Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 6. Nová rodna

09.09.2009 (11:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1927×

6. NOVÁ RODINA

Ráno jsem se probudila před devátou, vykoukla jsem z okna. Zase bylo zataženo, ale snad pršet nebude. Mě ale dnes náladu nic nepokazí. Mám ve městě po obědě s Alicí spicha a pak půjdeme k nim domů, představí mě celé rodině a chceme naplánovat zítřejší výlet do Seattlu.

Dala jsem si snídani a pak se šla osprchovat a umýt vlasy. Vyfoukala jsem si vlasy a rozhodla se, že trochu poklidím, když zítra nebudu doma a bůhví, kdy se vrátím. Když jsem všechno uklidila, přichystala jsem oběd nejen pro sebe, ale i pro Charlieho, večer mu přijde vhod, nevím, jak dlouho se u Cullenů zdržím.

Po obědě jsem se oblékla, natáhla jsem na sebe černé džíny a tmavě modré tričko a béžovou bundu a vydala se na cestu. Charliemu jsem ještě radši pro jistotu nechala vzkaz, že budu u Cullenů, kdyby náhodou zapomněl.

Dojela jsem do města a zaparkovala před obchodem, tam jsme měly sraz. Doufala jsem, že si mě Mike nevšimne, nebo že zrovna nebude v práci, neměla jsem na něj dnes náladu, pořád na mě koukal, tak že jsem čekala, že mu z koutku začne každou chvílí kapat slina. Naštěstí jsem nečekala dlouho, když mi na okýnko zaklepala Alice.

„Ahoj Bello, můžu k tobě, Jasper mě tady jen vysadil a pak odjel ještě něco vyřídit. Řekla jsem mu, že domů se svezu s tebou.“

„Jasně, už jsem se nemohla dočkat, až přijdeš.“ Alice nasedla a vydaly jsme se k nim domů. Celou cestu mně Alice navigovala, nebylo to složité. Jely jsme až na kraj města a pak tam byla odbočka do lesa, já ji vůbec neviděla, kdyby Alice neřekla, kdy přesně mám zahnout. Pak jsme jeli chvíli lesem, až jsme dojely na mýtinu, kdy se rozprostíral krásný dům. Byl světlé barvy, postavený v moderním stylu, mnoho jeho částí bylo prosklených. Musel být velký a určitě krásně prosvětlený. Vystoupily jsme z auta a já neměla slov.

„Alice to je ten malý domek, o kterém si mi vyprávěla, vždyť je neskutečný.“

„Ale Bello to nic není, úplně normální dům.“ Namítla Alice a už mě táhla dovnitř.

Jen co jsme prošly dveřmi, spadla mi čelist ještě níž, teda pokud to ještě šlo. Jejich dům byl neuvěřitelný, byl tak vzdušný a otevřený a světlý. Na stěnách byly světlé barvy různých odstínů šedé a béžové, ale nenavozovalo to pocit chladu či sterility, ba právě naopak z kombinace moderního nábytku a ojedinělých a unikátních starožitných kousků vyšlo něco neuvěřitelného. Takový pocit tepla domova jsem snad nikdy nikde nepocítila.

Když jsme se konečně zastavily, stály jsme uprostřed obývacího pokoje. Navazoval na vstupní halu, otevřeně a plynule. Celá jedna stěna byla prosklená a obyvatelům tohoto dumu, se naskytoval úžasný pohled ven. Nemohla jsem se vynadívat, jak mě vše tady fascinovalo, připadala jsem si jako v pohádce.

Někde uprostřed mého snění, mě přerušil Alicin hlas, jak volá jednoho člena své rodiny po druhém, aby přišly za námi do pokoje.

„Carlise, Esme, Jaspre, Rose, Emmete, pojďte sem, ráda bych Vám někoho představila.“

Nejdříve dorazili jejich rodiče, jak jsem se později dozvěděla. Carlisle byl vysoký s blond vlasy, Esme byla menší, drobnější postavy a měla krásné bronzové vlasy. Oba se na mě krásně usmívali. Esmé měla v očích takový ten hřejivý pohled matky. Na první pohled jsem věděla, že ji budu mít ráda. Vzápětí za nimi došli zbylí členové rodiny. Prvního jsem zahlédla vysokého černovlasého kluka, musel měřit tak dva metry, měl široká ramena a jasně se mu rýsovaly svaly, asi musel v posilovně trávit hodně času, ale jakmile mě zahlídl, do široka se na mne usmál a já pochopila, že ač může vypadat trochu hrozivě, neublížil by ani mouše. Ruku v ruce s ním kráčela Alicina sestra Rose. Alice se nikdy nezmínila, jak je její sestra krásná. Měla dlouhé blond vlasy a tělo bohyně, leč která modelka by jí mohla závidět. Prozatím se na mě tvářila neutrálně, ale něco v jejím pohledu mi říkalo, že s ní to tak jednoduché mít nebudu, Poslední kdo za námi přišel, byl kluk, byl taky blond a o něco menší postavy než ten tmavovlasý. Přišel mi trochu stydlivý, držel se v pozadí a moc se na mě nekoukal, vypadal jako by ho něco trápilo, ale snažil se to nedávat znát, ale moc mu to nešlo.

Když se tam všichni sešli, Alice se ujala slova a začala s představováním.

„Rodinko, toto je Bella, moje nová kamarádka, jak už jsem vám vyprávěla, potkaly jsme se včera v lese a padly jsme si do oka.“ Bello, ráda bych ti nejdříve představila naše rodiče. Toto je Carlisle a Esme.“ Okamžitě ke mně přistoupili a Carlisle mi podal ruku a pozdravil.

„Ahoj Bello moc rád tě poznávám a doufám, že se u nás budeš cítit jako doma.“ Hned po něm ke mně přistoupila Esme, čekala jsem, že mi taky podá ruku, ale on mě rovnou objala.

„Ahoj Bello, doufám, že budeš jako naše dcera, Alice nám vyprávěla, že jsi matku ani nepoznala, takže kdybys někdy něco potřebovala, tak přijď. Budu ráda, když se staneš členem naší rodiny.“ Tato tak laskavá slova, mi naprosto vyrazila dech.

„Děkuju Esme a Carlisle, ani nevíte, jak jsem ráda, že mě takhle berete.“ Poté Alice přešla k sourozencům.

„Tak tohle Bello, je náš rodinný klaun.“ a ukázala na toho největšího kluka a ten se hned chopil slova.

„Ahoj Bello, jsem Emmet a doufám, že si pro každou srandu, protože my si tady na ni potrpíme.“ a okamžitě mě objal, takové vřelé přijetí jsem nečekala.

„Bello“ pokračovala Alice, „tohle je má sestra Rose. Blondýnka se na mě podívala a pak se usmála.

„Ahoj Bello, jsem moc ráda, že tě Alice přivedla, konečně nás na ty Aliciny nakupovací maratóny bude víc, doufám, že už se těšíš na zítra, užijeme si to. Tak takové přivítání od ní bych nečekala, vypadala na první pohled tak chladně a odměřeně, ale nejspíš jsem se spletla.

„Ahoj Rose, taky mě moc těší a zítřka už se nemůžu dočkat.“ Trošku jsem zalhala, nechci si to u nich rozházet, no však brzo poznají, jak to se mnou a nakupováním doopravdy je. Poslední koho my Alice představila, byl Jasper. Bello a toto je můj Jasper. Jasper se na mě opatrně usmál a pozdravil, pořád mi přišel trochu stydlivý, ale zdál se, být opravdu milý a s Alicí k sobě naprosto seděli. Byly takové protiklady, které se navzájem doplňují. Když mi Alice všechny představila, trochu jsem se zarazila a zeptala se:

„Alice neříkala, jsi náhodou, že vás zde bydlí sedm, ale dnes je vás tu jen šest.“

„Ano Bello, máš pravdu. No můj nejmilejší bráška Edward, jak si možná vzpomínáš je na celé prázdniny v Evropě, takže toho ti představím někdy jindy, ale určitě se mu budeš líbit.“ Do toho se přidal Emmet.

„No jo bude se ti líbit, je to takový knihomol, pořád něco čte, nebo támhle brnká na klavír.“ Při tom se strašně smál. Celý zbytek dne jsem strávila s Alicí a její rodinou, nejdříve jsme jen my holky vymýšlely plán na zítra, kam všude zajdeme a co musíme koupit. Rosalie byla opravdu milá, nebyla sice takový živel jako Alice, ale hned jsem si ji také oblíbila. Když jsme vše naplánovaly, přidaly jsme se ke klukům, kteří se mezitím dívali na telku. Emmet, byl asi ten největší vtipálek, jakého jsem kdy potkala, pořád si někoho dobíral a neušetřil ani Rose, která ho jen vždy spařila pohledem, až dal pokoj.

Celý den utekl strašně rychle, v jejich přítomnosti jsem se ani chvilku nenudila a dnešek jsme si opravdu všichni užili. Když se začalo stmívat, řekla jsem Alici, že už bych měla jít, ať Charlie nemá strach a přece jsem už je tady otravovala dost dlouho. Na což Alice hned zareagovala, že už přece nemůžu jít, že je moc brzo a, že má plán. Na chvíli odběhla a za pár minut se vrátila s úsměvem od ucha k uchu.

„ Co se děje Alice, co máš zase za lubem?"

„Carlisle, právě volal k vám domů, jestli bys nemohla tady zůstat přes noc, uprosila jsem ho, ať Charlieho poprosí, že to tak bude lepší a budeme moc vyjet dřív na nákupy.“

Culila se na mě a přitom na mě dělala psí oči. Tomuhle se odolat nedalo. „Dobře souhlasí, ale nemám tady žádné oblečení na převlečení.“

„S tím se netrap Bello, to už je zařízeno a teď pokračujeme v plánu.“

„V plánu??“ Vypadlo ze mě, „takže tys to měla všechno naplánované a co je jeho další část?“

„Pyžamová párty.“ Vykřikly Alice s Rosemi sborově a už se ke mně řítily. „Pojď, půjdeme nahoru do pokoje, tam ti dám něco na převlečení a pak si to užijeme.“ Ale to jsem ještě netušila, že kdo si to bude užívat, budou ony, a ne já.

Došli jsme do Alicina pokoje, byl obrovský, ale co to bylo ve srovnání s jejím šatníkem. Tolik oblečení snad neměli ani v obchodě. Alice mi podala krásné tmavě modré saténové pyžamko. Bylo fungl nové a zavedla mě do vedlejšího pokoje. „Toto Bello bude tvůj pokoj, je to pokoj pro hosty, ale zatím jsme tu nikoho neměli, a když tu budeš pobývat častěji, měla bys mít svůj pokoj. Já na ni zírala, s otevřenou pusou neschopná slova.

„Alice to je trochu moc, klidně se vyspím i na zemi.“

"To ani náhodou a teď už běž a připrav se na mejdan, za chvíli u mě.“

Zůstala jsem sama, pokoj byl opravdu nádherný, tak jako vše v tomto domě. Nejdřív jsem si dala sprchu, převlékla jsem se do pyžama a šla za holkami. Když jsem dorazila, už na mě čekaly. Měly jsme všechny stejné pyžama, já tmavě modré, Rose rubínové a Alice smaragdové. Okamžitě se na mě vrhly.

„Víš Bello, neber si to špatně, jsi moc krásná, ale mohly bychom ještě něco zkusit?“ Já a krásná, tak to slyším poprvé. Než jsem cokoliv namítla, už mě táhly před toaletní stolek s obrovským zrcadlem a plnou poličkou různých líčidel. Alice jen mrkla na Rose a řekla „Já obličej, ty vlasy.“ Pak už nevím, o co se vlastně holky snažily, pořád jsem cítila, jak mi Alice na obličej nanáší vrstvy make-upu a Rose přečesává vlasy. Mohlo to trvat tak tři hodiny, co si se mnou doslova hrály, jak s panenkou a mezitím jsme rozebíraly všechno od kluků až po oblečení, znáte to samé holčičí věci.

Když konečně skončily, Alice byla celá natěšená, až se uvidím v zrcadle. „Tak Bello už můžeš.“ Dala mi svolení se konečně na sebe kouknout, co to se mnou provedly. Nevím, co jsem čekala, ale určitě ne to, co jsem uviděla. Před zrcadlem už nestála stará Bella, ale byla tam bledá kráska s kaštanovými vlasy, jemně zvlněnými, neuvěřitelně krásně namalovanýma očima, no prostě jsem se nepoznávala. Když jsem se podívala do zrcadla a vedle mě staly Rose a Alice, připadala jsem si jako bych teď opravdu patřila do jejich rodiny. To co jsem si dřív neuvědomila, bylo to, že všichni, byli neobvykle bledí, ale také neuvěřitelně krásní. Nikoho takového jsem nikdy před tím nepotkala.

„Alice, Rose to to to snad nemůžu být já, to už mám halucinace? Rose se s Alicí jen zasmály. "Tak pojď, ať tě ukážeme ostatním." A už mě táhly z pokoje dolů do obýváku, kde seděl zbytek rodiny. První kdo mě zpozoroval, byl Emmet. Hlasitě hvízdnul, a dodal: „Páni Bello, jsi to ty? Holka ty seš, ale kočka.“ Na to se začali všichni smát a já cítila, jak rudnu. Všichni dílo Rose a Alice pochválili i já jsem byla spokojená, konečně jsem se necítila jako ošklivé káčátko, ale zítra ze mě bude zase stará Bella, s tím se hold musím smířit.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 6. Nová rodna: