Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 38. Polibek na rozloučenou

Harry Potter - opravdu nenávidí Twilight


Láska napříč životy - 38. Polibek na rozloučenouMyslím, že tohle byste po předešlé kapitole asi nečekali, ale já jsem už hold taková. Omlouvám se všem, takhle to vždy dopadne, když poslouchám soundtrack ze seriálu Moonlight. Jedinou útěchou vám může být, že od teď se příběh dost urychlí a vy se konečně dozvíte skutečnou zápletku celého příběhu.

38. POLIBEK NA ROZLOUČENOU

 

EDWARD

Slyšel jsem každou větu, každé slovo, které vyšlo z jejích úst, a přesto jsem nebyl schopen uvěřit tomu, co mi právě Bella dovyprávěla. Všechny příběhy až na poslední jsem znal. Musel jsem je znát. Byly to naše příběhy, byly to vzpomínky na naše minulé životy a také připomínky toho, za jakých okolností jsme se stali tím, čím jsme teď. Všechny se staly. Všichni jsme si ten svůj skutečně prožili. Nebyl to jen obyčejný sen, jak si Bella myslela, byla to naše minulost. Jak je ale možné, že Bella to vše prožila s námi? Mohla snad Bella ve snech vidět minulost? Ale co měl pak znamenat ten poslední příběh, kdy jsem ji zabil? Umí snad vidět také budoucnost jako Alice? Opravdu se to má stát? A jak se mám nyní zachovat? Mám ji povědět pravdu o tom kdo, a čím skutečně jsme?

Jak to jen mám udělat potom všem, co si minulou noc musela vytrpět. Jak jí mám říct, že vše je pravda, že sen, který se jí zdál, nebyl jen výplodem její fantazie, ale že stvůry jako jsme my, existují a ona se do jedné zamilovala. Jak bych to jen mohl udělat potom, jak jen jediný pohled do mých očí ji způsobil šok, ze kterého ji probrala až Alicina facka.

Toužil jsem se Belle s naším tajemstvím svěřit už dávno, ale nemohl jsem. Bránil mi v tom jednak zákon, kterým jsme se všichni museli řídit, a to že žádný člověk se nikdy nesmí dozvědět o naší existenci, a také můj rozum. Tušil jsem, že kdyby se o mně dozvěděla pravdu, nenáviděla by mne, děsila by se mě, utekla by a já bych nás všechny jen zbytečně ohrozil včetně jí samotné, a proto jsem se rozhodl dát Belle všechnu svou lásku a užívat si každý okamžik, který nám osud daruje, protože dříve nebo později opustí ona mne, nebo budu nucen toto rozhodnutí za nás udělat já. Věděl jsem, že náš čas je omezen, ale netušil jsem, že bude tak krátký. Byl jsem možná až přespříliš sobecký, neměl jsem se asi nikdy více vracet.

Nadešel čas, je to příliš brzy, ale na naše společné okamžiky nikdy nezapomenu. Doufal jsem, že toto rozhodnutí budu nucen učinit nejdříve za několik měsíců, či dokonce let, ale byl jsem příliš naivní a sobecký. Neuvažoval jsem racionálně, nechtěl jsem vidět celou pravdu. Nikdy jsme si nebyli a nikdy nebudeme souzeni. Propast dělící naše světy je až příliš velká a nic ji nedokáže zmenšit, či překonat. Nikdy jsem to neměl nechat zajít tak daleko. Ublížím nám obou, ale už v této lži nemůžu pokračovat. Čím rychleji a dříve to vše ukončím, tím snadněji se s tím bude moci vypořádat. Ale jak to říct? Jak ji přesvědčit, že to musí skončit, když jediné po čem toužím je ona? Jak ji donutit zapomenout, že jsem kdy existoval, a že mne milovala? Jak jí mohu jen tak ublížit?

Bella mne pozorovala a čekala na mou reakci. Nemohl jsem jí povědět pravdu a ještě jsem nebyl připraven udělat ten poslední krok. Potřeboval jsem trochu času. Nasadil jsem ten nejnormálnější výraz ve tváři a začal hrát.

„Bells, myslím, že nastal čas, abych se ti s něčím svěřil. Myslím… myslím, že máš tu nejbujnější fantazii na světě. To máš z těch tvých knížek, asi by si měla ubrat a na horory by ses už také raději dívat neměla, nebo příště skončíš v psychiatrické léčebně.“

Lehce jsem se usmál, abych dodal na přesvědčivosti a ona se začala smát také. Byl jsem skvělý herec, přesvědčil jsem ji, že je vše naprosto v pořádku. Neměla ani ponětí o mém vnitřním zápasu, kterým jsem si musel projít a který ničil mou duši a svíral mé srdce. Netušila jak moc nyní trpím a co se chystám udělat. Nemohla vědět, že náš společný čas se naplnil a to chvilkové štěstí brzy vystřídá nekonečná bolest. Jediné v co mohu doufat, že brzy zapomene a její život půjde dál, tak jak má. Já však nikdy nezapomenu na jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval.

Po zbytek dne se mi místy dařilo nemyslet na nevyhnutelnou budoucnost a užívat si každé chvilky v přítomnosti mé Belly, ale čas nyní plynul příliš rychle.

Seděli jsme v autě a měli namířeno k jejich domu. Bylo půl desáté a mi museli respektovat nová pravidla, se kterými přišel Bellin otec. V autě bylo téměř ticho, z reproduktorů se ozývala tichá Debbusiho skladba a já nepřestával svírat Bellinu ruku v té mé. Nemusel jsem se na ni dívat, abych věděl, že mne pozoruje tím svým neodolatelným pohledem, před kterým jsem neznal obrany.

Zastavil jsem auto, byli jsme na místě. Otočil jsem se na Bellu a chtěl jsem se s ní rozloučit, ale předběhla mne. Přitáhla si má ústa ke svým a začala mě líbat, nebránil jsem se a ještě více přidal na intenzitě.

Po několika minutách se odtáhla, nechtěl jsem ji pustit, ale oba jsme se potřebovali nadechnout.

„Dnes v noci mi budeš chybět.“ Zašeptala mi po chvilce do ucha a znovu mě jemně políbila.

„Ty mě taky. Neumím se dočkat zítřka.“

Otevřel jsem ji dveře a pomohl vystoupit. Stačila udělat sotva tři kroky ode mě, kdy mi došlo, co musím udělat, a že toto je naposled, co ji uvidím. Ve vteřině jsem ji znova svíral ve svém náručí a líbal její rty, tak jako nikdy předtím. Dal jsem do onoho polibku všechnu svou lásku, vášeň, touhu, ale také bolest, která každou sekundou nabývala na síle. Bylo mi jedno, že nás její otec nebo kdokoliv z okolí uvidí, bylo to naposled. Náš poslední polibek, naše poslední obětí, naše poslední společná chvíle.

Naposled jsem se jí zadíval do očí, abych tam mohl spatřit její lásku a navždy si ji mohl zapamatovat. Poté jsem ji ještě jednou jemně políbil na čelo a rozloučil se. Když za ní zaklaply dveře, bylo to opravdu naposled, co jsem svého anděla spatřil.

Nasedl jsem do auta a vydal se k domovu. Stále jsem si nebyl stoprocentně jist svým rozhodnutím, ale bylo nevyhnutelné.

Vešel jsem do domu a už ve vstupní hale jsem poznal, že už to ví. Zbytek rodiny seděl v obývacím pokoji a čekal na mne. Jistě jak jsem si mohl myslet, že to Alice unikne. Viděla vše, jen co jsem jim stál tváří v tvář, uslyšel jsem její hlas, který na mne v myšlenkách přímo řval.

„Co si myslíš, že děláš. Ona tě miluje a ty miluješ ji, zlomíš jí srdce a zničí jí to. Nemůžeme jen tak… Zbabělče, tak dlouho si o ni bojoval a nyní vše zahodíš jen tak?“

Byla naštvaná a nebýt Jaspra, který ji držel, asi by se už na mne vrhla. Pochopil jsem, že si Carlisle chce o všem nejdříve promluvit, ale její výčitky jsem déle nesnesl poslouchat.

„Alice, nic nechápeš. Nic nevíš. Nedělám to, že bych Bellu nemiloval, ale právě naopak. Jestli neodejdu, zabiju ji, nebo něco horšího. Nedovolím, aby si musela projít tím, čím my. Nehodlám obětovat její duši.“

To už Alice nevydržela a tentokrát promluvila nahlas.

„Na to je už pozdě, Edwarde. Já ji viděla, bude jednou z nás a ty tomu nijak nezabráníš. Je to její budoucnost, jako je váš osud být spolu. Viděla jsem to ještě před tím, než jsem Bellu potkala. To proto jsem tehdy šla k jezírku, věděla jsem, že ji tam najdu. Vidění, které jsem o ní měla, bylo jiné. Nebylo jako všechny ostatní, toto bylo jako skutečnost, které se opravdu udá, a nijak tomu nezabráníme. Vždyť jak by se mohla rozhodnout stát upírem, když ani o nás neví a jak se mohla objevit v mé vizi dříve, než jsem ji poznala. Celou dobu jsem to před tebou držela v tajnosti a hlavně poté, co mi došlo, že ses do Belly zamiloval. Tušila jsem, že bys mohl vyvést nějakou pitomost, a je to tady.“

„Tvá vidění jsou subjektivní a mění se, když odejdeme, nic z toho se nikdy nestane. Neublížím jí, nestane se stejným monstrem, jako jsme my. Nesmí se to stát.“

„Uklidněte se oba dva, prosím. Alice, Edwarde, posaďte se a promluvíme si.“

Carlisle se vložil mezi nás, protože tušil, že naše hádka by mohla přerůst v něco jiného.

„Edwarde, Alice mi o tom, co viděla, vše stačila povědět, než si se vrátil domů a myslím si, že zde skutečně může existovat šance, že se nemýlí. Jak sama řekla, to první vidění, kde spatřila Bellu, bylo jiné a také jak by se mohla Bella rozhodnout být jednou z nás, když o naši existenci nic netuší a jak sám přiznáš, nejvíce zarážející je fakt, že Alice Bellu viděla ještě před tím, než ji stačila poznat. Možná je skutečně Belliným osudem stát se jednou z nás, stát se členem naší rodiny, vždyť pouto, které vás váže je silnější, než cokoliv s čím jsem se kdy setkal. Pak jsou tu ještě jiné fakta, které mou teorii podporují. Sám dobře víš, že Bella je unikátní. Nejen, že je první člověk, kterému nejsi schopen číst myšlenky, ale jak jsme měli všichni dnes ráno šanci slyšet, zřejmě oplývá ještě jiným nadáním. Jak se zdá je schopna vidět minulost a možná také budoucnost, i když trochu jiným způsobem, než Alice. Možná že její schopnosti jsou dalším důvodem, proč se má stát upírem. Dokážeš si jen představit její potenciál?“

„Carlisle, to nemůžeš myslet vážně, vždyť ty bys nikdy nepřeměnil nikoho z nás, kdybys neměl na vybranou. Nemůžeš ode mne očekávat, že Belle toto způsobím. Ona si zaslouží skutečný život. Chci ji dát, jenom to, co nikdo z nás mít nemůže. My neměli na výběr, ale ona má.“

„Dobrá tedy. Rozhodl ses a my tvé přání budeme respektovat. Všichni, včetně Alice. I když se to někomu z nás nebude líbit, musíme být v tomto zajedno. Snad ses nezmýlil a děláš dobře. Před úsvitem odejdeme.“

Naposled jsem se ohledl směrem, kde stál náš dům, který byl v posledních dnech místem mých nejšťastnějších vzpomínek. Nyní vypadal tak prázdně a opuštěně, jakoby zde už dlouhá léta nikdo nebydle. Světlo a útulnost vystřídala tma a prázdnota. Stačilo jen pár hodin a celé místo se proměnilo. Nastal čas navždy opustit Forks,město, které mi dalo lásku a radost, po které jsem tolik toužil.

Nyní však mé srdce spalovala neutichající bolest a já cítil, jak se rozpadá na prach.

Opravdu jsem se rozhodl správně?

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 38. Polibek na rozloučenou:

 1
1. AliceCullen2
28.06.2013 [18:58]

ako ja nemam slov ty si sa zblaznila preco?!!!!!!!! ich viaze laska pochopenie vzdy som radacitala tuto ,,knihu" no ty si ju naprosto zkazila Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!