Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 34. Ráno plné lásky

06.10.2009 (18:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2352×

34. RÁNO PLNÉ LÁSKY

BELLA

Probudila jsem se v Edwardově náručí a bylo to, to nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažila. Probudit se v náručí milované osoby, která vaše city opětuje, ve mně vyvolávalo ten nejslastnější pocit a zřejmě vykouzlilo i ten nejblaženější úsměv na mé tváři. Nemohla jsem ho včera nechat odejít a ani on mě nechtěl opustit. I když se mezi námi nic víc nestalo, stačila mi samotná možnost mít ho vedle sebe po celou noc. V pravou chvíli rozpoznal, že už jsem příliš unavená, a i když jsem chvíli protestovala, že se mi spát ještě nechce, za zvuku jeho ukolébavky, kterou mi broukal, jsem usnula velice brzy.

Stále se zavřenýma očima jsem se ještě těsněji přitulila k Edwardovu pevnému tělu v naději, že tato chvíle bude trvat věčně. Ač jsem moc dobře věděla, že to co se včera v noci událo, se mi v žádném případě nezdálo, nechtěla jsem, aby se tento sen s přicházejícím ránem rozplynul.

Přemýšlela jsem, zdali už se také Edward neprobudil a stejně jako já nechce ukončit tento kouzelný okamžik, když jsem ucítila jeho prsty zlehka hladící mě po tváři a poté jeho jemný polibek v mých vlasech.

Edward byl vzhůru stejně jako já a byl si vědom, že už ani já nespím. Pomalu jsem se nadzvedla, abych mohla pohlédnout Edwardovi do tváře. Byl to ten nejkrásnější pohled a úsměv, který mi kdo věnoval.

„Dobré ráno, lásko.“

Potichu mě pozdravil a já stále nedokázala uvěřit, slovům, které jsem před chvíli zaslechla. Pořád jsem si nemohla zvyknout na fakt, že někdo jako on, tak dokonalý a krásný, může milovat někoho jako já. Krev se mi nahrnula do tváří a já cítila, jak znovu červenám.

„Miluju, když ti tváře zrůžoví.“

Každým svým dalším slovem mě znovu uváděl do rozpaků. Zlehka mě znovu pohladil po tváři a odhrnul mi vlasy z obličeje.

Po chvilce jsem konečně posbírala své rozutíkané myšlenky a byla schopna znovu rozumně uvažovat. Pohlédla jsem mu znova do očí a … „Dobré ráno, můj princi.“ Zlehka se usmál a propletl naše ruce a jemně políbil tu mou.

„Vyspal ses dobře, doufám jen, že jsem tě nevzbudila?“

„Už nějakou chvilku jsem vzhůru, ale nedokázal jsem se na tebe vynadívat. Stále nedokážu uvěřit, že se to včera stalo. Nevím, jak ti poděkovat za to, že si my byla schopna odpustit, za to co jsem ti provedl a přesto mě dokážeš mít ráda. Ale jsem rád, že jsem už nespal, když jsi začala mluvit ze spaní, jinak bych neslyšel ty nejkrásnější tři slůvka, které mi kdo řekl, i když pouze ve spánku.“

„Já mluvím ze spaní? Jaké hlouposti jsem ti vykládala?“ Věděla jsem, že čas od času něco ze spaní povídám, ale bylo to už hodně dávno, co se mi o tom táta zmínil, tak jsem doufala, že už jsem s tím přestala, ale opak byl pravdou. A aby to nestačilo, musel to Edward slyšet. Znovu jsem cítila, že se brzo začnu červenat a napjatě jsem čekala, s čím Edward přijde.

„Nebyly to žádné hlouposti, ba právě naopak. Řekla jsi, že mě miluješ.“

V ten moment jsem byla červená jak rajče. Neříkal nic, co by nebyla pravda, ale čekala jsem, že mu to řeknu sama jednou, až nadejde ten správný okamžik a ne jen tak náhodou ze spaní. Sklonila jsem hlavu, aby neviděl můj červený obličej, ale on si ihned všiml mé reakce.

„Promiň Bello, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Chtěl jsem jenom říci, že pro mě to byl ten nejkrásnější vánoční dar, dozvědět se, co ke mně cítíš.“

Lehce mě vzal za bradu a znovu jsme na sebe pohlédly. V jeho očích bylo tolik něhy a lásky…

„Miluji tě Bells, i když si tvou lásku nezasloužím.“

Pomalu se ke mně začal sklánět a já neměla v plánu zabránit mu v tom, co se chystal udělat. Dělilo nás už jen pouhých pár centimetrů, když někdo hlasitě zaklepal na dveře.

Ohlušující rány na dveře se nedaly přeslechnout. Oba dva jsme se naráz s Edwardem zarazili. Než však kdokoliv z nás stačil zareagovat, onen nezvaný host rozrazil dveře.

„Dobré ránko sluníčko, jak pak ses…“ Uprostřed věty zmlkl, když si všiml mě s Edwardem v posteli. Byl to Emmet, kdo jiný, by se takto zachoval. Chtěl mě vzbudit, jak už to míval ve zvyku, ale tentokrát s něčím nepočítal a nepočítali jsme s tím ani mi.

Na chvíli ztuhl, ale neuběhlo ani pět vteřin, když jsem si všimla, že mu začali cukat koutky a měl co dělat, aby se nezačal hlasitě smát na celé kolo.

„Bello, ty tygřice jedna, tys nám svedla Edwarda. Jak tobě se to zrovna podařilo. Já to říkal pořád, tichá vody břehy mele, a mezitím… Já si myslel pořád, že to divadélko, které jste nám předváděli, že se nemůžete ani vystát, bylo jen na oko a vy jste zatím…tak to je gól!“

Najednou jsem uviděla, jak vzduchem letí polštář, který trefil zcela přesně Emmeta do tváře. To byl pro změnu Edward, tímto gestem chránící mou čest.

„Myslím, že by ses měl znovu naučit slušnému chování Emme, nikdo tě dál nezval, takže nám prokaž laskavost a vypadni. Hned.“

Emmet se dal na pomalý ústup ze dveří, ale než stačil odejít, neodpustil si ještě další uštěpačnou poznámku.

„Omlouvám se vám zlatíčka moje, nechtěl jsem vás rušit. Pamatujte ale, ať budete dělat cokoliv bezpečnost především.“

Tentokrát jsem to nevydržela já a i můj polštář mířil na Emmeta. Ten však tentokrát včas stačil uhnout a už byl pryč. Znovu jsme zůstali s Edwardem sami.

Chvíli jsme se navzájem pozorovali, ale ani jeden z nás už to nemohl vydržet a v tu samou chvíli jsme se začali hlasitě smát.

„Víš Bells, Emmet měl vlastně pravdu.“

„Cože, v čem měl pravdu? Co tím myslíš?“

„No tak trochu si mě vlastně svedla.“

„Cože??? Já tebe??? Já jsem ti snad posílala milostné vzkazy a hrála si na tajemného???“

„No, nebýt toho tvého včerejšího dopisu, nebyli bychom tady a Emmet by nás nenačapal.“

Škádlil mě a já si to rozhodně nechtěla nechat líbit. „Takže já a svést tě, no to se ještě uvidí.“

V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než se mu trošku pomstít a začala jsem ho lechtat. Ale ani Edward nezůstal pozadu a za chvíli už jsem jen cítila, jak oba najednou padáme z postele. Byla to pořádná šlupka, když Edward dopadl na zem a já na něj, ale jak se zdálo, nic se mu nestalo. Stále jsme se smáli, ale já byla tentokrát ten, kdo měl navrch.

„Tak co, vzdáváš se?“

Byli jsme si tak blízko a já se rozhodla, že tentokrát kontrolu převezmu já. Rukama jsem stále svírala Edwardova zápěstí v pozici za hlavou. Pomalu jsem se nadzvedla a začala se přibližovat k Edwardovu obličeji, když pochopil, co se chystám udělat, jen se na mě šibalsky usmál a pak… letmo jsem ho políbila. Netrvalo dlouho a náš letmý polibek se proměnil v něco víc. Oba nás pohltila naše touha a zcela jsme se jí oddali. Jeho polibky byly tak jedinečné, jeho sladký dech byl tak opojný, že jsem si stále musela připomínat, že nesmím zapomenout dýchat.

Po chvíli už jsem to byla já, kdo se ocitl na podlaze a Edward se skláněl nade mnou. Znovu převzal kontrolu, ale nepřestával mne líbat. Prsty jsem mu zajela do vlasů, zatímco on těmi svými hladil můj obličej. Po chvíli však náš polibek ukončil.

„Co takhle remíza, Bells?“

Kdybych byla schopna rozumě uvažovat, ani náhodou bych se nedala, ale v tenhle ten okamžik, bych mu odkývala i prohru.

„S tím se můžu smířit, takže remíza.“

Znovu se na mě usmál, tím svým andělským úsměvem a letmo mě naposled políbil.

Ještě chvíli jsme jen tak tiše leželi jeden druhému v náručí, když se můj tep konečně dostal do normálu a můj mozek konečně naskočil.

Doslova jako blesk jsem vystřelila své tělo do sedu a …„Co budeme dělat? Všichni už to teď ví a co bude dál?“ Tázavým pohledem jsem se dívala Edwardovi do očí a čekala na jeho reakci.

„Uklidni se Bells. Co se děje?“

„Všichni, už teď určitě o nás ví. Emmet už musel roztroubit, jak nás tady našel a jak se teď mám podívat tvým rodičům do očí. Budou si myslet bůhví co a …“

„Neboj Bells, všechno bude v pořádku. Nedokážu si představit nikoho tak šťastného z toho, že jsme se dali dohromady, jako Esme. Miluje tě jako vlastní dceru a už nějakou dobu tušila, že pro mě znamenáš mnohem víc. A na přehnané Emmetovi vtípky jsou všichni zvyklí, nikdo ho už nebere vážně. Můžeš být naprosto klidná, prakticky jsi členem naší rodiny a všichni tě mají rádi. Ale myslím, i když se mi taky ještě nechce, že bychom měli raději jít dolů, jinak je sem Emmet schopen vrazit ještě jednou a pak to s ním bude k nevydržení.“

„Budu potřebovat alespoň dvacet minut na sprchu a převlečení a pak se sejdeme dole. Ty to určitě budeš potřebovat taky. Možná bude lepší, když přijdeme každý zvlášť než…“

Ještě než Edward odešel do svého pokoje, ještě jednou mě políbil a já ač nerada jsem ho musela nechat jít.

EDWARD

Chodil jsem po světě už více než sto let, ale poprvé za tak dlouhou dobu jsem se cítil opravdu šťastný. Přestával jsem doufat, zda někdy opravdu potkám svou skutečnou lásku, ale našel jsem ji na tom nejméně pravděpodobném místě, v ten nejméně očekávaný okamžik a v té nejméně vhodné osobě.

Bella byla člověk a já byl tím, co jsem byl. Nebylo nám souzeno být spolu, všechny okolnosti měly být proti, ale já se tentokrát postavil zdravému rozumu a nechal se vést svým srdcem.

Každý z nás žil v jiném světě a na každého z nás čekala jiná budoucnost, ale musel to být osud, který zasáhl, a my se setkali. Nyní jsem si byl jistý. Naše osudy se navždy spojily, a i když netuším, co to může mít za následky, jsem ochoten riskovat vše i svůj vlastní život. Jednou jsem se rozhodl a je příliš pozdě změnit to, co se stalo. Miluji ji a ona proti všem předpokladům miluje mne, musí existovat způsob, jak překonat tu propast mezi našimi světy. Pokud se však její city ke mně změní, nebudu jí bránit. Umožním jí žít život podle svého, i když mi to na zbytek mé existence zlomí srdce. Když se upír zamiluje, změní ho to jednou provždy a to se stalo i mě.

Dnešní noc pro mě byla tou nejkrásnější a nejkouzelnější nocí v mém dosavadním bytí. Nevyrovnala se jí ani naše první společná noc tehdy u jezírka. Tenkrát jsem si myslel, že se nikdy nebudu znovu cítit tak šťastný, ale pocitům, které jsem zažíval teď, se ty tehdejší nemohly rovnat. Věděl jsem, že Bella skutečně miluje mne, mne Edwarda Cullena a ne onoho tajemného pisatele milostných vyznání, skrývajícího se za maskou. Pokaždé když mi dnes v noci pohlédla do očí, zračila se v nich ta nejčistší láska, schopna překonat všechny překážky světa, láska silnější dokonce než smrt.

Uprostřed hluboké noci jsem držel Bellu v náručí a pozoroval, jak pokojně spí a pravidelně oddechuje. Stále jsem nedokázal uvěřit, že mám takové štěstí, když se to stalo…, když jsem uslyšel ty nejkrásnější slova, která mi kdo řekl a já věděl, že můj svět se jednou provždy změnil, už to nikdy nebude stejné. Bella se ještě těsněji přitiskla ke mně a pak potichu zašeptala. „Miluji tě, Edwarde.“ Odpřísáhl bych, že v tento moment mé mrtvé srdce po devadesáti dlouhých letech poprvé poskočilo.

S přicházejícím ránem se mne začala pomalu zmocňovat nervozita. Co když vše, co se včera v noci událo, bylo pouhým důsledkem kouzla vánoc, času zázraků a splněných přání. Co když až se Bella probudí, nebude mě chtít a ovládne ji vztek z toho, že jsem ji tak dlouho obelhávala a vodil za nos.

Co když… Mé obavy byly zcela zbytečné. Když mě obdařila tím nejláskyplnějším úsměvem, věděl jsem, že její city se nezměnily.

Naši první společnou noc a následující naše první společné probuzení si budu pamatovat navždy. Vše bylo dokonalé, až do doby než nás vyrušil Emmet, ale i potom jsme si to ráno užili. Náš první ranní polibek začal zcela nevině, pouze letmo jsme se navzájem dotkli našich rtů, ale brzo city nad námi převzaly kontrolu a my se zcela oddali jeden druhému. Musel jsem to být já, kdo jej ukončil, když jsem cítil, že se dostávám na samotnou hranici mé sebekontroly.

Nechtělo se mi opustit náš dokonalý svět za dveřmi Bellina pokoje, ale čas se nedal zastavit a my se museli vrátit do reality a čelit následkům včerejšího večera. Všichni už věděli, co se dnes v noci stalo, a kdo to neslyšel už včera nad ránem, vylíčil mu to Emmet v živých barvách.

Když jsem, ač nerad, opustil Bellu, aby se mohla vysprchovat a převléknout, mohl jsem se plně soustředit na myšlenky mé rodiny. Nenašel se ani jeden, kdo by náš vztah neschvaloval. Ač Carlisle měl malé pochybnosti, důvěřoval mému rozhodnutí a také věřil ve mně, v mou sebekontrolu. Nikdy bych nebyl schopen Belle ublížit, to bych raději zemřel. Ztratit ji by pro mě znamenalo smrt.

Bella chtěla, abychom jsme se setkali až dole a aby každý přišel dolů sám. Ale já jsem chtěl, abychom před naši rodinu předstoupili spolu, jako právoplatný pár. Po krátké sprše, jsem si oblékl čisté oblečení a namířil si to zpět do Bellina pokoje. Slyšel jsem stále tekoucí sprchu, a tak jsem se uvelebil do postele a čekal, až Bella bude hotová.

BELLA

Sprchovat jsem se tentokrát nepotřebovala příliš dlouho. Probuzená jsem byla už dávno, stačil jediný pohled do jeho andělsky zlatých očí. Na tváři jsem stále cítila blažený úsměv. Nedokázala jsem se z toho štěstí přestat usmívat a mé srdce nikdy nebylo tak plné lásky jako dnes.

Zabalila jsem se do ručníku a vešla do pokoje. Zamířila jsem přímo ke skříni, která byla skoro stejně velká jako celý můj pokoj u nás doma. Hned jsem věděla, co si obléknu, už jsem chtěla ze sebe zchodit ručník na zem, když jsem uslyšela jeho něžný hlas.

„Sluší ti to.“

V poslední vteřině jsem zachytila pomalu sjíždějící osušku z mého těla. Když jsem si znovu připevnila ručník, pomalu jsem se otočila. Seděl na posteli opřený o její čelo a pobaveně mě sledoval.

„Co tady děláš, Edwarde Cullene? Neměls už být dávno dole? Domluvili jsme se přece, že…“

Zbytek už mě nenechal dopovědět. Přistoupil ke mně tak rychle, že jsem si ho málem ani nevšimla a položil svůj ukazováček na mé rty, aby mě utišil.

Opět jsem uvázla v pasti jeho hypnotizujícího pohledu plného lásky a oddanosti. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří, stála jsem před Edwardem jen v ručníku, už zase. Jednou měl možnost mě takto spatřit, ale to byl jen okamžik, jen desetina sekundy, zatímco teď jsme stáli těsně u sebe. Můj mozek znovu vypověděl službu a já se nechala naplno vést pouze svým srdcem a svou touhou.

Edward odhrnul pramen mých vlasů z obličeje a zastrčil je za ucho. Hřbetem své ruky klouzal přes lícní kost mého obličeje, přes krk až ke klíční kosti, kde se zastavil. Přiložil celou svou dlaň na místo, kde jsem měla srdce, a na chvíli zavřel oči a jen poslouchal. Když je znovu otevřel, pohlédl do těch mých a věnoval mi ten nejsladší úsměv. Už jsem se chtěla pomalu zvednout na špičkách, abych k němu mohla být blíž a políbit ho, když znovu někdo zaklepal na dveře.

„Isabell Marie Swanová, doufám, že už jsi vzhůru a sama, já jdu totiž dovnitř.“

Alice, ale byla stejně umanutá jako Emmet. Vyděšeně jsem koukla na Edwarda a pak ani nevím, jak se mi to podařilo, strčila jsem Edwarda do skříně a zabouchla rychle dveře, těsně před tím než Alice vstoupila. Nechtěla jsem, aby nás tu našla takhle. Mě skoro nahou a jeho, jejího nejmilejšího brášku. Nevěděla jsem, jak přijme fakt, že já a Edward jsme spolu, i pro mě to bylo stále nové. Něco, co jsem dříve nepoznala, ale když jsem byla s Edwardem, přišlo mi jako bychom se znali celou věčnost.

„No to je dost holka, že si vzhůru a dokonce si se nám už i osprchovala. Mysleli jsme, že prospíš celý den. Honem oblíkat, Esme už ti připravila skvělou snídani a pak se jdeme koulovat, takže pospěš.“

„Cože, koulovat? A čím se chceš Alice koulovat?“

„Bells, ty si dneska ale úplně mimo. To jsi ještě neměla čas dneska kouknout z okna? Podívej se na tu krásu. V noci začalo sněžit a je tam nejmíň půl metru běloučkého sněhu. Tady ve Forks je to zázrak, takže si ho přece nenecháme utéct.“

Stála jsem s pusou do kořán a opravdu, kam mé oči dohlédly, byl sníh. Větve stromů se skláněly pod jeho váhou. Takto jsem si to vždy představovala. Tohle byly ty skutečné vánoce a co víc, našla jsem i svou ztracenou lásku.

„Tak už nestůj Bells a běž se obléknout.“

Alice už byla na odchodu, ale ještě ve dveřích se na mě otočila a s jiskřičkami v očích a šibalským úsměvem ve tváři dodala.

„A Bells, myslím, že bys měla Edwarda z té skříně už pustit, nebo se tam udusí.“

Pak už jen zaklaply dveře a já zůstala stát jako opařená. Jak to věděla a proč na sobě nedala nic znát. Ale pak jsem se musela začít smát. Tohle byla scénka jak z nějakého filmu, kdy nevěrná žena schovává svého milence do skříně před manželem, ale místo manžela to byla Alice, před kterou jsem zavřela jejího bratra do skříně v domnění, že se na mě bude zlobit, že jsem jí ukradla bratra. Ale jak se zdálo, nevadilo jí to, ba právě naopak.

Když jsem konečně po chvíli otevřela dveře šatníku, spatřila jsem Edwarda, jak mě pobaveně pozoruje.

„Takhle to bude pořád, budeš mě před ostatníma schovávat do skříně, nebo si mám příště zalézt pod postel?“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 34. Ráno plné lásky: