Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 42. Návrat studených

27.11.2009 (14:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1549×

2. NÁVRAT STUDENÝCH

BELLA

Konsternovaně jsem hleděla do jeho očí. Neschopna sebemenšího pohybu jsem stála nekonečně dlouhou chvíli stále na tom stejném místě a čekala na moment, kdy ta rozumná část mého mozku znovu převezme kontrolu nad mým tělem. Uslyšela jsem něčí chichotání a útržek rozhovoru někoho opodál a pak se to stalo, znovu jsem zaslechla jeho jméno Edward Cullen. Trhla jsem sebou a konečně prolomila to kouzlo bránící se mi pohnout. Byla jsem volná. Udělala jsem krok vzad, ale v tom jsem do někoho narazila. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila překvapenou tvář učitelky matematiky.

„Kampak máte namířeno, slečno Swanová? Jestli se nemýlím hodina už před chvílí začala. Myslím, že byste se měla posadit zpět na své místo.“

Bez toho aniž bych se obtěžovala s odpovědí, jsem kolem ní proklouzla a vydala se na útěk. Utíkala jsem celou dobu až k hlavním dveřím, které jsem plnou silou rozrazila a ani pak jsem se nezastavila a pokračovala až ke svému autu. Musela jsem odsud okamžitě vypadnout. Nemohla jsem v té třídě zůstat a posadit se vedle něj. Ne po tom všem, co jsem se o tomto víkendu dozvěděla.

Nastartovala jsem auto a vyrazila na jediné místo, kde jsem před nimi byla v bezpečí, La Push. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet, a neexistovalo lepší místo, než tamější pláž. Za necelou půl hodinu jsem byla na místě. Bylo ráno a pláž byla naprosto opuštěná, nikde ani živáčka. Perfektní, alespoň se nemusím bát, že by mě někdo rušil.

Pobřeží bylo dostatečně rozlehlé, že bych se zde mohla procházet zbytek dne, ale já měla v úmyslu dojít do malé zátoky nedaleko a tam se ukrýt před celým světem.

Za několik minut jsem došla na místo. Poprvé mě sem vzal Jacob. Malá zátoka schovaná před okolním světem za útesy, které bránili v přístupu. Existovala jen jedna přístupová cesta, tajná a strašidelná, ale mě dnes nic od mého cíle odradit nemohlo. Došla jsem k obrovskému kmeni vyplavenému na pláži a posadila se na něj. Oceán se bouřil a vlny se divoce a zprudka tříštily o skály. Nebeskou modř opět vystřídala šedobílá hustá deka, skrz kterou nepronikl ani jediný sluneční paprsek. Vše kolem mne znovu potemnělo.

Byla jsem dostatečně daleko ode všech a ode všeho. Sama ponořená do vlastních myšlenek jsem znovu bojovala boj, o kterém jsem věděla už nyní, že je prohraný. Proč teď? Trvalo mi snad celou věčnost, než jsem se přes to vše alespoň částečně přenesla. Chtěla jsem za tím vším zavřít dveře a žít dál normální život, a když už jsem myslela, že se mi to podaří, rozběhlo se to celé znova.

Nejdříve se Rawen rozhodl zasvětit mě do všech místních legend, které jak se ukázalo, nejsou jen vymyšlenými příběhy, ale jejichž hlavní postavy jsou skutečné a nyní toto, ještě včera večer jsem si byla jistá, že jedinými ne zcela lidskými bytostmi ve městě jsou vlci, ale dnes ráno se vše opět změnilo a do Forks se vrátil jejich úhlavní nepřítel.

Byla jsem snad odsouzena k tomu prožít to celé nanovo? Je na Forks něco magického, co je sem přitahuje jako magnet?  Proč Forks, co je na tomhle místě tak výjimečné? Co zde chce? Je sám, nebo je jich víc? Jak dlouho tu bude a co je vlastně zač?

V tom se rozdrnčel můj mobil. Vytáhla jsem ho z bundy a chystala se ho zaklapnout. Neměla jsem náladu ani chuť se s někým bavit, ale na displeji blikalo jméno, které mě donutilo ten hovor vzít.

Jakův hlas příliš nadšeně nezněl. Joseph mu už musel říci, co vše mi prozradil včetně jeho malého tajemství. Chtěl mě vidět a já věděla, co bude následovat. Připravit se na tento rozhovor se nedalo a nemělo cenu se mu ani vyhýbat, dříve nebo později bychom se stejně setkali, tak proč to zbytečně protahovat.

Čas zde plynul rychleji, než by se mohlo zdát a zanedlouho jsem již mohla spatřit postavu, kráčející mým směrem. Stále jsem si nemohla zvyknout na to, jak se za ten krátký čas změnil. Přítomnost „studených“ ve městě vyvolala proces přeměny a Jakův fyzický vývoj předběhl psychický a on dospěl v muže, již to nebyl chlapec, se kterým jsem se poprvé setkala a kterého jsem mohla nazývat mým mladším bratrem.

Studení …, stále jsem nedokázala vyslovit to druhé slovo, pod kterým je znal zbytek světa, znělo mi to pořád příliš neuvěřitelně …, upíři opět zavítali do Forks.

Jacob se posadil vedle mě a mlčky jsme seděli několik dalších minut, než jsem se to ticho rozhodla přerušit. Věděla jsem, že mu musím nějakým způsobem dát najevo, že mi nezáleží na tom, čím je a ani na ostatním. Zvedla jsem hlavu a otočila jsem se k Jacobovi. Upřeně sledoval moře nepřestávající bojovat s neústupnými skalami, ale po chvíli si mě všiml a upřel pozornost mým směrem.

„Joseph ti vše už určitě vysvětlil, takže tu složitou část můžeme přeskočit. Ale důležité je Jaku, že mne to nevadí a nic to pro mě mezi námi nemění. Mám tě stejně pořád ráda a vždy budeš můj kamarád, můj mladší bráška, i když jsi teď o dvě hlavy větší než já. Jo a doufám, že si očkovaný?“

„Očkovaný?“

Chtěla jsem atmosféru mezi námi trošku odlehčit, ale místo toho na mě Jacob jen zmateně zíral.

„No přece proti vzteklině. Lítáš si bůhví kde a každý pejsek musí aspoň jednou za rok na včeličku.“

Jacobův výraz zjihl a začal se smát, pak mě objal a nechtěl pustit. Nakonec byl rád, že jsem se celou pravdu dozvěděla, alespoň již přede mnou nebude muset nic skrývat. A jak Rawen řekl, to že mi lhal, bylo jen, aby mě uchránil před světem, který není jednoduché pochopit a také nemohl nic říci. Byl vázán přísahou svého kmene, i kdyby chtěl, nesměl ji porušit. Ale teď už mezi námi žádná tajemství nebyla a Jacob se rozpovídal. Vykládal mi jaké, to bylo, když jeho přeměna začala a co se od té doby změnilo. Doplnil mezery, na které Josephův deník nestačil, ale stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že se s tím ještě zcela nesžil a nesmířil a tak jsem položila otázku, které jsem se měla raději vyhnout.

„Nechtěl bys být zase jen obyčejný kluk, Jacob Black, kterého jsem poznala, když jsem přijela do Forks?“

Jeho tvář ztvrdla a jeho hlas zhrubl.

„To není o tom, jestli bych chtěl, či nechtěl. Je to můj úděl, já se tak narodil a nemám na vybranou. Kdyby nepřišli do Forks, nic z toho by se nikdy nestalo, ale oni přišli a jen díky nim, jsme se všichni změnili. Možná to může vypadat úžasně, že se dokážu proměnit ve vlka, ale všechno má své temné stránky.

Promiň Bells, jestli jsem tě polekal. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Není to tvoje chyba a nemůžu si na tobě vylívat vztek za druhé a promiň, že jsem ti je zase připomněl. Odjeli a to je důležité, teď už se žádných pijavic ve Forks obávat nemusíš.“

Z Jacobova výstupu bylo zcela jasné, že se s tím čím je, ještě úplně nesmířil a dává vše za vinu jim a to že odjeli, bylo pro něj velkou úlevou, ale jak mu teď mám říci, že upíři se do Forks vrátili?

„Jaku, nejsem ráda, že to musím být já, kdo ti to řekne, ale stejně byste se to brzy dozvěděli. Dnes jsem na jednoho upíra narazila a pochybuju, že bude sám.“

Jacob se na mě vyděšeně podíval, ale v jeho očích se zračil i neskrývaný vztek.

„Pijavice se vrátili? Cullenovi jsou zpět? Po tom všem, co ti provedli, měli tu odvahu se vrátit?“

„Neřekla jsem, že se vrátili oni, to ne. Šla jsem dnes ráno do školy jako vždycky, ale když jsem vešla do třídy, uviděla jsem jeho a okamžitě jsem poznala, že je jedním z nich. Byl stejně bledý a jeho oči měly jantarovou barvu jako jejich. Nevím, co je zač a dnes jsem to ani neměla v úmyslu zjišťovat. Vyletěla jsem ze školy jako raketa a zašila se tady. Pochybuju, že bude sám. Vím, že s Culleny jste měli dohodu, ale až budeš zase někde lítat po lesích po všech čtyřech, dej na sebe prosím pozor.“

„Takže je to někdo nový. Sam z toho jako ostatní nadšený nebude, musíme zjistit, co chce a jestli je sám, nebi je jich víc a pokud se někomu něco stane, tak si je podáme.“

„Nemyslím si, že by chtěl někomu ublížit. Jeho oči byly zlatavé a ne rudé, takže se lidskou krví neživí, pouze tou zvířecí a také proč by chodil do školy, kdyby chtěl zabíjet. Možná se zde chce zdržet.“

„Co má barva očí společného s tím, jestli lidí zabíjejí, či ne?

„Asi by sis měl Josephův deník také přečíst, je tam moc zajímavých informací, včetně barvy jejich očí. Josephův dědeček tam zapsal, že upíři živící se výhradně krví zvířat mají oči zlaté barvy, na rozdíl od těch, kteří pijí krev lidskou, jejichž oči jsou temně rudé. Takže byste se neměli obávat, že by zde chtěl nebo chtěli vraždit, ale i tak se mějte na pozoru.“

„A co ty? Jak ty se s tím teď vypořádáš? Nyní už víš, čím skutečně jsou.“

Nevím, dnes se mi utéct podařilo, ale věčně utíkat nemůžu. Do školy musím chodit a tak se mu nebo jim nevyhnu. Ale jedno ti slíbím hned, budu se od nich držet co nejdál, nehodlám si je pustit k tělu. A alespoň budete mít ve městě někoho, kdo vás bude informovat o tom, co jsou zač. Budu takový váš špión.“

„Bells, buď prosím opatrná a nevyváděj hlouposti. Budu už muset jít vše povědět Samovi. Musíme se domluvit, jak budeme postupovat. Tak mi to prosím slib, ty malý Sherlocku.“

„Slibuju, neboj se.“

Po tom co jsem se s Jakem rozloučila, jsem ještě chvíli zůstala na pláži, ale brzy na to se z nebe začal snášet déšť a začalo se i stmívat. Až po cestě domů jsem si uvědomila, že táta se o mém dnešním útěku už dávno musel dozvědět. V městě jako je Forks se nic neutají a když máte tátu náčelníkem místní policie, je to ještě horší. Zastavila jsem na příjezdové cestě. Charlieho policejní auto tady ještě nestálo, ale každou chvíli se určitě musí vrátit. Netrvalo ani deset minut a Charlie skutečně dorazil. Za tu krátkou dobu jsem sotva stačila dát vařit těstoviny na dnešní večeři. Krájela jsem rajčata, když jsem uslyšela tátův hlas.

„Bells, nechtěla by ses mi s něčím svěřit?“

Nenarážel na nic jiného, než na mé dnešní vystoupení. Ráda bych mu odpověděla „víš, tati, utekla jsem ze školy, protože tam seděl upír a pak jsem seděla na pláži s Jakem, který je mimochodem vlkodlak“, ale to jsem nemohla, takže jsem se uchýlila k té nejjednodušší výmluvě.

„Jestli narážíš na to, že jsem dnes nebyla ve škole, tak to je jen proto, že se mi udělalo špatně.“

„A to si měla tak naspěch, že si za sebou málem nechala vypálenou ohnivou čáru? A proč jsi nešla na ošetřovnu?“

„Utíkala jsem na toalety a na ošetřovnu jsem nešla, protože by mi stejně neřekli nic, co bych nevěděla. Jen mi nesedla včerejší večeře. Teď už jsem v pořádku.“

„Příště až zase ze školy vyletíš jak šílená, tak mi prosím alespoň zavolej, ať pak nemusím vystrašenou učitelku uklidňovat, že si určitě v pořádku, a ani nevím, co se vlastně stalo.“

„Dobře, až budu mít zase hlavu v záchodové míse, tak se ozvu.“

Tátu se mi naštěstí podařilo přesvědčit, dal se obelhat docela snadno, anebo spíše někdy raději nechtěl vědět, co se děje, ale to neznamená, že by si nevšiml. Po večeři jsem se zavřela k sobě do pokoje a začala přemýšlet o zítřku. Jak se zachovám, až jej znovu spatřím? Jak mám dělat, že nevím, čím je?

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 42. Návrat studených: