Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska se nedá potlačovat 2.kapitola

06.07.2010 (07:45) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

2.kapitola

Měla jsem strach. Strach z Edwarda. Strach z chvíle, kdy se znovu setkáme. Vím, jsem upír a ti se ničeho nebojí, ale já nejsem, jako ostatní. Jsem jiná a přitom úplně stejná. Mám schopnosti, vypadám jako každý jiný upír a mám chutě, jako každý jiný, ale ve vnitř jsem jiná. Až příliš odlišná, až příliš jiná.

Co se bude v tu chvíli dít, až se setkáme? Budeme si vyčítat, anebo objímat a vyznávat si nehynoucí lásku? Budu ho odmítat nebo se mu vrhnu kolem krku. A co on, miluje mě pořád nebo se z toho vyléčil? To nevím a myslím si, že mě nemiluje. Jak by mohl po tom všem, co se stalo? Opustil mě a dal mi jasně najevo, že mě nemiluje, nechce mě.

Bylo to těžké dilema. Nemohla jsem se rozhodnout. Musela jsem předvídat jeho chování a podle toho jsem se musela zařídit, ale jak pokročit k dalšímu bodu, když jsem uvázla hned na tom prvním? Nemáte jeden bod, nemůžete jít dál. Jako v nějaké hádance. Nerozluštíte další kus záhady, když nemáte ten předchozí.

Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě měla, vzala jsem si věci do batohu a vyšla jsem s Ness a Davidem k svému autíčku.

Za pár minut jsme parkovali před školou. Měla jsem velký strach. Co se bude teď dít? Stane se něco zlého? Nevěděla jsem nic. Jen jsem tiše čekala na konec, jako nemohoucí stařec na smrt. Ta k němu přijde z nenadání a už nemůže nic dělat. Nemůže proti ní bojovat. I každý boj je předem prohraný. Nad smrtí nikdo nezvítězí dokonce ani nesmrtelní.

„Nádech a výdech. Uklidni se Bello,“ nabádala jsem sama sebe před tím, než jsem vystoupila z auta. Otevřela jsem dveře a s neproniknutelnou maskou, která říkala, nic mě nezajímá a hlavně ne Cullenovi, jsem vystoupila a šla za Ness a Davidem.

Rozhlédla jsem se po parkovišti. Překvapeně jsem ztuhla. Ani jeden z nich tu nebyl, nebyly tu ani jejich auta. Co se to děje? Panikařila jsem. Tohle jsem nepředpokládala. Tuhle verzi jsem si nenaplánovala.

Po chvíli překvapení jsem se opět dala do pohybu. Překvapená jsem byla ještě pořád, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. I přes to všechno jsem, ale měla pořád ten pocit, že se něco děje. Nejspíš mi už z toho všeho hrabe. Jo to bude tím.

Shodila jsem ze sebe přebytečné emoce, které se mi ani trochu nelíbily a vyšla jsem, směr škola.

Škola probíhala celkem v klidu. Žádní Cullenovi se neobjevili, a tak jsem v klidu strávila další den školy, ale teď ten den byl příjemný. Nebyly tam žádné nepříjemné věci – rušivé.

Dny ubíhaly a Cullenovi se ve škole ještě neobjevili. Byla jsem za to ráda, ale přesto ve mně hlodaly zlé myšlenky, které jsem nemohla jen tak zapudit. Nešlo to!

Ness a David mě nabádali, abych na to přestala myslet. Říkali mi, že jsem se od té doby úplně změnila. Já to vím. Vím, co se to se mnou děje. Vše, co se stalo před tolika lety, a co bylo na dně mě samé, se zase nořilo na povrch.

Jednoho dne jsem, ale tohohle utrpení měla dost. Nebudu to prožívat znovu! Ne! Už nikdy v životě! Začnu žít. Začnu zařizovat náš bar, jak jsme plánovali. Snad aspoň tohle mi pomůže se osvobodit. Já tomu věřím a věřit budu. Musím pro Ness. Už se nesmím ubíjet. A tak jsem započala opravou těch najatých místností, které jsem chtěla a musím přeměnit v luxusní bar.

Chodila jsem do školy a rovnou ze školy do baru nebo jsem chodila po obchodech a vybírala jsem nábytek a tak různě, co bylo potřeba.

Přípravy postupovaly rychle. Za pár týdnů usilovné práce, jak mé tak i dělníků a všech ostatních se to už začalo rýsovat. Pravda, bylo s tím mnoho práce, ale já jsem upír, a tak jsem to zvládala lehce. Tipovala jsem to už jen na čtrnáct dní a potom můžeme otevřít.

Za pár dní bylo skoro všechno hotovo. Teď už zbývalo najmout jen barmany, uklízečky a nějakého super DJ. Na barmany a uklízečky jsem dala inzerát do novin. Barmany jsem si vyzkoušela, jak dobře umí zacházet se šejky apod. S uklízečkami to bylo jednoduché. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak jsme za pár hodin měli uklízecí četu.

DJ jsem si nechala úplně nakonec. Tohle bylo delikátnější. Zašla jsem do barů, v kterých zrovna ten dotyčný hrál, a poslouchala jsem. Měla jsem kolem pěti kandidátů, ale já jsem stejně už věděla, že chci DJ Tiesta. Byl skvělý. Měl skvělou hudbu apod. Brala jsem ho všemi deseti, ale to přemlouvání a taky peněz, co mě to stálo. Moc se mu nechtělo měnit pracoviště, ale já jsem zapracovala a on podlehl a nakonec z něj vypadlo, že ty peníze navíc si mám nechat.

Takže tímto bylo všechno vyřešeno, hotovo a přichystáno. Už jsem jen objednala pití a pár dalších věcí. Potom jsem nechala, vytisknou plakáty.

Ty plakáty jsme potom rozdali všem ve škole, vyvěsili jsme je všude ve městě a bylo hotovo. Už jen jsem čekala na den D.

Dva dny do otevření utekly, jako voda. Byly to ty nejdelší dny v mém životě. To čekání bylo k nevydržení. Strašně moc jsem se těšila. Chtěla jsem všechny ohromit, jak jsem schopná kromě své rodiny. Těm jsem to už nemusela dokazovat. Oni to věděli. Jen jsem je v tom ujistila, a tak i upevnila jejich názor.

Od rána jsem se chystala. Už jsem to nemohla vydržet. Účes, šaty, make-up. To všechno jsem musela, tedy jsem chtěla stihnout.

Je kolem sedmé. Už jsme všichni nachystaní, a tak vyrážíme. Naskočili jsme do svých aut a okamžitě jsme vystřelili, jako rakety z příjezdové cesty.

Za pár minut jsme parkovali před naším klubem. Před vchodem byla už pěkná fronta a vyhazovači měli, co dělat, aby je všechny udrželi. Nenápadně jsme kolem nich proklouzli do baru. Vevnitř už to bylo pěkně rozjetý. Parket byl plný tančících párů, které se na sebe tiskly, co to dalo. Povzdechla jsem si žalostně. Tohle jsem i já kdysi měla, ale to už je velmi, velmi dávno. Dost! To stačilo! Proč bych zrovna já měla plakat nad rozlitým mlékem?

Nechala jsem to tedy plavat a raději se podívala na ty dva. Zajímala mě jejich reakce. Přiblbě se usmívali a na tváři jsem jim rozpoznala úžas. Zahřálo mě to u srdce. Tak právě tohle jsem potřebovala.

„Tak co líbí,“ řekla jsem úplně normálním hlasem. Byla jsem si jistá, že i přes hlasitou hudbu, křik davu a ohlušující vlny dunění hudby, která mě rozechvívala, mě uslyší.

„Je to úžasné, jak jsi to dokázala? Co si pamatuji, tak tohle místo vypadalo na demolici,“ zamumlala skoro nesrozumitelně. Já jsem se tomu jen povzneseně uchychtla.

„To máš pravdu, ale peníze a chytrý nápad dělají divy, nemyslíš?“ Jen na souhlas kývla a David mi taky souhlasně pokyvoval.

„No tak dobrá. Mám pro vás překvapení,“ zapištěla jsem. Nemohla jsem se dočkat, až jim ho odhalím. Chytla jsem je za ruce a táhla je k točitým, prudce stoupajícím schodům. Ty jsme bez námahy zdolali. Když jsme stanuli na balkónku, nechala jsem jim chvíli na to, aby to všechno stihli vstřebat.

Pomalu jsem se na ně otočila a podívala jsem se jim do tváří.

„Líbí?“ zašeptala jsem stydlivě.

„Ano a moc,“ vypískla Ness. Objala mě kolem krku a já jsem se tomu jen usmála.

„Bello, to je úžasné,“ vydechl David ve stejnou chvíli, jako Ness.

„Dobře to jsem ráda. A teď se posaďte a já ti Ness zatím skočím pro něco na pití, ano? Musím totiž ještě něco dole vyřešit,“ vykoktala jsem ze sebe a běžela dolů.

Prodrala jsem se davem k baru a objednala jsem jí koktejl. Chvíli jsem musela čekat, než jej barmanka udělá. Rozhlížela jsem se kolem. Pozorovala jsem lidi, jak se baví. Poslouchala jsem jejich rozhovory.

Za chvíli na mě barmanka zavolala a podala mi koktejl. Otočila jsem se a šla do své pracovny pro pár papírů. Nevím, co to bylo, ale měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Cítila jsem studený, bodavý dotek očí té osoby. Otočila jsem se, abych se přesvědčila o svém mínění, ale nikoho nápadného jsem tam nezahlédla. Nechala jsem to tedy plavat a šla dál. Ale i přes to všechno mi to nedalo spát. Pořád jsem měla ten divný pocit.

Rychle jsem došla ke dveřím do kanceláře, vzala jsem za kliku a vklouzla dovnitř. Sem si snad ta osoba netroufne vkročit. A když ano tak se s ním vypořádám po svém.

Přešla jsem ke stolu a zabrala jsem se do hledání pro mě potřebných a nezbytných listin. V tom mě z toho vytrhlo cvaknutí dveří. Rychle jsem se otočila a spatřila jsem muže – upíra, jak na mě upřeně hledí.

„Kdo jsi a co po mě chceš,“ zavrčela jsem směrem k němu.

„Jmenuji se Felix Volturi, to by bylo zaprvé, a ta druhá věc. Hm… Nemyslíš, že je to diskutabilní?“ Ten hlas, to jméno. Zděšeně jsem vydechla. Co tu jen může chtít? Pane Bože Ness!

„Co po mě chceš?“ snažila jsem si zachovat chladnou masku, ale bylo to čím dál tím těžší.

„No tak dobře. Můj pán Aro tobě a tvé rodině nabízí, že byste se k nám mohli připojit. Tak co ty nato?“ Ó můj Bože.

„Vyřiď mu, ať na to rychle zapomene. To se nikdy nestane,“ zavrčela jsem na něj těchto pár slov. Měla jsem mu co říct. To oni ubližují, jak lidem, tak upírům a to vše jenom kvůli moci. Nemohla bych jen tak na povel zabíjet, jako nějaký robot, na který máte ovladač. Nemohla.

„Tak tohle určitě nebude chtít slyšet a také jsem si myslel, že jsi rozumná a provedeme to po dobrém, ale jak vidím, budu muset přitvrdit,“ ty poslední slova zlověstně s úsměvem na rtech zašeptal. Běhal mi z nich mráz po zádech.

Chytl mě za paži a dotáhl k otevřeným dveřím. Ukázal na balkónek, kde byli Ness a David. Oba dva je drželi pod krkem. To snad ne! Co jsem to provedla. Musím nás z toho rychle nějak dostat a nikdo nesmí být zraněn.

Když Felix viděl, že se nemám k odpovědi, kývl na tu holku, co držela Ness. Ta se za pár okamžiků skácela k zemi v ohromných bolestech.

„Ne,“ zakřičela jsem z plna plic. Okamžitě jsem oba dva zahalila svým štítem. Ta dívka – upírka co vypadala, jako dítě se na mě otočila s křikem a nenávistným pohledem. Potom jsem se otočila k Felixovi, podívala jsem se na něj a najednou byl naplácnutý na zadní stěně pracovny. Ale ten pocit, který jsem cítila, když se to stalo. Bylo to, jako zpětný náraz. Okamžitě jsem se zhroutila na podlahu. Naposledy jsem se podívala na Ness, která s Davidem pospíchala ze schodů ke mně. Potom jsem upadla do mdlob. Tma…

SHRNUTÍ

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se nedá potlačovat 2.kapitola: