Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 39. Předtucha

04.11.2009 (16:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

39. PŘEDTUCHA

BELLA

Ležela jsem v posteli a cítila, jak mi srdce stále zrychleně tluče. Ten Edwardův poslední polibek na rozloučenou mne vynesl až do oblak. Tolik lásky, tolik vášně a touhy, jakoby mi odkryl celou svou duši. Stále jsem cítila jeho chladné rty na svých a toužila, aby ten okamžik nikdy neskončil.

Pocit štěstí, který zaléval mé tělo, byl neskutečný, ale bylo tu ještě něco, co se pomalu nenápadně vkrádalo do mé mysli. Intuice či předtucha, prostě jsem cítila, že něco je jinak, jakoby zítřejší den měl přinést změnu, které jsem se začal bát, která změní můj život jednou pro vždy.

Zamáčkla jsem budík a zcela instinktivně zašátrala rukou na posteli vedle sebe, ale jeho jsem nenašla. Až teď mi došlo, že nejsem v jejich domě, ale v mém pokoji u nás doma. Stačilo pár dnů a já si zvykla usínat a probouzet se v jeho náručí. Milovala jsem, když mě vždy ráno políbil nejdříve do vlasů, pak na čelo až se dostal k mým ústům. Jeho polibky mi vlily do žil tolik potřebnou energii a pocit štěstí. Dnes mi však nezbývalo nic jiného než si zalézt pod horkou sprchu.

Neuměla jsem se dočkat momentu, kdy jej zase spatřím. Bylo to jen pár hodin, a přesto mi chyběl. Seděla jsem v autě a uháněla ke škole. Zaparkovala jsem vedle míst, kde obvykle parkovali své auta a až teď si všimla, že je příliš brzy. Vyučování mělo začít až za tři čtvrtě hodiny. Seděla jsem v autě a poslouchala naši oblíbenou Debussiho skladbu, když se do mých myšlenek začal znovu vkrádat ten divný pocit. Stejný jako včera, ale tentokrát byl silnější. Nedokázala jsem ho zahnat, zapomenout. Chtěla jsem ho vytlačit z hlavy vzpomínkou na náš včerejší poslední polibek, ale ještě více tento pocit zesílil, jakoby snad onen polibek měl být něčím víc, než jen polibkem na dobrou noc. Najednou jsem se celá otřásla a následně nadskočila leknutím, když někdo zaklepal na mé okénko. Angela.

„Ahoj Bells, nechtěla bys už jít do školy? Vyučování začne za pár minut a určitě nechceš přijít pozdě.“

„Ahoj Ange. Hned půjdu, běžte napřed, doženu vás.“

Až teď mi došlo kolik je vlastně hodin. Seděla jsem tu zamyšlená více než půl hodiny a vyučování mělo začít za deset minut. Okamžitě jsem se ohlédla na druhou stranu, kde jsem čekala, že uvidím stát jejich auta, ale obě parkovací místa byla prázdná. Nikdo nikde. Mé tělo zachvátila panika. Co se stalo? Kde jsou? Nikdy nejezdí pozdě? Proč nezavolal?

Ač nerada musela jsem do školy. Parkovištěm jsem prolétla, ale ve škole se těm upřeným pohledům všech okolo nedalo vyhnout. Až teď mi došlo, že dnešní den měl být naším prvním oficiálním dnem jako páru, já a Edward, ale teď jsem procházela chodbou sama a netušila, kde je a co se stalo, že ještě nedorazil.

Do třídy jsem vrazila těsně před zvoněním a ihned zapadla do lavice vedle Angely. Profesor my byl naštěstí v patách a tak Angela nedostala možnost se mě na nic vyptávat a já ani neměla chuť nikomu nic vykládat. Momentálně mě trápilo jediné. Kde je?

Z celé hodiny si nepamatuju jediné slovo. Neschopna soustředit na nic jiného, než na něj, jsem neslyšela nic než jen své vlastní myšlenky. Nebýt Ange, která do mě šťouchla, když zazvonilo, proseděla bych v té třídě celý den.

Zvládla jsem ještě tři další hodiny, ale na oběd jsem už nebyla schopna dojít. Musela jsem zjistit, co se děje.

Poprvé ve svém životě jsem se ulila ze školy. K autu jsem doběhla a okamžitě jsem šlápla na plyn a vydala se k jejich domu. Čím blíže jsem byla, tím ten pocit, že se stalo opravdu něco špatného, sílil.

Zastavila jsem před domem a vyběhla na verandu. Všude byla tma, nikde se nesvítilo, tak jak měli ve zvyku, to už bylo první znamení, ale když jsem doběhla ke dveřím a zazvonila, všimla jsem si přes prosklené dveře, že dům je prázdný. Zazvonila jsem ještě několikrát, ale nikdo neotvíral. Obešla jsem dům a zůstala po několika minutách stát a do očí se mi začaly hrnout slzy. Dům byl prázdný a těch několik málo kousků nábytku, co tam zůstalo, bylo přikryto bílými plachtami. Vypadala to jakoby tu nikdo ani nebydlel. Co to má znamenat? Byl to snad vše jen výplod mé fantazie a nikdy se nic z toho nestalo? Byl to snad jen sen, ze kterého jsem se probudila? To ne, nebyl to jen sen. Stalo se to. Já to vím, cítím to. Do snu se člověk nemůže zamilovat.

Zhroutila jsem se na schodech. Z očí se mi nepřestávali řinout potoky slz a celé mé tělo se třáslo. Snažila jsem se dýchat, ale do plic se mi nedostával vzduch. Potřebovala jsem znovu uslyšet jeho hlas, pohlédnout do jeho očí a vědět, že vše budu v pořádku, ale nikdo tady nebyl. Sama uprostřed lesa, na verandě prázdného a opuštěného domu jsem se začala poddávat té agónii. Když mou hlavou proletěl poslední záblesk naděje. Carlisle, nemohl přece jen tak odjet. Co jeho práce v nemocnici? Někdo musí vědět, co se stalo.

Rozeběhla jsem se k autu, přes slzy v očích jsem téměř nic neviděla na cestu, ale to mi nezabránilo v řízení. Za necelých dvacet minut jsem parkovala před nemocnicí, utřela jsem si obličej, aby se mne všichni nelekly a dala se znovu na úprk. Po schodech jsem vyběhla do třetího patra, kde Carlisle pracoval. Několikrát jsem na schodech zakopla, ale to mi nezabránilo, abych pokračovala dál. Konečně jsem doběhla k recepčnímu pultu, kde seděla za stolem postarší sestra a vyplňovala něčí papíry.

„Dobrý den, promiňte, nevíte, kde bych mohla najít pana doktora Cullena, Carlisle Cullena?“

Sestra se na mě překvapeně podívala. Musela si všimnout mého uříceného obličeje a stále červených očí od slz.

„Pan doktor dnes v práci není.“ Suše mě odbyla a pokračovala dál ve své práci, ale já si odbýt nedala.

„A nevíte, kdy se vrátí, nebo kde bych ho mohla najít.“

Aniž mi zvedla hlavu od papírů, monotónním hlasem mi odpověděla.

„Kde je netuším a také se už nehodlá do práce vrátit. Dal výpověď. Dostal prý lukrativní nabídku někde v L.A. nebo na Floridě a ani se neobtěžoval dát to předem vědět. Jednoduše včera večer jen zavolal, že už nepřijde.“

Její poslední slova byla jako ostrý břit, který projel mým srdcem. Byla jsem schopna ještě dojít k autu, ale jen co jsem usedla do auta a zavřela za sebou dveře, všechen můj smutek, bolest vypluli napovrch.

Když jsem znovu zvedla hlavu a pohlédla před sebe s očima stále plných slz, byla už tma. Mé tělo se třáslo nejen pod náporem vší té bolesti, ale i zimou. Seděla jsem v autě několik hodin, aniž bych zapnula topení a venku mrzlo. Byla to poslední věc, která by mě zajímala. Chtělo se mi zmizet, vypařit se, zapomenout na to, že se to vše kdy stalo.

Nechtěla jsem, ale musela jsem se vrátit domů. Toužila jsem po jediném, být sama, daleko ode všeho a ode všech. Mít možnost, utéct před tou bolestí a moci zapomenout jen na jedinou vteřinu, ale nic takového jako jednoduchá cesta z toho ven, neexistovalo. Nastartovala jsem auto a vydala se domů.

Snad stokrát jsem měla chuť to otočit a ještě jednou zajet k jejich domu, abych se přesvědčila, zda to nebyla jen noční můra, ale věděla jsem, že by to mohlo být ještě horší.

Zastavila jsem před naším domem. Tátovo auto tu ještě nebylo, ale tentokrát mi to nevadilo, právě naopak, alespoň mu nebudu dnes muset nic vysvětlovat.

Shodila jsem ze sebe oblečení a zapadla pod sprchu, ale jen co jsem ucítila první kapky horké vody na mém těle, z mých očí se znovu začaly řinout slzy a vyplavovaly všechnu tu bolest ven, ale neutichala. Nic nemohlo ten pocit zrady a samoty zmírnit.

Podlomila se mi kolena a já se zhroutila na dno sprchového koutu, rukama jsem si objímala kolena a snažila se potlačit všechnu tu bolest, která trhala mé srdce, mé vnitřnosti na kousky. Doufala jsem, že voda odplaví všechny mé pocity, vzpomínky a bolest, ale nezabíralo to.

Opustil mne, neobtěžoval se mi cokoliv říci, jen tak se sbalil a odešel. Jak jen to mohl udělat a nic mi neříci. Byla to snad od začátku do konce jenom hra? Krutý žert, byla jsem snad jenom hračkou na pár dnů, které tady měli ještě být a aby se nenudil, tak si mě vybral coby svůj cíl, ale proč se tak namáhal.

A co ostatní, ani oni neměli špetku slušnosti se rozloučit, nebo alespoň zanechat nějaký vzkaz. To jsem vše stála za tak málo, že se ani neobtěžovali mě na jejich odchod upozornit. Byla jsem i pro zbytek rodiny tak bezvýznamná? A co Alice, i ona celou dobu své přátelství vůči mně předstírala?

Bolest a smutek začala přebíjet nová emoce, mnohem silnější, ale pro mne teď, více snesitelnější, vztek.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 39. Předtucha: