Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 8. Nehoda náhoda

11.09.2009 (09:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1609×

8. NEHODA NÁHODA

Den u jezírka jsem si opravdu užila, přečetla jsem si pár kapitol své oblíbené knížky, a pak jsem se rozhodla, že obraz tohoto kousku ráje přenesu na papír, do mé paměti jsem si ho už navždy uložila, ale chtěla jsem mít něco trvalejšího. Co kdyby náhodou a navíc, ještě jsem měla ve svém pokoji dost volného místa na zdech, tak bych se sem mohla vrátit kdykoliv bych chtěla. Malování bylo můj koníček, nijak zvlášť jsem v tom nevynikala, ale bavilo mě to. Vytáhla jsem skicák a tužku a začala jsem. Kreslila jsem a kreslila, když jsem byla hotová, měla jsem tři podoby tohoto místa z rozdílných pohledů. Dalo mi docela zabrat, než jsem našla ty správné úhly. Pobíhala jsem kolem dokola sem a tam, kdyby mě někdo viděl, řekl by si, že jsem naprostý blázen, ale nakonec jsem byla více než spokojená.

Mohlo být tak kolem tří odpoledne, když jsem si řekla, že bych už mohla jít a možná, pokud zbude čas, stavím se na chvíli za Alicí. Přece jen jsem ji dneska ráno odbyla trochu nezdvořile a cítila jsem, že měla něco velkého v plánu, tak ji aspoň udělám radost a trochu si to snad vyžehlím.

Cestu k autu jsem tentokrát zvládla neobvykle rychle, tak možná za hodinu už jsem nasedala do auta a vydala jsem se na cestu domů.

Vyjížděla jsem z lesní cesty na hlavní vedoucí do města, když kde se vzalo, tu se vzalo, ze zatáčky se vyřítilo auto takovou rychlostí, že už jsem myslela, že srážce už se nevyhnu. Hlavou mi probleskl celý život. To, co se stalo poté, co jsem si ho všimla, proběhlo tak rychle, že to můj mozek nebyl schopný zpracovat. Dodnes nevím, jak se to vše událo, ale výsledkem bylo, že k žádné kolizi nedošlo. Jediné, co si pamatuju, byl zvuk skřípějící brzd. Chvíli jsem seděla v autě, naprosto neschopná vnímat. Najednou se mě zmocnila taková vlna vzteku, že jsem doslova vyletěla z auta a už jsem si to rázovala k autu, které mě málem převálcovalo.

EDWARD

Už jsou to dva měsíce, co jsem odjel z Forks, hodně dlouhá doba, na to jak naše rodina drží pohromadě. Když jsem odjížděl, Alice mě málem nenechala odjet, že to beze mě tak dlouho nepřežije a za poslední měsíc mi ani nezavolala. Kdybych nezavolal já a nezeptal se, jak se jim daří, měl bych pocit, že už na mě úplně zapomněli. Za tím musí něco být, ale co. Anebo jsem jim opravdu nechyběl?

Cesta z letiště mi utíkala opravdu rychle, aby ne pořádně jsem na to šlápl. Už se opravdu na všechny těším, chyběli mi, člověk si neuvědomí, jak je rodina důležitá, i když někdy dokážou lézt na nervy, stejně byste je za nic nevyměnili.

Byl jsem už jen pár minut od domova, na tachometru tak 200km za hodinu, byl už jsem za městem, znal jsem to tu jako své boty. Když se stalo něco, co jsem nepředpokládal. Projížděl jsem zrovna zatáčkou, když jsem zahlídnul vyjíždět z lesa černé mini. Okamžitě mi problesklo hlavou, kde se tady vzalo a pak už jsem jen šlápl na brzdu, stočil volant a doufal, že se auto neroztočí jako hodiny. Brzdy skřípaly, pneumatiky se pálily o asfalt a zanechávaly tam jasně viditelné značky. Zastavil jsem pár metrů od toho černého mini a čekal, co se bude dít. Po chvíli z auta vystřelila jako neřízená střela mladá dívka a mířila si to ke mně.

----

Dveře stříbrného auta se otevřeli a já poprvé zahlídla jeho řidiče. Když jsem ho spatřila, napadlo mě jediné, typický frajírek. Z auta vystoupil mladý kluk, mohlo, mu být tak sedmnáct, či osmnáct. Dokonalé vlasy, značkové oblečení, drahé auto a řídí jako pirát silnic, klasika. To mě popíchlo ještě víc, takže jsem se rozhodla, že žádné servítky si brát rozhodně nebudu a ještě ode mě něco uslyší. Když si mě všiml, nahodil takový ten kukuč já nic já muzikant a myslel, že všechno bude OK, ale to se chlapec spletl, tak lehce z toho nevyvázne.

„Doufám, že se ti nic nestalo. Měla bys být opravdu opatrnější, když vyjíždíš na cestu.“ Najednou z něho vypadlo. Jen jsem nevěřícně zírala.

„Cože, já, že mám být opatrnější. Já jsem nejela jako blázen a málem z nás obou udělala placku. Co sis vlastně myslel, že když si za městem, že tady žádné rychlostní limity neplatí? Kde ses učil řídit, v autoškole pro sebevrahy? Když chceš umřít mladý, tak si klidně posluž, ale nemusíš při tom zabít i ostatní. Máš štěstí, že jsem celá, kdyby se mi něco stalo, vsadím se, že můj táta by ti sebral řidičák a po zbytek života, bys tak řídil maximálně trojkolku.“

Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale musela jsem to ze sebe dostat. Tvářil se naprosto šokovaně, jako bych byla já ta, kdo za to může a ještě mu teď neprávem ubližuju, asi ode mě nic takového nečekal. Ale já už jsem neměla náladu dál tu s ním mařit čas ani v nejmenším jsem neměla zájem, poslechnout si jeho výmluvy, tak jsem jen dodala. „Mohl bys s tím tvým autem uhnout, překážíš, potřebuju už jet a nemám náladu ani čas se s tebou tady o tom dál bavit.“ Otočila jsem se na patě a vydala se zpátky ke svému autu. Nasedla jsem a viděla jsem ho, že ještě zpracovává, co jsem mu řekla, pak uviděl můj stále naštvaný výraz. Konečně zapadl do auta a odjel a já se mohla vydat domů.“

Když jsem zastavila před naším domem a vypnula motor, teprve teď mi došlo co, se vlastně stalo. Začala jsem se celá klepat, šok dorazil opožděně. Chvíli jsem seděla v autě, ale věděla jsem, že tam nemůžu zůstat dlouho, Charlie by se hned ptal, jestli se něco nestalo a já neměla chuť se mu s tím svěřovat. Snažila jsem se co nejvíce uklidnit a vešla jsem do domu.

Charlie sledoval zápas, tak jsem jen pozdravila a šla si připravit něco k snědku. Během večeře jsem ještě Alice poslala omluvnou sms, že mě to moc mrzí, že jsem chtěla ještě přijít, ale něco se přihodilo a všechno jí vysvětlím zítra. Pak jsem zapadla k sobě do pokoje, hlavou se mi pořád honily myšlenky na to, co se dnes přihodilo. Nemohla jsem dostat z hlavy ten jeho dokonalý obličej a ty oči, kdybych nebyla tak naštvaná a nesnažila se mu dát pořádně co proto, asi by se mi i mohl líbit, ale teď ani náhodou, stejně to byl jen nějaký frajírek, co tudy projížděl, doufám, že ho už nikdy víc neuvidím.

EDWARD

Tak to jsem od té křehké osůbky, co vystoupila z černého mini, absolutně nečekal. Byla jako velká voda, když na mě vysypala, co si myslí, o tom, co se stalo. Ve své podstatě měla pravdu, proto jsem ji nebyl schopen odporovat a jen nevěřícně zíral a čekal, co dalšího z ní vypadne. Moc dlouho se jí ale se mnou vybavovat nechtělo, nejspíš někam spěchala, když poslední co řekla, abych ji uhnul z cesty, trvalo mi to chvilku než, jsem to zpracoval, takhle se mnou ještě žádná holka nevyběhla, většinou se na mě jen lepily a sladce vzdychaly, jen když mě zahlídly, ale ona ne, byla úplně jiná.

Nasedl jsem do auta a pokračoval domů, už na mě určitě čekají. Zanedlouho, už jsem parkoval auto před domem. Všichni na mě čekali na terase. Věděl jsem, že teď mě čeká ta těžší část, výslech co jsem všechno dělal celé ty dva měsíce. Usmál jsem se na ně a vydal se jim do rukou. Tím co se dnes stalo, se budu zaobírat později, doufám, že brzo zjistím, kdo vlastně byla ta dívka.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 8. Nehoda náhoda: