Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 42. kapitola

31.12.2011 (18:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 3730×

„Poslouchám tě,“ přerušil mě. Tak to se ti povedlo, Edwarde! Co když už teď nenajdu odvahu, hm? To už navždy budeme žít jako kamarádi… Ale aspoň za to nebudu moct já, ale on.

„Víš… Já… Díky, že jsi mě dostal pryč z herny dřív, než ti dva přišli.“

„Nemáš za co, ale proč mám pocit, že to není to, cos mi chtěla říct?“ Edwardova hlava se otočila ke mně.

„Tak to tedy nevím?“

„Víš, že se červenáš?“ Jeho koutky úst se zvedly do úsměvu.

„Já…“

„Neumíš lhát, víš to?“

„Vím!“ zanaříkala jsem.

„Tak cos mi chtěla?“

„Kdybys mě předtím nepřerušil, tak jsem to vyznání lásky mohla mít za sebou! Jenže ty ne… Ty sis to odpustit nemohl a já ztratila odvahu, takže už to ze mě nedostaneš!“ říkala jsem vztekle.

„Vyznání lásky?“ nechápal.

„Hups?“ Do háje! Vážně bych měla nejdřív přemýšlet, a pak něco říct, protože takhle se to vždy odrazí proti mně – hnus. Ale na druhou stranu. Třeba pochopí, že mi není lhostejný a já to budu mít lehčí.

„Jak jsi to myslela?“ No tak jsem se mýlila. Jemu to nedojde a udělá mi to ještě těžší!

„Že tě asi taky miluju?“

„Opravdu? Ty mě miluješ?“ zasmál se. Sebrala jsem veškerou odvahu a podívala se do jeho zlatých studánek, které mě okamžitě lapily do svých pastí a nehodlaly mě pustit pryč. I když jsem se mu do očí koukala už několikrát, tak to, co jsem v nich viděla teď, tam ještě nikdy nebylo – radost, štěstí a láska.

„Už to tak vypadá?“

„A to se mě ptáš?“ zasmál se a přitáhl si mě ještě blíž.

„Víš, já…“

„Mlč,“ přerušil mě.

„Ale…“ Nestihla jsem doříct ani větu. Jeho rty se lehce otřely o ty mé. Dával mi na výběr, šanci na únik. Jenže ten já nepotřebovala a ani nechtěla. Konečně se mi splnilo mé přání a já mohla zaplést prsty do jeho bronzových vlasů. Vracela jsem mu každičký polibek a přála si, aby tato chvíle nikdy neskončila.

„Bello,“ zašeptal, když se ode mě odtáhl.

„Ne“ prosila jsem, ale marně. Sevřel můj obličej ve svých dlaních a jeho oči hypnotizovaly ty mé.

„Měla bys jít…“

„Co? Ne! Kam?“ nechápala jsem.

„Už je dost pozdě,“ zasmál se. Já se rozhlédla kolem nás, ale moc jsem toho neviděla – byla opravdu tma.

„Nechci… Nemůžu.“

„Musíš, nebo budou problémy a ještě o něco bych tě chtěl poprosit… Jestli se někdo dozví, že spolu něco máme, tak tě převezou na jinou léčebnu, nebo dostanu padáka,“ snažil se mi vysvětlit, ale já přeci nejsem pitomá!

„Víš, že chuť zakázaného ovoce je nejlepší?“ zašeptala jsem.

„Jsi číslo, Bello.“ Edward se zvedl z lavičky a natáhl ke mně ruce.

„Ale já tam nemůžu.“

„Kam nemůžeš?“ Jeho hlas zněl zvláštně. Jeho obočí se pod tíhou jeho přemýšlení svraštilo.

„Do pokoje… Já… Nechci s ním být sama v jedné místnosti.“

„Ach tak.“ Jeho rty se vyšvihly směrem nahoru, ale mně to teda vtipné nepřišlo. Bez jediného slova jsem se zvedla a rozešla se ke dveřím. Jestli si má najít někde něco na přespání, měla bych začít už teď.

„No tak, Bello. Kam jdeš?“ Edward se objevil přímo přede mnou a jeho ruka se propletla s tou mou.

„Jdu hledat místo, kde přespím,“ odpověděla jsem, vlepila mu pusu na tvář a vzala si svou ruku zpět. Ne že by mi to bylo nějak nepříjemný nebo bych si hrála na uraženou, jen s vědomím, že už je večer, na mě začala padat únava.

„Já něco vymyslím…“

„Ale kdy? Když se vydám sama, tak třeba něco najdu…“ Nestihla jsem se obhájit, protože mi Edward skočil do řeči.

„Nebo tě najde někdo jiný a budeš mít malér,“ dokončil.

„Já? Snad my, ne?“

„Já ne… Já jsem dospělý a také doktor – můžu si tu chodit, jak chci. Ty jsi nezletilá pacientka, která má už spát a netoulat se po chodbách.“

„A napadlo tě něco, dospělý upíří doktore?“

„Pojď… Možná by tě nechal Carlisle přespat na ošetřovně a poté se uvidí.“ Jeho ruka se opět propletla s mou a vyrazili jsme.

Zdálo se mi moc riskantní, když tu chodíme ruku v ruce, ale jakmile jsem svou obavu vyslovila nahlas, Edward mě uklidnil tím, že je upír. Kdyby naproti nám někdo šel, uslyšel by jeho kroky nebo myšlenky. Znělo to fajn, ale stejně jsem měla pocit, že se něco stane…

„Ahoj, tati. Mohla by tu, prosím, Bella přespat? Myslím, že kdyby přespala u Davida, tak by jí to na jejím psychickém stavu moc nepřispělo a…“

„Může,“ přerušil ho.

„Děkuji vám,“ nezapomněla jsem na slušné vychování a rozloučila se s Edwardem. Líbilo se mi, když se mu ode mě nikam nechtělo, ale i mně bylo líto, když už stál ve dveřích.

„Pane Cullene, jsem rád, že vás vidím. Slečna Lewis a pan Hall…“

„Co je s nimi?“ nenechal ho Edward domluvit.

„Já nevím! Oni… Nejdou probudit a…“

„Co?!“ vykřikla jsem. Co je s nimi? To, že je momentálně nenávidím, neznamená, že bych jim přála něco ošklivého. Vždyť nejsem jako oni.

„Přidělte slečně Swanové postel! Jdeme tam.“ Carlisle se ujal vedení a ihned s Edwardem vyběhli z místnosti.

„Pojďte,“ usmál se na mě mladý ošetřovatel. Nebyl ještě před chvilkou zdrcený z toho, co viděl v pokoji těch dvou?

Němě jsem kývla a vydala se za ním.

„Jmenuji se Cail Bush… Jako ten exprezident a vy jste Swanová…“ promluvil na mě, když něco hledat v kartotéce.

„Unavená, podrážděná, vystresovaná a příšerně vyděšená Swanová?“ odsekla jsem a čekala, kdy mi konečně přidělí postel.

„Postel číslo patnáct je momentálně volná… A jak dlouho tu jsi, slečno unavená, podrážděná, vystresovaná a příšerně vyděšená krásko?“

„Fajn… Ta je kde?“ ignorovala jsem jeho poslední slovo.

„Rád ti ji ukážu,“ zašeptal, udělal krok, který nás od sebe dělil a natiskl se ke mně. „Ale doma mám taky jednu volnou. Třeba bych tě odsud mohl dostat, ale něco za něco.“ Jeho ruka se dotkla mého zadku.

„Co?“ vyhrkla jsem a snažila se dostat pryč z jeho sevření.

„Nebraň se, kočko. Já ti ukážu to, cos ještě nepoznala, věř mi. Zatím si žádná nestěžovala, ba naopak,“ zasmál se a poté mě políbil na krk.

„Ne!“ vykřikla jsem a vzpomínala, co mě učil táta.

„Toto si dobře pamatuj, Bello.“

„Tati, prosím, ušetři mě toho,“ žádala jsem ho.

„Tak to ani omylem. Jsem policajt, takže vím, co tě může potkat. Takže… Toto je pepřový sprej – vždy ho měj u sebe.“

„Paráda!“ vykřikla jsem nadšeně a sevřela ho v rukou.

„Moc se neraduj… Použij ho jen, když to bude nezbytné, ale přesto může nastat chvíle, kdy ho nestihneš vytáhnout, a vtom případě nastane útok. Co nejrychleji vyšvihni koleno do výše a protivníka zasáhni přímo…“

„Mezi nohy!“ zvolala jsem nadšeně.

„Přesně tak. Věř, že ho tím odrovnáš a on už nebude mít na sex ani pomyšlení,“ zasmál se.

Pevně jsem sevřela víčka k sobě a poslechla tátu. Vyšvihla jsem koleno do výše a Cail se skácel k zemi.

„Jo!“ vykřikla jsem nadšeně a děkovala tátovi za jeho nekonečné přednášky. Raději jsem ho překročila a rozhodla se najít volnou postel - číslo patnáct.

Vešla jsem do místnosti a po tmě studovala každé čísílko, ale jako na potvoru jsem to správné našla na patnáctý pokus… Proč nemůžou být seřazeny postupně?! Lehla jsem si do postele a zachumlala se do peřiny. Co asi dělá Edward s Carlislem? Jak je na tom Vivien s Davem? Co přesně znamenalo, že nejdou probudit? Snad nejsou mrtví…

Z přemýšlení mě vyrušilo cvaknutí dveří. Vyděšeně jsem se posadila a rozhlížela se kolem. Je to Cail? Že by se tak rychle vzpamatoval z mého útoku? Bojím se, že je schopný na mě zaútočit klidně i tady, před jinými pacienty…

„Bello?“ uslyšela jsem za sebou a prudce se otočila. Za mnou stál Edward. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst… Co se tedy stalo?

„Jak jsou na tom?“ dostala jsem ze sebe. V krku se mi utvořil obrovský knedlík, který mi dělal problém mluvit, dokonce i polykat.

„Víš, Bello… Oni…“

Shrnutí

A teď to záleží jen na vás. Mají zemřít, nebo jim dáme druhou šanci?

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 42. kapitola: