Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 22. Osudu neutečeš

25.09.2009 (18:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1815×

22. OSUDU NEUTEČEŠ

EDWARD

Stál jsem v letištní hale a studoval tabuli odletů, hledajíc nejbližší spoj z Ria do Seatlu. Na ostrově jsem strávil několik posledních týdnů, doufal jsem, že až odtamtud budu odjíždět, budu mít ve všem jasno, ale stále jsem nebyl pevně rozhodnut. Naprosto jsem se odřízl a izoloval od světa, nenašli byste opuštěnější místo, než byl Esmein ostrov, snad jen Antarktidu, tam bych si pokecal tak maximálně s tučňáky. Mobil jsem vypnul a zakázal si byť jen vybírat vzkazy. Věřil jsem, že se nic důležitého nestane, a i když jsem tušil, že má rodina se mě bude snažit kontaktovat, zároveň jsem věděl, že budou akceptovat to, že potřebuji být sám a vrátím se, až bude ten správný čas.

Rozhodoval jsem se mezi letem do Mexika a do New Yorku. Poslední letadlo do L.A. odletělo právě ve chvíli, když jsem dorazil na letiště a další letělo až zítra. New York byl jednodušší a pohodlnější volba, ale něco ve mně se návratu stále bránilo, ač to byly už téměř dva měsíce, co jsem odešel. Nakonec jsem si vybral. Když jsem pryč už tak dlouho, pár dní navíc už nic nezachrání.

Let do Mexika netrval příliš dlouho, bylo to daleko kratší než letět do New Yorku, ale zato mě teď čekalo rozhodnutí jak v cestě pokračovat. Během letu jsem přišel na několik možných variant, ale nakonec vyhrála asi ta nejpomalejší verze jak se dostat domů. Dokonce mě napadlo ještě zaletět na skok za známými do Denali, tak jak jsem to měl původně v plánu, ale byl tam ten malý důvod bránící mi tam jet, Tanya. Nechtěl jsem opět u ní vzbuzovat sebemenší naděje a asi by mě to ještě víc rozhodilo, než pomohlo se rozhodnout, ač jedna z Eleazarových rad by se mi momentálně hodila.

Letadlo naštěstí přistálo v podvečer, okamžitě jsem si chytil prvního taxíka, který byl po ruce a vydal se do města. Taxík mě vysadil u prodejny automobilů, měl jsem štěstí ještě nezavřeli. Vlítl jsem dovnitř a začal se rozhlížet. Netrvalo dlouho a našel jsem, co jsem hledal a jak se zdálo, všiml si toho i prodejce. Za minutu už byl u mě a snažil se mi zalichotit, že mám dobrý vkus a bůhví co ještě, moc jsem ho nevnímal. Když jsem se ho zeptal, jestli si ho můžu odvézt ještě dnes málem mu vyletěly oči z důlků.

Za půl hodiny už jsem nasedl do mého nového auta. Nebyl to přesně můj vkus, spíše Emmetův. On zbožňoval jeepy, zatímco já jsem dával přednost rychlosti, ale tento model by se výkonem mohl rovnat kterémukoliv sporťáku a hlavně měl jednu podstatnou věc, kterou jsem hledal, černá skla, která mi umožní cestovat i ve dne. Auto už jsem měl, takže jsem se mohl vydat na cestu, bude delší, ale neměl jsem, kam bych spěchal. Telefon jsem taky zatím nezapnul. Rozhodl jsem se, že zatím se nenechám ničím rušit v koncentraci, bude stačit, když obnovím spojení, až budu pár hodin od Forks.

Jak se už zanedlouho ukázalo jeep byl opravdu dobrá volba. Ne všechny silnice v Mexiku jsou ve stavu, aby se po nich skutečně dalo jezdit. Příští den v podvečer jsem dorazil do Tijuany. Vyhlášeného letoviska a cíle mnoha mladých studentů, kteří zde jezdili trávit jarní prázdniny. Po setmění jsem se vydal k hranicím, zbývalo jen pár kilometrů a já budu opět na americké půdě. Prohlídka proběhla docela rychle, ač celníky zaráželo, že jsem do Argentiny letěl a nazpátek se vracím autem. Ani můj nový řidičák, který jsem si pořídil nedávno, nevzbudil sebemenší podezření, ale až dorazím domů, stane se ze mě chodec, pokud si to náčelník Swan s tím zabavením na celý rok nerozmyslel.

Najel jsem na dálnici číslo 5 a měl jsem v úmyslu se jí držet, dokud nedojedu do Olympie, kde sjedu z dálnice a pak ještě pár kilometrů a budu zase doma. Jedna část mě se nedokázala dočkat, až už to bude, ta druhá se toho okamžiku děsila. Cesta začala utíkat docela rychle, ač jsem nohu na plynu držel v hranicích povolených limitů, snad poprvé v životě. Dokonce jsem se rozhodl i pro pár zastávek, abych navštívil pár míst, které jsem vždy chtěl vidět, ale nikdy jsem neměl možnost.

Hlavou se mi stále honila spousta myšlenek, ale ta která mě trápila právě teď, byla „Neudělal jsem před pár týdny chybu, když jsem začal něco, co nevím, jestli budu schopen dokončit. Můžu se vůbec opovážit doufat?  Mám nějakou naději? Mám na to vůbec právo? Vše by se změnilo a takto ovlivnit něčí život není jednoduché rozhodnutí. Dříve než udělám ten zásadní krok, musím si ještě s někým promluvit, Carslile bude vědět, co mám dělat, alespoň myslím.

Uběhly celé čtyři dny, když jsem dorazil do Portlandu. Města na hranicích Oregonu a Washingtonu. Jen pár hodin a budu doma, bylo zrovna ráno, takže jsem věděl, že večer už strávím s mou rodinou. A bylo to tu, nadešel ten čas, kterého jsem se děsil. Vzal jsem do ruky mobil a vyťukal čtyř číselný pin a zapnul jej. Začínal nabíhat signál a já čekal, až se rozezní pípání upozorňující na příchozí zprávy. Trvalo to asi tak minutu a pak pípání přestalo. Překvapeně jsem se díval na displej telefonu. Jen osm zpráv za víc jim nestojím? Po dvou měsících jen osm zpráv. Trochu mě to zarazilo, myslel jsem, že jim budu chybět trochu víc.

Rozhodl jsem se zjistit, co a kdo mi psal. Trvalo to jen chviličku a všechny zprávy jsem znal nazpaměť. Většina z nich byla ve stylu „Kde jsi? Kdy se vrátíš? Ozvi se prosím. Stýská se nám po tobě. Nejvíc jich napsala Alice, ale nikdy nezapomněla napsat, že mě zdraví i zbytek rodiny. Poté jsem přešel ke vzkazům v hlasové schránce. Už na začátku mě můj operátor varoval, že schránka je plná, ale to mě až tak moc nepřekvapilo. Vzkazy byly podobné těm textovým, jen více naléhající.

Alice o mě měla opravdu starost, takže až se vrátím, asi to pěkně slíznu, ale ne jenom od ní ale ode všech. Už jsem chtěl telefon zaklapnout, myslel jsem, že všechny zprávy jsem si už poslechl, když jsem znovu zaslechl Alicin hlas. Zněla utrápeně, smutně, beznadějně skoro jakoby plakala, ale já nebyl ten důvod toho všeho. Když vzkaz skončil, seděl jsem nehnutě a zmocňovala se mě beznaděj. Jak jsem mohl být takový sobec, odříznul jsem se ode všech a ode všeho a ona mezitím… nehoda, koma, kritický stav, poslední slova, která mi utkvěla v hlavě. Další zpráva už tam nebyla. Proklínal jsem se, že jsem si nechal zaplnit hlasovou schránku a teď nevím, co se stalo. Na nic už jsem nečekal a šlápl na plyn.

BELLA

Moje rekonvalescence probíhala přesně podle plánu. V úterý, jak Carlisle slíbil, mi sundali sádru. Poslední připomínku oné nehody. Po škrábancích a modřinách už nebylo ani památky a teď jsem se zbavila i té ohromné koule na noze, kterou jsem poslední dobou musela všude vláčet sebou. Ač noha ještě trochu bolela, byl to ohromný pocit svobody, ale stejně na mě pořád všichni dávali pozor. Teď více než dříve před tou nehodou, jako bych si měla znova ublížit. Emmet mě málem pořád nosil v náručí. Měl pocit, že zase upadnu a něco si udělám. Ale jinak se můj život vrátil do starých kolejí.

Bylo páteční odpoledne a mě právě skončila poslední hodina. Pro pár příštích týdnů mě naštěstí Carslile omluvil z hodin tělocviku, nechtěl riskovat, že bych si zase ublížila a noha prý ještě potřebuje klid a nemám ji zbytečně namáhat. Kdyby se dalo, asi by mi zakázal chodit ještě na chvíli i do školy, ale to já už nevydržela, musela jsem mezi lidi. Hodně jsem toho zameškala a Alice s Rose a Jasprem se mi snažili pomáhat vše dohnat, takže jsem trávila více času u Cullenů než doma. Charlie byl na jednu stranu rád, že nejsme sama doma, když je v práci, ale i on byl od té nehody, mnohem starostlivější a chtěl trávit se mnou více času.

Když mě Alice doprovázela na parkoviště, přišlo mi, že má zase něco za lubem, už celý týden se mi zdála podezřelá, jakoby něco chystala. Takže když se mě zeptala „Bells, co máš zítra v plánu?“ vůbec mě tato otázka nepřekvapila. Chtěla jsem ji poškádlit s tím, že mě táta pozval, abych s ním jela na ryby, ač jsem jeho pozvání oficiálně nepotvrdila, ale Alice byla rychlejší.

„Víš Bells co je zítra za den?“ Trochu mě zaskočila, přiznám se, že poslední dobou jsem čas nějak nevnímala, zvlášť po té dlouhé pauze, kdy jsem si hrála na spící princeznu.

„Víš Alice, myslím, že bude sobota, jestli se nepletu, když je dneska pátek, ne?“

„Moc vtipné Bello, ale tak jsem to nemyslela. No tak přemýšlej, co jsi dneska viděla v kalendáři za datum a co se poslední dobou nejvíce prodává v obchodech. Přece nejsi slepá, a nevšimla sis toho.“

Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem začala vzpomínat, každé ráno přece koukám na budík a tam je i datum, tak kolikátého je dneska a co by mohl být za významný den zrovna zítra? Konečně mi to došlo. „Zítra je třicátého prvního října, když dneska je třicátého. Je to tak?“

„No výborně Bells, skvělá dedukce a co to znamená? Co se slaví poslední den v tomto měsíci?“

„Halloween?“

„No konečně to, to trvalo. Někdy máš opravdu dlouhé vedení. Víš, jak miluju dělat oslavy všeho druhu a ty jsi mi vlastně ani nedovolila uspořádat malou oslavou k tvému uzdravení, rozhodla jsem se, že to spojíme a pořádně si Halloween užijeme.“

„Ale Alice, není Halloween pro malé děti, nejsme na to už trochu staří a já stejně nemám co na sebe.“

„O to se nestarej, o vše je už postaráno a navíc se už všichni moc těší i Angela s Jessicou. Ony mi vlastně tak trochu pomáhaly a navíc snad se dočkáme ještě jednoho překvapení.“

Alice mi jako vždy naprosto sebrala vítr z plachet a já nemohla odporovat. Je pravda, že jako malá jsem tento svátek zbožňovala, ale to už je dávno. No snad mi Alice nevymyslela kostým ala Mumie, když jsem tak nedávno vypadala.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 22. Osudu neutečeš: