Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 40. kapitola

28.12.2011 (21:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3589×

„Tak hele!“ začala jsem. „Jestli mě chceš ignorovat, tak na to už je pozdě, ne?!“

„Nemyslím si,“ odpověděl mi. Připadalo mi, že je duchem někde mimo. Chvilku mi vyznává lásku, chvilku mě ignoruje… Jak se v něm má člověk vyznat?

„To jsou všichni upíři takhle… takhle… Jako ty!“ Příště si budu muset promyslet to, co chci říct, než něco vypustím z pusy.

„Jako já?“ Konečně se na mě otočil a podíval se mi do očí.

„Ano! V jedné chvilce mi vyznáš lásku, v druhé na mě kašleš a pak babo raď.“ Teď jsem se k němu otočila zády já. Už jsem nedokázala hrát silnou Bellu, co všechno zvládne. S každou minutou, ba dokonce vteřinou, mi docházelo, že na to všechno sama nestačím. Vždy jsem se smála vtipům typu: Kolik je potřeba doktorů na výměnu žárovek? Jenže teď je vše jinak a mě napadl jiný: Kolik kluků je potřeba ke zničení Belly? Přesně tři – Mike, Dave a v poslední řadě Edward. I když ten poslední toho nestihl napáchat tolik, jen prostě vyznání lásky ve špatný čas, ignorování a jeho slova, která jsou vždy pravdivá.

Pomalu jsem přešla ke dveřím. Dávala jsem mu čas. Čas na to, aby mě zastavil a požádal mě, abych nikam nechodila. Aby mě objal a utěšoval. Chtěla jsem od něj dokázat, že jeho slova nejsou jen slova. Že to, co mi řekl, myslel vážně. Nechci se znovu spálit. Nechci znovu okusit bolest zlomeného srdce.

Avšak jsem čekala marně. Pomalu jsem kliku sunula směrem dolů a pomalu otevírala dveře. Ticho. Malý krůček ze dveří, otočka, pohled na něj a… Ticho. Pouze mě sledovaly jeho oči, ale jeho ústa měla pořád stejnou polohu. Naštvaně jsem praštila dveřmi a šla pryč. Prvně mě napadlo, že bych mohla jít do svého pokoje, jenže… Co když tam bude Dave s Vivien? Takže tam ne, ale kam jinak? Neznám to tu. Za dobu, co tu bydlím, jsem byla u Edwarda, na ošetřovně, v pokoji a ve společenské místnosti. To je nápad! Půjdu k ostatním! Edward tam nebude, ti dva tam nebudou, takže budu mít chvilku času na přemýšlení.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě mladý ošetřovatel hned, co jsem vešla do místnosti.

„Dobrý den,“ oplatila jsem pozdrav a začala jsem si hledat nějaké volné místečko, kde by mě nikdo nemusel rušit.

Na první pohled jsem se zamilovala do velkého parapetu, takže jsem se k němu ihned vydala. Sundala jsem deku, která na něm byla položena, zabalila jsem se do ní a pohodlně se usadila. Nikdy by mě nenapadlo, že v psychiatrické léčebně může být pokoj s takhle krásným výhledem. Kdyby to tu koupil někdo jiný a vytvořil z této budovy hotel, vydělal by majlant. Dokonce bych i já byla ochotna zaplatit za toto místečko.

V hlavě se mi mihla myšlenka na Vivien. Co se změnilo? Ona nebo snad já? Ale proč? Vždy jsme spolu normálně kamarádila, ba i víc. Ona mi nahradila sestru. S ní jsem se nikdy necítila sama, a když se se mnou rozešel Mike, jako jediná se mnou zůstala. Nevykašlala se na mě, neposmívala se mi za zády a neměla hloupé otázky k videu, co dal na internet… Znala… Zná mě ze všech nejvíc. Každé mé sebemenší tajemství, každou myšlenku, která mě kdy jen napadla. Když se moji rodiče rozhodli, že mě pošlou na psychiatrii, ona jediná věděla, že nejsem blázen. Snažila se mi pomoct, nezradila mě.

Dave… Vzpomínám, když jsem se probudila na pokoji. Jeho ústa se otevřela společně s mýma očima s tím rozdílem, že on se dal těžko umlčet. S postupem času pochopil, že jeho nadměrná aktivita rtů není nic pro mě, takže i to zmírnil. Stal se mým spolubydlícím, kamarádem a poté i klukem. Myslela jsem si, že už mě snad nikdy nepotká větší štěstí, i když to jsem si myslela, když jsem zjistila, že se má nejlepší kamarádka obětovala a nechala se zavřít do tohoto ústavu. Až Edward mi otevřel oči. Ukázal mi, že Vivien není ta, za kterou se vydává a později, že Dave není ten pravý.

Edward… Už od začátku byl ke mně hodný a pozorný. Chtěl, abych byla brzy v pořádku a mohla jít pryč, i když měl své metody, které mi ne vždy vyhovovaly. Musím říct, že ani já jsem mu to neulehčovala, ale občas si to zasloužil. Vždyť jsem žila v představách, že Dave a Vivi jsou jediní, koho mám a on se snažil mi dokázat pravý opak.

Ach, Edwarde… Snažila jsem se ho vybavit. Jeho krásně zvlněné rty. Jeho pokřivený úsměv, který patřil jen mně. Jeho oči barvy tekutého zlata, bronzové kadeře, které jsou pokaždé rozházeny do všech stran. Nejednou jsem tajně přemýšlela, jaké by bylo, kdybych jimi propletla prsty. Nemohla jsem se vynadívat na tu nádheru v mé mysli. Ucítila jsem, jak mé srdce o trochu víc zrychlilo a jak se mé rty vytáhly do úsměvu. Krásný pocit se šířil mým tělem. Co to je? Je to snad láska? Hloupost. Nemůžu být zamilovaná do upíra! Je to proti přírodě, mému rozumu. Jenže co by to jiného bylo?

„Ehm,“ ozvalo se vedle mě a já překvapeně vzhlédla.

Shrnutí

Byla dlouhá odmlka a musím vás připravit na to, že další opět brzy nastane. Proč? Protože už bude konec. :)

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 40. kapitola: