Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 24. + 25. kapitola

27.09.2009 (17:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2096×

24. NOC SNŮ

EDWARD

Měl jsem ještě několik hodin k dobru a tak jsem se rozhodl, že navštívím mé oblíbené místo, kde jsem už tak dlouho nebyl. U jezírka to bylo po setmění naprosto kouzelné jako v pohádce. Lehl jsem si do trávy a přemýšlel, co se dnes asi bude dít. Snad nikdy jsem nebyl tak napjatý. Jedna část mé osobnosti se toho večera neuměla dočkat a ta druhá se ho děsila. Co když to nevyjde? Co když mě hned pozná? Co když mě už ten moula Mike předběhl? Byl jsem tak dlouho pryč a ona…, ale to by přece Alice neříkala, že mám více než jen naději. Kdybych tak mohl slyšet, co si myslí. Proč na ni jedinou můj dar neúčinkuje. Je to tak deprimující. Jak mám odhadnout, jak se zachová. Je naprosto nepředvídatelná, což už mnohokrát prokázala.

Ponořil jsem se tak hluboko do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml a byl tady večer. Rychlým pohybem jsem rozepnul zip na vaku s kostýmem. Ještě se jednou nad tím co mi Alice vybrala, zasmál a dal jsem se do převlékání. Součástí obleku byla naštěstí i maska, takže má skutečná podoba bude skryta. Doufám, že se mě ostatní neleknou, až mě takhle uvidí, ještě si budou myslet, že jsem porušil svou vegetariánskou dietu. Za pár minut jsem byl hotov a vydal se na cestu domů. Poslední doplněk si nasadím až těsně před cílem.

Když jsem zahnul na lesní cestu vedoucí k našemu domu, pochopil jsem, že Alice řádila jako utržená ze řetězu. Celou cestu lemovala světýlka v podobě dýní, a když jsem zastavil před naším domem, myslel jsem, že jsem se ocitl v pohádce nebo spíše v hororu. Na zahradě byl vybudován hřbitov. Mezi stromy létala čarodějnice na koštěti. Co se to s touhle rodinou za těch pár týdnů stalo? Vždyť jsme se od lidí vždycky drželi dál a teď to tady vypadalo, jako by na večírek přišlo snad celé město. Doladil jsem ještě poslední detail na svém převleku a vydal se k domu.

Čím jsem byl blíže dveřím do domu, tím jsem byl více nervóznější. Všude bylo plno lidí a mě se zmocňovala panika, jestli ji v tomto davu vůbec najdu a poznám, když bude mít na sobě masku. Procházel jsem dveřmi, když se to stalo. Nemusel jsem ji vůbec hledat, stála tam jako by na mě čekala. Naše pohledy se okamžitě setkaly a já věděl, že je to ona. Říci, že byla nádherná bylo slabé slovo. Byla úchvatná. Vypadala jako noční obloha poseta milióny hvězd a ta hlavní zářila na jejím krku. Mé srdce zajásalo. Tak přece, opravdu existuje šance. Zlehka jsem se vydal na cestu k ní. V hlavě jsem měl zmatek. Vůbec jsem netušil, co řeknu, až se setkáme. Naše pohledy byly do sebe navzájem zaklesnuty od prvního okamžiku, co se setkaly.

Stále jsem přemýšlel nad tím, jak ji oslovit, jak začít. A nakonec? Nakonec jsem použil to nejotřepanější klišé ze všech. Zastavil jsem se jen dva kroky od ní, natáhl ruku a pronesl jen dvě slova „Smím prosit?“ a doufal jsem, že to zabere. Chvíli stála a zaraženě se na mě dívala, ale po chvíli jen zvedla svou ruku a vložila ji do mé dlaně a vykročila směrem ke mně.

BELLA

Zcela fascinována oním cizincem jsem se nezmohla nic než podat mu svou ruku a nechat se odvést na parket. Když se naše ruce spojily, projel mnou tak silný náboj energie, že jsem myslela, že se mi podlomí kolena. Nevím, jak dlouho jsme tančili a jen na sebe upřeně hleděli. Nikdo z nás nechtěl porušit to napjetí, které mezi námi vyselo ve vzduchu. Nikdy jsem na tanec příliš nebyla, ale teď mi připadalo, že se přímo vznáším. Vše bylo s ním tak lehké, nekomplikované. Byli jsme jen my dva. Svět kolem nás najednou zmizel. Z ničeho nic to ticho prolomil. Poprvé promluvil a mě ovanul jeho sladký dech. Naše obličeje byly jen několik centimetrů od sebe a naše pohledy navzájem jeden druhého propalovaly. „Hvězdná obloha je tvou říší a ty jsi její královnou.“ Při těchto slovech se mi zamotala hlava a nebýt toho, že mě můj tajemný partner pevně držel, už bych asi ležela na zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a vše mi začalo docházet. Opravdu by to mohl být on? Nevymýšlím si něco? Nezdá se mi to? Není to snad jen krutý sen? Výplod mé fantazie? Halucinace?

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, znovu promluvil. „Rád bych ti ukázal jedno místo, půjdeš?“ Můj mozek začal zpracovávat další šok, ale mé tělo bylo rychlejší. Jen jsem cítila, jak jsem přikývla, a na toto znamení mě začal odvádět z parketu. Ruku v ruce jsme došli až na okraj zahrady, kde začínal les. Přistoupil blíž ke mně a já najednou ztratila pevnou zem pod nohama. „Neboj se, to místo je uprostřed lesa a ty nemáš boty zrovna na procházky po lese.“ Jeho sladký dech mě naprosto zbavoval slov i zdravého rozumu. Dobrovolně jsem se nechala unášet tajemným cizincem uprostřed noci neznámo kam do hlubokého lesa. Mohl to být klidně masový vrah, ale mě to v tuto chvíli bylo naprosto jedno. Jediné po čem jsem toužila, bylo být v jeho blízkosti.

Nesl mě tak jemně a přitom jeho sevření působilo jako neproniknutelná klec. Ač byla tma, já jsem byla neznámo kde v temném lese, s někým koho jsem absolutně neznal, nikdy dříve jsem se necítila tolik v bezpečí jako právě teď. Jeho pohled byl tak uklidňující a spalující. Vydržela bych se na něj dívat do konce svého života. Aniž bych postřehla, jak dlouho jsme šli a kam, čas a místo pro mě přestalo existovat, najednou se zastavil a já poprvé za celou dobu přerušila náš oční kontakt. Až byla noc, když jsem se rozhlédla, abych zjistila, kde se nacházíme, hned jsem to místo poznala. Ve svitu luny bylo dokonalejší než kdy předtím. Jezerní hladina byla naprosto nehybná a měsíc se v ní zračil jako v zrcadle. Vypadalo to tu jako v pohádce.

Po chvíli jsem znovu ucítila pevnou zem pod svýma nohama, ale také jeho silné paže na svých zádech mě stále ochranitelsky držící. Naše pohledy se znovu spojily. Nepotřebovali jsme žádná slova. Vše prozrazoval pohled do duše toho druhého. Nikdy jsem nechápala pojem „spojení duší“ až do této chvíle. Já to prožívala. Zanedlouho jsem ucítila, jak se znovu vznáším. Ač hudba zde nehrála, tančili jsme a naším tanečním parketem byla celá louka. Bylo to neuvěřitelné. Najednou hudba v našich srdcích dohrála a my byli blíže, než kdykoliv předtím. Naše obličeje se takřka dotýkaly a já cítila jeho sladký dech hladící můj obličej. Byli jsme blíž a blíž až nakonec překonal tu poslední vzdálenost a naše rty se spojily. Omračující okamžik. Hlava se mi zatočila a pohltila mě tma.

25. POHÁDKA KONČÍ

EDWARD

Byla tak blízko, a ač jsem věděl, že to pro nás oba může být nebezpečné, nemohl jsem dál odolávat. V této chvíli pro mě neexistovalo nic, jen ona. Čas a prostor mezi námi zmizel. Bylo jedno, že oba žijeme v rozdílných světech. Bylo jen teď a tady. Moci se jí dívat do očí, bylo jako moci nahlédnout do její duše. Byla tak krásná, křehká a nevinná. Ač má touha po její krvi byla stejně silná, nikdy bych ji nedokázal ublížit. A tak se to stalo. Oba jsme po tom toužili. Naše rty se spojily a mé srdce propuklo v ohňostroj radosti. Její rty byly tak měkké a teplé, ale zároveň i naléhavé. Ale najednou …

Bello, Bello, Bello, prosím tě probuď se! Držel jsem ji v náručí, když v zápětí po našem prvním polibku ztratila vědomí. Nevěděl jsem, co se mohlo stát. Mohl jsem jí byť jen polibkem nějak ublížit? Ale dýchala a to bylo dobré znamení, sice slabě, ale pravidelně. Když už jsem málem začal propadat panice, že se stále neprobouzí, najednou se její víčka zachvěla a ona konečně otevřela oči.

„Co se stalo? Kde to jsem?“ Stejně jako mě ji tato situace trochu vyvedla z míry. „Pššt, vše j e v pořádku. Zřejmě jsi omdlela. Netušil jsem, že mé polibky mají takový efekt.“  Jemně se usmála, a ač byla tma já cítil jak se jí krev hrnula do obličeje. Určitě se začala červenat. Nechtěl jsem, aby se cítila trapně a tak jsem odvedl téma jinam. „Myslím, že bychom se už měli vrátit. Tví přátele už budou mít o tebe určitě strach a také je už docela pozdě.“ Čekal jsem, že jako vždy poslechne a nechá mě odvést ji k nám domů, ale to jsem se spletl. „Ještě ne prosím, chci tady ještě chvíli zůstat. Je tu nádherně. Chci tu být s tebou.“

Tou poslední větou „Chci tu být s tebou.“ mi naprosto vyrazila dech. Nečekal jsem to. Toužil jsem po tom samém, ale neodvažoval jsem se doufat. Držel jsem ji ve svém náručí a chtěl jsem, ať tato chvíle nikdy neskončí. Nejraději bych si ve vteřině strhl masku ze svého obličeje a prozradil jí mou pravou totožnost, ale bál jsem se. Nechtěl jsem tento okamžik zničit. Bál jsem se, že by mě odmítla. Že by si myslela, že si z ní tropím jen žerty. Nechci o ni přijít, ne už nikdy více. Ale také jsem toužil, aby se zamilovala do mě, do Edwarda Cullena, a ne do tajemného cizince, co jí posílá zamilované přáníčka. Musel jsem zjistit, jestli by dokázala milovat mě anebo jen představu, kterou jsem jí pomohl si vysnít.

Mlčky jsme seděli v trávě, držel jsem ji v náručí a pozorovali jsme hvězdy, když ona to ticho prolomila. Zahleděla se mi do očí a…“Prozradíš mi dnes, kdo jsi?“ Tušil jsem, že to dříve nebo později přijde a já budu čelit této otázce. Zlehka jsem ji pohladil po tváři a řekl. „Brzy se zase setkáme a já ti prozradím vše, ale dnes ještě ne. Dej mi víc času, prosím.“ V jejích očích jsem postřehl smutek a zklamání. Tak rád bych jí řekl pravdu, ale nešlo to, ještě ne. Chtěl jsem ji políbit na čelo a tak jsem se pomalu sklonil k polibku, ale Bella můj záměr předvídala. Místo toho abych jí políbil na čelo, ona našla mé rty dříve a znova se setkaly. Pokud to bylo ještě možné náš druhý polibek byl lepší než ten první. Oba jsme toužili, aby trval věčně. Ale když jsem ucítil, že tohle je maximum, co má sebekontrola byla schopna zvládnout, musel jsem ho, ač nerad, ukončit. Pak jsme ještě chvíli pozorovali hvězdy, když jsem si všiml, že mi usnula v náručí. Opatrně jsem ji zvedl a vydal se na cestu k nám domů.

Předpokládal jsem, že mě bude doma čekat uvítací výbor, ale doufal jsem, že by se mi snad podařilo nějak proklouznout i s Bellou v náručí, ale v tom jsem se spletl. Nebylo úniku. Na verandě už na mě čekali Alice s Jasprem a když jsem vešel do domu, v obýváku seděl zbytek rodiny. Všichni se na mě jen usmívali. No jasně, Alice už to nevydržela a vše jim řekla. No, alespoň to bude jednodušší.

Když jsem procházel kolem s Bellou v náručí, abych ji donesl do pokoje, slyšel jsem jejich myšlenky. Esme: Jsem tak šťastná. Konečně i Edward našel lásku. Alice: Jupííí, bráška a moje nejlepší kamarádka! Rose: Mám Bellu ráda, ale je to nebezpečné! Carlisle: Doufám, že sis to promyslel synu. Jasper: Páni, to co k ní cítí je opravdové. Tak silný cit se jen tak nevidí. Emmet: Hele doufám, že mi ji nepokoušeš. Z koho bych si pak dělal srandu. Emmet se jako vždy snažil být strašně vtipný, ale cítil jsem taky, že všichni jsou moc šťastní, že jsem zase doma. A já taky. Ani jsem si neuvědomil, jak mi naše rodina chyběla.

Už jsem chtěl otevírat dveře do mého pokoje, když si za mnou někdo odkašlal. Alice. „Bellin pokoj je ale naproti.“ Měla pravdu. Ač bych chtěl mít Bellu u sebe, nešlo to. Měla v tomto domě už nějakou dobu svůj pokoj, a jak bych ji vysvětlil, proč spala u mě. Otočil jsem se k protějším dveřím, které mi už Alice stihla otevřít, a vešel dál. Přešel jsem k posteli a pomalu, tak abych Bellu neprobudil, ji položil na postel. Ještě než mě Alice stačila vyhodit z pokoje, jsem Bellu lehce políbil na čelo a popřál ji hezké sny. Poté mě Alice vyprovodila z pokoje se slovy „Copak chceš, ať se ráno probudí celá rozlámaná v těchto šatech a s rozmazaným makeupem na obličeji?“

Jen co jsem vyšel z pokoje, uslyšel jsem Carlisle, abych přišel do obýváku. No jasně výslech začíná. Když jsem došel, vyrazili mi dech. Všichni se na mě vrhli a začali mě objímat. I já jsem jim očividně chyběl více, než jsem si dokázal představit. Ale výslechu jsem se opravdu nevyhnul. Pustili mě až po několika dalších hodinách těsně před svítáním. Alice si se mnou ještě chtěla promluvit o samotě, ale nejdřív jsem musel ještě jednou vidět ji. Potichu jsem proklouzl do Bellina pokoje a posadil se do křesla vedle postele. Byla neuvěřitelná. Když spala, vypadala ještě dokonaleji, než když byla vzhůru. Vydržel bych ji takto pozorovat do konce života. Když jsem se po pár minutách chystal k odchodu, protože Alice ve svých myšlenkách už na mě přímo křičela, abych za ní přišel, na půl cesty ke dveřím jsem ztuhl. Bella promluvila. „Chci tu být s tebou. Neopouštěj mě.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 24. + 25. kapitola: