Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 6. kapitola

23.03.2014 (15:30) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1816×

6. kapitola – Když se pohnou ledy

Odhodlala jsem se. Poprvé v životě jsem se k něčemu odhodlala. K něčemu, co je správné a co dělám jen pro sebe. Zajít na policejní stanici a nahlásit domácí násilí. Musela jsem to udělat, páteční incident s Leonkou za zády mi byl dostatečným hnacím motorem. Tohle už se nikdy nesmí stát.

„Ještě budete potřebovat vyjádření lékaře, ale i já jako laik mohu říci, že jste se stala obětí domácího násilí,“ konstatoval policista, když jsem podepsala potřebné papíry a pomalu se zvedala k odchodu.

„Kdyby se cokoliv stalo, tak okamžitě volejte.“

„Děkuji, to vyjádření přinesu, na shledanou.“ Policista kývl na pozdrav.

Když jsem vyšla na ulici, obrovský kámen mi spadl ze srdce, ale druhý, ještě větší, mi na něm pořád ležel.  Dokud to nevyřídím, bude mě na srdci tížit ještě dlouhou dobu. Dnes jsem musela zařídit ještě jednu záležitost pro můj definitivní odchod.

V ruce jsem nervózně žmoulala papírek, který mi před třemi dny dala Kate, už tři dny jsem u ní bydlela. Domu, kde jsem prožila nepěkné chvíle, jsem se vyhýbala, ale bylo mi jasné, že to tak nemůže být navždy.

* * *

Tyler Jones, právní poradenství, hlásala malá destička vedle dveří. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do malé místnosti, kde určitě neseděl pan Jones. Představila jsem se sekretářce, jež mě uvedla do kanceláře právníka.

„Těší mě, paní Evensonová, posaďte se, prosím.“ Pokynul mi směrem ke křeslu a sám se posadil na druhou stranu masivního dubového stolu.

„S čím vám mohu pomoci?“ Zavrtěla jsem se v křesle. Ne, nebylo mi příjemné bavit se s cizím člověkem o svém soukromém životě, i přesto, že jsem byla rozhodnutá.

„Měla bych na vás více otázek.“ Promýšlela jsem si svůj doposud nedokonalý plán.

„Jen pokračujte.“

Zhluboka jsem se nadechla: „Chtěla bych požádat o rozvod, chtěla bych přepsat dům na sestru a jako poslední bych ráda přepsala svoje knihkupectví na kamarádku.“

Právník Jones si mě prvně nevěřícně prohlížel, nakonec následovalo pomalé přikývnutí.

„Paní Evensonová, nechcete, ale…“ Nechápavě jsem se na něj podívala, když nejspíš hledal ta správná slova. „…odejít.“

„Ano, to přesně chci- odejít.“

„Ale je tu přeci vaše sestra a jistě máte nějaké přátele a …“

„Takhle jsem to nemyslela.“ Bylo na něm poznat, že si značně oddechl. „Chtěla bych na nějaký čas odejít z města.“

Ještě si mě nejistě prohlížel, už ne však tak vyděšeně.

„Dobře tedy, za týden se za mnou zastavte, budete mít připravené všechny listiny k podepsání.“

„Děkuji Vám, pane Jonesi,“ podali jsme si navzájem ruce.

„Nemáte zač.“

* * *

Týden. Ještě týden a budu volná.

„Kate, mohly bychom si na chvilku promluvit?“ oslovila jsem sestru, když jsem přišla z nákupu.

„Vyřídila jsi vše, co jsi potřebovala?“ nasadila svůj obvyklý optimistický úsměv, který mi vždycky navodil pocit, že je vše v pořádku a že jsem mezi lidmi, kteří mě mají rádi. Stejný úsměv, jako měla mamka.

„Vyřídila,“ kývla jsem, „Šla jsem na policii. Bez tebe bych to nezvládla, děkuji. A taky jsem ti vděčná za toho právníka.“

„Za málo, je skvělý, vážně. Je to můj bývalý spolužák. Neboj, všechno proběhne hladce.“

„Doufám, že ano, Kate. A ještě jsem ti chtěla něco říct.“

„Povídej.“ Byla jsem zvědavá na její reakci, až zjistí, co jí chci říct.

Na malou chvíli jsem se odmlčela. “Přepsala jsem na tebe svou půlku domu po rodičích.“

„Cože jsi udělala, Esme?“ kroutila hlavou.

„Jedna půlka byla tvoje, ale ty jsi ji tenkrát, když sis brala George, nechtěla. Ale pořád je tvoje. Druhá půlka byla moje, ale protože jsem ji přepsala na tebe, je dům celý tvůj.“

„Ale co budu já sama dělat s domem? A pořád je tam Peter. Proč jsi to vlastně udělala?“

„Nevím, ale až pozítří podepíšu papíry, bude celý tvůj. A proč jsem to udělala? Chci odjet.“

„Kam?“ hlas se jí zadrhl zděšením.

„To ještě nevím, ale určitě někam daleko. Zítra jdu do cestovky. Odjedu na pár týdnů nebo měsíců a možná se sem ještě někdy vrátím, až budu mít vyřešenou minulost a srovnám se s tím vším.“

Mlčky pokyvovala, ale pak ji ještě něco napadlo: „Ale co bude s knihkupectvím? To bych už nestíhala- dvě práce, lékárnu a ještě knihkupectví.“

„Na to jsem taky myslela, knihkupectví jsem nechala přepsat na Christine, jako na hlavní majitelku.“

„No, vymyšlené to teda máš, to musím uznat,“ usmála se, ale… vždycky tam bylo ale. „Ale nechceš si to ještě s tím domem rozmyslet? Co s ním budu dělat? Vždyť jsem s Leou sama.“ Zkusila to, i přes to, že věděla, že jsem pevně rozhodnutá a že nemá cenu mě přesvědčovat, abych změnila názor.

„Budoucnost ukáže,“ mrkla jsem na ni unaveně a daly jsme si dobrou noc.

Zítra bude určeno, kam se bude ubírat cesta mých nejbližších dnů.

* * *

Ráno Kate odešla do práce a Leu odvedla do školy. Hned po snídani jsem šla do cestovky.

 „Můžete si vybrat, cokoliv chcete, naše cestovní kancelář realizuje zájezdy do mnohých destinací po celém světě.“ Slečna, která mi pomáhala s výběrem „dovolené“, jak jsem si svoji cestu sama nazvala, mi právě podávala ukázky míst v papírové podobě. Natáhla jsem ruce a vzala si od ní podávané papíry, když mi ten nejspodnější spadl na zem. Zprvu jsem si toho nevšimla.

„Něco vám upadlo,“ upozornila mě slečna.

„Promiňte,“ sehnula jsem se pro spadený papír. Itálie – Volterra. Osud mi vybral cestu.

Vždycky jsem věřila, že nic není náhoda, a tak jsem prostě oznámila: „Mám vybráno. Itálie.“

Vyřídily jsme potřebné údaje a informace. Odjíždím za týden.

Dnes jsem musela zajít ještě do nemocnice. „To bych musel být slepý, abych neviděl, co se vám v poslední době dělo.“ Doktor samozřejmě mou verzi domácího násilí potvrdil.

Celý týden uběhl poklidně, když jsem bydlela u Kate. Petera jsem celý týden neviděla a ani mě nekontaktoval. Další den jsem šla podepsat rozvodové papíry a ostatní věci ohledně domu a knihkupectví. Musím se na to dobře vyspat, abych byla ráno svěží a udělala tlustou čáru za svým starým životem. To bude ale až tehdy, kdy budu sedět v letadle do Itálie.

* * *

„Tady to podepište,“ ukazoval mi pan Jones v jeho právnické, ale přesto velmi příjemné kanceláři.

„A ještě tady,“ přisunul mi blíž další papír.

„A tady… Tak a teď ještě, aby váš manžel stvrdil rozvod podpisem také, a budete úředně volná.“

* * *

Zbývalo mi ještě zajít na policii, kde jsem vyřídila všechno kvůli domácímu násilí a donesla jsem tam potvrzení z nemocnice. Poté jsem rychle spěchala za Kate a Leou, musela jsem si sbalit ještě pár věcí na cestu. Už jen tři dny a pak… Arrivederci!

Teď už bylo moje srdce volné, oproštěné od všech balvanů a kamenů, které mi z něj mohly padat. Jen pár krvácejících šrámů, které se mi ještě nepodařilo vyléčit. A myslím, že mi ještě hodně dlouho potrvá, než se s menšími jizvami vyléčím úplně.

* * *

Následující den jsem šla oznámit svoje rozhodnutí Christine, potřebovala jsem k přepsání knihkupectví její podpis. Alespoň takhle jsem jí mohla oplatit to, co pro mě udělala. Vždycky tu byla, když jsem nemohla přijít z různých důvodů do práce, příčinou byl vždycky Peter. Nemohla jsem se ukázat v práci před Christine s modřinou pod okem. Chris, teď už hlavní majitelka knihkupectví U Naděje, byla velmi šťastná, neustále mi děkovala a plakala. Radovala jsem se s ní, konečně jí její ochotu nějak oplácím.

„A kam to vlastně odjíždíš, Esme?“ podívala se na mě svýma modrýma očima, z kterých jí nezastavitelně kanuly slzy.

„Do Itálie.“

„A vrátíš se někdy?“ utřela si Christine slzy a začala se pomalu uklidňovat. Myslím si, že jí pořád nedocházelo, že je majitelkou velké místnosti s regály, poličkami a tím nejdůležitějším – knížkami.  A že tou majitelkou bude hodně dlouhou dobu.

Pokrčila jsem rameny. „Tak se měj krásně, Chris, ještě jednou děkuju.“

„Já děkuju,“ usmála se. Pomalu jsem došla ke dveřím a ještě naposledy se ohlédla.  Přemýšlela jsem o tom, jak je život pomíjivý. Vše se mění ze dne na den a ať už je to lidské oko, či mysl, nepostřehne to.

„A Esme?“

„Ano?“ vytrhla mne z mého přemítání o životě.

„Víš, na co nesmíme zapomenout?“ poklepala prsty na papírek, který, když jsem před lety začala provozovat knihkupectví, přilepila na stůl vedle pokladny.

„Naděje umírá poslední!“ Christine kývla na mou oblíbenou větu, kterou jsem často říkávala a teď ji zopakovala.

Když jsem odešla s posledním zamáváním přes výlohu mého, teď už vlastně Christiina malého obchůdku, ke Kate domů, nikdo tam nebyl. Sestra byla nejspíš v práci, nebo v tuhle chvíli vyzvedávala Leonku ze školy. Já se usadila ke stolu a ponořila se do svých stále ještě vířících myšlenek. Budu se muset opět setkat s Peterem, než definitivně odjedu. Říct mu o rozvodu a ujasnit si pár dalších záležitostí. Nevím, opravdu netuším, jak bude reagovat. Možná by nebylo až tak úplně špatné si s sebou někoho vzít.

Vytočila jsem číslo na pana Jonese.

„Paní Evensonová, děje se něco?“ ozvalo se po druhém zazvonění starostlivě.

„Dobrý večer, chtěla jsem vás požádat ještě o jednu laskavost. Nechci už mít s manželem nic společného, mohl byste mi pomoct vyřídit s ním veškeré náležitosti?“

„Ano, samozřejmě.“

„Víte, podala jsem na manžela trestní oznámení, ale,“ zaváhala jsem, „nechci se mu mstít. Chci od něj mít prostě jen klid. Pokud podepíše rozvod a vystěhuje se z domu, obvinění stáhnu. Můžete mi pomoct i s tímhle?“

Několik vteřin bylo v telefonu ticho, až jsem ho oddálila od ucha a zkontrolovala, jestli se hovor nepřerušil. „Jste si tím jistá? Neměl by z toho vyváznout tak lehce.“

„Jsem si jistá.“ Tentokrát jsem nezaváhala. Nebudu se mu mstít, když mi dá pokoj.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 6. kapitola: