Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 12. Ještě jednou

15.09.2009 (11:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1505×

12. JEŠTĚ JEDNOU

EDWARD

Proč se tak chová? Proč se neustále snaží ze všech sil vypadat jako by byla ten nejsilnější člověk na světě, kterého nikdy nic nerozhodí? Kde se to v ní bere? Chová se tak jen ke mně nebo i k ostatním a já si toho jen nevšiml? Proč? Proč? Na mysl mi přicházela jedna otázka za druhou. Byla půlnoc, ležel jsem na mé posteli a nechápal jsem, proč se mi hlavou honí tolik myšlenek a všechny se týkají jen jí. Vždyť ji vůbec neznám a jak to vypadá ani tu možnost nikdy nedostanu.

Jak se zdá naše první setkání, se nám stalo osudným, a ona si o mně myslí jen to nejhorší, a jak to vypadá, druhou šanci nedostanu. Pořád nechápu, proč na ni musím pořád myslet, je to k zbláznění, snažím se přestat, ale ač už začnu myslet na cokoliv jiného, vždy mě to přivede zpátky k ní. Něco se se mnou děje a já nevím co, dovádí mě to k šílenství. Jak z toho ven? Nevím, jestli by nebylo lepší na čas odjet pryč, alespoň na pár dnů, potřebuji si pročistit hlavu. Ale jak to vysvětlím ostatním? Vždyť jsem se teprve před pár dny vrátil a zase bych chtěl odjet. Musím něco vymyslet nebo se zblázním. Musím pryč a to co nejdřív, ještě, že už je víkend.

ALICE

Edwarda posledních pár dnů něco muselo trápit, jen jsem neuměla přijít na to co. Vypadal zamyšleněji než obvykle a často chodil i k jezírku. To bylo jasným znamením, že něco není, jak by mělo být. K jezírku chodíval vždy, když chtěl být sám nebo když potřeboval přemýšlet. Ale na co stále myslí? A proč tak často chodí ven? Vždyť se nedávno vrátil a jak říkal, všichni jsme mu strašně chyběli. Stalo se něco na té jeho výpravné prázdninové cestě napříč Evropou nebo je v tom něco jiného.

Doufám, že za to nemůže ta záležitost s Bells. Oba se chovají jako malé děti, jako kdyby už na to nemohli zapomenout a usmířit se. Celý týden jsem se snažila přesvědčit Bellu, že bráška je opravdu úžasný a že jen potřebuje dostat druhou šanci. Bella se mě sice snažila ukolébat, že se bude snažit a že mu tu šanci dá, ale tohle jsem ji nezbaštila. Na Edwardovi jsem taky pracovala, ale ani on nevypadal, že by byl on, právě tím, kdo by udělal první krok. Jsou oba paličatí. Oba dotčení a o tom druhém si myslí, že v žádném případě nemá pravdu. Bude to chtít ještě hodně práce.

BELLA

Týden utekl jako voda. Nic moc zajímavého se od pondělního setkání s Edwardem nestalo, no až na jednu malou nepodstatnou maličkost. Nebýt toho, že mi z nepochopitelných důvodů pokazilo auto, nebyla bych u toho, ale ono se to stalo. Byla páteční noc, anebo snad sobotní velice brzké ráno. Mohlo být tak kolem druhé hodiny ranní. Já a Charlie jsem celý páteční večer a noc strávili v La Push.

Pozval nás tam Jacob a jeho otec. Měli v plánu oslavit začátek školy a uspořádali táborák, přitom se vykládali staré indiánské legendy o jejich předcích a podobně. Byl to krásný večer a nikomu se nechtělo jít spát. Nakonec se táta rozhodl, že už je na čase a taky chtěl jít zítra brzo ráno na ryby. Když jsem však chtěla nastartovat mého broučka a rozjet se domů, nic se nestalo. Motor párkrát dusivě zakašlal a pak už nic. Co se stalo? Je skoro nové to néééé.

Nebýt nad ránem donutila bych hned někoho, ať mi ho opraví, ale nedalo se nic dělat. Jacob mi slíbil, že se na něj mrkne, možná to bude úplná maličkost, proč nestartuje. Táta naštěstí čekal na mě, až pojedu, chtěl mě mít na očích i když domů to bylo kousek a na cestách pusto prázdno.  Jeli jsme tedy spolu. V tom se to stalo. Táta chtěl vyjet z vedlejší cesty vedoucí z La Push na hlavní do města, když se z ničeho nic vyřítilo odněkud šílenou rychlostí auto. Minulo nás jen o fous. Ani nemělo zapnuté světla. Hned mi to připomnělo nedávnou událost.

Ani jsem si nevšimla a táta už spustil houkačku a pořádně šlápl na plyn. Vydal se to auto pronásledovat. „Tati co blázníš, to nemá cenu. Tohle auto nemáme šanci dohnat, vykašli se na to, už musí být kilometr daleko. Toho nikdy nedoženeme.“ „Drž se Bells teď teprve uvidíš, co tohle autíčko dovede.“ To jsem opravdu nečekala. Odstředivá síla mě zatlačila do sedadla a na tachometru jsem uviděla ručičku se blížit sto šedesáti km v hodině. Stejně jsem si myslela, že nemáme šanci to auto dohnat a taky trochu doufala, že to táta pochopí nebo ho to přestane bavit dřív, než dojedeme na konec Forks, v tom jsem se ale spletla.

EDWARD

Nevím, co mě to napadlo zastavit. Mohl jsem na to ještě trochu šlápnout a už bych byl dávno pryč, místo toho jsem nejdřív zpomalil a nakonec i zastavil. Muselo mi rupnout v bedně, dobrovolně si nechat napařit pokutu ve dvě ráno. Kdybych tušil, koho můžu v tuhle chvíli potkat, za nic na světě bych nezastavil, ale už bylo pozdě, policejní auto zastavilo dva metry ode mě a já čekal, co bude následovat.

BELLA

Za chvíli jsme to auto dohnali. No dohnali je příliš silné slovo, ono prostě zastavilo a čekalo na nás. Jediné co mě napadlo, bylo, co je to za pitomce, že dobrovolně zastaví uprostřed noci, když už mohl být dávno v trapu. To je tak opilí, že neví, co dělá???  Už když jsme se blížili k autu a já prvně uviděla to stříbrné auto, napadlo mě, kdo by to mohl být, ale zároveň jsem doufala, ať se pletu.

Omyl, jakmile táta zastavil asi dva metry za oním autem, byla jsem si stoprocentně jistá. Co tady dělá a kam jede takhle pozdě? Honilo se mi hlavou. Táta se chystal vystoupit z auta, vypadal docela naštvaně, ale nebylo se co divit. V tu chvíli mě napadlo. Mám ho varovat, aby se mírnil, že v tom autě sedí nejspíš bratr mé nejlepší kamarádky a mohl by přimhouřit oko. Na druhé straně se probudilo to mé uražené a dotčené já, mohla by to být šance k malé pomstě. Chvíli jsem uvažovala, nakonec jsem se rozhodla zachovat neutralitu.

Opřela jsem si hlavu o okýnko a přivřela oči, chtěla jsem, aby si myslel, že spím, kdyby mě náhodou zahlídl, ale koutkem oka jsem vše sledovala. Táta došel k autu a vyzval Edwarda, ať si vyjde z auta ven. Pak se ho začal ptát na to, jestli nepil, bla bla bla. Samé nudné otázky. Když mu Charlie kontroloval doklady, zadíval se na mě. Doufala jsem, že si nevšiml, že jsem vzhůru a pokračovala jsem v hraní.

Charlieho musel Edward hodně nakrknout. Nechal ho projít všemi možnými postupy. Nakonec jsem slyšela, že má zavolat rodičům ať si pro něj přijedou a že s řidičákem se na rok může rozloučit. Páni, myslela jsem, že mu napaří pořádně tučnou pokutu, ale že mu opravdu sebere řidičák…??? Edward už volal domů, no nevypadal moc nadšeně, no kdo by se radoval, když má průšvih.

Z ničeho nic mě z mého tajného pozorování vyrušilo hlášení vysílačky. Volal tátův zástupce, stala se nehoda. Nechtěla jsem za tátou chodit, ale znělo to dost naléhavě. Vystoupila jsem z auta, s hlavou skloněnou do země jsem se vydala k Charliemu. „Bells děje se něco? Za chvíli už pojedem, jen to tady dokončím.“ „Tati, zrovna ti volal zástupce Moroe, ve městě se stala nehoda. Znělo to naléhavě, asi bys tam měl jet. „Aha, tak to jo. Bells udělej mi laskavost, počkej tady, než mu zavolám a pohlídej mi tohohle delikventa. Určitě ho znáš.“ Mrknul na mě a vydal se k autu. No nazdar, tohle je poslední o co bych stála.

Edward na mě promluvil. „Co ty tady tak pozdě, snad nepomáháš tátovi. Když si říkala, že přijdu brzo o řidičák, nemyslel jsem, že to myslíš vážně.“ „Co jak tě napadlo, že za tohle jsem zodpovědná já. Já jsem znovu nejela jako blázen a navíc jsem spala a neboj, táta o tom předtím nic netuší, jinak by ti ten řidičák sebral nadosmrti, takže jsi vyvázl docela dobře.“ Nechtěla jsem s ním moc bavit ani jsem nevěděla o čem, sice mě zajímalo, kam vlastně v tuhle dobu jel, ale nechtěla jsem vypadat zvědavě.

Když situace začínala nabírat na trapnosti, protože Charlie stále telefonoval, přijelo auto. Hned jsem ho poznala. Černé BMW, čekala jsem, že z něj vystoupí Carlisle, ale byla to Esmé. Vystoupila z auta a vydala se k nám. Tvářila se trochu ustaraně, alespoň na Edwarda, ale jakmile spatřila mě, doširoka se na mě usmála.

„Bello, drahoušku co ty tady děláš takhle pozdě. A ty Edwarde Cullene, se styď. Jezdit takhle rychle, chceš se zabít a své rodiče taky.“ Edward se začal okamžitě Esmé omlouvat, ale já jsem mu moc nevěřila. Upřímně, všichni z Cullenovic rodiny jezdili trochu rychleji, než limity dovolovali, ale nikdy je nechytili.

Táta se konečně vrátil, omlouval se Esmé, že ji vytáhl tak pozdě z postele, ale že neměl na vybranou a musel Edwardovi zabavit řidičský průkaz a někdo ho musí odvézt domů. Najednou ji poprosil, jestli by mě nemohla svézt domů, protože se stala nehoda a on tam musí co nejrychleji jet a mě nechce brát sebou. Začala jsem namítat, že to není nutné, že klidně pojedu s ním, že nejsem unavená a zvládnu to, ale bylo to zbytečné, za chvíli jsem seděla na zadním sedadle černého BMW a vedle mě Edward. Musela jsem být víc unavená, než jsem si myslela, když jsem se ráno probudila, nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 12. Ještě jednou: