Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 3. díl

17.12.2009 (16:00) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

Život za život

Jako každý den jsem se probudila a vylezla z postele. Tenhle den byl ale něčím výjimečný.

Úplně jsem přetékala energií. Tančila jsem po bytě sem a tam, šťastná a veselá. I když jsem byla těhotná, cítila jsem se jako lehká štíhlá dívka. Nic jsem naplánováno na dnešek neměla, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na nákupy. Posbírala jsem své úspory a vydala jsem se na cestu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala do nákupního střediska, ale povedlo se. Za pár minut už jsem běhala po obchodech jako nikdy dřív. Po celodenním maratonu jsem jela domů se sedmi taškami. V jedné bylo oblečení, do kterého jsem se, kvůli mému bříšku, nevešla, ale hrozně se mi líbilo, tak jsem si ho vzala. V druhé a třetí tašce bylo oblečení pro těhotné, ve čtvrté a páté věci ze všech možných krámů od drogerie po bižuterii až k supermarketu. V šesté a sedmé tašce byly věci pro miminko. Hračky, oblečky kojenecká výživa a další.

Když jsem dojela domů, padla jsem do postele a tvrdě spala až do rána. I přesto že jsem spala 12 hodin, jsem byla po včerejšku dost unavená. Sice jsem byla mnohem utahanější než jindy, ale ničeho jsem nelitovala. Pokud měl Oliver, při jeho jméně jsem si zasněně povzdechla, pravdu, pak svůj porod nepřežiju, a proto jsem ráda, že jsem si alespoň na chvíli ještě užívala života.

Další dny jsem přežila jako vždy. Sem tam jsem si vyšla na krátkou procházku po pěšině do lesa, občas jsem zašla do cukrárny. Každý den jsem čekala, kdy se objeví první známky toho, že děťátko chce ven. Nic se zatím nedělo.

Jednoho dne, asi 3 týdny po mém nákupním dni, jsem se vydala na procházku do lesa. Šla jsem jen kousek, abych se moc nenamáhala. Mnoho lidí by řeklo, že mám zůstat doma, ale já jsem potřebovala alespoň jednou za pár dnů zajít ven, na čerstvý vzduch, do přírody.

Pomalu jsem kráčela lesem po vyšlapané pěšince. Kousek ode mě zpívali ptáčci a dál tekl malý potůček. Došla jsem až k němu, na chvíli si sedla a odpočívala. Už jsem se chtěla zvednout, když jsem ucítila obrovskou bolest vycházející z mého břicha. Jako by se do něj zabodávalo tisíce malých jehliček. Stulila jsem se do klubíčka a snažila se nekřičet. Byla to úmorná bolest a nechtěla skončit. Přestala jsem vnímat okolí a soustředila jsem se jenom na tu spalující bolest. Najednou se ozvalo trhání. Bolest se ještě několikanásobně zvětšila. To už jsem nevydržela a začala jsem křičet, co to šlo. Matně jsem si povšimla, že při jednom mém zoufalém bolestném výkřiku odlétli všichni ptáci z dalekého okolí. Mohlo to trvat chvíli, ale pro mě neskutečně dlouho. Bolest se pořád stupňovala. Najednou jsem ucítila něco horkého a mokrého na rukách, kterými jsem si svírala břicho. Byly celé od krve. Tohle už jsem psychicky nevydržela. Začala jsem upadat do bezvědomí.

Najednou bolest začala opadat, až jsem žádnou necítila. Mé tělo se mi zdálo lehčí. Pomalu jsem si sedla a poté se zvedla do stoje. Bylo to jako by se nic nestalo, jako bych tady usnula a teď se probudila. Podívala jsem se na místo, kde jsem před chvílí ležela. Celé mé tělo zkoprnělo a moje oči visely na místě přede mnou. Na zemi jsem ležela já, tedy moje druhé já nebo moje tělo? Nevím, ale vypadalo strašně. Vypadala jsem jako bych byla mrtvá. Vůbec jsem se nehýbala. Celé moje tělo bylo ztuhlé v nepřirozené poloze. Najednou jsem si to uvědomila. Podívala jsem se na své ruce. Vypadaly normálně jenom trochu bledší, bělejší. Pohled mi spočinul na břiše. Moje břicho bylo rovné. Žádná obří boule, jen rovné bříško. I moje oblečení vypadalo zvláštně. Měla jsem na sobě svoje nejoblíbenější triko. Místo svých starých kalhot jsem měla nové, také mé oblíbené. Divné bylo, že přesně takové kalhoty jsem si omylem roztrhala a pak jsem je vyhodila. Tyhle byly nepoškozené. A byla jsem bosa.

Opřela jsem se o nejbližší strom. Najednou strom zmizel a já se ocitla na zemi. Podívala jsem se zpět, ale strom tam pořád byl. Šla jsem k němu a chytla jednu větev. Ruka mi prošla skrz ni. Začala jsem se hystericky pokoušet uchopit cokoli, co bylo v mém dosahu. Vším mi však ruka prošla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem opravdu…, já jsem…, já jsem mrtvá.

Začala jsem pobíhat po lese a křičet. Křičela jsem a brečela. Věděla jsem, že při porodu umřu, ale teď jsem na to nechtěla ani pomyslet. Ihned, jak jsem pomyslela na porod, jsem se vrátila ke svému tělu. Za tu dobu, co jsem pobíhala po lese, se moje děťátko dostalo z mého bývalého těla a leželo vedle něj. Byla to holčička. Byla krásná, ale vypadala už na čtvrt, půl roku. Doplazila se k mojí tváři a začala mi po ní přejíždět svojí ručičkou. Každý její dotyk jsem velmi zřetelně cítila. Najednou se na jejích tvářičkách objevily slzy. Brečela, chudinka moje malá.

„Neboj, miláčku, to bude v pořádku,“ řekla jsem, ačkoli jsem věděla, že mě neuslyší. Najednou se otočila a hleděla směrem ke mně. Ona mě slyšela. Popošla jsem pár kroků stranou.

„Miluju tě,“ řekla jsem. Znovu se na mě podívala. Teď už nebylo pochyb, slyší mě.

Začala jsem horlivě přemýšlet. Někdo ji musí najít nebo tu zemře jako já.

„Zůstaň tady, ano? Maminka se hned vrátí,“ řekla jsem směrem k ní a rozběhla se k mému bytu.  Po cestě jsem potkal nějaký pár na procházce. Zastavila jsem se. Kdybych je postrčila, aby šli k potůčku, jistě by malou našly.

Přišla jsem k nim blíž a začala jim šeptat: „ Kousek odtud je potůček, nechcete se k němu podívat?“

„Co kdybychom se podívali k potůčku, který je tady odtud kousek?“ zeptal se ten kluk dívky.

„Proč ne?“ souhlasila dívka a tak se vydali k potůčku. Celou cestu jsem šla s nimi a občas jim našeptala jiný směr. Cesta trvala dlouho, protože se každou chvíli museli zastavit, aby se políbily. Nakonec se ke mně dostali. Jakmile mě spatřili, dívka vykřikla a schovala se svému klukovi do náruče. Ten se na mé tělo díval s očima dokořán. Po chvíli ode mě oba kus poodešli a zavolali na policii. Dívka zůstala tam, kde byla, ale kluk se vrátil zpět k potůčku. Najednou začala moje holčička brečet. MIke, tak se jmenoval ten kluk, ji zpozoroval, přišel k ní, vzal jí do náruče a začal jí utěšovat. Odnesl jí dívce, Rachel, která malou převzala.

„Kdopak jsi, maličká? A copak se stalo mamince?“začala se vyptávat, i když věděla, že se odpovědi nedočká.

„Jakpak se jmenuješ? Asi mi to nepovíš, viď. Tak víš co, já ti budu říkat…“ odmlčela se. Rychle jsem k ní přistoupila a zašeptala jméno - Isabella Marie.

„…budu ti říkat Isabella Marie, líbí?“ Bella se nádherně usmála. To brala Rachel jako souhlas.

Za chvíli sem přijela policie a záchranka a já se musela rozloučit.

„Bellinko, je mi to líto, ale musím jít. Milovala jsem tě, miluju a vždy milovat budu. Ještě se někdy uvidíme, o to se postarám. Pa, broučku,“ a začala jsem mizet. Ještě než jsem zmizela úplně, spatřila jsem desítky slziček stékajících přes její tváře. Ještě jsem zaslechla, jak se srdceryvně rozplakala a byla jsem pryč.

Předešlý díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 3. díl: