Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 25. kapitola

21.11.2011 (17:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3864×

Protáhla jsem se jako kočka a měla dobrý pocit. Takhle krásně jsem se už dlouho nevyspala.

„Dobré,“ uslyšela jsem vedle postele. Pomalu jsem se otočila a věnovala jsem Davovi jeden úsměv. Pokývala jsem na znamení souhlasu, protože se mi nechtělo mluvit, nechtělo se mi dělat vůbec nic. Co by se stalo, kdybych byla celý den zalezlá v posteli? No… Myslím, že tady by mi to neprošlo.

„Víš, že jsi spala jako zabitá?“ Zasmál se a pohladil mě po tváři. „Je na tebe krásný pohled, když spíš. Jsi mnohem krásnější,“ šeptal. Poté se ke mně sklonil a krátce mě políbil. Bylo to krásné gesto zamilovaného kluka, který mi vykouzlil ještě krásnější úsměv. Posunula jsem se ke zdi a poplácala na volné místo vedle postele.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Co kdyby někdo přišel?“

„A co kdyby nikdo nepřišel?“ snažila jsem se ho přemluvit.

„Tak počkej…“ Vstal a židlí, na které před chvilkou seděl, zablokoval dveře. „Jistota je jistota.“

Poté se konečně rozešel ke mně. Lehl si na mnou uvolněné místo a já se k němu přitulila. Bylo to příjemné. Tak moc příjemné a známé, že jsem se musela ujistit, že je to skutečně Dave a ne Mike.

„Děje se něco?“ Pohladil mě po vlasech. Jeho oči se koukaly do těch mých, až jsem si začala myslet, že mi vidí do duše. Tak moc bych chtěla, aby věděl o tom, co cítím. Jak moc mě bolí myšlenka na kluka, který mi zlomil srdce a poté si na něj ještě šlápl. Tak moc jsem mu to chtěla říct, ale nešlo to.

„Nic,“ odpověděla jsem mu a zavřela oči. Bála jsem se, že by v nich mohl něco odhalit.

„A nechceš mi říct, co se stalo na tom sezení?“

„Ne… Ale půjdu za ním. Asi bych se mu měla omluvit,“ zašeptala jsem a snažila se přes něj přelézt. To se mi povedlo až po nějaké chvíli, protože mě jeho ruce nechtěly pustit.

„Vrať se brzy,“ zavolal na mě, když jsem zavírala dveře.

Chystala jsem se mu omluvit za své chovaní. Sice jsem na něj měla právo, ale i tak. Mně by taky nebylo příjemné, kdybych někomu o sobě řekla pravdu a on se zachoval tak, jak já. Musím z něj dostat víc informací o upírech a potom se ho budu méně bát. Přeci jenom – čím víc, tím líp.

Přede dveřmi jsem měla divný pocit. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala hloupé myšlenky a představy Edwarda sajícího lidskou krev…

„Já ji přeměnil,“ zašeptal doktor… Carlisle.

„Protože umírala!“ křičel na něj Edward.

„Kdo umíral?“ zeptala jsem se. Vím, že je neslušné skákat někomu do řeči, ale toto jsem musela vědět. Takže ten doktor je taky upír? Ale podle toho, co jsem slyšela, není jako Edward, ale zabíjí lidi.

„Jdeš právě včas!“ řekl přísně doktor.

„Nejdu…“ zašeptala jsem a ustoupila jsem o krok dozadu. Opět jsem se bála o svůj život, ale tentokrát jsem se nebála Edwarda. Je pravda, že o Carlisleovi toho moc nevím. A když jsem si minule povídala s Davem, tak mi řekl, že nedávno zmizela nějaká dívka a skoro vůbec se to neřešilo. Třeba to mají na svědomí oni a někoho uplatili, aby to neřešil. Přeci jenom jsou krásní…

„Bello?“ zeptal se mě Edward a stoupl si vedle Carlislea.

„Ne!“ vykřikla jsem a praštila jsem dveřmi. Dala jsem se na útěk, ale musela jsem se u toho smát. Dnes už podruhé utíkám po této chodbě, protože se bojím upírů. I když předtím to byl jenom jeden upír.

„Swanová!“ uslyšela jsem ženský hlas. Prudce jsem zastavila a otočila se.

„Do pytle!“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem uviděla sestřičku, která mě a Dava chtěla potrestat. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ji a usmála se od ucha k uchu.

„Swanová!“ zakřičela. „Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale i my tu máme nějaký řád, kde se píše, že po chodbách se neběhá!“ Zoufale moc jsem si připadala jako na vojně. Chtěla jsem jí říct něco opravdu hezkého, ale včas jsem si to rozmyslela.

„Omlouvám se, ale neslyšela. Už se to nestane?“ pokusila jsem se o milý a přátelský hlas.

„Ne?“ Zasmála se. „Pojď se mnou.“

Vyděšeně jsem šla za sestřičkou. Co od ní mohu čekat? Co když se mi běhání stane osudným a postihne mě tělesný trest? Však až teď jsem si uvědomila, kolik strachů je. Může být strach o svůj život, někomu něco říci, z bolesti nebo z nevědomosti, jako teď.

„Přidej!“ upozornila na sebe. Jak jsem ji tak pozorovala, tak vypadala jako ježibaba. Vlasy tmavé barvy rozcuchané do všech stran, jedno oko jí ujíždělo do strany, obrovský nos, divnou pusu se zákeřným smíchem a celé tomu dodávala kouzlo bradavice na tváři. Tu kdybych viděla v civilu, tak bych jí do ruky dala koště a chtěla po ní, aby mi ukázala, jak se létá, nebo ať mi ukáže, jak se na lopatu sedá. Potichu jsem se zasmála a byla ráda, že mě neslyšela.

Zpomalila až na konci uličky bez oken. Jelikož tam nebylo žádné osvětlení, tak ulička působila strašidelně a tajemně. Vytáhla klíče z kapsy a chystala se odemknout černé, trošku prasklé dveře. Co bude za nimi? Nějaká mučírna?

„Zalez dovnitř!“ přikázala mi. Místnost byla vymalovaná tmavě modrou barvou, po stěnách byly fotky šťastných dětí a vedle obřího stolu uprostřed místnosti byl komín z papírů.

„Vezmi si odtud papír a tužku.“ Ukázala na hromadu. „Mám pro tebe prácičku.“ Sledovala jsem, jak se jí koutky úst zvedají do škodolibého úsměvu. Neochotně, ale přece jsem ji poslechla a sedla si k malému dětskému stolečku.

„Tady máš… Můžeš začít přepisovat. Poté se ti snad naše pravidla vryjí do paměti,“ říkala přeslazeným tónem a pohladila mě po vlasech. Chtěl jsem ucuknout před jejím dotekem, ale jakmile jsem viděla kolik je papírů v její ruce, tak jsem strnula. Toto mám přepisovat? Vždyť to je nějakých deset velkých papírů popsaných z obou stran!

„Tak to tu budu do zítra…“ poznamenala jsem naštvaně.

„Neboj se, zlatíčko. Dnes napíšeš jenom toto.“ Podala mi jeden papír. „Zbytek dopíšeš zítra a pozítří… Prostě do doby, než to budeš mít celé přepsané. A neboj, že bych tě nechala podvádět. Celé si to přečtu, a jestli ti tam bude chybět jediné slůvko, tak tě to nechám dopsat a začneš hezky od začátku. Kolik chyb tam budeš mít, tolikrát tě to čeká.“

„Co?“ vydechla jsem překvapeně. Nebyla jsem schopna jiného slova. To je opravdu zlý sen! Jestli jsem si někdy jen na okamžik pomyslela, že jsou upíři odporné a krvelačné zrůdy, co na této planetě nemají co pohledávat, tak to beru zpět. Tato sestřička je nebezpečnější, zákeřnější a mnohem hůř vypadajícím, než nějaký upír.

„Piš!“ zakřičela, až jsem nadskočila. Okamžitě jsem se dala do psaní a přemýšlela, jak někdo jako ona může mít ve své kanceláři vystavené fotky dětí, které se šťastně smějí. Kdo to vůbec je? Třeba je tu musí mít vystavené. Asi to je nějaký příkaz.

Měla jsem napsanou polovinu, když mě vyrušil zvonící telefon.

„Prosím?“ zeptala se milým hlasem. Jak něco takového dokáže ze sebe dostat tak milý tón?

„Jistěže půjdu pomoct hledat! Ztracený pacient je důležitější než jakákoli práce! Hned tam jsem a jenom… Kdo se ztratil?“ ptala se naléhavě, ale poslední větu spíše šeptala.

„Ehm… Tu nehledejte,“ řekla a všimla jsem si, jak jí lehce zčervenaly tváře. „Ona – ona je u mě v kanceláři, ale… Ne! Opravdu jen… Nemusíte, já… Ano, pane Cullene,“ šeptala. Poté položila telefon a nenávistně si mě přeměřovala pohledem.

„Ty malá zákeřná vychrtlá nulo! Kvůli tobě budu mít problém! Jsi spokojená?!“ opět křičela, co nejvíce to šlo, a naštvaně se ke mně blížila. „Tohle ti nedaruju!“

Vstala jsem, abych se jí mohla podívat do tváře, ale to byla chyba. Její ruka vystřelila rychlostí blesku do výše mé hlavy a silně mě udeřila. Jakmile její dlaň zmizela z mé tváře, ucítila jsem ostrou bolest a pod tíhou jejího úderu jsem ustoupila o krok dozadu. Jenže za mnou byla stěna a má druhá tvář schytala ránu od ní. Se slzami v očích jsem se sesunula k zemi. Obě dvě ruce jsem si přiložila k tvářím a snažila se jakkoli zmírnit bolest – neúspěšně. Až moc jasně jsem slyšela její kroky, blížící se ke mně. Jedna její ruka mě chytila za vlasy a donutila mě podívat se jí do očí.

„Au,“ nevydržela jsem to v sobě dusit.

„Správně, holčičko,“ zašeptala a opět vyzvedla ruku k úderu. Přivřela jsem oči a očekávala další ránu, ale ta nenastala. Naopak, její ruka pustila mé vlasy a já se schoulila do klubíčka. Co bude teď? Bude do mě kopat nebo něco dalšího?

„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem ucítila dotek na rameni…

Shrnutí

Tento trailer dělala kajka007. Doufám, že se vám bude líbit...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 25. kapitola: