Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska se nedá potlačovat prolog + 1. kapitola

01.07.2010 (18:15) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

Prolog

Je to už mnoho let od té doby, co mě opustil. Narodilo se mi jeho dítě – naše dítě, ale on o tom nemá ani ponětí. Jmenuje se Renesme neboli Ness. Nikdy se to nesmí dozvědět. On mě opustil, nechal mě napospas všemu zlému na světě a ještě těhotnou. To byl šok, když jsem se dozvěděla, že pod srdcem nosím tenhle zázrak. Je to totiž poloupýr. Ten, kdo mě při tom všem podržel, byl David, upýr, který měl už něco za sebou. Přeměnil mě po porodu Ness, jinak bych zemřela. A co mi udělalo největší radost, že se potom dali dohromady.

1. kapitola

Znovu se stěhujeme. Vím, že je to potřeba, ale přece i za tu krátkou dobu se na to jedno místo až moc upnu a potom se mi stýská. Ale tentokrát to bude jiné – snad. Stěhujeme se do Vancouveru. Budeme tam spolu chodit do školy a dokonce si zařídíme noční klub. Už je to dlouho, co jsem naposledy chodila do školy a to jsem ji dokonce nedokončila, takže teď budu mít možnost.

Je ráno a všichni se chystáme v naší vilce posazené hluboko v lese do školy. Ness už byla vzhůru a já ji připravovala snídani. Děsně to páchlo, ale jí to chutnalo a kdysi i mě, ale to už je hodně dlouho.

Ness byla po snídani, takže jsme mohli vyrazit. Já jsem jela svým BMV a David s Ness audi.

Zaparkovali jsme na parkovišti před školou. Vystoupili jsme, a když jsem se kolem sebe rozhlédla, uviděla jsem spoustu tváří, které se na nás s nedočkavou zvědavostí a úžasem dívali.

,,Ti nový jsou jako Cullenovi,“ zašeptala jedna holka té druhé. Okamžitě jsem překvapením a děsem ztuhla. Pane Bože! Rozhlédla jsem se kolem sebe pozorněji, až jsem pohledem zavadila o jejich skupinu daleko od všech… lidí. Byli tam všichni i… Edward!

Okamžitě jsem odtrhla tvář a rozešla jsem se svižným krokem směr kancelář. Za pár sekund jsem za sebou uslyšela váhavé a nechápající kroky.

,,Mami, co se děje?“

,,Tady ne Ness. Cullenovi,“ zašeptala jsem. To jediné slovo, příjmení jim stačilo k tomu, aby si všechno domyslely. Věděli o tom, co mi provedly a udělali si o tom nenávistný obrázek, ale já jsem jim nikdy nic neměla za zlé. Jak bych mohla? Vždyť je všechny miluji a jednoho z nich z celého srdce, byla bych schopna pro něj zemřít.

Okamžitě jim ztvrdl úsměv na rtech. Vzali mě za ruce a spěchali do kanceláře. Rychle pryč z tohoto místa.

Vyzvedli jsme si všechny potřebné papíry a vydali jsme se na první hodinu. Bohužel jsme ji neměli spolu. Já jsem měla angličtinu.

Podívala jsem se na hodiny. Mám ještě čas, ale radši pohnu, až můžu obsadit poslední lavici.

Ve třídě ještě moc lidí nebylo. Vklouzla jsem do zadní lavice, která byla prázdná a začala si vytahovat věci z tašky.

,,Ahoj Bello. Dlouho jsme se neviděli, že?“ Cože?! Co ten tady dělá. To je snad zlý sen.

„Co po mně chceš? A vůbec, nechtěl by sis odsednout?“ Neměla jsem chuť se s Emmettem bavit.

„Co tak kousavě? Špatně jsi se vyspala?“ A přidala jsem k tomu zavrčení. Snad to tomu hlupákovi dojde. To snad nemyslí vážně? On si nedá pokoj a ještě bude pořád rejpat.

„Ale no tak, Bello,“ škemral. Ani zanic. Na to až rychle chlapeček zapomene. Nemá ani malilinkatou šanci mě obměkčit.

„Laskavě si odsedni, Cullene!“ zavrčela jsem na něj přes zaťaté zuby.

„A nechceš mi tak náhodou říct kam? A vůbec tohle je moje místo, takže by sis měla odsednout ty, ale já jsem hodnej kluk, a tak tě nechám sedět se vedle mě,“ vykašlal ze sebe i přes záchvat smíchu.

„Moc ti děkuji,“ řekla jsem mu sladce a vložila do toho co nejvíce sarkasmu, co jsem ve své mysli posbírala.

Uraženě jsem se k němu otočila zády a čekala na příchod učitele. Sedět s ním v jedné lavici bylo téměř k nevydržení. Pořád se mě na něco ptal. Vyprávěl mi, co všechno se u nich za tu celou dobu dělo apod. Snažila jsem se ho ignorovat a soustředit svou pozornost k učiteli a jeho výkladu, ale to by nemohl být Emmett.

Zazvonilo a já vystartovala ze třídy jako namydlenej blesk. Zbytek dne jsem měla docela v klidu. Žádnou další hodinu jsem neměla s žádným Cullenem a byla jsem za to upřímně ráda.

Nastal oběd. Pro mě a Davida dělat, jako že jíme, ale za to Ness ta si na tom určitě pochutná. Jako vždy. Koupili jsme si tedy jídlo a šli si sednout k jednomu stolu, který byl co nejdál od všech lidí. Posadili jsme se, já se začala vyptávat.

„Jaký jste měli den?“ zeptala jsem se jich se zvědavostí. Zajímalo mě, jestli měli nějakou hodinu s Cullenama a co jim říkali apod. Podívala jsem se na ně a všimla jsem si, že zírají oba za má záda s úzkostí ve tváři. Co tam mají tak zajímavého.

„Co tam máte tak zajímavého?“ zeptala jsem se jich.

„Tak se podívej sama,“ odpověděl mi David. Jeho výraz se mi ani trochu nelíbil. Otočila jsem svou horní polovinu těla a koho jsem tam nespatřila? Cullenovi. A zase všichni. To mi dělají naschvál.

„Překvapení,“ zavýskal Emmett. Pane Bože, smiluj se nade mnou.

„To snad ne,“ vyžbleftla jsem zničeně.

„Ale ano, zase tvůj nej kámoš Emm. Dlouho jsme se neviděli, co?“ Přisedl si ke mně a objal mě kolem ramen. Výhružně jsem zavrčela. Sundala jsem mu jeho ruku ze svých ramen a posunula jsem se i se židlí co nejdál od něho.

„Ale no tak Bello, přece se mě nebojíš,“ dělal si ze mě pořád srandu. Co je moc, to je moc.

Za chvíli přicupitala Alice a za sebou měla zbytek své rodiny. Samozřejmě, že Jazz se jí držel jako stín. Jako by se bál, že jí nějak ublížíme.

„Ale no tak, Bello, tak dlouho jsme se neviděli a ty takhle,“ urazila se. Cože?! Takže najednou za všechno můžu já?

„Takže za to všechno, co se stalo, můžu vlastně já, že?“

„Ne to ne, Bello. Tak jsem to nemyslela za to….“

„Mlč Alice, já nechci nic slyšet. Mě to nezajímá, je mi to jedno. Já mám už svou vlastní rodinu.“

„Bello, ale my jsme tvoje rodina,“ zašeptala.

„Ne, to už nejste a hodně dlouho. To vy jste se rozhodli ne já. A já o vás už nestojím. Jak vidíš, jsem šťastná s Ness a Davidem. Další rodinu nepotřebuji a nechci!“ To byly moje poslední slova. Potom jsme si vzali svoje věci a odcházeli.

Doma jsem se zavřela ve svém pokoji. Musela jsem to všechno ze sebe dotat. To svinstvo, který leželo už dlouho nehnutě na dně mé osobnosti.

Ty vzpomínky. Ty zatracený vzpomínky, na který jsem chtěla zapomenout, ale nedaří se. Ty chvíle rozkoše, které jsme spolu prožili se nedali jen tak zapomenout. Nenávidím ho. Nenávidím celou jeho rodinu. Hnusí se mi.

Když jsem nad ránem otevřela dveře svého pokoje, stáli před nimi Ness a David.

„Mami jsi v pořádku?“ strachovala se Ness a David jí jen pokivoval na souhlas, že má taky starost.

„Jsem, neboj. A jaktože nejste přichystaní? Jede se do školy ne?“

Tak doufám, že se vám to líbilo a pls o komenty. Napište jestli mám pokračovat.

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se nedá potlačovat prolog + 1. kapitola: