Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 39. kapitola

13.12.2011 (20:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4259×

„To znamená, že tě miluji,“ vyšlo z jeho rtů.

Neschopna jakéhokoli slova jsem stála na místě. Sledovala jsem ho a v hlavě se mi pořád přehrávala jeho slova. Proč to řekl? Zrovna teď? To snad není normální.

„Bello,“ zašeptal, udělal pár kroků ke mně a vzal mě za ruku.

„Proč?“ zašeptala jsem. Ruku jsem mu vytrhla a ustoupila od něj. Bylo to od něj opravdu hnusný. To mu nedošlo, že když jsem se před… Jak dlouho už nechodím s Davem? Pár minut? Hodin?

Edward:

Jsem idiot! Proč jsem jí to řekl? Teď? Možná kdybych počkal, až se trošku vzpamatuje...!

„Vyslechni mě, prosím,“ žádal jsem ji.

„Ne,“ vydechla a zběsile kroutila hlavou sem a tam. „Měla pravdu. Neměla jsem se tě na nic ptát,“ vzlykla a udělala další krok ode mě.

„Jen chvilku…“ Přerušila mě.

„Ne!“ křičela. „Ty… Ty… Idiote! Musel jsi to všechno zkazit? Dělá ti dobře mě ničit? Co?!“

Její slova bolela, ale měla pravdu. Zkazil jsem to…

„Nechtěl jsem ti ublížit. Jen jsem chtěl, abys zůstala, tak jsem ti řekl pravdu…“

„Pravdu?! Proboha…“ Sledoval jsem každý její pohyb. Sledoval jsem, jak neví, kam dát ruce, tak s nimi mává sem a tam. Sledoval jsem bolest v jejich očích a slzy, které si tvořily cestičku po tvářích.

„Takže jsem ti měl lhát jako ostatní? Měl jsem to v sobě dusit, protože tobě se to nehodí?“ nevydržel jsem to. Ona to vše sváděla na mě, ale já jí to dával najevo! Snažil jsem se být pořád s ní a nejednou si vylít své srdce, ale vždy mě někdo nebo něco vyrušilo. Musela to tušit, není zas tak hloupá.

„Ano!“ vykřikla.

„Fajn, tak až si příště budeš stěžovat, jak ti všichni ubližují, uvědom si proč. Protože to chceš!“ vrátil jsem jí. Copak je láska zločin? To na mě kvůli mým pocitům bude křičet a vyčítat mi to? Ne.

„Jsi ubohej, Edwarde…“

„Já? Ty si stěžuješ, jak ti všichni ubližují, ale co děláš ty?! Já jsem ti řekl, co k tobě cítím, a ty mi to vyčítáš!“

„Ale já ti nevyčítám tvoji lásku!“

„Ne? A co tedy?“ zasmál jsem se.

„Dobu, ve kterou jsi mi to řekl!“ Její oči si mě nenávistně prohlížely. To jsem nevydržel. Jen jsem přešel ke dveřím, otevřel je a čekal. Napadne ji, že má odejít?

„Co? To mě jako vyhazuješ?“ zeptala se nevěřícně. Slyšel jsem její kroky, které mířily ke mně a její horkou dlaň, dotýkající se té mé. Druhou ruku jsem svíral v pěst a přál si, abych nevybouchl. Hlavu jsem držel skloněnou, abych se nestřetl s jejím pohledem, a doufal, že mě nechá být. Že odejde a já budu mít čas se uklidnit.

„Odejdi,“ zašeptal jsem.

„Tak to ani náhodou! Já jsem ještě neskončila.“

„Ale já ano, takže…“

„Takže zavři ty dveře!“ přikázala mi. Její drobné prstíky se snažily dát mou ruku pryč z kliky.

„Bello,“ zanaříkal jsem.

„Edwarde?“

„Tak se zase uklidníme…“ uslyšel jsem Alice. S nadějí a úsměvem na rtech jsem zvedl hlavu. Jak já tu mrňavou upírku zbožňuji!

„Alice?“ zeptala se Bella.

„Přesně tak. Vás dva nechat chvilku o samotě a je vás pomalu slyšet až ven.“

„T-to jsme tak křičeli?“ Belle roztomile zrůžověly tváře. Její ruka opustila tu mou a ustoupila o krok dozadu.

„To ani ne, ale my máme dobrý sluch,“ zasmála se Alice a já se k ní přidal.

„Tak fajn. Mám tě, Edwarde, zase vyhodit, nebo máme jít jinam?“

„Kam bychom měly jít?“ zeptala se nechápavě Bella.

„Pryč… Někdo ti musí vysvětlit, co je to láska, protože vy dva… To by snad bylo na dalších sto let.“

„Tím chceš říct co?“ vložil jsem se do debaty. Byl jsem opravdu rád, že tu je, protože Bella už na mě nekřičí, ale nechci, aby se mezi nás pletla. To si máme vyřešit my.

„Že Alice odejde a my to dořešíme?“ odpověděla mi Bella. Takže to vidí jako já – aspoň nějaké plus.

Bella si zkřížila ruce na prsou a naštvaně pozorovala mou sestru. Čelo měla zkrabatělé… Kdybych po něm přejel prstem, zmizely by vrásky? Z jejích očí šlehaly nebezpečné blesky. Dokázal bych je dostat pod kontrolu? Ach… Její lehce vyšpulené rty přímo vybízející k polibku. Okusím někdy jejich jistě sladkou chuť? Její jemné ruce nebojácně sevřené v pěstičkách a založené na hrudi. Okusím někdy jejich náruč a pohlazení? Zapletou se její prstíky do mých vlasů? Její srdce… Tak čisté, avšak zraněné a zklamané. Otevře se mi někdy a opětuje mi mé city? Pocítím, jaké to je být milován?

Naději prý umírá poslední, přesto ve mně začíná pomalu, ale jistě mizet. Vždyť ona je… anděl a já zrůda. Nepatříme k sobě. A co by se stalo, kdyby ano? Kdybych dostal šanci a všechna má přání by se vyplnila? Prožil bych pár let dokonalého štěstí a poté odjezd. Nemohl bych jí takto ublížit.

„Edwarde? Edwarde!“ uslyšel jsem své jméno, vycházející z jejích úst.

„Mmm,“ zamručel jsem a přešel ke knihovně. Ještě mám čas. Možná, že kdybych ji teď nechal být, zapomněla by. Na moje slova, na mě…

„Já s tebou mluvím,“ řekla naštvaně.

„Já vím?“ odpověděl jsem jí bez jediného pohledu.

„Tak hele!“ začala…

Shrnutí

Edwardovo myšlení je prostě jiné... :D

Jinak... Jak jste si jistě všimli, kapitola už nebude každý den. Nemám na to, abych psala každý den kapitolu, a pak byla zklamaná, že ten, kdo přidává jednou měsíčně, má mnohem víc komentářů, otevření, úspěch... Díky.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 39. kapitola: