Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 33. kapitola

01.12.2011 (14:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3970×

Edward

„Ne… Já totiž viděla něco jiného…“

„Co?!“ Nechápal jsem. Co viděla? Proč mi to neřekla dřív? Kvůli nákupům nebo jiným kravinám mi volá i o půlnoci a teď?

„Já vás pořád vidím spolu,“ zašeptala se skloněnou hlavou. Nervózně si hrála s prsty a v duchu pomalu počítala od milionu níž.

„Alice!“ nevydržel jsem.

„Edwarde, prosím… Uklidni se,“ šeptala a pomalu couvala ke dveřím. „Mrzí mě to…“ Byla pryč. Koukal jsem na prázdné místo, na místo, kde ještě před chvilkou stála. Potvora! Využila upíří rychlost, když ví, že já ji tady využít nemůžu.

Proč si prostě nemohla přehrát vizi? Co by jí to udělalo? Vždyť se známe pár desítek let, to je jí málo? Přijali jsme ji do rodiny, ale přesto mám pocit, že si s námi pořád hraje. Neřekne nám, když má nějakou vizi, pouze když se jí to hodí. Tedy… Aspoň mi to tak připadá.

Sedl jsem si ke stolu a zíral na štos papírů před sebou. Doktořina je docela fajn, ale na toto by mohl být vyučený ještě někdo další.

„Pane doktore?“ oslovila mě Jane, mladá sestřička stojící mezi dveřmi. „Já… Omlouvám se, že vás ruším, ale potřebovala bych s vámi něco probrat.“

„Jistě, Jane, pojďte dál.“ Vstal jsem a čekal, co se bude dít.

„Jde o slečnu Lewisovou. Váš otec, pan Cullen, ji zatím ubytoval na ošetřovně a tam být nemůže. Proto mám návrh… Teď se nám uvolnilo jedno lůžko, tak bychom tam mohli přestěhovat pana Hallea, a tak by se nám uvolnilo jedno lůžko u slečny Swanové…“ Přerušil jsem ji.

„Ne!“ vykřikl jsem. To nemůžu dovolit. Kdyby Vivien byla na pokoji s Bellou, tak bychom jí nahráli přímo do karet. Bella by neměla šanci, i když bych se zbavil Davida. Ne! Její zdraví je přednější.

„Musí to jít jinak. Musíme slečnu Lewisovou držet dál od slečny Swanové…“

Bella

Stála jsem u záchodové mísy a přemýšlela, co teď. Slíbila jsem Vivien, že budu vždy držet s ní. Edwardovi jsem slíbila, že přestanu hubnout… Co teď? Porušit slib, který jsem dala Vivien, a být tlustá, všem pro smích a sama - nebo porušit ten Edwardův, být hubená, mít Davea a mít kolem sebe spoustu lidí. Na první pohled se to zdá snadné, jenže za tu dobu, co tu jsem, jsem si na Edwarda zvykla. Je to fajn kamarád, dobře se s ním povídá…

Udělej to a budeš mít klid! Něco mi našeptávalo. Zhnuseně jsem se podívala na záchodovou mísu a strčila si prst do krku.

Seděla jsem dál od ní, objímala si kolena a tiše vzlykala. Nechci… Je to odporný. Proč nemůže být nějaký jiný způsob, jak zhubnout? Proč musím takto trpět?

„Bello?“ ozvalo se z chodby. Strčila jsem do dveří od kabinky tak, aby se dveře otevřely. Vykoukla jsem ven a sledovala potěšenou Vivien, jak kráčí ke mně. Opět jsem se schoulila a čekala, kdy ke mně přijde. Kdy mi začne dávat nějaký moudra nebo utěšovat, že brzy vše bude jako dřív, v pohodě.

„Tušila jsem, že mě poslechneš.“ Její ruce mě objaly a houpaly mě ze strany na stranu. Měla jsem na ni příšerný vztek. To ona mě do všeho navezla.

„Pojď… Půjdeme si lehnout, ano?“ Dál už jsem nic z toho, co mi říkala, nevnímala. Pouze to, jak mě její ruce opatrně podpírají a snaží se mě dostat pryč ze záchodů.

„Co jí je?“ uslyšela jsem z dálky.

„Našla jsem ji tak.“

„Lhářko!“ Někdo mě vytrhl z Vivieniných spárů a vyzvedl mě do náruče. Nechala jsem se nést pryč. Přemýšlela jsem, kdo to je. Jeho ruce příjemně hřály, takže to Edward nebude. Je to Dave? Ale co ten by tu dělal? Vždyť má být na ošetřovně, odpočívat. Třeba mě šel navštívit nebo už ho pustili. Bylo by fajn být opět s ním.

„Sl-š-m?“ Slova… Písmena, která se pořád dokola opakují, ale nedávají žádný smysl. Teplé doteky na mých tvářích, které se mi něco snaží sdělit? Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Jestli si takto připadala Alenka v říši divů, lituji ji.

„Dojdu pro pomoc,“ uslyšela jsem těsně u ucha. Zoufale moc jsem chtěla odpovědět. Chtěla jsem, aby si dotyčná osoba nedělala starosti, ale nešlo to. Přestala jsem být pánem svého těla. Nešlo otevřít oči, pusu, zvednout ruku… Jak dlouho udržím své plíce, aby vykonávaly svou práci? Jak dlouho mé srdce bude tlouci v tak známém rytmu? Nechtěla jsem se toho vzdát. Tolik jsem se bála, co se stane, ale nešlo to. Víc a víc mě to vyčerpávalo.

„Co se stalo?“ Někdo křičel. Připadala jsem si jako ve špatném snu. Přestože jsem vnímala zvuky okolo sebe, nedokázala jsem je rozpoznat. Ledové ruce mi prozkoumávaly obličej a zanechávaly na něm svou stopu. Krásně chladivou stopu.

„Neusínej!“ slyšela jsem. Pozdě? Možná… Už jsem to nedokázala. Pomalu jsem se nechávala unášet nevědomím. Sledovala jsem, jak se v černé nicotě objevují postavy. Koho si dnes vysním?

Seděla jsem na pařezu u nějaké chaloupky. Kousek ode mě pobíhali psi, nad hlavou ptáci cvrlikali a všude kolem mě obklopoval čerstvý vzduch, který vytvářel les rostoucí kolem chaloupky. Celé toto místo mi připadalo povědomé, ale nemohla jsem si vybavit, kde jsem ho viděla.

„Ahoj, holčičko. Čekala jsem, kdy mě navštívíš, ale nezdá se ti, že jsi tu až příliš brzy?“ promlouvala stařenka, která vycházela z chaloupky. Pomalu ke mně kráčela a v ruce nesla mísu s jablky.

„Kdo jste?“

„Copak mě nepoznáváš? Je fakt, že už je to opravdu dlouho, co jsme se neviděly. Taky jsi byla takhle veliká,“ zasmála se a vyzdvihla ruku do výše jejího pasu. Pozorně jsem si ji prohlížela, ale stále jsem ženu nepoznávala.

„A to jsi říkala, že na mě nikdy nezapomeneš,“ dodala smutně.

„Babičko Swanová?“ Došlo mi to podle jejích posledních slov.

Shrnutí

Touto kapitolou bych chtěla poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali. Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí natolik, že jste jí dali hlas a doufám, že se bude líbit i dál...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 33. kapitola: