Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 2. Návrat domů

30.08.2009 (14:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1652×

2. NÁVRAT DOMŮ

O dva dny později jsme s tátou nasedali do taxíku, který nás vezl na letiště směr starý domov. Předešlý den v podvečer stěhováci naložili všechny naše věci do náklaďáku a vydali se na cestu do Forks, my jsme se ale rozhodli letět je to rychlejší a pohodlnější.

Dojeli jsme na letiště a vydali se hledat odbavovací přepážku pro let do Seattlu, vše proběhlo docela rychle a zanedlouho už jsme seděli v letadle a mě se hlavou začali honit myšlenky jaké to tam asi bude, začít znova od začátku, zase budu tématem číslo jedna jakmile začne škola, ještěže teprve začali prázdniny, budu mít alespoň trochu času se zabydlet a přizpůsobit a možná až nastoupím na tamější střední nebudu tak moc zajímavá, protože zprávy o tom, že se Charlie vrací domů se už na tak malém městě dávno určitě roznesly, asi na mě budou chvíli pokukovat, ale snad to nějak do začátku školy přejde.

Po dvou hodinách jsme přistáli v Seattlu, odkud nás čekala asi hodinová jízda autem do Forks. Vydali jsme se na cestu do příletové haly, kde nás měl čekat starý Charlieho kamarád Billy Black, který nás měl odvézt domů do Forks. Charlie se rozhlížel po kamarádovi, já jsem se ani nenamáhala, neměla jsem vůbec ponětí, jak by mohl vypadat i když mi ho táta snad stokrát líčil, když mi vyprávěl různé historky ze svého mládí.

Najednou jsem zahlídla, jak se Charlie baví s nějakým klukem, byl vysoký, měl černé dlouhé vlasy, vypadal tak minimálně na osmnáct, ale když se otočil směrem ke mně, protože ho táta na mě upozornil, uvědomila jsem si, že v obličeji vypadá mladší spíš tak na šestnáct. Otočil se ke mně a do široka se na mě usmál, pak se spolu s Charliem vydali ke mně. Když došli ke mně, pronesl: "Ahoj já jsem Jacob, Jacob Black, jsem Billyho syn, měl jsem vás tady vyzvednout, protože táta nemohl. Doufám, že se ti ve Forks bude líbit." během celé doby se nepřestával zubit, když se na mě díval jako na boží obrázek, až později mi došlo proč. Celá vyvedená z míry, jsem se zmohla jen na trapné vykoktání "aho. ahoj já jsem Bella, moc mě těší.

Poté jsme se vydali směrem k autu, nasedli a rozjeli jsme se směr náš nový domov, alespoň pro mě. Cesta uběhla docela rychle, celou cestu táta tahal z Jacoba zprávy co je ve městě nového, vyptával se ho na všechny možné staré známé, jak se jí daří, a hlavně na Billyho. Nedala se nepřehlédnout to nadšení, které z něj dočista sálalo, zářil štěstím, že se vrací domů. Já jsem v takové náladě nebyla, protože jakmile jsme vyšli z letištní haly, došlo mi, že ty řeči o tom, že tady skoro každý den prší, nebyly vůbec přehnané a já tak milovala slunce a teplo.

Asi po hodině jízdy jsme zastavili před malým domkem, téměř na konci městečka už zde pomalu začínaly snad nekonečné lesy. Vystoupili jsme z auta, když táta se na mě podíval a řekl: "Vítej doma Bello." Já jsem se jen nechápavě podívala, když mi došlo, že tento dům je mi nějak povědomý, už jsem ho někde viděla, když jsem si uvědomila, že je to ten stejný dům, před, kterým stáli mí rodiče na jejich svatební fotce, viděla jsem ji jen párkrát, jednou sem ji náhodou našla založenou v jedné knížce, ale pak jakoby se ztratila, už jsem ji víckrát nenašla. Od té doby se mi tvář mé matky z hlavy už vytratila, ale vím, že byla neuvěřitelně krásná a něčím sem jí byla podobná, jen sem nevěděla co je ta společná věc, ale co jsem věděla, že kdybych měla někdy možnost se s mámou setkat, okamžitě bych ji poznala, ale v tuto možnost sem doufat nemohla.

Chvíli jsem jen tak zamyšleně stála, když jsem uslyšela "no tak belo nestůj tady tak, půjdeme domů, čeká nás spousta práce, už rok tady nikdo nebydlel." Další co jsem jen zaslechla, bylo jak se Jacob loučí a že nás brzy přijedou s Billym navštívit. Pomalu jsem se vydala směrem ke dveřím, kde už stál Charlie a odemykal je, vešla jsem do dveří a pozorně se rozhlédla, no moc velké to tady zrovna není, ale pro nás dva to stačí a to, že tady rok nikdo nebyl, bylo taky znát, bylo to tady dost zaprášené, ale jinak to docela šlo. Tátu stále neopouštělo nadšení a už mě táhl po schodech nahoru, kde mi chtěl něco ukázat. Zastavil se před dveřmi a řekl "Bello toto je tvůj pokoj, zde si usínala noc co noc první dva roky svého života a doufám, že si ti tady bude líbit."

Na to dveře otevřel, to co jsem sem uviděla, jsem vůbec nečekala, pokoj byl nově vymalován a zařízen, nábytek sice nebyl úplně nový, ale byl pěkný. Nechápavě jsem se na něj podívala a on hned pochopil "Požádal jsem jednu starou známou, aby ti pokoj trochu připravila, ať to stěhování pro tebe není takový šok, ale samozřejmě jestli se ti to nelíbí, můžeš si to předělat podle svého." "Ale ne tati, to víš, že se mi to líbí, ještě sem něco přidám, ale je to pěkné, děkuju."

Nechtěla jsem Charliem zkazit tu radost, a ani jsem nemusela lhát, protože pokoj opravdu vypadal útulně. Když jsem si prohlédla zbytek domu, netrvalo to dlouho, nebyl nijak velký, rozhodla jsem se, že musíme začít s úklidem. Dali jsme se do toho oba společně, utírali jsme prach, vysávali, drhly podlahy, bonbónkem byla samozřejmě kuchyně s koupelnou, ale nakonec vše svítilo čistotou, teď už jen chybělo nastěhovat naše věci. Ty měli přijet zítra ráno, a protože už bylo dost pozdě a oba jsme byli unaveni, šli jsme spát. Ani si nepamatuju, kdy jsem spala naposled tak tvrdě, nečekala jsem, že tato noc bude jedna z těch posledních, kdy jsem spala opravdu tvrdě a nevyrušila mě ze snu noční můra.

Příští den ráno, mě musel přijít vzbudit táta, jak dlouho jsem spala, jen na mě zavolal "Bello vstávej, už je deset a zrovna dorazili stěhováci. Po ranní hygieně jsem seběhla dolů, co mě překvapilo, že na stole stála krabice vloček, mléko, džus chleba a spousta dalších věcí, táta už nejspíš ráno stihl nakoupit. Rozhodla jsem se něco sníst, než se vrhnu do vybalování, mezitím jsem slyšela, jak táta stěhováky dirigoval, kde co patří. Netrvalo to dlouho, moc věcí jsme si z Phoenixu nepřivezli, mou část tvořili převážně knihy, strašně ráda jsem četla, takže jsem jich měla úctyhodnou sbírku.

Po snídani jsme se dali do vybalování a zařizování domu. Bylo tak kolem třetí odpoledne, když jsem dobalila poslední knížku, táta už byl taky prakticky hotov, jak jsem řekla, nebylo toho zase tak moc. Dali jsme si něco k snědku a já se rozhodla, že půjdu na průzkum nejbližšího okolí domu. Táta byl rád, že jsem se rozhodla jít ven, jen ať prý nechodím daleko do lesa, s mým štěstím se ještě ztratím a on nechce pořádat záchranné akce, dřív než vůbec nastoupí do práce. Nemělo cenu to komentovat, měl prostě pravdu, co se mého orientačního smyslu týče, nepatřila jsem mezi lidi, co mají v hlavě kompas a to samé se dalo říct i o mé rovnováze, gravitace jako by na mě působila více než na ostatní, co chvíli jsem někde zakopla, a pádu se nedalo zabránit, takže sem byla i častou návštěvnicí lékařských pohotovostí.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 2. Návrat domů: