Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 44. Setkání II.

15.02.2010 (14:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1598×

44. SETKÁNÍ II.

BELLA

Rozhlížela jsem se kolem dokola po pokoji, neschopna uvěřit tomu, kde jsem se to ocitla. Co se mi stalo a jak jsem se dostala až sem? Je to jen sen, ze kterého se nemůžu probudit? Štípla jsem se do ruky, abych se přesvědčila, či bdím, či sním, ale následná bolest byla až příliš skutečná a já nemohla dál pochybovat. Ale jak? Mé srdce hlasitě tlouklo uvnitř mé hrudi, ale jeho tlukot se ještě vystupňoval, když jsem kdesi v domě zaslechla tichý dívčí zvonivý smích. A poté… někdo vzal za kliku. Mé srdce se v ten moment na chvíli zastavilo a celou mou duši naplnil neskutečný pocit radosti. Místo abych se děsila toho, kdo vejde do dveří, neuměla jsem se dočkat, až se s nimi znovu shledám. Chovala jsem se iracionálně, ale stále to byla ta naivní Bella, která nepřestávala věřit a doufat. A pak aniž bych nad tím přemýšlela, v záchvatu euforie jsem vykřikla její jméno „Alice“.

Dveře se otevřely, ale postava se mezi nimi zastavila a upřeně si mě prohlížela, a ač v pokoji bylo šero, já poznala, že jsem se zmýlila. „Rosalie?“ Zeptala jsem se znovu. Následovala chvíle ticha a pak udělala krok mým směrem a já konečně poznala, že jsem ve svém úsudku i podruhé chybovala.  Slabé světlo končícího dne pronikající skrz prosklenou stěnu do pokoje ozářilo její bělostnou tvář, na níž se zračil vlídný a přátelský výraz. Byla krásná, možná krásnější než Rosalie, a než kdokoliv s kým jsem se kdy setkala. Dlouhé vlnité blond vlasy ji lemovaly jemně řezané tváře a lehce splývaly přes její ramena až do poloviny zad. Na první pohled mi připomínala Rose, ale něčím v jejím výrazu se tolik podobala Alice. Její pohled byl uhrančivý. Když se na mě podívala, jakoby nahlédla až do nitra mé duše a odhalila všechna má tajemství.

Dál jsem ji tiše sledovala a čekala, že ona bude tou, kdo naruší ticho vládnoucí v tomto pokoji, ale místo toho znovu vykročila ke mně. Nebyl to nijak rychlý pohyb, který by mě měl vyděsit, ale mé tělo tentokrát zareagovalo zcela instinktivně. Prudce jsem se vyhoupla do sedu a zády se natlačila na čelo postele. Byla jsem to však tentokrát já, čí pohyb byl unáhlený a nepromyšlený. Hlavou mi opět projela ostrá bolest, zatmělo se mi před očima a svět se se mnou zatočil.

Píp … píp … píp..píp..píp.píp.píp.píp povědomý zvuk čehosi, co jsem zatím nedokázala identifikovat se zostřoval, sílil a také nabíral na rychlosti, když jsem se zhluboka nadechla a do nosu mě udeřil nepříjemný pach dezinfekce. Ještě chvíli mi trvalo, než si má mysl dala dohromady dvě a dvě, ale záhy jsem pochopila, co se děje, jen jsem si nedokázala vzpomenout proč?

Otevřela jsem oči, abych si potvrdila mé tušení, ale světlo v místnosti bylo příliš ostré a mé oči na něj nebyly připravené. Napodruhé jsem již tak nespěchala a nechala svůj zrak přizpůsobit se. Bílý strop, světle zelené stěny, jedno starší bílé kožené křeslo v rohu místnosti a noční stolek s konvicí čaje. Jako kdybych se vrátila zpět v čase asi tak rok dozadu. Nic se tu za tu dobu nezměnilo, a co jsem čekala… všechny nemocnice jsou téměř na chlup stejné. Uvažovala jsem nad důvodem, proč a jak jsem se sem dostala, ale nějak jsem si neuměla vzpomenout a tak jsem se rozhodla postavit se realitě čelem a začala jsem prozkoumávat části svého těla. Ruce byly v pořádku a i obě nohy byly zcela funkční a pohyblivé, celá jsem se protáhla a až na malátnost a ztuhlost jsem se cítila celkem dobře tak proč?

Chtěla jsem se posadit, abych se trochu porozhlídla, a tu jsem objevila onen důvod. Před očima se mi zatmělo, hlava se mi zatočila a rozbolela jako střep. Opatrně jsem si nahmatala místo, odkud vycházela bolest a poznala jsem, že mám celou hlavu zafačovanou jako mumie. „To musela být pěkná pecka, ale co se mi to sakra stalo?“

Už jsem se rozhlížela po tlačítku, kterým bych přivolala sestru a požádala ji o vysvětlení, když se otevřely dveře a já v nich zahlédla vysokou postavu v bílém plášti. Doktor se na mne usmíval již od dveří a očividně byl potěšen, že jsem již byla při vědomí.

„Tak už se nám šípková Růženka vyspinkala, že sis ale dala na čas, už jsem si myslel, že ti budeme muset přivolat nějakého prince, aby tě polibkem probudil.“

„Ppp…pr..prince, jakého prince?“ Překvapeně jsem na něj koukala a nechápala, na koho naráží.

„To byla jen metafora, prospala si celé dva dny, už jsem si začínal myslet, že by to mohlo být vážnější, než tvé vyšetření ukázalo, ale tobě se nějak nechtělo vstávat, ale jsem rád, že jsem se nezmýlil. Tvé tělo bylo asi příliš vyčerpané a potřebovalo nabrat síly a tak možná proto, jsi tak dlouho spala.“

„Celé dva dny? Ale jak? Co se mi stalo, já si na nic nevzpomínám?“

„Pěkně si se uhodila do hlavy a nebít náhodných turistů, kteří tě v lese našli, bůhví jak by to s tebou dopadlo. Byla to ošklivá rána, ale naštěstí z toho byl jen silnější otřes mozku. Měla si opravdu velké štěstí. Neměla by si chodit do lesa sama.“

„Můj táta, … ví, že jsem…“

„Byl tady u tebe celou dobu, ale včera večer jsem už ho poslal domů se vyspat. Nechtěl jít, ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Dám mu hned vědět, že si se již probrala, a že jsi v pořádku. Měl o tebe velkou starost.“

Doktor Foster se již obracel k odchodu, ale mě vrtala hlavou jediná otázka. „Promiňte, kdo jste říkal, že mě našel?“

„Prý nějací turisti, nebyl jsem tenkrát na příjmu, když tě tam dovezli a když jsem se po nich ptal, sestra mi řekla, že již museli odejít. Prý to byl pohledný mladý chlapec nejspíše s přítelkyní. Jeden z mediků se zmínil, že nikdy tak krásnou dívku ještě neviděl. Ale teď už se ničím netrap, za chvíli tu bude tvůj otec a za pár dnů budeš zase jako rybička.“

Když jsem se za doprovodu sestry vracela z koupelny, čekal na mě v pokoji Charlie. Na jedné straně byl šťastný, že jsem v pořádku, na druhé straně jsem v jeho očích zahlédla znovu ten pohled, kterým mě káral, ale věděla jsem, že za tím vším je jen obrovský strach a starost o jeho jedinou dceru.

Nakonec však jeho radost z toho, že jsem vyvázla bez větších následků, převážila možné výčitky, proč a co jsem dělala sama v lese, i když si malou poznámku při svém odchodu neodpustil. Sama jsem si neuměla vzpomenout na nic z onoho dne. Poslední co jsem si vybavovala, bylo tehdejší ráno, slunce a pak to byla změť vzpomínek, které se mi honily hlavou, a já nedokázala pochopit, co znamenají a co mají společného s tím, co se mi stalo. Čím déle jsem se snažila vzpomenout na ony události, tím více mne bolela hlava a za nedlouho jsem cítila, že mne znovu přemáhá spánek.

Když jsem znovu otevřela oči, všude kolem mě byla tma, až na slabé světlo vycházejí z noční lampy nade dveřmi. Nevěděla jsem proč, ale něčím mi to bylo povědomé, jako bych zažívala dejavu, na které jsem si nedokázala vzpomenout, ale cítila jsem to a tento pocit byl až příliš silný než, abych se mýlila. Má hlava jen potřebovala nějaký čas, aby si vše spojila. Přesto toto noční probuzení odhalilo mé mysli nové vzpomínky, myšlenku, či jen představu, něco což jsem nedokázala pochopit. Celou scénu jsem si vybavovala jasně, doslova jsem cítila jeho dech a dotyky na mém těle, jakoby se to právě stalo, i tu hrůzu a strach, která mne svírala a bránila mi, se pohnout, ale byl to jen sen, musel být, ale odkud se vzal. Jak se mi mohl zdát, aniž bych si to dříve pamatovala? Nezdál se mi dnes, prostě se mi v hlavě zjevil, jako by někdo rozsvítil žárovku a já konečně uviděla, co je kolem mě. Ještě dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem znovu podlehla kouzlu noci a vydala se do říše snů.

Další den sebou přinesl dobré zprávy. Doktor Foster se rozhodl mě již propustit do domácího léčení, mám zůstat ještě pár dnů v posteli a příliš se nenamáhat, ale příští týden bych už snad mohla bez problémů do školy. Táta mne vyzvedl po obědě a než jsem se doma stačila zabydlet, rozdrnčel se zvonek a za chvíli už u mě stála Angela. Byla celá šťastná, že mě zase vidí živou a zdravou. Prý mě všichni byli v nemocnici navštívit, ale to jsem byla ještě v bezvědomí. Vyprávěla mi, jaké pozdvižení má nehoda ve škole vyvolala a kolik rozdílných historek se mezitím rozšířilo, ale jí zajímalo, co se skutečně stalo a mě vlastně taky. Stejně jako já byla zklamaná, že jsem ji nedokázala zodpovědět onu otázku, ale pokračovala dál ve vyprávění a já si najednou vzpomněla na události několika dnů před mou nehodou. Jak jsem na ně mohla zapomenout, ptala jsem se sebe sama, vždyť byli novinkou číslo jedna. Naši noví spolužáci se ve Forks zabydleli docela rychle. Po Miriam šílí všichni kluci, zatímco holky jí nemohou přijít na jméno a to samé se děje s Tristanem, ale naopak. Jess prý dál bojuje o jeho srdce, ale zatím bezúspěšně. Zdálo se, že až tak moc se toho za těch pár dnů nezměnilo, jen se pozornost od nich na chvíli přesunula ke mně. Když jsem se Ange zeptala, kde vlastně bydlí, trochu se zarazila. „To je zvláštní, nikdo to vlastně neví, ale ve městě určitě nebydlí, to by se vědělo. Musejí bydlet někde za městem.“

Když Angela na naléhání Charlieho, že si musím odpočinout, odešla, stále mi to vrtalo hlavou. Po večeři jsem však byla už příliš unavená a znovu si šla lehnout.

Pohlédla jsem na budík, kde ve tmě, která halila celý pokoj, jasně svítili číslice oznamující čas 2:33. Všude kolem mě byla tma a ticho, ale pro mne to byla ta nejjasnější noc, najednou jsem měla ve všem jasno. Konečně jsem si vzpomněla, alespoň jsem si to myslela. Ne jsem si jistá, stalo se to, ale kdo to byl a co to mělo znamenat? To snad není možné, … ale na druhou stranu vše by to vysvětlovalo.

Zbytek noci byl pro mě mučením, nedokázala jsem se dočkat rána. Musela jsem si své teorie ověřit, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že bych to ještě nezvládla. Musím ještě pár dnů počkat, bude to, to nejdelší čekání, ale musím vydržet.

Na zbytek týdne si vzal táta dovolenou, takže i kdyby se mi udělalo líp a chtěla bych si ověřit své předpoklady, nepodařilo by se mi z domu vyklouznout a tak jsem se rozhodla nechat to na víkend. To už by mi snad mohl dovolit jít ven. Vymluvím se na Angelu nebo Jess a pak to podniknu.

Uběhlo několik dnů a byla tu neděle. Cítila jsem se více než dobře, jakoby se mi ani nic nestalo. Na hlavě jsem měla sice ještě pár stehů, které jsem měla za pár dnů jít vytáhnout, ale jinak mi už nic nebylo. Jen táta se o mě stále strachoval, ale nebyl důvod. Bylo pozdní odpoledne, když jsem se rozhodla, že je na čase se trochu provětrat a hlavně dozvědět se pravdu. Charlie sice chvíli protestoval, ale nakonec jsem ho stejně přesvědčila.

Nastoupila jsem do auta a pomalu si to zamířila na hlavní cestu. Projížděla jsem městem a uvažovala, co to se mnou asi udělá, až tam zase dojedu. Nebyla jsem tam takovou dobu a ani jsem si nemyslela, že bych se tam někdy vrátila. Čím blíže jsem byla svému cíli, tím více mi něco uvnitř mne říkalo, abych se vrátila, ale já musela vědět, zda se pletu nebo mám bohužel pravdu.

Zahnula jsem se na vedlejší cestu a pomalu projížděla lesem. Byla jsem jen asi dvacet metrů od svého cíle, když jsem zabrzdila a vypnula motor. Dál to už víc nějak nešlo, ale i tak jsem přesně viděla cíl své cesty. Bílý dům se tyčil mezi stromy, a ač se již začínalo stmívat, viděla jsem jej zcela jasně. Byl temný, tichý a osamělý, tak jak jsem si ho představovala, tak jak jsem jej zde našla po jejich odchodu. Nevím, co jsem čekala, že zde najdu, ale nakonec jsem se přiměla vystoupit z auta a jít se podívat blíž. Stála jsem pod schodištěm, očima zkoumala každý detail, ale vypadalo to, že se zde nic za tu dobu nezměnilo. Srdce mi již tolik nebušilo, jako když jsem sem přijížděla. Zmýlila jsem se a je to tak správně.

Pomalu jsem se začala vracet k autu s hlavou skloněnou k zemi, aniž bych vnímala cokoliv kolem mne, když se celá má pozornost upřela na jedinou věc. Byla jsem sotva pět metrů od domu, když jsem se na místě zarazila a mé srdce nikdy netlouklo tak rychle, jako právě v tuto chvíli. Šero večera bylo narušeno světlem lamp a já poznala, že zde již nejsem sama.

Dřevěná podlaha pod tlakem něčí váhy jemně zavrzala a já stále přimražená k místu, kde jsem se zastavila, mlčky a nehybně pozorovala svůj vlastní stín. Nedokázala jsem se otočit, neexistovalo nic, co by mě v tuto chvíli přimělo k pohybu i kdybych stotisíckrát chtěla. Stejně jako ten poslední den na louce, nevěděla jsem přesně, čeho se obávám více, toho koho tam zahlédnu, nebo toho čím je?

Nevím, kolik času mohlo uběhnout, co jsem tam jen tak nehybně stála jako socha vytesaná do kamene, když mé smysly opět začaly vnímat a já zaslechla něčí odkašlání.

„Hm m…, promiňte, hledáte tady někoho?“

Zpoza mne jsem uslyšela příjemný, měkký a vlídný mužský hlas, který jsem nedokázala rozeznat. Mým uším lichotil, jako už dlouhou dobu žádný jiný zvuk a cosi tajemného mě na něm přitahovalo. Možná proto jsem se byla schopná otočit, možná to byla ta tajemná a omamující síla, jíž lákali své oběti do pasti, která mě k tomu přiměla, ale já proti ní tentokrát neznala obrany. Ač jsem se sebevíce snažila, byla jsem příliš slabá, příliš poddajná, příliš jsem toužila poznat pravdu, ať měla být jakákoliv.

Cítila jsem, jak se mé tělo pohnulo dříve, než jsem mu k tomu vůbec vydala pokyn. Má hlava se začala pomalu zvedat, udělala jsem krok a poté ještě jeden a nyní jsem již stála čelem ke schodišti, ale v mém zorném poli jsem zatím nikoho nezahlédla, ale to se již brzy mělo změnit. Pozvedla jsem hlavu ještě o několik stupňů vzhůru a tam jsem ho uviděla. Lehce se opíral o sloup a s překvapeným výrazem ve tváři mě pozoroval a čekal na mou odpověď.

Dívala jsem se na jeho obličej, byl jen sotva metr a půl ode mne, ale neviděla jsem ho, ne tak jak bych měla. Jediná věc, na kterou jsem se byla schopna soustředit, byly jeho oči. Hypnotizoval mne pohledem tak uhrančivým, že žádný jiný se mu nemohl rovnat. Jeho očím barvy tekutého zlata i v onom umělém světle jsem se nedokázala ubránit. Vteřiny, minuty, hodiny, mohly by možná uplynout i dny, než bych se sama vzpamatovala, ale tak dlouho však čekat nemusel. Z mého transu mě vytrhla až další osoba, která se z ničeho nic objevila mezi dveřmi. Popošla ještě o něco blíže, ale hned v okamžiku, když jsem její siluetu spatřila mezi dveřmi, věděla jsem, že to skutečně nebyl sen, již jednou jsme se setkali, stejně tak jako s jejím bratrem tenkrát ve škole, když jsem zbaběle utekla. Teď jsem se však na útěk nevydala, měla bych se bát, ale přesto jediné po čem jsem toužila, bylo poznání.

Nevěděla jsem, co říci, jak začít. Neměla jsem nic připravené, vlastně jsem s tímto vůbec nepočítala, ač někde uvnitř jsem tušila, že by to takto mohlo být, ale i tak… stála jsem jim tváří v tvář, já ubohý obyčejný člověk jsem se znovu vrhala do přímého nebezpečí, jež jejich existence byla. Byli krásní, vznešení a okouzlující, tak jako všichni, se kterými jsem dodnes měla šanci se setkat, ale přesto přese všechno i jak míru milovně vyhlíželi, musela jsem si připomínat, že jsou nebezpeční, jsou to lovci a predátoři a já jsem jejich kořistí.

„Promiňte,… nechtěla jsem vás rušit, … nevěděla jsem, že …. tady někdo opět bydlí. Byla jsem nedaleko a jen jsem se zde na chvíli zastavila a …“ Jak pokračovat dále, jak jsem se z toho měla vylhat, abych nevzbudila podezření? Rozhodla jsem se, že lhát nebudu, jen neřeknu vše.

„Jmenuji se Bella, Bella Swanová a bydlím nedaleko ve Forks a myslím, že už jsme se potkali, nemám-li pravdu?“

Následovala chvíle ticha, ale já raději ihned dodala. „Myslím, že jsem tě zahlédla ve škole před několika dny.“ V tom jsem se zahleděla na něj. I tentokrát jsem mluvila pravdu, jen jsem doufala, že si alespoň matně vybavoval naše první a krátké setkání, než jsem v záchvatu paniky vyběhla ze školy.

„A ano, myslím, že jsem tě jednou zahlédl mezi dveřmi třídy, ale pak si někam odběhla a už ses nevrátila.“

„Tristane, nebuď neslušný.“  Napomenula ho mladá dívka.

„Promiň, měli bychom se ti nejdříve představit. Já jsem Tristan Torn a toto je má sestra Miriam. Přistěhovali jsme se do města nedávno s našimi rodiči. Moc nás těší, ještě příliš přátel zde nemáme, lidé jsou zde sice velice milí a přátelští, ale jsme zde velice krátce a tak se stále ještě zabydlujeme.“

„Tristan tím chtěl říci, že máme ještě spoustu práce.“ Dodala Miriam. „Nechtěla bys Bello jít k nám na návštěvu, ještě to tu není hotové, ale hosta uvítáme rádi. Rodiče dnes nejsou doma, ale i oni by se s tebou určitě rádi setkali.“ Zdála se, být velice milá a pozorná, ale já nehodlala dnes více riskovat, než jsem již riskovala.

„ Děkuji za pozvání a také jsem vás ráda poznala, ale dnes bohužel bych už se měla vrátit. Táta na mě čeká, slíbila jsem mu, že na večeři budu doma, ale snad se brzy zase setkáme, třeba zítra ve škole. Ráda vás více poznám.“

Naše první setkání bylo poněkud zvláštní, ve všech bylo cítit napětí. Já věděla, že jsem se s nimi již setkala a bylo to za jiných okolností, než jen ve škole a oni si nebyli jistí, na čem jsou. Pamatovala jsem si je, nebo jsem to vše zapomněla? To byla otázka, kterou si musely lámat hlavu. Nedávala jsem nic najevo, dělala jsem, jakoby dnešek byl tím prvním dnem, kdy jsem skutečně poznala Miriam a Tristana. Nechám věcem volný průběh a uvidíme, kam nás to zavede a mezitím budu sbírat potřebné informace pro Jaka.

Zítra to rozjedu naplno a uvidíme, kdo tentokrát bude lovnou zvěří.

Mysleli si, že jsou naprosto nenápadní a začlení se mezi zdejší a po pár letech se zase vytratí a začnou znovu, ale byla jsem tu já, byl tu Jake a byli tu i ostatní vlci a my už věděli, co jsou zač a čeho mohou být schopní. Teď bude vše na nás, abychom jim nedovolili ublížit nikomu v okolí. Ale možná… možná nejsou tak nebezpeční jak Jake říkal, možná, že jsou skutečně stejní jako Cull… jejích příjmení jsem ani dnes nemohla vyslovit. Jedna část mne se od nich chtěla držet dál, abych si nemusela znovu a znovu vše připomínat, nikdy to nepřestalo bolet a jejich přítomnost všechny vzpomínky jen oživila. Ale ta druhou část mé osoby to k nim přitahovalo a nejen, abych mohla pomoci Jakovi, byly to mé vlastní a sobecké důvody. Co když je znají, co když ví, kde bych je mohla najít, co když…?

Zaparkovala jsem své černé mini na obvyklém místě a už jsem se chystala vystoupit, když místo vedle mě zabral černý sporťák. Bylo jednoduché uhádnout, komu patří. Nikdo ve městě by si takové auto nemohl dovolit, a už vůbec ne středoškolák. Ze sedadla spolujezdce se na mě usmála Miriam a já cítila, že její náklonnost a přátelství je skutečně nepředstírané, ale i tak jsem se rozhodla být opatrná. Jen co jsem vystoupila, ihned se na mě vrhla. Její bratr mne jen pozdravil kývnutím hlavy. Vypadal stále nějak nepřístupně, ale já to hodlala změnit. Už když jsme šli po parkovišti, nešlo si nevšimnout oněch pohledů všech okolo, jako bych vše začalo od začátku, jako tenkrát když jsem se jako první začala bavit a stýkat s Cullenovími, i teď jsem viděla v očích mých spolužáků ono překvapení a něco jako závist. Znovu jsem to byla já, koho si vybrali, ale tentokrát jsem to byla já, kdo si vybral je. Miriam i Tristan se možná mohli snažit být milí a přátelští, ale jejich přirozenost je stejně dovedla tam, kam dovedla jejich předchůdce. Holky žárlily na Miriam a kluci pro změnu na Tristana, byli místním příliš velkou konkurencí a tak pravé kamarády si zde najít pro ně bylo příliš těžké. Miriam sice cestou do třídy pozdravila pár holek, ale ty ji příliš pozornosti nevěnovaly, a tak se raději soustředila na mne. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že první hodinu máme společnou, ale nevadilo mi to. Tolik mi připomínala Alice, ač vzhledem se podobala Rosalie, ale i když byla neuvěřitelně krásná, sama se tak nevnímala. Po první hodině jsem o nich vědě téměř vše, pokud se týče toho, čím krmili lidi okolo, ale já doufala, že se jednou možná dozvím více.

S Miriam jak se zdálo, to bude snadné, ale Tristan pro mne představoval těžší oříšek. Nejen, že jsem pokaždé v jeho přítomnosti okamžitě znervózněla, ale i on sám si ode mě udržoval odstup. Někdy se mi zdálo, jako by mě i podezříval, že vím víc, než dávám znát. Pokaždé, když jsem byla v jeho blízkosti musela jsem si připomínat, že se mu nesmím dívat do očí. Stačila chvíle a vše kolem mě potemnělo a já viděla jen ten pár topazových očí, ale neviděla jsem Tristana, ale byl tu zase on Edward, a bolest, která svírala a drtila znova a znova mé srdce na prach. Doufala jsem, že jsem to vše již překonala, ale mýlila jsem se, nikdy na něj nezapomenu.

Dny plynuly a já cítila, jak se mi Tornovi dostali pod kůži, alespoň dva z jejich rodiny. Jake byl sice rád za veškeré informace, které ode mne dostával, ale z mého kamarádičkování s nepřítelem, nadšený nebyl. Neustále mi opakoval, abych byla opatrná a nevěřila jim, ale já si již nemyslela, že by komukoliv z nás hrozilo z jejich strany nebezpečí. I Angela a trochu i Jess se s Miriam spřátelily, ale Jess to dělala hlavně kvůli jejímu bratrovi, aby mohla být Tristanovi ještě více nablízku a třeba tak získat jeho srdce. Z toho však nebyl nadšený Mike. Miriam zbožňoval, ale jejího bratra spíše toleroval, než by ho považoval za přítele.

A pak to jednoho dne přišlo. Miriam mě pozvala k nim domů, abych se setkala s jejich rodiči a navíc plánovala uspořádat malý dámský dýchánek, na který měla dorazit také Jess a Angela. Obě dvě ihned přijaly, hlavně Jess, konečně se dozví, kde její milý bydlí, ale já v ten okamžiku dostala málem infarkt. I když to bylo už několik týdnů, nikdy jsem vlastně nikomu neřekla, kde žijí a ani oni jak se zdálo to, nijak nespecifikovali, jen vždy řekli, že kousek za městem. Nebylo úniku, a když Miriam řekla, že jsem stejně jediná, kdo ví, kde bydlí a musím tam holky zavést, nedalo se nic dělat. Snažila jsem se předstírat, že se nic neděje, ale uvnitř mne to vřelo. Být jen v jejich blízkosti ve mně vyvolávalo všechny ty nechtěné pocity a i nedávná návštěva u domu mi dala pěkně zabrat, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bych tam kdy ještě měla vstoupit, ne když oni tam nebudou.

V sobotu odpoledne jsem podle plánu vyzvedla Jess a Ange a vyrazily jsme. Celou cestu jsem sebou trhala a byla jsem nesvá. Jess bylo na zadním sedadle jedno, kam jedem jen ať už jsme tam, ale Angele nic neušlo. Za celou cestu jsem nepromluvila ani slovo, ale její upřený výraz jsem stále cítila na mém obličeji, a když jsme vyjely z města a na další odbočce jsme sjely do lesa, vyměnily jsme si pohled, který říkal vše. Jessica si to uvědomila, až jsme zastavily před domem, ale já je požádala, aby nic neříkaly. Ne pokud nebude bezpodmínečně nutné jít s pravdou ven, o předchozích obyvatelích tohoto domu.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 44. Setkání II.: