Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 29. Je zpátky

01.10.2009 (17:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

29. JE ZPÁTKY

BELLA

Probudila jsem se až následující den ráno. Ta včerejší procházka mi dala pořádně zabrat. Ležela jsem v posteli, ještě se mi nechtělo vstávat, ale měla jsem ohromný hlad. Zrovna když jsem se chtěla posadit, vlítl do mého pokoje Emmet.

„Dobré ráno sluníčko. Tak co jak ses nám vyspinkala? Doufám, že máš velký hlad. Esmé toho navařila jako pro celou armádu. No tak vstávat a hurá na to.“

Nebýt už vzhůru asi bych se ho lekla, ale teď mě jeho originální budíček naopak potěšil. Emmet vždy dokázal zvednout náladu. Po chvilce se mi ho podařilo dostat z pokoje s tím, že se jen umyju a převléknu a hned tam budu.

Emmet opravdu nepřeháněl. Esme toho navařila tolik, že jsem měla pocit, že prasknu. Od včerejška mi pořádně vyhládlo, ale snědla jsem jídla tak pro tři. Takže jsem se jen tak, tak doslova odkutálela od stolu. Všichni už na mě čekali. Museli jsme se ještě stavit u nás doma pro mé věci do školy. Nakonec jsme jeli ve dvou autech. Rose s Emmetem si vzali Rosalin červený Mercedes a Alice řídila Edwardova Volvo. Chudák, nemohl řídit a ještě k tomu všemu musel jet na zadním sedadle.

Když jsme dojeli na školní parkoviště Emmet s Rose na nás čekali a drželi nám místo.  Zrovna jsem se chystala vystoupit z auta, když se dveře otevřely. Stál tam Edward. Jediné co mě v ten moment napadlo, bylo „Jak to dělá, vždyť před chvílí seděl ještě vedle mě.“ Poděkovala jsem mu a pomalu jsme se vydali na cestu do školy. Bylo něco po půl deváté a parkoviště bylo ještě plné lidí.

Na to, že si mě lidé více všímali, když jsem byla ve společnosti někoho z Cullenovic rodiny už jsem si docela zvykla, ale dneska to bylo jiné. Nebyla jsem to já, z koho tentokrát všichni neuměli zpustit zrak. Byl to hlavně Edward. Byla to už dlouhá doba, co byl ve škole naposled, a sama jsem zaslechla několik možných verzí, co se ke mně z různých zdrojů donesly, proč vlastně zmizel.

Spekulovalo se o tom, že snad spáchal nějaký trestný čin a je ve vězení, nebo ho poslali na protialkoholní léčbu a podobně. Někdy jsem se divila, co si lidé ve Forks byli schopni vymyslet. Já znala svou verzi a neměla jsem až tak důvod jí nevěřit, i když mi přišlo divné, že byl pryč tak dlouho, ale já byla tenkrát u toho, když se Edward pokusil o útěk z Forks poprvé a můj táta mu to pokazil, ale nikdy jsem o tom nikomu neřekla a také jsem neměla proč.

Nebyl tu nikdo, kdo by nás nepozoroval. Když jsme procházeli kolem Jess a Mike a taky ostatních, měla jsem pocit, že jim každou chvílí musí vypadnout oči z důlků. Nejen že se Edward vrátil, ještě k tomu všemu jsem dnes ráno přijela do školy s nimi. Moc dobře jsem tušila, co bude dnes tématem číslo jedna a co to bude znamenat pro mě.

Po cestě jsem si pořád pro sebe opakovala „jen přežít první hodinu“ to jsme měli jako vždy matiku a já jak na potvoru seděla vedle Mika. Dneska bych klidně uvítala i nějaký test, jen se vyhnout těm zvědavým pohledům a otázkám.

Ve škole jsme se rozdělili a vydali se každý svým směrem. Já se ještě jednou otočila na odcházejícího Edwarda opačným směrem, než jsem měla namířeno já. Vypadal, jakoby se nic nedělo. Jakoby se na něj nedívalo snad sto párů očí zároveň. Jen tak si klidně dál šel po chodbě a ničeho si nevšímal. Prostě byl zpátky, jakoby jen odjel na víkend.

Když jsem přišla na první hodinu, Mike už čekal v lavici a bavil se s Benem a Jess, ale jakmile mě uviděli, hned zmlkli a předstírali, že se nic neděje. Tak to šlo i další tři hodiny. Jediná Angela měla odvahu se mě na španělštině zeptat, jestli nevím, proč se vrátil a kde vlastně byl. Řekla jsem ji mou verzi, toho co jsem věděla a dál už jsme to nerozebíraly.

Celý zbytek jsme proklábosily, nebo spíše já. Ange celá nedočkavostí hořela po tom, abych ji vyprávěla, o tom kam jsem se poděla s tím záhadným cizincem, vyklopila jsem ji úplně všechno. Už jsem to nemohla vydržet a musela jsem si s někým popovídat. Holky včera po ránu zřejmě neměly náladu a později jsem se k tomu, kvůli té mé malé procházce, nedostala. Málem mi vynadala, že jsem jí o těch kartičkách neřekla dřív, ale vše bylo rázem odpuštěno, když jsem ji vylíčila, to co se stalo na louce.

Nikdy jsem neviděla Angelu tak nadšenou a i mě se při vzpomínce na onu noc zvedla nálada. Tak strašně ráda bych se s ním znovu potkala a konečně se dozvěděla, kdo to je. Stíská se mi po jeho objetí, po jeho sladkých polibcích. Ani jsem si to neuvědomila, ale místo abych si to říkala jen pro sebe, říkala jsem to nahlas. Angela se najednou rozesmála a mě došlo, co se stalo. Naštěstí to nikdo kromě ní neslyšel, ale i tak to byl trapas.

Následoval oběd a to čemu už jsem myslela, že se nakonec vyhnu. Jen to na mě všichni hráli. Nejdříve předstírali, že je Edwardův návrat vůbec nezajímá, ale oběd se proměnil ve výslech FBI. A i tohle označení bylo slabé slovo. Málem mě nenechali ani najíst a já jen zděšeně sem tam mrkala na Alici, ale asi mé signály, aby mě vysvobodila, nepochopila anebo chtěla, ať si užiju trochu pozornosti.

Oběd jsem naštěstí přežila bez trvalých následků. Teprve když jsem vcházela do třídy na další hodinu, uvědomila jsem si, že je to poprvé po dlouhé době, co budu mít na biologii zase partnera. Edward je zpátky. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Dneska po ránu moc upovídaný nebyl, ale pořád se na mě tak zvláštně díval. Hlavně při obědě, když jsem párkrát náhodně zabloudila očima k jejich stolu.

Vcházela jsem do třídy, okamžitě jsem si všimla, že můj stůl už není prázdný, ale sedí tam Edward. Očividně na mě čekal. Jakmile jsem došla k lavici, hned mě pozdravil a lehce se na mě usmál.

„Ahoj, tak jak to dneska zvládáš. Doufám, že už se cítíš lépe a ten malý výlet nezanechal žádné následky.“ Byl zdvořilý jako poslední dobou stále.

„Ahoj. Jde to. Pondělky moc nemusím a cítím se dobře. Řekla bych, že velkou zásluhu na tom měla tvá polévka.“ Chvíli na to už hodina začala. Během hodiny jsme spolu prohodili ještě pár vět. Konverzace s ním se poslední dobou stávala daleko snazší, než jsem si dokázala představit.

Když jsem se párkrát během hodiny rozhlédla po třídě, vždy se našel někdo, kdo nás sledoval. Ale nejlepší pohled byl na Mika. Vypadal, jakoby měl každou chvílí na Edwarda skočit a zaškrtit ho, jakoby mu snad někdo sebral jeho oblíbenou hračku. Na chvíli mě napadlo, že by snad na Edwarda mohl žárlit, ale pak jsem se tomu musela zasmát.

Pozornosti Edwarda však tento můj malý úlet neušel a dalších pět minut jsem ho musela přesvědčovat, že jsem se smála jen nějakému vtipu, co mi někdo vyprávěl při obědě. Nechtěla jsem, aby se mi začal smát. Ale na druhou stranu, mělo by to výhodu, kdybych předstírala, že se mi líbí. Mike by dal alespoň pokoj a přestal za mnou dolézat a třeba by si konečně všiml Jess. Budu nad tím přemýšlet a třeba by mi v tom mohl nakonec Edward pomoci.

EDWARD

Na dnešek jsem se docela těšil. Ne kvůli tomu, že bych miloval snad školu nebo něco podobného, ale těšil jsem se, co uslyším od Belliných přátel, co ona si o mě vlastně myslí. Doufal jsem taky, že by se někomu mohla svěřit o tom, co se přihodilo na Halloweenském večírku. Jak jsem si pamatoval, nejlepší kamarádkou kromě naší Alice byla Angela. Celý den jsem se na ni snažil soustředit, ale teprve až při čtvrté hodině jsem uslyšel to, na co jsem tak dlouho čekal. Vyprávěla jí úplně vše. Byl jsem překvapen z toho, jak Bella vše vnímala a jak se cítila a když jsem poté ještě zaslechl „Stíská se mi po jeho objetí, po jeho sladkých polibcích.“ Mít křídla vyletěl bych do nebes. Ale velice brzo mě k zemi srazila myšlenka, že Bella netouží po mě, ale po onom tajném ctiteli, se kterým protančila noc.

Při obědě už jsem své vlastní nadání nepotřeboval. Slyšeli jsme to všichni u našeho stolu. Byli příliš hlasití, když zpovídali Bellu, na to abychom je neslyšeli. Místy mi jí bylo líto, už po pár minutách nevěděla, co odpovídat a vypadala, že ji to začíná být i nepříjemné. Za to Emmet a vůbec všichni si to náramně užívali. Neustále mě pod stolem kopal do nohou při jakékoliv narážce mého nedávného tajemného pobytu mimo Forks.

I k nám se dostaly ty dokonalé teorie o mém nenadálém a neočekávaném zmizení. Emmeta nejvíc pobavil ten příběh s vězením, ale i protialkoholická léčebna ho naprosto nadchla. Hned začal tvořit příběhy, které by tyto výmysly potvrzovaly. Měl jsem chuť na něj skočit a prohodit ho nejbližším oknem, ale musel jsem se ovládat.

A pak tu byl ještě Mike. Když jsme měli hodinu Biologie, nemyslel na nic jiného než na Bellu a překvapivě na mě. Hlavou mu pořád lítalo. „Proč se na ni tak dívá? Proč se s ním vlastně vybavuje, vždyť naposled ho nemohla ani vystát a teď se na něj směje. Copak už taky podlehla tomu jeho kouzlu, či co, kterým oblbuje všechny holky na škole? Proč se vracel, nikdo tady o něj nestál. Ale jestli si myslí, že mi Bellu přebere, tak na to ať chlapeček rychle zapomene. Já mu ji nedám.“

Mikovy myšlenky se od té doby, co jsem tady nebyl, vůbec nezměnily, a nezměnila se také jedna podstatná věc. Bella o něj stále nejevila vůbec žádný zájem.

Další hodinu jsme měli zase s Bellou společnou. Byla to hodina literatury a moje nadšení se z mnohonásobilo ve chvíli, kdy jsem přečetl v mysli naší profesorky, co si pro nás přichystala.  V párech jsme měli zpracovat díla nejslavnějších spisovatelů. Zkuste hádat, s kým jsem měl spolupracovat já. Ano byla to Bella. A osud si s námi tentokrát opravdu pěkně pohrával. Téma, které nám bylo přiděleno, sedělo dokonale. „Romeo a Julie“ Jen těžko byste hledali příběh, který by se tolik podobal naší situaci. Dva rozdílné světy a láska, které nebylo souzeno přetrvat.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 29. Je zpátky: