Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 4. díl

29.12.2009 (18:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1353×

Milý deníčku

„Nathalie, nevíš, kde je můj náhrdelník?“ zeptala jsem se své mamky asi už po desáté.

„Bože, Bello, nebudu ti to pořád opakovat, netuším, kde je,“ odpověděla dost popuzená mamka.

Po chvíli však pokračovala: „Dívala ses ke mně do šuplíků v nočním stolku? Možná jestli jsem ho omylem nedala do prvního šuplíku s těma… no… to je jedno. Prostě se podívej do ložnice.“

„Tam jsem ještě nekoukala, můžu to zkusit,“ hned jak jsem to dořekla, vyběhla jsem po schodech do ložnice rodičů. Hrozně jsem doufala, že konečně najdu svůj náhrdelník, který jsem postrádala. Dřív než jsem si vzpomněla na Nathaliina slova, otevřela jsem druhý šuplík. Lehce jsem prohrábla obsah a až pak jsem si uvědomila, že jsem měla hledat v prvním šuplíku. Už jsem ho chtěla zavřít, když mě zaujala jedna knížka. Vzala jsem jí do ruky a otevřela. Hned na první stránce stálo: Deník Nathalie Swanové. Cože? Mamka si píše deník?

Nechtěla jsem jí ho číst, přece jenom v něm má věci, které bych neměla vědět, ale nakonec mi zvědavost nedala. Začala jsem pomalu listovat deníkem. 23. 4. 1975 - první datum, které měla v deníku. Otočila jsem na druhou stránku - 24. 4. 1975. Postupně tu byl zapsán den za dnem. Od 15. 8. 1977 už zápisky nebyly pravidelné. Někdy psala každý den, jindy týden nenapsala ani čárku. Někde ke konci deníku byly zápisky, jen když se stala nějaká velká událost, např. svatba její sestry, její svatba, oslava něčích narozenin, atd. Opravdu jsem jí nechtěla zasahovat do soukromí, a tak jsem jejími vzpomínkami jen zběžně prolétla.

U jednoho den jsem se ale zastavila. Bylo tam moje jméno. Sice jsem říkala, že si ho nepřečtu, ale nakonec jsem se do něj ponořila. - Bella je u nás už osm let…- Osm let. To asi nebude začátek, když teď mi je 17. Začala jsem podrobně studovat každý den a hledala jsem, nejstarší zmínku o mě. 23. 4. 1993. Ještě jsem se rozhlédla kolem sebe a zaposlouchala do zvuků v domě, jako to dělají ti, kteří se chystají provést něco nezákonného. Nikde nikdo. A tak jsem se pustila do čtení.

--- úryvek z deníku Nathalie Swanové ---

23. 4. 1993
Milý deníčku, dneska mám narozeniny. To ale není to nejdůležitější. Narozeniny mám každý rok. S Johnem jsme se domluvily, že si adoptujeme dítě, protože já vlastní děti mít nemůžu.

Ráno jsme zajeli do sirotčince. Všude pobíhali miloučké holčičky a roztomilý kluci. Nakonec jsme si vybrali jednu holčičku, která seděla v rohu místnosti. Byla krásná, ale s nikým se nebavila a vypadala docela smutně. Měla hnědé vlásky, které se jí vlnily až k pasu. Když jsem k ní přišla, zvedla svojí hlavičku a rychle si setřela slzy, které jí pomalu stékaly z čokoládových očí. Pohladila jsem jí po hlavičce a ona se na mě nádherně usmála. Když jsem se pak na ní ptala vychovatelky, řekla mi tohle:

„Je to zvláštní dítě. Kolem ní je hodně tajemství. Vypadá sice na jeden rok, ale když jí sem před půl měsícem přivezli, vypadala pouze na půl roku možná ani to ne. Není to divné? A nechce si vůbec hrát s ostatními. Všichni jsou na ní hodní a ťuťu ňuňu, ale ona jenom brečí,“ na chvíli se odmlčela, ale pak pokračovala, „ jejího tátu nikdo nezná, ale maminka si toho musela hodně vytrpět. Taková smrt to bych nikomu nepřála.“

„Co se jí stalo?“ podivila jsem se se stopou úzkosti v hlase.

„Její maminku našli zakrvácenou v lese, nejspíš jí zabilo nějaké velké divoké zvíře. Bella, tak se jmenuje ta holčička, byla u ní. Našli je, myslím, nějací turisté nebo to byly zdejší?“ ukončila svou poutavou odpověď a přesunula se do jiné místnosti.

Rozhodla jsem se. Do rodiny chci Bellu. John sice protestoval, že to je moc zvláštní dítě, a tvrdil, že bychom si měli vybrat jiné. To jí ale ještě neviděl. Jakmile jsem ho k ní zavedla, zvedla hlavičku a jejich oči se setkaly. Několik minut se John vůbec nepohnul. Potom k ní natáhl ruku a ona mu do ní vložila svojí malou ručičku. Vyhoupl si jí do náruče a ona se znovu nádherně usmála. Bylo rozhodnuto. Ačkoli měla kolem sebe síť tajemství, adoptovali jsme jí. Od té doby s námi žila pod jednou střechou. Vyřídili jsme pár úředních záležitostí a ještě ten večer jsme s ní překročili práh domu jako začínající šťastná rodina.

---

Přelistovala jsem kousek dál. Nic moc zajímavého tam nebylo. Bella nám roste, Bella mluví, chodí... A hele tady je den, kdy rodiče adoptovali mojí sestru. Nechtěli, abych byla jedináček, a tak se k nám do rodiny dostala Madison. Jsme stejně staré. Hned od začátku nerozlučná dvojice. Chodíme na stejnou školu, do stejné třídy. No v okolí našeho městečka Forks stejně žádná jiná škola není, takže je pochopitelné, že chodíme do stejné školy.

Pořád jsem listovala deníkem, když jsem narazila na jeden červnový den. Tehdy to všechno začalo.

--- další úryvek z deníku Nathalie Swanové ---
Milí deníčku, dneska se stala hodně zvláštní věc. Byl pátek a už jsme měli prázdnou lednici, a tak jsem se rozhodla jet na nákupy. Oznámila jsem to holkám a řekla jim, aby si napsali seznam věcí, které by potřebovali koupit. Šla jsem do ložnice se připravit, ale když jsem vzhlédla k hodinám, s hrůzou jsem si uvědomila, že za chvíli zavírají. Rychle jsem křikla na holky, jestli už mají napsaný seznam, načež mi odpověděly, že ne. Tak jsem se vydala nakoupit bez jejich seznamu.

Rychle jsem vběhla do garáže a vyjela. Před domem jsem ještě přibrzdila a koutkem oka zahlédla, jak se otvírají domovní dveře. Na nic jsem nečekala, šlápla na plyn a nejméně sedmdesátkou jsem se rozjela do supermarketu. Ujela jsem asi sto metrů, když najednou jsem zahlédla vedle auta běžet nějakou postavu. Jedu sedmdesátkou. To se mi asi zdá, nalhávala jsem si. Nemůže mě nikdo dohonit.

Jenže po pár sekundách se tam objevila ta postava znovu. Vypadalo to, jako by vedle mě běželo dítě stejnou rychlostí jako moje auto. To se mi zdá, to se mi zdá, to se mi zdá… pořád jsem si to opakovala. Když jsem to uviděla po třetí, rozhodla jsem se zastavit.

Najednou se otevřely dveře u spolujezdce a dovnitř vlezla Bella.

„Mami, mami tady je ten seznam, nám tam chybělo jenom pár věcí, a tak jsem ti ho přinesla,“ usmála se na mě. Jenom jsem na ní koukala s pusou dokořán.

„Mami, prober se, vždyť ti zavřou.“ Stále jsem na ní zaraženě zírala. Ta postava nemohla být ona, je to ještě dítě, je jí jenom 6, neumí tak rychle běhat, nikdo neumí tak rychle běhat. Probíhalo mí hlavou. Znělo to sice nereálně, ale já se musela ujistit.

„Bello?“ začala jsem nejistě. Ona mi zatím podávala seznam. Vzala jsem si ho a pokračovala. „Jak si mě dohonila?“

„Prostě jsem běžela vedle tvého auta, co je na tom divného?“ ohradila se.

Neodpověděla jsem a vystoupila z auta. Byly jsme na okraji stromové aleje. Jako by tu stromů nebylo dost. Ještě tu staví aleje. Ale zpět k Belle.

„Mohla bys prosím vystoupit?“

„Jasně, mami,“ usmála se.

„Dobře,“ nevěděla jsem jak pokračovat,“ hm… zkus doběhnout k tamtomu stromu.“ Ukázala jsem na strom stojící 30 metrů od auta. „A běž, co nejrychleji to půjde.“

Bella se rozběhla neuvěřitelnou rychlostí. Za chvíli byla zase u mě.

„Dobře, nastup si, pojedeš na nákupy se mnou.“ Bez poznámek si vlezla do auta a jela se mnou nakupovat. 
Když jsme se vrátily, našla jsme Johna, jak s Madison hraje karty. Poprosila jsem ho, jestli by nešel ven před barák. Chvíli váhal, ale potom se zvedl, omluvil se Madison a šel za mnou. Rovnou jsem zavolala i Bellu.

„Tak copak se stalo,“ začal John.

„Koukej,“ řekla jsem mu a pak se otočila k Belle, „Belli, doběhni k tamté lampě a zase co nejrychleji.“
Bella se na mě tázavě podívala. Chvíli na to už byla u lampy a pak zase u mě.

„Děkuju, zlatíčko, klidně si jdi hrát s Madison.“ Bella odešla. John zato vypadal, že se dlouho nepohne. Když se probudil, prodiskutovali jsme tuto zvláštnost a pak se odebrali domů.

---

Pátrala jsem v paměti, dokud jsem tento den nenašla. Mám výbornou paměť, takže jsem si pamatovala vesměs všechno. Bylo to přesně tak, jak mamka napsala. Já jsem netušila, co je na tom tak zvláštního, a mamka zase nechápala, jak je to možné. Od té doby jsem pomalu svůj běh zrychlovala, až jsem dokázala běhat tak rychle, že jsem předběhla mamky auto, ať už jela jakkoli rychle. Dokonce, i když jela 180 kilometrů za hodinu. Rychleji ještě mamka ani taťka nikdy nejeli.

Tím moje odlišnosti nekončily. To byl teprve začátek. 

Předešlý díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 4. díl: