Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nebo přátelství? - 7. kapitola

15.04.2010 (13:30) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 909×

7. KAPITOLA  

„Je mu 25, matka je původem Španělka, ale narodil se tady ve Státech. A jestli je sexy? Co jsem ho zatím viděla, bála jsem se, že se neudržím na nohách. Ale až spolu budeme trénovat, tak ho musím omrknout více,“ vyprávěla Meg. Když skončila, začaly jsme se smát. Povídaly bychom si déle, jenže já už musela jet. Rozloučila jsem se tedy s Meg a ta mi slíbila, že mě s ním seznámí. 

Domu jsem dojela před desátou. Edward stál už u garáže. Byl netrpělivý. Jakmile jsem zaparkovala auto, hned se na mě vrhl.

„Takže jste zase kamarádky?“ zeptal se.

„Jo... A už víš, jak jsem se rozhodla?“ zeptala jsem se.

„Ne. To si Alice pečlivě chránila,“ odpověděl mi a zase se v jeho očích objevila nervozita.

„Jsi si jistý, že mě tak moc miluješ? Protože jestli ne, tak ti chci oznámit, že se mě po zbytek věčnosti už nezbavíš,“ odpověděla jsem mu. Hned mě vzal do náručí a vášnivě políbil.

„Miluji tě,“ pošeptal mi do ucha.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem mu. Znova jsem si ho přitáhla na rty, jenže to by nebyl Emmett, aby se do toho nevložil. Odhodil Edwarda stranou a vzal mě do náručí.

„Vítej mezi námi, sestřičko!“ volal Emmett a točil se semnou do kolečka.

„Emmette, prosím, pusť mě. Motá se mi hlava.“ To bohužel nefungovalo. Tak jsem to zkusila jinak. „Jestli mě nepustíš, tak tě pozvracím.“ To už fungovalo. Hned mě pustil na zem a utekl se schovat za Rosalii. Ta se nám celou dobu smála. Edward už byl dávno na nohách a také se smál Emmettovi. Ten se hned urazil a odešel do domu. Rose mě objala a potom jsme šli všichni dovnitř. Tam mi kolem krku skočila Alice.

„Jsem tak ráda, že ses takhle rozhodla. Edwardovo keci o tom, že jsme moc hlasití a že by to vzbudilo i mrtvolu, nám všem už opravdu lezly krkem. Teď už bude aspoň přes noc zaměstnaný,“ štěbetala Alice. Já se mezitím objala s Jasperem, Esme a Carlislem, který se právě vrátil z nemocnice.

„Jak je na tom ta dívka?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsem měla možnost.

„Zvládne to. Bylo to ale opravdu těsné. A nejhorší na tom bylo, že kdyby jsem neměl příslužbu já, ale někdo jiný, tak ty praskliny nenajde a ta holka by mu zemřela pod rukama,“ odpověděl mi Carlisle. Alice mi mezitím skočila na záda a dala ruce na oči.

„Alice, co to blbneš?“ zeptala jsem se a snažila se sundat její ruce z mých očí.

„Máme pro tebe překvapení. Neboj, já tě budu dobře navigovat,“ ujistila mě Alice a já už nic nenamítala. Alice mě tedy navigovala a já šla, jak nejopatrněji to šlo. Ještě mě jistil Edward, kdyby se mi cokoliv stalo. Tak jsme pomalu došli k nějakým dveřím a Alice mi seskočila ze zad. Ruce mi přesto nechala na očích.

„Teď otevři dveře,“ oznámila mi a já tak provedla. „Udělej tři kroky a pak se zastav." Zase jsem tak provedla. „Takže, já ti teď sundám ruce z očí,“ oznámila mi a já kývla. Hned, jakmile jsem znova uviděla, se mi naskytl pohled na nádherný pokoj. Stěny byly červeno-modré, červený koberec, jedna celá prosklená zeď s dveřmi na balkon, stůl s notebookem, modrá židle, hi-fi věž, police s CD a knihami, dvoje dveře a velká postel s modrým povlečením. Prostě nádhera. Šla jsem hned k policím a uvědomila si, že tam jsou i Edwardovo věci. Pak jsem se otočila a skočila na postel. Byla to nádhera. Všichni mě sledovali s pobaveným výrazem.

„Tady budete prozatím bydlet s Edwardem. Do jeho pokoje byste se nevešli, takže jsme museli probourat zeď a rozšířit to o jeden pokoj. Stejně jako jsme museli rozšířit šatnu,“ oznámila mi Esme a já se na ni usmála.

„Děkuji. Ani nevíte, jak moc se mi to líbí. Jsem vám vděčná. Esme, jsi skvělá. Krásně jsi to zařídila. Mé dík samozřejmě patří i tobě, Alice, ty jsi s tím Esme pomáhala,“ odpověděla jsem a zadržovala slzy štěstí.

„Rose ti zařídila kosmetiku,“ oznámila mi Alice.

„Děkuji, Rose,“ poděkovala jsem jí hned.  

„Neděkuj, pro tebe bych udělala cokoliv,“ odpověděla mi Rose a znova mě objala. Edward přišel ke mně.

„Ještě než ostatní odejdou musím něco udělat,“ oznámil mi tajemně.

POHLED MEGAN 

Když Natasha odešla, šla jsem se do pokoje převléct. Snad to Diego stihne.

Zrovna jsem se po pokoji promenádovala pouze ve spodním prádle, když někdo rozrazil dveře. Leknutím jsem nadskočila a prudce se otočila na toho člověka, který se opovážil vejít do mého pokoje bez zaklepání.

„Jak si to jako představujete?“ vyjel na mě hned Diego. Koukala jsem na něj, jako na vola a neschopná slova. „Chápu, že pan Dominik tohle Vaše chování snášel, ale já ne. Takže se zklidněte!“ pokračoval a já stále nemohla najít slova. Ani mi nedošlo, že jsem téměř nahá. Zato Diegovi ano. Jeho promluva skončila a on začal pohledem mé tělo přímo propalovat. V očích se mu zrcadlila... touha? I tak by se to dalo nazvat. Konečně jsem začala vnímat a tak jsem rychle skočila po županu a natáhla ho na sebe. Teď jsem byla na řadě já.

„A jak si Vy představujete to, že mi vtrhnete do pokoje bez zaklepání?! Tohle je můj dům, a tak v něm platily, platí a budou platit moje pravidla. A navíc, každý má právo na soukromí. To, že jste můj trenér, komorník a bodyguard v jednom neznamená, že si tu můžete dělat co chcete. A nekřičte tady na mě, jako na malé dítě!“ zakončila jsem já svůj křik a zhluboka se nadechla. Diego mě stále propaloval pohledem, ale už se více krotil.

„Omlouvám se, slečno. Nevím, co to do mě vjelo. Moc mě to mrzí,“ začal se rychle omlouvat. Tak tohle jsem tu ještě neměla.

„Fajn. Teď už jděte, ráda bych se dooblékla,“ oznámila jsem otráveně Diegovi a ten se tedy otočil a odešel. Ještě chvíli jsem to celé rozdýchávala, než jsem se konečně zase začala oblékat. Celou dobu jsem měla před očima jeho výraz. Výraz silného zvířete, dívajícího se na svou kořist. Přesně to měl v očích. Jenže on mě nechtěl zabít. Chtěl se semnou milovat. Znova jsem se zhluboka nadechla. Až tohle povím Natashe, budu jí muset hledat někde pod stolem. Nad tou představou jsem se usmála.

                                                                      ***  

Sešla jsem schody a rozhlédla se. Nikde nikdo. Protáhla jsem se a vyrazila do tělocvičny na ranní rozcvičku. Samozřejmě svou “normální“ rychlostí. Zastavila jsem se až před dveřmi tělocvičny. Co kdyby tam byl Diego? Otevřela jsem pomalu dveře. Naskytl se mi nádherný pohled na jeho zadek. Samolibě jsem se opřela o zeď a pozorovala ho. Hlavou se mi rojilo mnoho myšlenek. Zatřepala jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavila. Potichu jsem se mu přikradla za záda a skočila na něj. Bohužel mě hned shodil na zem. Na nic jsem nečekala a rychle vyskočila. On mě mezitím čapl za vlasy a surově škubl. Odletěla jsem o pár metrů a skončila zase na zemi. Hrozně mě bolely záda. Přesto jsem se zase zvedla na nohy. Motala se mi hlava. Stačila jsem mu dát ještě ránu pěstí, pak se mi zatemnilo před očima a já padala...

Prosím, piště komentáře. Mám sice radost, že na ten článek někdo klikne, ale jak můžu vědět, jestli se líbí nebo ne? Moc času to nezabere. Stačí i obyčejný smajlík:-)

Následující

Shrnutí

Předchozí

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nebo přátelství? - 7. kapitola: