Co řekne Dave? Další rozhovor mezi Bellou a Edwardem. Co si poví?
04.11.2011 (16:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3663×
„Takže…“ začala jsem, „co se stalo?“ Snažila jsem se mu koukat do očí, ale dělal mi to těžší a těžší.
„Bello…“ zachraptěl a odvrátil hlavu. „Nechci o tom mluvit, prosím.“
„Dave…“ snažila jsem se…
„Ne, Bello!“ Bolelo mě, když na mě křičel, ale asi si za to můžu sama.
„Fajn,“ zašeptala jsem. Nejraději bych odešla pryč. Klidně do „herny“, hlavně abych se nemusela koukat, jak trpí, ale nemůžu. Slíbila jsem, že u něj budu, a kdyby něco potřeboval… Přelezla jsem si do pometel a pořádně se zachumlala. Co jiného se tu dá dělat? Nic sebou nemám. Je to, jako by se někdo rozhodl, že budu žít od začátku – bez ničeho, někoho. Nejhorší na tom je, že se mi to začíná líbit.
„Jídlo!“ uslyšela jsem křik z chodby.
„Dojdeš mi, prosím, pro to? Já…“ ptal se mě Dave, ale přerušila jsem ho.
„Samozřejmě,“ vyhrkla jsem a už jsem stála na nohou.
Cupitala jsem po chodbě a bedlivě se rozhlížela. Chtěla jsem si přesně zapamatovat trasu, kterou jdu, abych byla schopna trefit zpět a hlavně proto, abych vůbec našla jídelnu. Taky mě tu někdo mohl provést! Už bych mohla být dávno zpátky!
„Tudy,“ uslyšela jsem. Zezadu ke mně přistoupil Edward a zařadil se vedle mě. „Jsem rád, že ses rozhodla se sebou něco dělat.“
„Jdu Daveovi pro jídlo,“ odpověděla jsem mu a podívala se do jeho, teď už naštvaného, obličeje.
„David to bude muset nějakou chvilku vydržet, protože ty zůstaneš v jídelně, dokud to nesníš,“ sladce se usmál a lehce přidal do kroku. Má docela hezký za… Stop!
„Jako proč!“ Tenhle chlap mě dokáže opravdu rozčílit! Hraje si na bůhví jakého kamaráda, ale ono houby!
„Protože tu od toho jsi?“ řekl a ani se nenamáhal se na mě otočit.
„Nejsem?“ odsekla jsem a zastavila se. Nepůjdu tam, jestli do sebe budu muset dávat ty jedy, které se tu „vaří“.
„Isabello… O tomto jsme už mluvili, ne? Tak se konečně chovej rozumně a začni jíst.“ Všiml si, že už za ním nekráčím jako ovce na porážku a otočil se na mě. Vzdálenost, která mezi námi byla, překonal pár kroky. „Měli bychom si domluvit sezení… Po obědě?“
„Jo, a taky jsem vám řekla, že je to moje věc, tak ať se do toho nepletete!“ Vztek mi opět zatemňoval mozek.
„Myslím, že už si tykáme, ne? A co po tom obědě? Máš čas?“ ignoroval to, co jsem mu řekla.
„Mám nebo nemám? Co se asi v téhle díře dá dělat?“ Ruce jsem si založila na hrudi a uraženě odvrátila pohled. Koukala jsem na další výtvory zdejších pacientů a překvapilo mě, když jsem na jednom z nich uviděla známou střapatou a hlavně nazrzlou hlavu.
„Tak až se najíš a Davidovi doneseš jeho porci, tak se za mnou stav,“ odmlčel se. „Ten kreslila osmiletá holčička. Sice nebyla pacientka, ale její táta ano. Schizofrenik.“
„A-aha.“
„Přijdeš tedy po tom obědě?!“ řekl mírně netrpělivě.
„Hm… Jasně.“ Obrázek mě natolik překvapil, že i kdyby se mě zeptal, jestli tu chci zůstat do konce života, odpověď by bylo stejná.
„A sněz to všechno… aspoň se pokus.“ Poté jsem sledovala jeho vzdalující záda. Překvapilo mě, že jsme došli až k jídelně… Myslím. Udělala jsem pár kroků a opatrně nakoukla do dveří. Bingo! Jsem u cíle!
Z jídelny jsem odcházela se dvěma talíři a pokoušela se jít podle trasy, kterou jsem si pamatovala. Mnohem větší radost jsem měla z úspěšného návratu a vypadalo to, že Dave ještě větší. Jakmile jsem vešla do dveří, jeho oči byly opět veselé a plné jiskřiček.
„Taky bys měla jíst…“ Podotknul, když měl půl talíře snědený.
„Ale…“ nestihla jsem doříct.
„Nemáš hlad – já vím. A nechceš sníst alespoň pár soust? Kvůli mně?“ Nevině se usmál a zamrkal očima.
„Toto na mě neplatí, ale…“ Znechuceně jsem se podívala na svůj talíř a vzala vidličku. Do pusy jsem si dala opravdu jenom pár soust a stačily mi. Připadala jsem si plná.
„Stejně se divím, že jsi našla jídelnu tak rychle,“ zasmál se a vyplázl na mě jazyk.
„Já jsem potkala Edwarda a… Jejda! Já se měla za ním stavit!“ Provinile jsem se usmála.
„Tak běž… Jdeš stejně jako k jídelně, ale poté pokračuješ. Jeho dveře jsou první a poslední dveře v té chodbě.“
„Jsi hodnej,“ poděkovala jsem mu a opět se vydala na cestu. Snažila jsem se dodržet jeho pokyny. Dnes mám asi dobrý den, protože jsem opět nezabloudila. Stála jsem před dveřmi s jeho jménem a odhodlávala se vejít. Stála jsem tam asi pět minut, když…
Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 9. kapitola:
Oooo, tak toto bolo úplne úžasné! A najmä som rada, že sa Belline orientačné zmysly zlepšili. Veľký úspech, mno.
Už sa neviem dočkať pokračovanie, takže šup!
keď čo??
rýchlo ďalšiu kapitolu!!
Takhlenás napínat: ...pět minut, když...(???).
Teď se nemohu dočkat, až zjistíme co se tam má stát.
Nádherná kapitolka.
Takže, opět se ti tu budu opakovat, ale mě prostě nic jiného nenapadá - bylo to skvělé, dokonalé, úžasně, originální, smutné, perfektní, nádherné, skvěle napsané, dokázala jsi skvěle vystihnou a popsat situace i Belliny pocity. Děj plyne lehce, bez toho, aby někde dřel, člověku se to čte samo, prostě ve chvíli, kdy si přečte první slovo zapomene na čas a nemůže se od toho odtrhnout, dokud není konec.
Co se děje týče...
Nepřestáváš mě překvapovat. Na začátku mi bylo Belly i Dava velice líto. Chápala jsem ji, že je jí úzko, když neví, co se děje a jak by mu mohla pomoct, ale chápu i Dava, protože i když je Bella jeho kamarádka, o některých věcech se prostě mluví příšerně těžce a člověk si něco potřebuje nechat i sám pro sebe. CO se týče Belly a Edwarda, zdá se mi, že se tam ten chlap neustále ochomítá a čeká, až se Bella objeví na obzoru Vždycky je ve správný čas na tom správném místě a já jsem ráda, že se tam úmorně snaží, aby byla Bella v pořádku a já věřím, že možná i právě díky němu to jednou zvládne a najde v sobě sílu bojovat o svůj život. Každopádně, rozhodně je tu vidět zlepšení, protože myslím, že si alespoň trošku uvědomuje, že není v pořádku. Navíc, určitě ji podrží i Dave, když bude potřeba. Jsem ráda, že si v sobě navzájem našli oporu, i když o to těžší by pak pro ně jistě bylo, kdyby jeden z nich odešel, nebo by se mu nedej bože něco stalo. Já ale věřím, že se nic takového nestane.
Bella toho sice moc nesnědla, ale alespoň něco. myslím, že i to by se dalo brát za malinký pokrok. A ten konec... Kiko, to se dělá? DOufám, že brzy napíšeš další kapitolku, protože nás přece nemůžeš nechat nepnuté dlouho.
Kapitolka byla perfektní, těším se na další.
dobře, tak jsi si to u mě trochu spravila - ale zase ten konec!
Moc krásná kapča a doporučuju ti ať je brzy další - jinak mě budeš mít na svědomí!
Takhle to ukončit, táda ... Těším s ena to sezení, doufám, že se trochu sblíží a mohl by jí říct něco duchaplnýho jak jsem tu pro tebe nebo tak aby věděla, že má v někom oporu ...
A taky chci tě pochválit, že přidáváš tak často dílky ...
zase v tom nejlepším!!!!!!! jinak supér honem další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!