete koupit nový mobil, že jo?“ vypálila jsem na ní.

„Jak o tom víš?“ Tak tohle nebyla odpověď, kterou jsem očekávala. Trochu jsem se zarazila, ale moje nadšení neopadávalo.

„Já jsem vás slyšela, jak se o tom bavíte, když jsme si nahoře hrály. Je to pravda? Koupíte mi mobil?“

„Tak to bylo v plánu, ale teď když víš, co jsme ti chtěli koupit, asi vybereme něco jiného,“ pohotově zareagoval táta.

„Ne, tati, to mi neuděláš, že ne?“ Klekla jsem si na kolena a pokusila se o nevinný prosící pohled.

„Ještě uvidíme,“ usmál se a šel obejmout maminku.

„Můžeme se dívat ještě na televizi?“ zaptala se Madison.

„Jo, klidně,“ souhlasil John. Ještě jsem zahlédla jak se za mnou mamka ustaraně kouká.

Pamatuju si, že jsem nakonec ten mobil dostala. Skákala jsem po pokoji a děkovala rodičům. Tolik jsem jim toho ten den za nový mobil naslibovala, jako dík, ale stejně jsem nic neudělala. Jen jsem měla velkou radost.

Během let se mi i zlepšil čich a zrak. Trochu mě to děsilo.

Proč nejsem normální jako ostatní, jako Madison a rodiče? Proč jsem jiná, co to způsobuje? Kdo jsou moji praví rodiče? Mám to po nich? Byli i oni jiní?

Tyhle otázky mi víří hlavou až do teď. Ptáte se, co je teď? Kolik mi je a co prožívám, kde žiji a jak se mají ostatní z mé rodiny?

Ráda vám tyto otázky zodpovím. Stručně, abyste se nenudili. Není to nic zajímavého, ale malý přehled byste mít mohli. I když asi to necháme na jindy, už je dost pozdě. 

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 5. díl: