Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 37. kapitola

06.12.2011 (18:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3376×

„Já…“ začal. „Víš, já…“

„Mmm?“ přerušila jsem ho. Ten se pouze koukal na své ruce a mlčel. „Když jsi začal, mohl bys to dokončit?“

„Nevím, jak to říct…“ zašeptal.

„A nechceš to říct přímo?“ ozvalo se ode dveří. Překvapeně jsem se otočila. Ve dveřích stála malá černovlasá dívka připomínající elfa. Vešla do místnosti, zavřela za sebou dveře a ladně k nám vykročila. Se závistí v očích jsem na ni koukala. Vypadalo to, jako by k nám tančila. Proč je svět tak nespravedlivý? Někdo není hezký, má divnou postavu a má smůlu nad všechny smůly – jako já. Jenže pak je tu další část lidstva, tedy ti krásní, úspěšní, oblíbení s obrovským štěstím. Tahle holka dokáže srazit sebevědomí pouhým pohledem…

„A-Alice?!“ vyhrkl vyděšeně Edward. „Co tady, do háje, děláš? Vždyť…“

„Vždyť co? Viděla jsem, že budeš potřebovat pomoc, tak jsem tady,“ zasmála se Alice.

Kdo to je? Já bych řekla, že je to jeho holka. Opravdu se k sobě hodí. Docela mě zarážela jejich podobnost – světlá pokožka, zlaté oči…

„Upír?“ vydechla jsem zaraženě a s otevřenou pusou. Dávalo to smysl, ale nejdřív mám myslet, a pak jednat. Co když to není upír? Jak jí to vysvětlím? Je pravda, že jsem momentálně na psychiatrii, ale s úplně jiným problémem.

„Jsi opravdu inteligentní, Bello. Jejda,“ zasmála se. „Já jsem Alice, promiň.“ Elfka se ke mně rozešla a popadla mou ruku a potřásla si s ní. „Určitě z nás budou skvělé kamarádky. Já to viděla, víš?“ mluvila na mě a přitom si klepala na spánek.

„C-co?“ Na nic jiného jsem se nezmohla, ani to nešlo. Jak to mohla vidět?

„Edward ti neříkal o našich darech?“ zeptala se smutně. Však její smutek nevydržel dlouho, protože ho okamžitě provrtávala nenávistným pohledem.

„Já ani nevím, kdo jsi, natož jaký máš dar.“

„Edwarde!“ vykřikla naštvaně. „Koukej odejít! Já si potřebuju s Bellou vážně promluvit!“ Páni… Nikdy bych nevěřila, že je tahle dívka schopna se naštvat. Líbil se mi Edwardův překvapený pohled na to, že ho vyhazuje ze své vlastní kanceláře kvůli mně. Proč si se mnou vlastně potřebuje popovídat? O čem? Vždyť jsme se v životě neviděly, nemáme si o čem povídat.

„Je to má kancelář, takže bys měla odejít ty a ne já.“

„Edwarde Anthony Masene Cullene!“ vypískla a Edward okamžitě vstal.

„Promiň,“ zašeptal směrem ke mně a odcházel. To mě to tu opravdu nechá s touto… Nechci!

Edward:

Ta malá mrcha! Nejenže sem přijde a ohrožuje nás všechny, ale také mě vyhazuje z mé vlastní kanceláře, protože si nutně potřebuje popovídat. Od čeho má Jaspera nebo Rosalii? Pokud vím, tak Esmé si taky moc ráda povídá… Ne… Ona si musela vybrat zrovna tuto osůbku. Štěstí, že uslyším, co si povídají…

„Edwarde? Co děláš tady? Na chodbě? Nemáš být náhodou s Bellou?“ zeptal se mě Carlisle.

„Mám s ní být, ale vyhodila mě má milovaná sestřička, protože si potřebuje popovídat,“ vyhrkl jsem naštvaně.

„Alice? Co tu dělá? Moment… Ona zná Bellu?“

„Nezná.“ Toto mě ničilo. Já ji mám utěšovat. Já jí mám být oporou a ne jen stát za dveřmi a čekat!

„Tak o čem si chtějí povídat?“ zeptal se mě Carlisle. Zaraženě jsem se na něj koukal. Chtěl jsem jít okamžitě dovnitř, ale uslyšel jsem zamykání. Mrcha! Naštvaně jsem do nich uhodil, ale s mírou. Kdybych použil všechnu svou sílu, byly by už dávno zaražené na zdi v mé pracovně.

„Uklidni se, Edwarde. Určitě o nic nejde…“

„Nejde?! O čem si mají co povídat? Neznají se! Co když jí řekne něco o mně? Co když už pak nebudu mít šanci?!“ spustil jsem na něj. Štvalo mě, že o ničem nic neví a přesto se do toho plete.

„Alice by ti to neudělala…“ šeptal.

„Ne? A co bylo minule s Tanyou, hm?“

„To… to…“

„To… to… To mě normálně zradila!“ Vadilo mi, že se mi pletla do života. Je to sice má sestra, ale na toto nemá právo. Nemůže mi říkat, s kým budu nebo nebudu chodit. Ona nic neví o mých pocitech! Jen mi ubližuje…

Posadil jsem se na židli a složil si hlavu do dlaní. Nenávidím, když nemůžu nic. Bezmoc je opravdu mučivá věc. Můžete jen sledovat, jak se kolem vás vše hroutí, a nemůžete zasáhnout. Vše vás zasáhne přímo do srdce a nemůžete tu strašnou bolest zastavit. Když jsem byl ještě člověk, tak mi má matka říkala, že když mi je nejhůř, rodina mi vždy pomůže. Jak moc rád bych jí teď řekl, že to není pravda. Že i rodina dokáže selhat, vrazit vám dýku do zad, když to nečekáte a sebrat vám to, na čem vám tolik záleží. Spletl jsem se ve významu toho slova, protože tomuto se nedá říkat rodina.

„Ehm,“ vyrušilo mě něčí odkašlání. Trochu jsem nadzvedl hlavu a uviděl ho.

„Co chceš?!“ zavrčel jsem na něj.

„Jak je na tom…“ šeptal se strachem. Hlavou mu běhaly výčitky. Měl strach o Bellu, litoval ji. Nenáviděl se, že jí to udělal, ale na druhou stranu jí to vyčítal. Pořád dokola se uklidňoval, že kdyby Bella nebyla tak zdrženlivá a chovala se k němu víc jako ke svému klukovi a ne kamarádovi, nemuselo by se nic stát. Věděl by, ke komu patří…

„Vypadni!“

„Nechtěl jsem…“ přerušil jsem ho.

„Ale udělals to! Víš, jak jsi jí ublížil?! Idiote!“ V hlavě jsem přemýšlel nad nadávkami. Nikdy jsem nemluvil sprostě, nebylo třeba, ale teď? Štěstí, že je Emmett můj brácha, jinak by mě nenapadlo ani jedno.

„Tohle jsem si zasloužil.“

Začal jsem ho urážet mnohem víc. Pomalu a s dobrou výslovností jsem vyslovoval jedno sprosté slovo za druhým, aby mi rozuměl.

„Ale tohle už je moc!“ vyhrkl. Nenáviděl mě. Myslel si, že kvůli mně byla Bella tak zdrženlivá, myslel si, že je do mě zamilovaná. Byl bych tak rád, kdyby se to stalo. Kdyby to byla aspoň z poloviny pravda.

„To teda není! Možná bych našel ještě nějaké…“ Tak co bych mohl vyslovit teď?

„Uklidni se, Edwarde. Nestojí ti za to. Raději požádej Rogerse, aby převzal Davida, že ho nemůžeš léčit z osobních důvodů.“ Byl jsem rád, že se do toho vložil. Asi bych mu něco udělal, kdybych tu s ním zůstal ještě chvilku sám. Líbil se mi jeho nápad. Nebudu ho muset vídat tak často, budu moct od něj držet Bellu. Budu mít u ní větší šanci, když se nám do toho nebude plést?

„Dobře,“ odpověděl jsem a otočil se k Davidovi zády. Když už musím slyšet jeho myšlenky, tak se na něj aspoň nemusím koukat. Bylo štěstí, že to u nás moc dlouho nevydržel. Asi po dvou minutách se otočil a šel hledat Vivien, idiot! Carlisle to také po několika minutách vzdal, takže jsem tam zůstal sám…

Konečně, pomyslel jsem si, když jsem uslyšel odemykání dveří. Nervózně jsem vstal a přešel ke dveřím. Jak se ke mně bude Bella chovat? Jak se mám k ní chovat já?

„Edwarde?“ uslyšel jsem její krásný hlas. Její hnědé oči propalovaly ty mé a poté dodala…

Shrnutí

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 37. kapitola: