Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska ta pozemská či nadpřirozená? 26.Kapitola

29.09.2009 (15:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2758×

Seděla jsem jako přimražená, doufala jsem, že Edward to stihne, nechtěla jsem aby se mu něco stalo. Edwarde prosím. Modlila jsem se v duchu. Je pravda, že nemusí chtít, ne potom co jsem mu udělala. Je natolik nesobecký? Napadla mě otázka na kterou jsem neznala odpověď . Alice se soustředila asi chtěla vidět jak to dopadne, Jasper seděl vedle ní a držel jí za ruku, bodlo mně u srdce. Také jsem potřebovala oporu. Jasper se na mě usmál

„Neboj, vše nějak dopadne.“ Řekl a mě polila vlna klidu, vděčně jsem se na něj usmála. Uvolnila jsem držení těla, svíraví pocit povolil, jen myšlenky byli pořád stejné.

„Zvládli to, Lucas bude v pořádku“ řekla Alice s úsměvem. radost mě zasáhla jako bumerang. Ten pocit úlevy a štěstí. Zachránili ho, je pořád člověkem. Byla jsem šťastná. Objala jsem Alice

„Děkuji“ zašeptala jsem

„Mě neděkuj, Edward to stihl. Lucas je v bezvědomí, to hraje pro nás“ při jejích slovech jsem jsi přikryla rukou ústa, opět mě pohltil strach

„Bells, nic mu není, jen se trochu praštil do hlavy. Carlisle ho odveze do nemocnice, až se probudí tak jsi nebude na nic pamatovat“ klidnila mně Alice. Pustila jsem ruku dolů a pro jistotu jsem jsi je propletla

„Pokračuj“ vyzvala jsem jí

„Není co, vše jsem ti řekla.“ Usmála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala. Byla jsem uvolněná a ráda, že to dopadlo dobře. Pak jsem jsi vzpomněla na Ara

„Nebude zuřit?“ ptala jsem se, Alice zamrkala

„Aro? Bude ale je to daleko od naše sídla, nedá si nás do spojení“ řekla a podívala se na Jaspera, byl to rychlí pohled.

„Alice?“ řekla jsem

„Neboj Bello, nic se neděje“ řekla a dívala se na mě tak urputně jako kdyby chtěla mi tu myšlenku vnutit. Lže mi, problesklo mi hlavou.

„Když to říkáš“ odpověděla jsem jí pomalu. Vstala jsem kývla jsem na pozdrav a odešla jsem zpět do svého pokoje.

Byla jsem ráda, že Lucas je v pořádku. Ale co měl znamenat ten pohled co Alice věnovala Jasprovy?

„Nech toho“ okřikla jsem samu sebe. Soustředila jsem se jen na Lucase. Lehla jsem si do postele, spát se mi nechtělo tak jsem šáhla po knížce kterou jsem se snažila číst odpoledne. Podařilo se mi plně ponořit do příběhu. Když jsem pocítila pálení očí naštvaně jsem knihu odložila, jak já nesnáším, když musím přerušit čtení. Šla jsem se osprchovat, vlezla jsem si pod deku a za chvíli jsem usnula

Ráno mě probudila Paula která vletěla do mého pokoje jako uragán

„Hej to chceš prospat celý den?“ ptala se mě když jsem otevřela oři

„C-Co je? Hoří snad?“ ptala jsem se na oplátku já. Ušklíbla se na mě

„Podívejme na bručouna, víš kolik je hodin?“ řekla

„Ne a nezajímá mne to“ zabručela jsem a přikryla jsi peřinou hlavu

„Je jedna hodina odpoledne, měla by jsi vstávat Růženko“ prohodila a sebrala mi deku

„Hej“ ohradila jsem se ale raději jsem se posadila. Paula dokáže být opravdu nepříjemná, ještě by mě polila vodou.

„Dobře, vyhrála jsi, vstávám“ řekla jsem a šla do koupelny. Rychle jsem se opláchla a šla pro věci na sebe. Akorát jsem si oblíkala spodní prádlo, když do pokoje vtrhl Emmett

„Hej Bello…“ začal ale jak mě uviděl okamžitě sklapnul

„No ten Edward má ale kliku, já nemít Rose…“ opět začal

„No tak co?“ ptala se ho Rose která se tu zjevila jako pára nad hrncem Emmett se otočil a kdyby mohl tak se snad začervená

„Nic miláčku“ řekl a vypadl z pokoje, vybouchla jsem smíchy, Rose se omluvně usmála a odešla. Celou dobu co jsem se oblíkala jsem se smála jeho výrazu když zjistil, že Rose je za ním. Sešla jsem dolů do jídelny, poprosila jsem o kávu a sedla jsem si ke stolu

„Emmett, jiný nebude. Nikdy neklepá“ řekl Jasper s úsměvem. pokývala jsem hlavou, nevěděla jsem co na to mám říct. Alice se k nám přidala

„Tak dnes se z toho nevykroutíš“ pravila a já si jen povzdechla

„Doufám, že mě budete chytat“ pronesla jsem s pohřebním tone.

„Neboj, nic se nestane“ řekla,nechala mě dopít kafe a hnala mě na svah. S hrůzou jsem jsi připnula prkno, bez pomoci se to neobešlo. Nesedla na lanovku a modlila se abych to ve zdravý přežila. Na kopci jsem nemotorně vystoupila, pád se samozřejmě konal.

„Bello, neklepej se. Nic to není“ řekla Alice .

„Alice proč jste tak nabalený?“ ptala jsem se, nebylo z ní vidět ani kousek její pokožky

„Bude svítit slunce“ pravila a na důkaz jejích slov se objevili sluneční paprsky

„Ty jsi dobrá rosnička viď“ utahovala jsem si z ní

„Jo jsem“ řekla vesele.

„Bello jsi připravená?“ ptal se mě Jasper.

„Ne nejsem“ odpověděla jsem mu. Vysvětloval mi jak se jezdí, po pravdě jsem nic z toho nepochopila, ale kývala jsem hlavou jako, že rozumím. Alice do mě lehounce strčila a já se rozjela, chvíli jsem se snažila abych se udržela světe div se já nespadla. To mě povzbudilo. Jela jsem pořád rychleji, okolo mě se proplétaly ostatní, jízda to byla neskutečná. Teda pro mě u ostatních to asi vypadalo blbě ale j byla ráda, že jsem nespadla.

Po nekonečných hodinách jsem se naučila prkno docela slušně ovládat, jediné co mi nešlo bylo brždění. Byla jsem sama se sebou spokojená ne to není to správné slovo byla jsem nadšená a pyšná, že se mi to daří. Dokonce jsem se nemohla dočkat zítřka na další jízdy. Celé tělo mě bolelo ale nevadilo mi to. Večer probíhal víc než příjemně. Všichni jsme se skvěle bavili, Emmett vyprávěl vtípky, napodoboval známé osobnosti. Nejvíc jsem se pobavila když jsi hrál na Dr. Hause. Ten seriál jsem měla ráda a Emm ho vystihl dokonale.

Lehla jsem si do postele a za chvíli usnula. Po náročným dni mě to nepřekvapovalo. Ucítila jsem jak mě někdo objal. Chtěla jsem otevřít oči a zjistit kdo je ta osoba. Nedokázala jsem rozlepit víčka jen jsem se otočila a spala dál. Ráno jsem se probudila sama, chvíli jsem přemýšlela zda se mi to jen zdálo. Podle všeho tu nikdo nebyl. Zavrtěla jsem hlavou a nechala to plavat. Zbytek týdne proběhl v podobném duchu. Celý den na svahu a večer jsem usínala vyčerpaná s pocitem, že mě každý večer někdo objímá. Každé ráno jsem budila sama

Nastal den odjezdu, sbalila jsem se a povzdechla si. Nikdy bych nečekala, že jsi hory zamiluji ale když máte dobrou partu lidí, kamarádů jde to samo. Sentimentálně jsem se rozloučila se svým pokojem a šla se odhlásit. Domů jsem jela sama, byla jsem vděčná. Čím blíž jsem se přibližovala k Forks tím jsem byla nervóznější. Bála jsem se setkání s Edwardem. Nevěděla jsem co mám čekat, přece jenom se toho docela dost stalo.

Přemýšlela jsem zda bych neměla nejdříve zajet do nemocnice, nebylo by to nápadné. Paulina máma jí volala, že Lucas měl nehodu. Zazvonil mi telefon, Alice volala

„Bello, jeď domů, Lucas je doma.“ Ozvalo se ze sluchátka

„Dobře“ odpověděla jsem. Odložila jsem telefon a jela domů. Zaparkovala jsem, vzala jsi věci a šla do domu.

„Ahoj jsem doma“ křikla jsem

„Bello, jsem ráda, že jsi doma“ řekla máma a objala mně.

„Dokonce bez zranění“ nenechala jsi ujít příležitost rýpnout jsi do mě.

„A ty jsi se ještě nerozsypala?“ oplatila jsem jí to s úsměvem. Sedli jsme si do obýváku, George měl otcovsky objal a přivítal doma. Bylo mi to trochu nepříjemné. Měla jsem ho ráda ale nikdy jsem neměla tátu v pravém slova smyslu. Rozpačitě jsem se na něj usmála. Máma chtěla vidět jaké to bylo a já vypravovala a vypravovala. Přišlo mi to, jako kdybych mluvila celé hodiny. George se omluvil a šel do pracovny, měl nějaký projekt který musel mít do vánoc hotový. Jasně jsem viděla jak je máma ráda

„A co Edward?“ nenechala na sebe dlouho čekat, při zmínce jeho jména na mě dopadl smutek

„Nebyl tam.“ Špitla jsem a cítila jak se mi svírá srdce.

„To je mi líto, ale snad se to vyřeší. Uvidíte se?“ ptala se očividně zaskočená

„Ano měli by jsme, zatím nevím kdy“ řekla jsem pomalu, máma se smutně usmála a pohladila mě. Usmála jsem se na ní a změnila téma hovoru. Chtěla jsem vědět jak se měla ona. Pochopila a vyprávěla co se dělo když jsem tu nebyla. Pokojíček pro miminko je připravený, nakonec se rozhodli, že se nechají překvapit tak je v bílé barvě. Natěšená jsem se šla podívat. Vstoupila jsem do pokoje a byla jsem nadšená. Pokoj byl zařízen moderně, nechyběla kovová postýlka, přebalovací pult, poličky na hračky a kosmetiku vše v materiálu snadné údržby. Zdi byli vymalované do žluté a pokoj to dělalo slunečným.

„Nádhera“ pochválila jsem je. Máma se usmívala jako sluníčko

„Jsem ráda, že se ti líbí“ řekla a objala mně. Šla jsem do svého pokoje, špinavé prádlo jsem dala do pračky, prkno a další věci jsem odnesla na půdu. Jak jsem si vybalovala padl mi zrak na knihy. To bylo po prvé co jsem je neměla přečtené. Napustila jsem si vanu, zapálila svíčku, pustila muziku a s chutí jsem si do ní vlezla i s knihou kterou mám rozečtenou. Zapomněla jsem na veškeré starosti a jen jsi užívala pocit pohody. Dočetla jsem vylezla jsem a šla se obléknout. Když jsem vešla do pokoje, překvapilo mě otevřené okno. Zavřela jsem ho vzala jsi oblečení a šla na večeři.

Po večeři jsem si šla lehnout, byla jsem napjatá. Vzala jsem telefon a volala Edwardovy. Když jsem vytáčela jeho číslo byla jsem nervózní, musela jsem se několikrát zhluboka nedechnout, snažila jsem zaplašit svíravý pocit který jsem cítila. Nepomáhalo to a já čekala až to zvedne

„Bello“ ozvalo se vedle mě, vyděšeně jsem sebou trhla. Dívala jsem se na Edwarda, srdce mi bušilo jako o závod, ne strachem ale jeho přítomností

„Edwarde“ zašeptala jsem roztřeseně.

„O čem jsi chtěla mluvit?“ ptal se, byl rezervovaný a odtažitý. Nikde žádný úsměv i jeho oči byli studené. Zamrkala jsem a snažila se potlačit slzy které hrozili, že vyplují na povrch. Jeho chování mě zranilo.

„chtěla jsem ti vysvětlit co se stalo před odjezdem…“ začala jsem. Nenechal mě domluvit

„Pochopil jsem, rozhodla jsi se“ řekl smutně

„Ano,“ řekla jsem

„Věděl jsem to, je to tak dobře. Doufám, že budeš šťastná“ řekl a zmizel.

Překvapeně jsem koukala neschopná slova. Jak to myslel? Co to má znamenat? Kam odešel? Moje mysl procovala na plné obrátky. Vstala jsem, křikla jsem na mámu, že jsi musím něco vyřídit naskočila do auta a rozjela se k němu domů. Šok zmizel a vystřídal ho hněv, jak jsi vůbec opovažuje zmizet? Ještě jsem s ním neskončila. Jela jsem jako šílenec, doufala jsem, že nepřehlídnu odbočku. Rychle jsem se podívala do zrcátka a zaklela, dupla jsem na brzdu, dostala jsem smyk. Tohle jsem neřešila, otočila jsem se a jela zpět, odbočila jsem na lesní cestu. Zastavila jsem u jejich domu. Vystoupila jsem a Alice stála vedle mě. Vypadala tak smutně, její normálně rozveselený obličej byl plný bolesti a smutku. Zalapala jsem po dechu, to není možný. To by přece neudělal

„Bello, odešel“ zašeptala a já se zhroutila. Třásla jsem se vzlyky, slzy se mi koulely po obličeji.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ta pozemská či nadpřirozená? 26.Kapitola: