Další kapitolka, tentokrát na téma Belliných tajemných milostných vyznání.
24.09.2009 (18:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2050×
21. VYZNÁNÍ
BELLA
Za pár vteřin i zbylých pět párů očí upíralo svůj zrak stejným směrem jako já. Celá místnost najednou ztichla, jediné, co jste mohli slyšet, bylo pípání, které začínalo opět pomalu zrychlovat. Všichni čekali na mou reakci. Nenapadlo mě nic jiného než se začít smát. Já vím, stupidní nápad, když uvážíme, že jsem tak tak slezla hrobníkovi z lopaty. Napětí v jejich tvářích vystřídal zmatek. Už jsem to nevydržela a musela jsem něco říct.
„No tak bráško, neobejmeš svou malou sestřičku?“
Konečně se mu na tváři objevil ten úsměv, na který jsem tolik čekala. Rozpřáhla jsem ruce a dala mu tak najevo, aby mě objal. Za vteřinu už byl Emmet u mě a tisknul mě k sobě. Zároveň mi do ucha šeptal omluvy. Naštěstí mě pustil dříve, než mi došel veškerý vzduch. Jeho objetí připomínalo sevření medvěda.
„Bello, mě to tak mrzí, do smrti si neodpustím, že jsem ti tak ublížil a málem tě zabil. Budeš mi schopna někdy odpustit?“
„Co blázníš, vždyť není co, bych t měla odpouštět. Byla to nehoda a ty se stávají, jen mě někdy častěji, než ostatním, ale na to už jsem si zvykla. A přestaň se mi pořád omlouvat nebo se naštvu, nemáš vůbec proč.“
S těmito slovy jsme se začali všichni najednou smát. Všichni byli šťastní a i Emmet byl zase starý Emmet. Když jsem ho poprvé zahlídla, jak se krčil u dveří plný obav, bylo mi ho strašně líto.
Cullenovi u mě zůstali asi další dvě hodiny, vyprávěli mi vše, co se mezitím událo. Když mi řekli, že jsem byla tři týdny absolutně mimo, stát tak na nohou asi by to se mnou švihlo, ale naštěstí jsem seděla v posteli. Emmet zase sršel vtipem, jen Rose měla stálou potřebu ho usměrňovat. Pořád na něj byla trochu naštvaná.
Alice mi v jedné nestřežené chvilce prozradila, že Emmeta dokonce odstěhovala do Edwardova pokoje. Chudák Emm, snad se to teď všechno spraví a Rose mu odpustí, když jsem vstala z mrtvých. V jednu chvíli jsme byli dokonce tak hlasití, že na nás přišla rozhněvaná sestřička „Copak jste se zbláznili, vždyť jste v nemocnici. Uklidněte se prosím.“ S těmito slovy zase odešla, ale mi pokračovali dál. Bylo toho tolik, co jsem prospala. Nakonec se k nám přidal i Carlisle, ale ne proto, aby se s námi pobavil, ale aby mi mou milovanou rodinku zase odvedl. Prý musím odpočívat a nepřemáhat se. Už jsem toho ležení a spaní měla dost, ale proti němu jsem neměla šanci. Za chvíli se se mnou všichni loučili, ale Alice slíbila, že ještě dnes odpoledne přijde.
Byl čas oběda a tak jsem přemýšlela jak se zabavit, než mi dovezou můj příděl. Koukala jsem po mém nočním stolku, ale kromě vázy s květinami a džbánu s čajem tam nic jiného nebylo. Otevřela jsem šuplík v naději, že bych tam třeba mohla najít nějakou knížku. Když jsem šuplík ale otevřela, můj pohled se automaticky zaměřil na něco jiného. Dívala jsem se dovnitř a nevěřila svým očím. Na dně šuplíku ležely tři dopisní obálky. Tři totožné obálky, mě tolik povědomé a známé. Věděla jsem, co mohu čekat, až je otevřu, ale stejně jsem se zase začala třást a můj tlak mi vyletěl málem až do nebes.
Opatrně jsem je vzala do rukou a přemýšlela, kterou otevřít jako první. Tři týdny, tři dopisy a uvnitř tři vzkazy. Ani na jedné obálce nebyl odesilatel a ani datum doručení. Co jsem čekala, vždyť ani před tím nebyly označené. Vzala jsem jednu a rychlým pohybem jsem ji otevřela. Se zatajeným dechem jsem nakoukla dovnitř. Byla tam, další kartička. Vytáhla jsem ji a četla „Mé srdce bloudilo, dlouho a tiše. Dnes uhání o život, když tato slova má ruka píše.“
Pípání opět zrychlilo, netušila jsem, že je možné, aby se mé srdce rozbušilo ještě rychleji. Páni, tohle mi vyrazilo dech. Nečekala jsem a už jsem otevírala další dopis. „Každý má své slabosti…..a mou slabostí jsi ty.“ Mé srdce nepřestávalo uhánět. Tolik krásných slov a já neměla ponětí, kdo je jejich autorem.
Zbýval už jen poslední dopis. Znovu jsem vzala obálku do rukou, ale tentokrát jsem ji otevírala pomalu. Chtěla jsem tuto chvíli prodloužit, jak se jen dalo. Se zavřenýma očima jsem jemně vytáhla kartičku ven. Třikrát se zhluboka nadechla a pak otevřela oči. Poslední zpráva byla stejně neuvěřitelná jako dvě předchozí. „Světu jsi možná jen jednou osobou, ale pro mne si celým světem.“
Seděla jsem na posteli a po tvářích mi ztékala jedna slza za druhou. Nikdy jsem nebyla takový ten typ, co ho každá maličkost rozpláče, nikdy jsem nebyla příliš emotivní. Zato teď jsem tu seděla a připadala si jako ten největší blázen.
Jak Alice slíbila, ještě jednou za mnou dnes přišla. Byl podvečer, mezitím jsem se stačila prospat, ale přivítat i další návštěvy, které mě dnes přišly navštívit. Charlie, Ange s Jess a Mikem a dokonce i Jacob s Cassie, ti všichni se přišli přesvědčit, že už jsem v pořádku. Konečně jsme byly s Alice samy, chtěla jsem dokončit to, co jsem chtěla udělat už před třemi týdny, ale nedostala jsem možnost. Vytáhla jsem dopisy, které jsme znovu schovala do šuplíku a dala je do rukou Alice.
Alice se na mě zprvu jen zmateně podívala, ale když jsem ji mlčky naznačila, ať čte, na nic nečekala a vrhla se na obálky. Za chvíli jsme koukaly jedna na druhou a já nevěděla jak začít, ale Alice byla rychlejší.
„Bells, to ses nepochlubila, že ti někdo posílá milostná vyznání. Kdopak je to? Znám ho? Jak dlouho to trvá? No tak honem povídej a nenapínej mě.“
Alice se na mě dívala s výrazem natěšeného štěněte, které čeká, až mu páníček hodí míček.
„Víš Alice, asi tě zklamu, ale s určitostí ti můžu odpovědět jen na jednu otázku. Tyhle dopisy mi začaly chodit před pěti týdny. Přesně, první z nich přišel v den mých narozenin společně s mou hvězdičkou. Každý následující týden přišel další dopis. Vždy bez adresy odesilatele a bez data, či místa odeslání. Snažila jsem se několikrát marně přesvědčit poslíčka, který mi dopisy nosil, aby mi prozradil, kdo je posílá, ale prý se to zjistit nedá. Jedné co bych mohla o své ctiteli říct je, že to musí být romantik, něco takového se už v dnešní době nenosí. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi bude líbit, když mi bude tajný ctitel posílat milostné vzkazy, ale líbí. Asi jsem se pomátla.“ „Neřekla bych, že ses zbláznila. Spíš si se nám zamilovala Bells.“
„No tak Alice neblázni, copak se dá zamilovat do vzkazů, tak naivní nejsem, ještě by je mohl posílat Mike.“ Obě jsme najednou vybuchly smíchy.
Dny utíkaly docela rychle, každý den jsem měla pokoj plný lidí. Carlisle si mě chtěl nechat v nemocnici ještě o pár dní déle, ale já ho přesvědčila, že další víkend už bych ráda strávila doma. Nemocnice už jsem měla plné zuby a byla jsem celá nedočkavá, jestli dostanu další dopis. Byl pátek odpoledne, když mě konečně pustili z toho vězení, síly se mi už celkem vrátily, takže bych byla schopná dojít až k autu, ale oni mě museli vézt na vozíku jako nějakého lazara. Carlisle mi taky slíbil, že i sádry se brzo zbavím, v úterý ji měli sundat a já budu zase konečně volná.
Sobota přišla rychleji, než bych se byla nadála. Táta musel do práce, ač nerad, ale nebyla jsem doma sama. Alice zazvonila právě ve chvíli, když jsem scházela ze schodů. Nedovolila mi ani si udělat snídani. Když jsme se najedla, uvelebila jsem se v obýváku na gauči a očima hypnotizovala vchodové dveře.
Bylo před desátou, když se rozezněl zvonek. Přesný jako švýcarské hodinky, řekla jsem si pro sebe a uháněla jsem ke dveřím. No, jestli se tomu dalo říct běh, nevím, ale zkuste si utíkat se zlomenou nohou. Za pár minut už jsem v rukách držela další dopis, v pořadí šestý. Opět se mí srdce dalo na zběsilý útěk. Alice mě jen tiše pozorovala a čekala, co udělám. Zvědavost byla opět silnější. Jedním trhnutím jsem obálku otevřela a vyndala další kartičku. Ještě, že jsem se chvíli před tím posadila na gauč. Stálo tam „Chtěl bych ti dát celý svět v úderu mého srdce…KRÁLOVNO NEBES.“
Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 21. Vyznání:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!