Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska vycházející z hudby - 10. kapitola

A máme tu jubileum! Naše malá má právě deset dílků! To je hezký... Na tenhle díl jsem docela pyšná a doufám, že se bude líbit! Přeju příjemný čtení a mocky prosím o komenty...

Domů jsem dorazila kolem třetí hodiny. Netušila jsem, že je tak zpropadená cesta tak dlouhá! Nohy mě celkem bolely, ale to neměnilo nic na to m faktu, že jsem se hned převlíkla a dala se do úklidu. Někdo to přece udělat musí...

Mamka se mezitím šourala v kuchyni - hledala léky, protože ji kocovina ještě nepřešla. Práce bylo dost, ovšem když je ,po ruce ' nějaká dobrá hudba, všechno utíká rychleji.

Krabice byly uklizené, stačilo jen vše porovnat, srovnat a ve všem udělat nějaký řád. Zrovna když jsem se chtěla dát znovu do úklidu, někdo zazvonil. Polekaně jsem se chytla za srdce, i když jsem si nebyla jistá, jestli ho právě teď nemám až v krku. Několikrát jsem zamrkala a znovu nahodila dech.

Kvapila jsem ke dveřím, ale když jsem je otevřela, málem mi vypadly oči z ďůlků.

,,Edwarde?!'' otázala jsem se, jako by se mi nechtělo věřit vlastním očím.

,,Ahoj, Bello,'' usmál se na mě ohromujícím pokřiveným úsměvem.

,,Co tady děláš? A co má znamenat tohle?'' ukázala jsem na obrovský pugét růží v jeho ruce.

,,No, řekněme, že se ti jdu omluvit...'' zdálo se mi to, nebo se mě opravdu bál? Výraz v jeho tváři by tomu teda odpovídal...

,,Ale proč... Vždyť...Já... Ne-e...'' zašermovala jsem mu rukou před obličejem. ,,To není nutný... Já... omlouvám se, vlastně-''

,,Mohl bych jít dál?'' zvedl obočí a plaše se usmál.

Hergot, kde je moje nakrklost vůči Edwardovi? Vždyť na něj mám být naštvaná, sakra! Ale dá se to, když vypadá tak neodolatelně? Když vytasí se svým nespravedlivě krásným úsměvem a očima, které zajisté vidí každému až do duše...

,,J-jistě...'' vykoktala jsem a ustoupila jsem od dveří, aby mohl projít.

,,Ehm... takže...'' začala jsem, když jsem zabouchla dveře a uvedla Edwarda k obýváku, ,,Omluv mě, ale není tady zrovna pořádek... zrovna jsem... totiž, právě jsi mě vyrušil z uklízení a když jsi zazvonil, pěkně jsem se lekla!'' žalovala jsem jako malé dítě, hlas mi přitom vylétl o několik tónu výš, při vzpomínce na moje divoce tlukoucí srdce.

,,To mě mrzí. Omlouvám se...-''

,,Ježiši Kriste, ty se pořád jenom omlouváš!'' máchala jsem rukama. On jen vykulil oči a pak se zase zatvářil frustrovaně a nechápavě.

,,To totiž nesmíš, víš?'' vysvětlovala jsem. ,,Musíš mě taky občas nechat vyválet ve vlastní šťávě! Já jsem totiž hrozně... nervní. A konfliktní člověk. A posaď se, přece tady nebudeš celou dobu stát...''

Eh, kde se ve mně najednou vzala ta ráznost? Kruci, já se ale nezdám! Zato Edward... Edward mi s tou kytkou v rukách a podivným, kajícným výrazem ve tváři připadal jako nevinný, poddajný studentík prvního ročníku medicíny. Té myšlence jsem se vážně musela uchechtnout. A Edwardova zvědavost na to samozřejmě reagovala.

,,Co se děje?'' Přešel po pokoji a rozvalil se na gauči.

Změřila jsem si ho pohledem - seděl na naší staré sedačce a vypadal tak... sexy! Né, teď už vážně nevypadal jako ulízanej studentík... Teď vypadal jako model předvádějící pro samotného Calvina Kleina!

,,Uhm,'' naprázdno jsem polkla, ,,Nic?'' Edward se jen usmál a přikývl. Zato já jsem se nervózně ošila. Nevěděla jsem, co teď. Tahle situace byla totiž tak... zvláštní! Nikdy jsem si domů nepřivedla kluka. Tedy... né, že bych teď Edwarda přivedla, přišel sám. A né, že bych si myslela, že tady teď děláme něco neobvyklého. To teda ne, ale... Bylo to podivné vzhledem k tomu, že mě Edward fyzicky přitahoval, ač jsem si to nechtěla přiznat. A bylo to podivné i kvůli tomu, že... že... žééé...

Kruci, proč mi tahle situace přijde tak divná a... a zakázaná? Jako by snad Edward a já... Jako by jsme my... Tady... Né, tak to teda né! Krucinál! Huš, fuj, okamžitě jdi s těma myšlenkama do háje, Bello! Brrr, to teda nenene! Teda... nepopírám, že by se mi to nelíbilo, líbilo a to sakra hodně, ale dělám si jen plané naděje a...

,,Nad čím přemýšlíš?'' zeptal se mě zvědavě Edward.

,Húúú, to kdybys věděl, chlapče!' projelo mi hlavou. Týý kráso, to by byl ale trapas!

,,Proč se červenáš?'' zeptal se znovu.

,,Ježiši, Edwarde! Ty máš otázky... To je pořád proč, proč, proč! Radši mi dej tu kytku nebo ti tady uvadne!'' hnala jsem se k němu, u toho lehce škobrtla o lem koberce. Málem jsem se natáhla. Bože, to se vážně má nešikovnost musí projevovat jen před Edwardem?!

,,Jsi v pořádku?'' stál okamžitě na nohách, bezpečně mě držíc za ruku. Ty jeho byly stále tak ledové, jak jsem si je pamatovala.

,,Jojo, v naprostým,'' ujišťovala jsem ho. ,,Pro koho jsou vlastně ty květiny?''

,,Pro tebe, samozřejmě...'' Snažil se mě s neskrývanou starostí bezpečně posadit na sedačku.

,,Hele, Edwarde, neměj starost. Jsem jenom trošičku nešikovná...''

,,Trošičku nešikovná...'' opakoval po mně pološeptem, u toho se tvářil bůhví jak vědoucně, navíc nad tím ještě kroutil hlavou. Pche!

,,Co?! Zdá se ti na tom snad něco divnýho?'' vypálila jsem mírně uraženě.

,,Nene, jen... Známe se pouze dva dny a za tu dobu už se ti staly tři nehody.''

,,To není zas tak moc...'' brumlala jsem, natahujíc se pro kytku. Jen co jsem ji měla v rukách, zase jsem se zvedla a štrádovala si to do kuchyně.

,,Jsi si jistá, že tuhle místnost dokážeš bezpečně přejít?'' zeptal se mě s náznakem jízlivosti v hlase. Otočila jsem se na něj a se zvednutým nosem odsekla:

,,Měl bys vědět, že se dokážu naštvat rychle!'' Edward si rychle překryl rukou ústa, aby nebylo vidět, jak se hloupě kření. Tss, že bych už ani nedokázala přejít po obýváku? Chchacha.

To jsem ale já blbá nedávala v rozhořčení pozor a špičkou boty jsem zabrala o práh kuchyně. Doprkýnka!

,,Bello!'' přispěchal ke mně rychle. ,,Jsi v pořádku?'' V jeho hlase jsem teď pro změnu místo jízlivosti vypátrala pobavení. Vytrhla jsem svou ruku z jeho bezpečného sevření. Důležitě jsem se otočila a zpříma se mu podívala do očí.

,,Jistě!''

Všimla jsem si, že jsem kytku 'malinko' poškodila. Vypadala docela opelíchaně. Okvětní lupínky byly... teda nebyly. Skoro všechny upadaly. Sakra, ty kytky v dnešní době vážně nic nevydrží!

,,Kruci!'' zaklela jsem, nos zabořený v pugétu. Študovala jsem rozsah poškození.

,,Co se děje?'' ozval se Edward.

,,Podívej!'' tentokrát jsem strčila růže do obličeje Edwardovi. ,,Jsou úplně zničený...'' zakroutila jsem hlavou.

,,Rád bych, ale to bys mi je nesměla strkat až do pusy,'' mrmlal, hlavu stále zastrčenou v kytkách.

,,Jo, sorry,'' uchechtla jsem se a růže mu přitiskla na hruď. Na tu úúúžasně vypracovanou hruď! Ne, stop! Nemysli na to!

,,No,'' vyrušil mě z mého snění, ,,malinko poničené jsou, ale...''

,,Malinko poničené jsou...'' parodovala jsem Edwardův hlas .

,,Co ti tady zase nevoní?'' vyjel po mně, obočí stažené.

,,Nic, akorát...''

,,Akorát?''

,,Akorát... Ty růže byly tak hezký! A mně kytku ještě nikdo nikdy nedonesl...'' pokrčila jsem bezradně rameny a šeptem dodala:

,,Pokud nepočítám Jimiho Smitha v pěti letech tehdy v Phoenixu na písku...'' Edward to ale asi slyšel, protože se začal hlasitě smát. Jen jsem nad tím protočila očima. No Bóóóže, to je ale sranda...

,,Hele, co kdyby ses pokusil trošku ztišit? Nahoře mi spí matka,'' sykla jsem.

Edward se po chvíli uklidnil. Já jsem ho po celou tu dobu, kdy se smál, pozorovala. Jeho smích byl jako zpěv andělů. Dokázali by jste jen omdlít z té dokonalé melodie...

Změřil si mě pohledem.

,,Tak, a co teď?'' natočila jsem hlavu na bok.

,,No-''

,,Předem říkám, že dnes už nakoupený mám, takže jestli chceš džus nebo snad něco k jídlu, tak všechno mám,'' bránila jsem se. On se na mě ale jen zářivě usmál.

,,Ne, to opravdu nechci, ale napadlo mě... Tedy, samozřejmě jen kdybys souhlasila... Mohli bychom zajít do kina a pak třeba někam do kavárny?'' Jedno obočí se mu zvedlo, čekajíc na mou reakci. Ehm, sama jsem nevěděla, jak se teď asi tvářím. Jeho nabídka mě... přinejmenším překvapila.

,,Nó... já nevím... Můžeme. Já akorát... já...'' nebyla jsem schopná ze sebe vypravit normální větu.

,,Ale notak, Bello... Vždyť tohle není nabídka k sňatku, jen jsem se tě zeptal, jestli bys nechtěla jít do kina!'' zasmál se.

,,No a co! Zaskočils mě... Počkej tady, v klidu se usaď a chovej se jako doma. Jasný? Skočím se převlíct, během pěti minut jsem tu.''

Schody do svého pokoje jsem brala po dvou. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase s Edwardem! Přiznávám, odpoledne jsem to maličko přehnala... Neměla jsem být jako dikobraz, ale já už holt taková jsem a myslím, že s tím nikdo nic neudělá. Teda možná... No dobře, dobře! Edward by s tím mohl něco udělat. A divíte se? Vy by jste mu na tu jeho sladkou tvářičku neskočily?

U skříně jsem nemohla strávit moc dlouho, ale to, co jsem vybrala, myslím stálo za to.

Rovně střižená modrá tunika s tříčtvrtečním rukávem, hlubším kulatým výstřihem a plisováním, střiženým po stranách, uplé černé legíny podtrhující mé celkem pěkné nohy a malý přívěsek na krk, který vypadal jako miniaturní disco koulička. Ve velikém zrcadle, stojícím v rohu mého pokoje jsem se zhodnotila a... Sama sebe by jsem nejradši poplácala po rameni. Tak sexy!

Vlasy jsem si sepla jen na půl. Z vrchního dílu jsem si udělala volný culík a zbytek vlasů jsem si nechala pohozený po zádech. Povedené...

Leskem jsem ještě rychle přetřela rty a na řasy jsem nanesla voděodolnou řasenku. Co kdyby jsme šli na nějakej romantickej cajdák a já se zase rozbrečela?

Když bylo hotovo, seběhla jsem zase dolů. Edward byl v obýváku a prohlížel si rodinné fotky. Měla jsem je rozestavěné snad všude, ráda jsem se dívala na ty zvěčněné chvíle, kdy byla moje maminka ještě šťastná.

Edward asi vycítil mou přítomnost a promluvil:

,,Na téhle fotce jsi vážně hezká...'' Podával mi jednu, na které mi mohly být asi tak tři roky. Seděla jsem s mámou na zahradě, ona mě objímala kolem ramen. Obě jsme se usmívaly, ale já jsem vypadala vážně jako exot. Můj úsměv totiž odhaloval i zuby, které mi v tu dobu teprve rostly. No, co povídat... Prostě jsem měla ze předních zubů jen špičáky. Vypadala jsem spíš jako mimozemšťan...

Hodila jsem po Edwardovi kyselý obličej a vyplázla jazyk. Takhle si ze mě dělat srandu...

Jeho výraz mě ale naprosto vyvedl z míry. Z pusy mu div neukapávaly sliny, oči vykulené...

,,Co je?!'' zeptala jsem se nervózně. On rychle zatřepal hlavou a usmál se.

,,Nic, jen že ti to moc sluší...'' Při té lichotce jsem malinko zrudla.

,,Taky k sobě ladíme,'' dodal. Pravda... Moje tmavě modrá tunika ladila s jeho rolákem. Navíc legíny kontrastovaly s jeho měkce béžovým sakem.

,,Skočím se přezout,'' zazpívala jsem a na patě se otočila.

V botníku jsem si vybrala jedny z balerín a obula se. Edward už na mě čekal připravený u dveří a jako opravdový gentleman, který se dnes už jen tak nevidí, mi pomohl do bundy.

,,Díky,'' usmála jsem se na něj. On na jen kývl. Když už jsem chtěla zavřít a zamknout, vzpomněla jsem si na mamku.

,,Počkat!'' vyjekla jsem. ,,Zapomněla jsem na mamku!'' Jako s vrtulí v zadku jsem vběhla zpátky do domu. Rychle jsem vyklusala do patra a vpadla k Renée do pokoje. Ona jen klidně oddechovala. Na tváři se mi usadil schovívavý úsměv.

,,Mami,'' zatřásla jsem Renée lehce s ramenem.

,,Hmm?''

,,Půjdu teď na chvíli ven, ano? Ty zatím klidně spi,'' usmála jsem se. Vypadala tak nevinně... Zlehka jsem jí ještě pohledila po líčku, otočila se a odcházela. Zrovna jsem v co nejvyšší tichosti zavírala dveře, když jsem slyšela maminku potichounce zašeptat:

,,Brzo se mi vrať, Belli...'' Samovolně mi do očí vhrkly slzy.

Ach Bože, jak mohl někdo někomu tak hodnému ublížit?!

Jak jsem zjistila, počasí se umoudřilo - konečně přestalo pršet. Edward na mě čekal před autem. To Volvo bylo jednoduše úžasné! Nehledě na majitele...

,,Všechno v pořádku?'' zeptal se mě Edward. Oba už jsme seděli v tom úžasným žihadle... Ježiši to auto... Edward... Auto... Edward... Auto... Edward... Auto... Stop!

Ehm, Edward mi samozřejmě nezapomněl otevřít dveře a nechat mě nasednout jako opravdovou dámičku...

,,Jojo, všechno v cajku. Akorát Renée je teďka trošku mimo. Znáš to, kocovina...'' pokrčila jsem rameny, ale Edward se zasmál, jako bych mu snad řekla ten nejlepší vtip.

,,Znám,'' smál se. Hm... Měla bych říct divný nebo je divnej?

,,Mimochodem... Víš, že tvoje auto vážně žeru?''

,,Žereš?'' zvedl obočí. Tak, jak to dělám i já, když něco nechápu.

,,Jakože se mi líbí, je vážně pěkný...'' Božínku, je mu vážně... kolik

mu vlastně je? No, vypadá tak na sedmnáct, možná osmnáct. On vážně nezná mluvu náctiletých? Nebo jsou v Phoenixu vážně takový exoti?

,,To by tě měla slyšet Rose. Vzpomínáš? Moje sestra...'' Přikývla jsem. ,,Rosalie totiž ráda zpravuje nebo cokoliv dělá s auty. A zrovna u tohoto říká, že větší kraksnu jsem si vybrat nemohl...'' ušklíbl se.

,,Co má tvoje sestra za auto?'' zeptala jsem se se zájmem.

,,M3.''

,,Tvoje sestra nemá pravdu. BMW je sice jako značka prestižnější, zato Volva mají lepší výkon. Navíc líp táhnou na rovinkách a neztrácí v zatáčkách - narozdíl od BMWček.''

,,Ty se vyznáš v autech?'' vykulil na mě oči Edward. Pokrčila jsem rameny.

,,Trochu.'' Edward ale zakroutil hlavou.

,,Ty jsi vážně neskutečná...'' Usmál se.

Bylo až podivné, že mě jeho šíleně rychlá jízda neděsila. Naopak, líbilo se mi to. Bylo to... zvláštním způsobem uklidňující. A co si povídat? Taky jsem v Arizoně jezdila rychle, akorát to auto nebylo kdoví jak pružné.

Ani jsem si toho nevšimla, ale najednou jsem byli v Port Angeles. Cesta trvala vážně jen pár minut.

,,Jezdíš... vážně rychle,'' prohodila jsem jen tak mimoděk.

,,Vadí ti to? Mám zpomalit?'' strachoval se hned.

,,Nene, to jsem neřekla. Naopak! Líbí se mi to, taky tak jezdím.''

,,Cože? To ale nemůžeš, je to nebezpečné...''

,,Vždyť ty tak taky jezdíš...'' Nechápala jsem jeho náhlé chování.

,,To ano, ale ty jsi člověk...'' chrlil.

,,A ty snad ne?'' zvedla jsem jedno obočí.

,,Nó... ano.''

,,No tak vidíš. Ale klídek, teď auto nemám, takže se nemusíš strachovat,'' usmála jsem se na Edwarda.

,,Zato riskuješ svůj život tím, že chodíš každé ráno do školy po silnici...'' mrmlal.

,,Hele, klíďo, Edwarde! Vždyť jseš horší jak rodič, proboha!'' rozhodila jsem ruce, ale následně se zachechtala: ,,Jestli se o mě teda tak moc bojíš, můžeš mě do té školy vozit...'' Co jsem ale nečekala, byla Edwardova reakce. V očích mu zajiskřilo a s úsměvem pravil:

,,Tak teda dobře, zítra jsem u tebe jako na koni.''

,,Edwardééé... To byl jenom vtip!'' Snažila jsem se ho přesvědčit. On ale jen zakroutil hlavou a vylezl z auta, které oběhl a už mi otvíral dveře.

,,Edwarde, ta škola-''

,,Ne, Bello. Sama jsi to řekla. Víš, jak se to říká, že? První slovo platí,...''

,,...druhý leze z gatí,'' doplnila jsem ho a rezignovaně si povzdechla.

Společně jsme se vydali ke kinu. Edward s mým protestováním koupil popcorn. Nic mě nenechal zaplatit, dokonce ani ten lístek!

Když jsme ale vcházeli do sálu, zkoprněla jsem. Před mýma očima se právě zjevili mí osobní démoni. Démoni, které jsem nechtěla nikdy v životě vidět...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska vycházející z hudby - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: