Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 11. Pitva

14.09.2009 (17:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

11. PITVA

BELLA

Hodina začala. Seděli jsme oba na krajích lavice, mezi námi bylo místa, nejmíň pro jednoho člověka. Nevím, co si museli myslet ostatní, ale asi jim bylo jasné, že zrovna velcí kamarádi nebude, všimla jsem si, že i Mike se na nás tak trochu divně dívá, ale spíše jako kdyby mu to dělalo radost.

Chudák, asi si myslí, že má u mě nějakou naději a když vidí, že mě Edward nechává ledově chladnou, na rozdíl od ostatní holek ve škole, jeho naděje asi ještě vzrostli, ale v tom se spletl. Budu mu to konečně a jednou pro vždy dát jasně najevo, jinak se ho nikdy nezbavím. Dalším problémem je Jess, vím, že se jí Mike líbí, ale on jí vidí jen jako kámošku, budu ho muset popostrčit jiným směrem, aby konečně otevřel oči. Akorát to komplikuje situaci, stačí, že za mnou pobíhá jako štěně, ještě tím nabourává moje přátelství s Jess, protože na mě žárlí, i když jsem se jí snažila vysvětlit, že o Mika nestojím.

Z mého přemýšlení mě vyrušil hlas učitele biologie. Měla jsem v plánu tuhle hodinu nějak v klidu přetrpět a naprosto si nevšímat mého spolusedícího, ale v tom se spletla. Opravdu jsem nepředpokládala, že by už úvodní hodina biologie mohla začít laborkama, ale začala. Když jsem si konečně uvědomila, na co to koukám a co nás v příští hodině čeká, zvedl se mi žaludek.

Učitel sundal kus látky, která byla přehozena přes železný vozík. Když jsem si uvědomila, co celou dobu skrývala, chtělo se mi omdlít nebo co nejdřív utéct ze třídy. Nebylo tam nic jiného než žáby. Byly sice už mrtvé, ale i tak fuj byly naprosto odporné a při představě, že je budeme pitvat!!! Cítila jsem, že se mi můj oběd vrací do krku. Hlasitě jsem polkla. Ucítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale dělala jsem, že sem si nevšimla a snažila se dělat, že se nic neděje a absolutně mě to nevyvedlo z míry.

Už jsem stejnýma laborkama jednou prošla. Ve Phoenixu jsme byli celkově napřed, takže jsem věděla, co bude následovat. Jenomže byl tady háček, když jsem tyhle laborky dělala, no spíše začala dělat, skácela jsem se tehdy ve vteřině k zemi, jakmile můj spolužák prvně řízl do žáby. Fuj byl to hnus. Zbytek hodiny jsem tenkrát strávila na ošetřovně, takže jsem se z toho vykroutila a myslela jsem, že už víckrát něčím podobným nebudu muset projít, ale to byl omyl.

EDWARD

Jakmile nám profesor oznámil, že budeme dělat laborky, řekl jsem si, že to mi ještě scházelo. Neměl jsem náladu se s ní bavit. Chtěl jsem tuhle hodinu jen nějak přežít. Zase špatně. Ale když odkryl vozík s žábami, napadlo mě, že by to mohlo být ještě zajímavé. Třeba sebou sekne nebo hodí šavli a ztrapní se přede všemi. Hodlal jsem toho využít a nabídnout jí ať se pitvání ujme. Musel jsem být rychlejší, než se z toho pokusí nějak vyvlíknout.

Naše pohledy se setkaly a já si všiml, že je ještě bledší než předtím. Bude to snazší, než jsem si myslel, okamžitě jsem jí řekl „dámy mají přednost“ a ukázal jsem směrem k nástrojům. Asi tak dvě vteřiny přemýšlela, čekal jsem, že se začne vymlouvat a třeba i nakonec přizná, že na to prostě nemá. Ona mě však zaskočila. Už po několikáté, od doby co jsem se s ní setkal. Byla naprosto nepředvídatelná. S úsměvem na rtech mi poděkovala a zase si nenechala ujít poznámku, že bych se mi snad lepšilo chování. To mě zarazilo. Ztuhl jsem a chvíli nevěřícně koukal.

Pak mi to došlo. Hraje si na statečnou. Nechce dát najevo ani náznak slabosti, ale nedalo se přehlédnout, že jí to stojí hodně sil. OK. Počkám si. Vsadím boty, že při prvním řezu to vzdá a vystřelí ze třídy jak raketa.

BELLA

Když učitel došel k našemu stolu, aby na něj položil žábu na nerezovém tácu, musela jsem zadržet dech. Už jen při pouhém pohledu na tu chudinku se mi dělalo špatně. Pak jsem se zařekla, Bello no tak tohle vydržíš, nesmíš dát najevo, že se ti z toho zvedá žaludek. Neměla jsem v úmyslu se přede všemi ztrapnit a hlavně ne před ním, nehodlala jsem mu dát do rukou takovou zbraň. Vydržím to, za každou cenu, ale pitvat bude on, to už bych nezvládla. Po chvíli nás učitel vyzval, abychom si zvolili, kdo ze dvojice bude řezat.

Poprvé jsem se na něj odvážila podívat. Na tváři jsem se snažila držet naprosto neutrální výraz, ale tušila jsem, že budu bílá jako stěna a má snaha přijde vniveč. Naše pohledy se střetly, už jsem se mu snažila navrhnout, že ať si klidně poslouží. Chtěla jsem se vymluvit na to, že už jsem to jednou dělala a nic nového to pro mě není. Ale on mě zaskočil, dříve než jsem stačila cokoliv říct, vyhrkl na mě „Dámy mají přednost.“ a ukázal směrem k nástrojům a žábě, přitom se na mě s náznakem škodolibosti usmál. Na vteřinu jsem ztuhla. Okamžitě mi došlo, o co se snaží. Určitě doufal, že se buď sesypu, anebo začnu hysterčit, že na tu žábu ani náhodou nesáhnu.

Po pravdě, nejradši bych udělala obojí, ale teď mi to moje hrdost nedovolala. Sebrala jsem veškerou svou fyzickou a psychickou sílu. Podívala jsem se mu do očí a s úsměvem na rtech dodala, „že by konečně náznak slušného chování, už jsem myslela, že se nedočkám, díky. Brala jsem do ruky rukavice a začala jsem si je nasazovat a přitom jsem se snažila udržet klidný výraz. Tahle má reakce ho naprosto zaskočila. Tohle nečekal. Chvíli na mě koukal, myslela jsem, že mu vypadnout oči z důlků.

Musela jsem se usmát, tohle se mi podařilo. Ale teď mě čeká ta těžší část a já opravdu netuším, jestli to zvládnu. Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale srdce jsem měla až v krku. Učitel začal. Vysvětloval krok po kroku, kde a jak říznout, na co si dát pozor a kde co můžeme vidět. Začátek byl strašný, když jsem poprvé zabořila skalpel do chudinky žáby, málem jsem to nezvládla, ale nadechla jsem se a pokračovala dál, mezitím jsem se snažila uklidňovat.

Nakonec celá pitva proběhla v pořádku. Skončili jsme asi minutu před koncem hodiny. Edward odevzdal zprávu, kterou během pitvání dělal, během celé doby jsme spolu prohodili sotva tři věty a mě to tak vyhovovalo. Musela jsem se pekelně soustředit, ať nezkolabuju.

Jakmile hodina skončila, namířila jsem si to jediným možným směrem. Ještě ze třídy jsem se snažila vyjít normálním klidným krokem, ale jakmile jsem byla na chodbě, dala jsem se na útěk, směr WC. Celý můj oběd, který jsem před hodinou do sebe dostala, už byl zase pryč. Všechno jsem vyzvracela.

Byl zázrak, že jsem to v sobě udržela tak dlouho, ale stálo to za to. Když jsem vylezla ze záchodu, postávaly tam nějaké holky. No fajn, teď si budou ještě myslet, že jsem nějaká bulimička. Koukla jsem na sebe do zrcadla, když jsem se umívala. Byla jsem bílá jako stěna. Musela jsem s tím něco udělat, takhle nemůžu mezi lidi. V tu chvíli se vedle mě zjevila Alice.

“ No Bells musím ti říct, že jsi byla dobrá. Emmet se vsadil s Jasprem, že při hodině sebou sekneš. Ale jak se mi doneslo, tak si ani nesesypala, ale ještě si sama provedla operaci. Chudák Emm, zase prohrál, přitom si byl tak jistý.“

„Co? Jak? Alice, tys věděla, co mě čeká a ani si mě nevarovala?“ Zaútočila jsem na ni.

„Je to profesorova záliba, hned na první hodině studenty pořádně vyděsit. Snaží se zjistit, kolik z nich má silný žaludek. Vždycky se najde někdo, kdo se sesype. Ale teď mi dej chvilku, vypadáš jako duch, ještě se tě někdo lekne.“ Alice vytáhla svou taštičku s make-upem pro akutní případy a za dvě minuty, jsem už zase měla barvu a mohla jít na další hodinu.

Zbytek dne už proběhl relativně klidně. No jak se to vezme. Na záchodě jsem strávila skoro celou přestávku, takže jsem doběhla na další hodinu jen tak, tak. Už zase všichni seděli na svých místech a scénář se opakoval. Opět jsem měla hodinu s Edwardem. Hodina angličtiny, no alespoň tady mi nehrozí, že bych musela ještě něco pitvat. Tak maximálně Shakespeara. Sedla jsem na do lavice a začala vytahovat knížky.

Najednou se mě zeptal „Už je ti líp?“ Co si jako myslí, že dělá. Na to mu neskočím. S úsměvem jsem se na něj podívala a dodala „Nikdy mi nebylo lépe, proč si myslíš opak. Jestli si myslíš, že mě ta žabička nějak vyvedla z míry, tak to se pleteš. Už jsem jednou tyhle laborky dělala, takže nic nového pod sluncem.“ Ještě jednou jsem se usmála, abych přidala příběhu na pravdivosti, a pak jsem si jen všímala svého.

Angličtinu jsem přežila, poslouchala jsem výuku a dělala si poznámky. Ještě mě čekala jedna hodina, nejméně příjemná, alespoň pro mne, ostatní ji měli rádi, protože se do ní nemusíte učit. Pro člověka, ale jako jsem já, tzn. s poněkud špatnou koordinací pohybů, to byla muka. Hlavním motem každé hodiny tělocviku pro mě bylo „Neubliž sobě ani ostatním.“ Nějak jsem to zvládla, no hlavně zásluhou Alice. Hráli jsme volejbal a Alice byla se mnou ve družstvu, a když viděla, že já a sport opravdu kamarádi nikdy nebudeme, ochotně odrážela míče, které lítaly mým směrem.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 11. Pitva: