Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 32. Důvod, pochyby, naděje

04.10.2009 (14:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1670×

32. DŮVOD, POCHYBY, NADĚJE

BELLA

Hlava mě třeštěla, v krku jsem měla sucho jako na Sahaře, nebo jako bych spolkla železný kartáč. Celé tělo mě bolelo a to nemluvím o nohách. To bylo rozhodně na hodně dlouhou dobu naposled, co jsem dostala nápad vzít si lodičky.

Hrabala jsem se z postele dobrou půl hodinku a stejně se mi vůbec nechtělo vstávat, nejradši bych v ní zůstala až do večera, ale to by mi neprošlo a hlavně, musela jsem zjistit, co se to vlastně včera večer stalo. Mám takové menší okno. Poslední moje vzpomínka obsahuje tanec na  parketě spolu s Rose a Alice a taky hromadou kluků. Ježiš Maria, co jsem to včera prováděla??? Doufám, že jsem nevyvedla něco, za co budu muset chodit kanály. O cestě nazpátek a jak jsem se vlastně dostala do postele, ani nemluvím. Chudák Emmet asi se zase se mnou musel tahat. Ten zas bude mít dneska keců.

Když jsem se konečně vyškrábala na nohy, měla jsem co dělat, abych vůbec došla do koupelny. Kolem zrcadla jsem raději jen prošla, i ten letmý pohled mě naprosto zděsil. Půl hodiny pod horkou sprchou mě trochu vzpamatovalo, ale i tak to bylo ještě dost hrozné. Teď už jsem zrcadlo ignorovat nemohla, zděšení, úlek, jo to byla ta správná slova, na to jak pojmenovat mou reakci. Kruhy pod očima, oči krvavé a napuchlé, no dneska to bude potřebovat pořádnou vrstvu makeupu, jestli to vůbec pomůže.

Když jsem tak na sebe koukala do zrcadla, najednou mě zarazila jedna věc. Byla mou součástí tak dlouhou dobu, že už jsem ji téměř nevnímala, ale vždy jsem věděla, že tam je. Z připomínky toho, co mě dlouhou dobu činilo šťastnou, teď zbyla jen hořká příchuť a bolest drásající mé srdce. Strhla jsem přívěsek z krku. Chtěla jsem ho vyhodit do koše, ale tam by ho někdo mohl najít. Vyšla jsem na balkón, sebrala jsem všechnu sílu, co jsem v ten moment měla a hodila ho daleko do lesa. Nechci už ho nikdy vidět. Zbavím se všeho, co by mi ho mohlo připomínat.

Hodila jsem na sebe čisté džíny a tričko. V šuplíku jsem vyhrabala sluneční brýle, které mi tu zbyly ještě od léta. Budu vypadat jako filmová hvězda po flámu, ale takhle mě nikdo vidět nemůže a navíc nevím, čím to bylo, ale vše dnes bylo nějak ostřejší. Světlo bylo světlejší a každý zvuk byl hlasitější než obvykle. Okamžitě potřebuju nějaký prášek na kocovinu. Jo moje první kocovina, a ještě z blbosti, už si dokážu představit ten proslov, co bude mít Alice. Sebrala jsem zbytek odvahy a vyšla z pokoje. Vlasy jsem měla ještě napůl mokré, ale to mi teď bylo jedno. Tak jak jsem se cítila, tak jsem i vypadala, nebo ještě hůř.

Už na schodech jsem poznala, že všichni jsou v obýváku, takže poznámkám na mou osobu a to, co jsem včera vyváděla, se nevyhnu. Snažila jsem se kolem všech proklouznout, ale nezdařilo se. Neměla jsem však náladu na cokoliv odpovídat, nahodila jsem jen obličej „Tak co, nemůžu se pobavit.“ A pokračovala jsem dál do kuchyně, dát si něco k snědku a hlavně vypít tak aspoň litr vody.

Alice mě však nenechala proklouznout. Přišla za mnou a posadila se naproti mně.

„Tak co Bells, co se stalo? Vybal to a nezapírej. To tvoje včerejší představení musí mít nějaký důvod. Tušila jsem, že se něco děje, ale asi jsem to z tebe měla dostat dřív, než si vyhltla láhev vodky.“

Snažila se, být vtipná, ale měla o mě starost. Včera jsem to fakt trochu přepískla.

„Promiň Alice, za ten včerejšek se omlouvám. Neplánovala jsem, že se takhle zřídím a nevypila jsem celou láhev, byly to jen tři skleničky. Bohužel pro mě, nemám v tomto oboru příliš zkušeností a tak mě to dostalo. Chtěla jsem se jen trochu odreagovat a otupit bolest.“

„Jakou bolest? Co se stalo?“ „Bolest zlomeného srdce. Pamatuješ ty dopisy a tu Halloweenskou noc, kdy jsem se tak náhle vytratila. Vlastně jsem ti ani ještě neřekla, co se tehdy stalo. Byl to on. Ten kluk v masce, se kterým jsem tančila a pak zmizela. Prožili jsme tu nejromantičtější noc. Vzal mě k jezírku. Tančili jsme. Koukali na hvězdy, povídali si a pak…“

„Co bylo pak Bells, neříkej, že jste…“

„Za koho mě máš Alice, ty taky myslíš jen na to jedno.“ Tomu jsme se obě hlasitě zasmály.

„Nestalo se nic víc, než jsme se políbili, no vlastně dvakrát. Bylo to úžasné. Když se začínalo připozdívat, doufala jsem, že mi nakonec prozradí, kdo je, ale místo toho mě požádal, ať jsem ještě trpělivá, že se vše brzo dozvím. V tu chvíli mi vše bylo jedno, byla jsem šťastná a pak jsem musela usnout a zbytek znáš. Našli jste mě na verandě v křesle. A včera, včera se to stalo…, no spíše nestalo. Čekala jsem jako vždy na další dopis. Myslela jsem si, že tentokrát vzhledem k předešlým událostem, by to mohlo být víc než jen kratičké vyznání, ale chyba lávky. Čekala jsem a čekala, a nic. Žádný dopis nedošel. Byla jsem totálně pitomá, jen si se mnou hrál a pak když zjistil, jak obyčejná a nezajímavá jsem, tak se na mě vykašlal a ani neměl tu slušnost mi to dát vědět.

Včera jsem udělala základní rozhodnutí, s klukama končím, jsou mi putna. Nenechám ze sebe dělat pitomce. Proto jsem tak včera řádila, chtěla jsem si užít ten pocit, dát jim ochutnat jejich vlastní medicíny. Pomstít se. Použít a odhodit. Víc nic, ale neboj, pokusím se držet své pocity nenávisti vůči klukům na uzdě.“

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš Bells. Kvůli jednomu klukovi se vykašlat i na ostatní. A navíc existuje milión možných důvodů, proč ti nepřišel další dopis. Co když ho nemohl poslat anebo chystá něco jiného. Co bys udělala, kdyby ti z ničeho nic zaklepal na dveře a řekl, že je to on a že tě miluje?“

„To já, já…já nevím, co bych udělala. To mě nenapadlo, ale nemyslím si, že by se to skutečně mohlo stát. Jsi přílišný romantik Alice.“

„A ty zase ten nejhorší pesimista, pořád o sobě pochybuješ. Jsi krásná, chytrá a zábavná. Co víc, by si mohl kluk přát a navíc, jsi snad slepá. Copak nevidíš, jak se po tobě koukají kluci ve škole. Hlavně jeden.“ „Díky, ale Mike. Ty ses zbláznila, ani kdyby byl poslední kluk na planetě.“ To stačilo, obě jsme naráz vyprskly a smály se nejmíň dalších pět minut, až za námi přišel Emmet.

Alice se podařilo trochu mi zlepšit náladu a možná trochu vzít na milost i zbytek mužského pokolení, no jen možná. Každopádně na zbytek neděle mě přešel všechen vztek a to přesto, že si ze mě Emmet ještě nutnou dobu dělal pěknou srandu. „Bello, ty se opiješ a ani nás nevezmeš sebou, abychom se pobavili. A víš, že s tebou když jsi opilá, vůbec není sranda? Upadneš totiž do komatu.“ Podobnými hláškami nás bavil ještě dlouho, ale nakonec jsem to nevydržela a musela jet domů. Potřebovala jsem dospat spánkový deficit včerejší noci. Jen mě zaráželo, že celý dnešní den s námi Edward nestrávil více než minutu a vždy jen kolem nás prošel a nic neříkal, že by mu zase něco přeletělo přes nos?

EDWARD

Po zbytek noci jsem nedělal nic jiného, než pozoroval Bellu. Spala tak tvrdě, že chvílemi jsem pochyboval o tom, zda ještě vůbec dýchá. Dříve se často ve spánku převracela a někdy i mluvila ze spaní, ale dnes ne. Tak jak jsem ji uložil do postele, tak spala celou noc a i v této pozici se probudila. Když se začala probouzet, ztratil jsem se dříve, než mě mohla zahlédnout.

Od včerejší noci ve mně střídavě pulzovaly dva druhy pocitů. Tím prvním byly výčitky. Vyčítal jsem si, co se včera stalo. Dával jsem si za vinu, to kam až jsem Bellu svým rozhodnutí a jednáním, donutil zajít. Zlomil jsem ji srdce. Nejdříve jsem v ní vzbudil naděje a přiměl ji uvěřit, že láska opravdu existuje a pak jsem vše jedním špatným rozhodnutím zničil.

Druhá emoce, která střídala výčitky a mnohdy byla daleko silnější, byla zlost. „Jak to mohla udělat? To je tak hloupá, že si myslí, že alkohol může něco vyřešit? Proč sama sobě ještě více ubližuje“

Ale zlobit se na Bellu mi prostě nešlo, nevydržel jsem to nikdy déle než pár sekund. Je jen člověk, a lidé se nechají snadno ovládat emocemi. City jsou jejich slabostí, ale také mnohdy nejsilnější zbraní. Díky nim člověk v nejtěžší chvíli pozná čeho je vlastně schopen. Naše pocity už nejsou ovlivňovány biologickými procesy, proto je naše uvažování a chování daleko racionálnější, ale po té co jsem potkal Bellu, se vše změnilo. Znovu jsem cítil emoce, na které jsem už zapomněl a pocítil jsem i nové do té doby mě neznámé.

Stál jsem dole na verandě, když jsem uslyšel, jak dveře nade mnou v patře se otevřely, a někdo vyšel na terasu. Byla to Bella. Opřela se o zábradlí. Zdála se být rozrušená. Její srdce divoce bilo. Pak už jsem zahlédl, jak něco lesklého letí vzduchem a dopadlo tak padesát metrů od našeho domu někam do křoví.

Ještě za letu jsem byl schopen rozeznat onu věc, kterou Bella zahodila. Píchlo mě u srdce, pokud to bylo možné. Do křoví nedopadlo nic jiného, než můj dárek, který jsem Belle věnoval v den jejich osmnáctých narozenin.

Hned na to Bella znovu vešla do pokoje a zabouchla za sebou prudce dveře. Už jsem si byl naprosto jistý. Nechtěla se mnou mít nic společného, no možná že, ne přímo se mnou jako s Edwardem, ale jako s tajným ctitelem.

Nedokázal jsem tam ten přívěsek nechat ležet. Když jsem si byl jistý, že mě nemůže vidět, okamžitě jsem pro něj zaběhl. Třeba jednou nadejde den, kdy ji ho budu moci vrátit. Mé naděje znovu klesaly, ale přesto jsem ještě nepřestával doufat.

Jen o pár minut později jsem slyšel, jak Bella vypráví celý příběh Alice a hlavně se jí omlouvá za celou noc. Od včerejší noci jsme s Alice nepromluvili ani slovo. Upřímně jsem doufal, že to dlouho nevydrží a stejně brzy za mnou přijde nebo se mi omluví jen v myšlenkách, ale na místo toho se na zbytek noci vytratila z mého dosahu a po návratu dělala vše, jen aby nemyslela na nic ze včerejška. Snad miliónkrát si přezpívávala čínskou hymnu a podobné písničky, jen abych nemohl zjistit na co myslí.

Začínal jsem mé včerejší přehnané reakce litovat. Nikdy jsme se s Alice nepohádali, vždy jsme si byli nejbližší a teď tohle. Ale na druhou stranu ani ona si včera nebrala servítky. Oba jsme hodně ujeli. Teď už bylo jen otázkou času, kdo udělá první krok

Nakonec to byla Alice, i když ne tak úplně přímo. Nepřišla za mnou s omluvou. Ne, udělala něco jiného. Znovu se mi pokusila dát malou naději. Snažila se Bellu přesvědčit, že kvůli jednomu klukovi nemá zavrhovat ostatní a také, že ještě nemusí být vše u konce s oním tajemným cizincem, vymyslela několik dokonalých důvodů, proč se zachoval, tak jak se zachoval a mě tak dala další možnosti, jak jednat.

Na to už mi poslala v myšlenkách jen jednoduchý vzkaz. „Vyžehlila jsem ti to, jak se dalo. Teď je řada na tobě, tak to znovu nezvrtej.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 32. Důvod, pochyby, naděje: