Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 17. Za tajemnými dveřmi

20.09.2009 (17:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1627×

17. ZA TEJMNÝMI DVEŘMI

BELLA

Srdce mi tlouklo vzrušením ještě před tím, než jsem obálku otevřela, to co ale předvádělo teď, by se dalo přirovnat snad jen k nadsvětelné rychlosti. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. Zamotala se mi hlava. V tom rozrušení jsem zapomněla dýchat a zhroutila se na postel. Ještě, že jsem na ní už před tím seděla.

Hlavou se mi honilo stále jen několik jednoduchý otázek. Kdo? Proč? Co to má znamenat? …….

Ač jsem čekala cokoliv, než jsem obálku otevřela, tohle byla asi ta poslední věc, která by mě napadla. Prostý a jednoduchý text vyjadřoval to stejné a možná mnohem více, než co mohl člověk vytušit ze zprávy na první kartičce. Tohle nebyly jen obyčejné vzkazy. Byla to vyznání lásky. Ale od koho? Nenapadala mně jediná osoba, přesněji žádný kluk, který by mi něco takového mohl posílat. Nikdo z těch, které jsem znala nebo kteří by mohli přicházet v úvahu, by nikdy nebyli schopni napsat něco tak, tak …. neměla jsem slov, taková vyznání posílali mladíci svým vyvoleným naposled tak přes sto lety a dnes jste se o tom mohli dočíst pouze v románech. V dnešní době se člověk s něčím podobným už neměl šanci setkat. Uchvátilo mne, s jakou originalitou se mi můj ctitel snažil dát najevo své city. Ač jsem neměla naprosté ponětí, kdo by jím mohl být, už teď si mne získal. Se slastným pocitem u srdce, ale s hlavou plnou otázek mě začínala přepadat únava a já cítila, jak usínám.

Když jsem se probudila, bylo ještě šero. Slunce ještě nevyšlo, teprve začínalo svítat. Vstala jsem z postele a došla k oknu. Zdá se, že nás čeká další z těch zamračených dnů. Nebe pokrývala hustá deka a nezdálo se, že by existovala šance na to, aby jí něco roztrhalo a my spatřili slunce. Ač jsem ve Forks žila už téměř tři měsíce a počasí jsem se začala přizpůsobovat, chyběly mi žhavé sluneční paprsky hladící mou pokožku. Za celou dobu zde jsem zažila jen pár slunečních dnů a to bylo v létě, ale teď už se o slovo výrazně hlásil podzim.

Měla jsem žízeň a tak jsem si došla do kuchyně něčeho se napít. Domem jsem se doslova proplížila. Bylo tady hrobové ticho a já to nechtěla narušit a někoho nedopatřením zbudit, tak jsem našlapovala jako myška. Když jsem se vracela po schodech do mého pokoje, přemýšlela jsem, co budu dělat do té doby než se i ostatní probudí. Bylo tak kolem půl šesté, takže jsem měla minimálně dvě hodiny k dobru, než tento dům znovu ožije.

Napadlo mě, že bych si mohla přečíst nějakou knihu, ale byl tu menší problém, žádnou jsem tady neměla. Od doby co jsem poznala Alice, jsem měla jen pramálo času na čtení, a když jsem si ho našla tak doma, u Cullenů nikdy. Věděla jsem o místě, kde bych si mohla nějakou knihu obstarat, ale něco uvnitř mé mysli mi říkalo, že bych tam neměla chodit. Pak tu bylo ještě něco jiného, co mě lákalo se tam znovu podívat. Moje zvědavost.

Když jsem byla v tom pokoji poprvé a zatím naposled, strávila jsem tam jen krátkou chvíli, když počítám čas, kdy jsem byla při vědomi. Celkový čas byl ovšem daleko delší, ale většinu jsem z něj prospala. Zastavila jsem se přede dveřmi do mého pokoje. Chvíli jsem přemýšlela, pak jsem udělala krok vzad a otočila jsem se. Stála jsem čelem naproti dveří, které vedly do onoho pokoje. Shodou okolností byly naše pokoje přímo naproti sobě. Věděla jsem, že bych to neměla dělat. Bylo neslušné lézt někomu do soukromí, ale říkala jsem si, že si jen půjčím nějakou knížku a hned půjdu pryč a vrátím ji dříve, než si někdo něčeho všimne.

Opatrně jsem vzala za kliku a pak ji jemně zmáčkla. Pomalu jsem otevřela dveře, jen na malou skulinku, abych mohla proklouznout dovnitř, a pak jsem je za sebou rychle, ale neslyšně zavřela. Stála jsem opřená zády o dveře se zatajeným dechem. Jeden hlas v mé hlavě křičel „Co tady děláš? Zbláznila ses?“ druhý naproti tomu byl bez sebe vzrušením a radoval se s návalu adrenalinu, který zaplavoval mé tělo. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu nasládlou, ale opojnou vůni, která se nesla celým domem a která vám byla schopna zamotat hlavu. Probudila se rozumná část mého mozku, která se rozhodla jednat rychle. „Budu se držet plánu.“ Říkala jsem si pro sebe. „Vyberu si jen nějakou knížku a okamžitě odsud zmizím.“

Přešla jsem k policím s knihami. Bylo jich tu opravdu mnoho a všechny vypadaly starožitně, jako první vydání. Vázané v kůži, se zlatými nápisy vyrytými na jejich hřbetech. Jemně jsem po nich přejížděla prsty a zkoumala jejich tituly. Byla tu obsáhlá sbírka. Od filosofických spisů těch nejznámějších myslitelů po klasická díla literatury, jak prózy, tak poezie. Byla jsem uchvácena. Tohle vše se neshodovalo s mou představou o obyvateli tohoto pokoje a ani s tím jak se prezentoval a jak jsem ho stačila poznat. Nad policemi s knihami se nacházela neméně zajímavá sbírka CD a LP desek.

Stejně rozsáhlý průřez jakého jsem si mohla všimnout u knih, jsem nalezla i v této hudební sbírce. Už když jsem tady byla poprvé, všimla jsem si, že tu musí mít více hudby než v kdejakém obchodě, ale až teď jsem měla čas si prohlédnout její obsah blíže. Klasika, pop, rock, jazz, soul,…každý by si zde dokázal vybrat něco, co by se mu líbilo. Co asi poslouchal posledně? Přešla jsem ke stereu a otevřela zásobník s cédečky. Uvnitř bylo jen jediné CD, nebylo však popsané. Vypadalo jako obyčejné CD. Napadlo mě. Proč by si někdo, kdo má celou stěnu originálů desek a CD, přepaloval cédečko, když si může koupit jakékoliv, na které si jen vzpomene.

Nedalo mi to. Tentokrát převládla ta zvědavá část mého já nad tou rozumnou a já se rozhodla zjistit, co je nahráno na CD uvnitř sterea. Vzala jsem sluchátka, která ležela vedle na stolku. Zapojila je a zmáčkla tlačítko PLAY. Posadila jsem se do křesla, které stálo nedaleko, a zaposlouchala jsem se do prvních tónů.

Asi tak po deseti minutách jsem stále seděla v křesle a z očí mi kanuly slzy. Netušila jsem, co za neuvěřitelnou hudbu to poslouchám, ale věděla jsem, že nic krásnějšího jsem nikdy ve svém životě neslyšela. Byl to jen klavír, ale ta dokonalá harmonie z toho dělala mnohem víc. Bylo to jako ukolébavka. Možná to bylo příčinou toho, že jsem usnula, ač jsem se necítila nijak zvlášť unavená. Probudila jsem se schoulená v křesle, když jsem uslyšela hlasité klepání a Emmetův hlas, který se dožadoval, abych mu otevřela.

Zprvu jsem se lekla, až jsem nadskočila, ale uvědomila jsem si, že dveře, na které Emmet buší, nejsou dveře od pokoje, kde se právě nacházím, ale od pokoje, kde bych měla být. Zpanikařila jsem. Netušila jsem jak se dostat zpátky do svého pokoje, tak aby mě nikdo neviděl, když Emmet vyhrožoval, že pokud okamžitě neotevřu tak ty dveře vyrazí, ač zamknuté nebyly. Ale nebyl by to Emmet, aby všechno nepřeháněl.

Tikala jsem očima po pokoji a přemýšlela, jak z téhle kaše ven. Pak jsem si toho všimla. Byly tady dveře na terasu, a jak si vzpomínám i z mého pokoje vedou dveře na terasu. Možná je to celé propojené? Vyklouzla jsem na balkón a dveře za sebou zavřela. Dala jsem se na útěk, a když jsem zahnula za roh, opravdu tam byly. Stála jsem přede dveřmi do mého pokoje. Teď jen aby byly i ony otevřené. Vzala jsem za kliku a i tentokrát jsem měla štěstí. Na nic jsem nečekala. Vběhla jsem do pokoje a hned jsem se vydala ke dveřím. Stihla jsem to tak tak. Ještě tak pět vteřin a Emmet by dveře asi opravdu vyrazil.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 17. Za tajemnými dveřmi: