Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 18. kapitola

28.09.2012 (11:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2550×

18. kapitola – Kujme pikle

(pohled Belly)

První hodina utekla vcelku rychle a v pohodě. Jake se sice trochu nudil a každou chvíli to dával najevo hlasitým povzdechem, ale jinak to šlo hladce. Bohužel se tu ale opět potvrdilo přísloví – nechval dne před večerem.

„Kde máme hodinu teď?“ zeptala jsem se Jaka, když jsme ruku v ruce vyšli z učebny v pavilonu A.

„Pavilon C, třída 004. Španělština. Nesnáším španělštinu,“ informoval mě.

„Já vím.“

„Jak to?“

„No, tvůj táta mi kdysi ukázal tvoje vysvědčení. Hned mi to bylo jasné,“ mrkla jsem na něj.

„Ha ha,“ zamručel, ale přitáhl si mě blíž kvůli všem těm zvědavcům, kterým při pohledu na mě div netekly sliny. Dost jsem se divila, že Jake ještě po žádném nevystartoval, a v duchu přemýšlela, jaké to tu je asi pro Nessie. Chris se v tom bude vyžívat, to mi bylo jasné. Ale Ness byla z jiného těsta.

Když jsme se dostali ven a zamířili k pavilonu C, uslyšela jsem někoho z dálky volat moje jméno. Konkrétně Viky.

„Bello! Jaku! Stůjte!“ křičela na nás. My se trochu váhavě zastavili na dešti, ale protože jsme to měli už jen kousek od pavilonu, rozhodli jsme se, že nebudeme moknout a vyrazili jsme dovnitř, kde jsme hodlali na Vik počkat. Ve dveřích jsme se ale málem s někým srazili.

Ten hromotluk mi málem vyrazil zuby!

Teda, ono by to asi nešlo, ale vy víte, jak to myslím.

Naštvaně jsem zvedla hlavu a přes déšť se podívala na toho pitomce, který určitě brzo přijde o svoje zuby (soudě podle Jakova výrazu), když jsem ztuhla. Poklesla mi čelist.

To tomu hromotlukovi ale taky, když si mě prohlédl pořádně. Asi se mi chtěl začít omlouvat, ale nakonec zůstal zkameněle stát jako já.

„Bello?“ dostal ze sebe nakonec. To už nás doběhla i Viky.

„No, to se mi snad zdá. Oni jsou tu fakt všichni,“ zamumlala vztekle Viky a všichni tři jsme po ní hodili překvapeným pohledem.

„Bello? Co ty tady?! A, no… promiň, ale jak to, že jsi vůbec nezestárla?“ zeptal se Emmett, když se mu podařilo odtrhnout zrak od Viky. Pak si změřil Jacoba. „A v jaké to jsi společnosti, proboha?“

To asi neměl říkat, protože jsem ucítila, jak se Jacob začíná třást. A zimou to tedy fakt nebylo.

„Hele, Emmette, to bych ti fakt moc ráda vysvětlila, ale snad někdy jindy. Musím jít. Čau,“ zamluvila jsem to, popadla Jaka a Viky – každého za jednu ruku – a vtáhla je do budovy. Tam jsem našla první volnou učebnu a zapadla tam i s těmi dvěma.

„Co ten tady dělá?“ zavrčel Jake, když konečně našel řeč.

„To nevím,“ zakroutila jsem hlavou.

„Normálně sem chodí na školu. A není sám,“ povzdechla si Viky. S Jakem jsme po ní hodili doslova nechápavým pohledem. Částečně jsem totiž stále doufala, že se jenom Emmett s Rosalií zase jednou oddělili od zbytku rodiny…

„Viděla jsem Alici,“ vysvětlila.

„A kde je Alice a Emmett…“ začala jsem.

„Bude i ten blonďák s blonckou, takže se máme na co těšit,“ zuřil Jake.

„A hlavně… je tu i Edward, Bello. Viděla jsem ho,“ zašeptala Viky. Moje naděje se zhroutily.

„No paráda. Máte někdo nějaký návrh, co budeme dělat?“ zeptala jsem se ironicky.

(pohled Nessie)

K mé smůle, nebo možná i štěstí, jsem měla první dvě hodiny společné s Alecem. Nemusela jsem se tedy bát žádných otravných kluků, pomlouvajících holek, nepříjemný učitelů a tak. Nemusela jsem se bát ničeho. Měla jsem svého osobního bodyguarda, který každého, kdo se na mě jen trochu křivě podíval, vraždil pohledem.

Někdy mi to přišlo vhod, ale někdy mi to taky dost lezlo na nervy. Moc jsem Aleca nechápala, ale byl to nejlepší kamarád mého bráchy, takže jsem ho měla svým způsobem ráda. Ne jako Chris a Mel. Ti dva se nemuseli. Já měla Aleca docela ráda. Ale, jak říkám, občas mi lezl trošičku na nervy.

„Existuje nějaká reálná šance, že se tu někdy vyznám?“ zeptala jsem se zoufale, když jsem chtěla už podruhé špatně zahnout a Alec mě na to upozornil.

„Ten plánek není moc přesný,“ pokrčil rameny.

„Spíš můj orientační smysl se ocitl na bodu mrazu,“ zamumlala jsem naštvaně, zmuchlala papír do kuličky a hodila ho do prvního koše, který nám přišel do cesty.

Díky Alecovi jsme ale nakonec byli ve třídě mezi prvními a zabrali si tak lavici skoro až vzadu. Říkám skoro mezi prvními. Ve třetí lavici u okna už seděl nějaký blonďák a nepřítomně zíral z okna. Nebylo mu vidět do obličeje. Možná by si nás ani nevšiml a my jeho, než jsme prošli kolem a ucítili ten pach. Nebyla jsem takový znalec jako ostatní. Nebyla jsem tak rychlá, ani neměla tak dokonalé smysly. Ale to, že to nebyl člověk, mi bylo jasné skoro hned.

Ve stejný okamžik jsme se střetli pohledem. Mě jenom tak přelétl pohledem, ale pak se zastavil na Alecovi a napřímil se. V očích měl najednou něco, co jsem nedovedla popsat. Snad vztek? Odpor? Nebo starost?

Překvapilo mě ale, že na Aleca nakonec kývl, jakoby ho snad znal. Alec kývl zpět a potom mě nenápadně popostrčil dopředu – co nejdál od toho blonďatého upíra se zlatýma očima. Blonďák si toho ale všiml a znovu si mě prohlédl, tentokrát trochu lépe. Najednou vypadal, že je trochu zvědavý a snad i zmatený.

No, zřejmě se ještě s nikým mého druhu nesetkal, šlo mi hlavou, když jsem si sedala do lavice a vytáhla z tašky trhačku. Chvíli jsem sledovala, jak se třída zaplňuje, než jsem si uvědomila, co jsem to vlastně chtěla, a načmárala jsem Alecovi rychlí vzkaz.

Ty ho znáš?

Papírek jsem k němu přišoupla a čekala na odpověď. Alec vzkaz rychle přelétl očima, jakoby odnikud vzal tužku a odpověděl.

Ano. Patří k jednomu z největších klanů kromě nás. Jsou to vegetariáni. Celkem neškodní, ale mají mezi sebou i opravdu výjimečně nadané. Dávej si na ně pozor, možná jich tu bude víc.

Jeho vzkaz jsem si přečetla dvakrát a znovu se podívala na blonďáka. Tak ono je jich tu možná víc?

Vypadal, jako když se tě bojí.

Alec se pousmál.

To je možné. My přeci máme vzbuzovat respekt, ne?

Teď jsem se musela usmát já.

To tedy ano. A zdá se mi to, nebo byl i zvědavý?

Teď si Alec povzdechl.

Kdo ví. Většinou se na veřejnosti ukazuju po boku Jane. Teď tu není. Navíc jsem tu s tebou – na první pohled obyčejnou, i když i na upírku krásnou, lidskou holkou se zvláštní vůní. V hlavě se mu asi rojí spousta teorií.

Chvilku jsem nad tím přemýšlela, než mi došlo, jak to myslí.

Myslíš, že si myslí, že jsme pár?

Je to možné. Nebo si třeba myslí, že jsem tu jen na misi a mám za úkol dostat tě k nám do Volterry. Kdo ví. Ale radím ti dobře, raději si jim vyhýbej. I Aro z nich má respekt.

Pane jo. Tak to už tedy něco znamená… Dám si pozor.

Napsala jsem poslední vzkaz, na který jsem už ani nečekala odpověď, a zaposlouchala se do výkladu profesora zeměpisu, který právě vešel do třídy a naštěstí nepovažoval za nutné, abychom se s Alecem představili.

(pohled Jaka)

Když konečně zazvonilo a byl čas na oběd, vystřelil jsem ze třídy jako první. Jednak jsem se těšil na Bellu a jednak i na to jídlo. Navíc jsem se trochu obával toho, jak to bude na obědě probíhat.

Od té srážky s tím idiotem Cullenem jsem žádného dalšího z nich nepotkal. Posledních pár hodin jsem měl ale samostatně – bez Belly, a tak jsem se trochu bál, jestli někoho z nich nepotkala ona a jak to ustála.

Bál jsem se o ni. Bál jsem se o děti. A bál jsem se i toho, že o ně všechny přijdu…

Z podobných myšlenek mě ale vyrušil něčí hlas.

„Nazdar, Jaku,“ zubil se vedle mě Chris. „Neviděl jsi Bellu?“

„Od třetí hodiny ne. Děje se něco?“ chtěl jsem vědět.

„Nic. Jsem jenom zvědavý. Víš, potkal jsem tu několik zajímavých lidí. Myslím, že by to Bella měla vědět,“ pokrčil rameny Chris, když jsme vcházeli do jídelny. Z jejího druhého konce právě vešli Bella a vedle ní šel ten hajzl Edward. Hádali se.

Moje noční můra se naplnila.

„Myslím, že už to ví,“ zavrčel jsem a zaťal pěsti.

„Hej, to je ten týpek, co jsem ho potkal ráno,“ řekl podiveně Chris.

„Ty jsi s ním mluvil?!“

„Jenom chvíli. Oni se znají?“ nedalo mu.

„Něco na ten způsob,“ přikývl jsem zachmuřeně a rázným krokem jsem se k nim vydal.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 18. kapitola: