Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Laska nalezena mezi tyrany - 32. kapitola

23.05.2015 (07:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 770×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

32. kapitola - Sestry

Zrovna, když jsem aranžovala květiny, které měly zdobit horní část kuchyňské linky, uslyšela jsem, jak štěrk na příjezdové cestě zapraskal pod koly auta a za pár okamžiků, jak auto parkuje v garáži. Carlisle je doma! Usmála jsem se. Nikdy bych nevěřila, že se dožiji toho, aby můj milovaný muž přijel z práce a parkoval auto v garáži našeho domu.
Dveře se otevřely. Odložila jsem květiny na jídelní stůl a přemístila se k němu.
„Ahoj." Jeho paže se okamžitě ovinuly kolem mého pasu. „Tak jsem to místo dostal."
„Nepochybovala jsem. Gratuluji." Věnovali jsme si rychlý polibek a pak se Carlisle rozhlédl po obývacím pokoji.
„Co jsi dnes zařídila nového?" Zavedla jsem ho do kuchyně a mávla rukou k jídelnímu stolu.
„Dnes přivezli stůl, židle a kuchyňskou linku. Příští týden by měli přivést ledničku." Museli jsme si vše zařídit tak, jako bychom byli lidé kvůli mé sestře a její rodině a kvůli Carlisleovým kolegům, kterým by mohlo přijít divné, proč je nikdy nepozval na návštěvu.
„Líbí se ti to?" zvedla jsem k němu pohled.
„Samozřejmě. Hezky nám to tu zařizuješ," usmál se a dál si prohlížel zařízení naší kuchyně, zatímco si mě přidržoval těsně u svého boku.
„Před chvíli volala Kate. Domluvily jsme si schůzku na páteční odpoledne, ale problém je v tom, že v pátek mají přivézt stěnu do obývacího pokoje, ale neřekli kdy, tak nevím, jak to všechno časově zvládnu."
„Případně bych si mohl vzít dovolenou a zavézt tě tam a pak to tady doma vyřídit s firmou, která nábytek přiveze." Doma...
„S tebou je radost se na něčem domlouvat," usmála jsem se potěšeně.
„Tak, madame Esme, s čím budete potřebovat pomoci?"
„Možná bys mohl nahoře přimontovat poličky. Přemýšlela jsem, že by mohl být v jedné místnosti pokoj pro hosty. Víš, v té místnosti hned vedle schodů."
„Ty jsi šéf," mrkl na mě a otočil se ke schodům do prvního patra.
„Počkej, Carlisle..."
Otočil se. „Ano?"
„Ale neber to tak, že ti chci nějak řídit život, že chci jen já rozhodovat o tom, jak bude náš dům zařízený. Sám jsi řekl, že je to náš společný svatební dar."
„To si v žádném případě nemyslím. A užívám si to, je to opravdu úleva, když ti někdo po čtyřech staletí řekne, co máš udělat. Například přimontovat poličky," zadíval se na mě s úsměvem. "Je skvělý pocit nechat to na tom druhém. Ne, že bych ti nechtěl pomáhat, ale líbí se mi, že to zvládáš i beze mě. Kdybychom se potkali v dobách mého mládí, taková, na muži nezávislá žena, by byla považována za čarodějnici."
„A to je jeden z důvodů, proč jsem ráda, že žiji v této svobodné době. I když v minulosti se lidé k sobě chovali lépe, s úctou, vážili si jeden druhého a chovali se pokorně. To už se dnes vidí málokdy," povzdechla jsem si nad tím, co mě trápilo. Škoda, že chování lidí se tolik změnilo k horšímu.
„Máš pravdu, když jsem byl malý kluk, svět byl opravdu odlišný od toho, ve kterém žijeme teď. V sedmnáctém století bylo vše jiné, lidé byli jiní, ale je něco, za co jsem rád a co tehdy nebylo na takové úrovni jako dnes, a to je medicína. V mládí mne opravdu trápilo, když jsem vídával, jak lidé umírají úplně zbytečně a to jen kvůli tomu, že neexistoval lék, který by je vyléčil, péče, která by jim usnadnila uzdravení. Kdyby tenkrát lékaři, pokud se tak dali nazývat, věděli, co vědí dnes, má matka by nemusela zemřít při mém porodu." Jeho oči byly na okamžik plné smutku. Všiml si mého zkoumavého soucitného pohledu a usmál se. „Avšak o této době by se dalo vyprávět velmi dlouho. Měl bych jít přidělat ty poličky." Zmizel po schodech nahoru, ještě chvíli jsem se za ním dívala a pak už se věnovala své práci.
Takhle jsme pracovali celý den a noc. Bylo výhodou, že jsme nemuseli spát a mohli se po domě pohybovat svou přirozenou rychlostí. Za krátký čas jsme udělali tolik práce.
„Jsem na nás pyšný." Carlisle se rozhlédl po přízemí, kde byla kuchyň spojená s obývacím pokojem. Přemístil se ke mně a za pas si mě přitáhl ke svému boku. Opřela jsem si hlavu o jeho paži.
„Děje se něco?" zeptal se po chvíli, když jsem byla tiše a nic neříkala.
„Ne. Jen si vychutnávám tuhle chvíli. Nikdy bych nevěřila, že se mi ještě něco takového podaří vytvořit." Carlisle se usmál a přivinul si mě k sobě pevněji.
„A jsem o to raději, že je to s tebou."
„Esme, pokud jsem si někdy něco doopravdy přál, tak to nebylo studium medicíny, ani práce lékaře, ale právě tohle." Vyhledal můj pohled. "Mít ženu, kterou bych mohl milovat a ctít a vybudovat domov, který bych s ní sdílel."
„Pojď se mnou. Chci ti něco ukázat." Vzala jsem ho za ruku a vedla nahoru do patra, kde jsme zařídili jeho pracovnu. Zatím nebyla úplně vybavená. Proti dveřím bylo obrovské, až k zemi prosklené okno s výhledem na les. Po stranách kolem zdí stály až po strop vysoké knihovny z masivního tmavého dřeva. Napravo ode dveří se nacházel stůl ze stejného materiálu jako knihovny, které ještě nebyly zaplněny knihami.
„Něco pro tebe mám. Dárek." Carlisleovy oči ho našly okamžitě. Přešel ke svému pracovnímu stolu a vzal do rukou věc zabalenou v balicím papíru.
Opatrně roztrhl papír, jakoby se obával, aby nezničil to, co najde pod ním.
„Anatomie a fyziologie člověka," přečetl titul knihy. Zbrusu nové vydání z oboru lékařství. "Děkuji, Esme."
„Doufám, že tě těch tisíc stran na chvíli zabaví," usmála jsem se na něj ode dveří.

* * *

„Užijte si to," usmál se na mě, když jsem vystupovala z auta. Počkali jsme, až se trochu setmí, abychom měli jistotu, že žádné zbloudilé sluneční paprsky, kterých bylo v tuto roční dobu málo, nás neprozradí.
Vešla jsem do restaurace, kde jsme se měly se sestrou sejít. Byla tam dřív než já. Když jsem šla k našemu rezervovanému stolu, zamrkala jsem kvůli nepříjemnému pocitu, který způsobovaly kontaktní čočky v mých očích. Carlisle říkal, že by měly vydržet tak hodinu, potom by měly být rozpuštěny jedem, jenž mi proudil celým tělem a tudíž i očima. Věděla jsem, že rozhovor s mou sestrou nebude jednoduchý, protože jí budu muset vysvětlovat různé polopravdy, abych ji chránila. Carlisle měl pravdu, nepřicházelo v úvahu, abych jí o mně a o celém upírském světě řekla. Bylo to pro mě vážně těžké, ale nešlo to jinak.
„Ahoj, Kate," usmála jsem se na ní, svlékla si kabát a posadila se naproti.
„Esme, tak ráda tě vidím!" Objala mě přes stůl, ale pak se zamračeným výrazem ve tváři odtáhla.
„Sice si pamatuju, že ti bývala pořád zima, ale tohle je už fakt extrémní." Pevně chytla mé ruce a snažila se je zahřát ve svých. Rychle jsem je stáhla k sobě a vytáhla si rukávy až ke konečkům prstů.
Když jsem se oblékala na naše setkání, snažila jsem se si na sebe vzít něco teplého, aby se teplota mého těla trochu zvýšila a nebyla vidět moje bledá pokožka, ale moc to nepomáhalo. Věděla jsem, že je to k ničemu, copak můžete ohřát tvrdý ledový mramor tím, že ho zabalíte do pleteného bavlněného svetru?
A ani makeup, kterým jsem se snažila zakrýt bledost ve tváři, nepomohl. "A zdáš se mi taková... Máš hrozně nezdravou barvu, není ti špatně? Nejsi těhotná?" Musela jsem na okamžik zavřít oči a zhluboka se nadechnout, abych udržela klidný výraz. Ne, o tomhle jsem rozhodně sestře říct nechtěla a ani bych to nejspíš nedokázala.
„Ne, je mi dobře, tak jako nikdy předtím, neboj," usmála jsem se, ale do jaké míry mi na to Kate skočila, jsem odhadnout nedokázala. Vždy poznala, že se se mnou něco děje, ale taky pochopila, kdy mi nebylo příjemné o něčem mluvit.
„Musím říct tomu tvýmu doktorovi, aby se o tebe lépe staral. Jakže se jmenuje?" Na chvíli se odmlčela, přemýšlela. "Ach, ano, Carlisle. To je vážně zvláštní jméno. Takové staroanglické."
„Myslíš stejně jako William?" mrkla jsem na ni a obě jsme se zasmály. Ale zničehonic Kate zase ztichla, kousla jsem se do rtu a čekala, na co upozorní tentokrát. To lhaní mi bylo stále nepříjemnější a to nejen kvůli tomu, že jsem to neměla v povaze.
„To je zvláštní. Esme, tvoje oči. Když jsi byla u nás, měly takovou tmavou, skoro černou, barvu a teď jsou hnědé a vůbec se nepodobají tvé přirozené barvě."
„Asi jsou trochu podrážděné." Nebyla jsem tak daleko od pravdy. Na důkaz toho jsem si je promnula. Ty čočky byly vážně nepříjemné, byla jsem schopna díky svému dokonalému zraku rozeznat každou rýhu na tenkém silikonovém sklíčku, přes které jsem se dívala. „S Carlislem zařizujeme dům a víš, že mi prach nedělal nikdy moc dobře. Budeme rádi, když nás navštívíte. Jen to ještě bude chvíli trvat, než to celé zařídíme."
„Budu se těšit," usmála se na mě. Když přišel číšník, Kate si objednala jahodový moučník a espresso, po té se otočila ke mně. „Co si dáš ty?"
„Jen neperlivou vodu, děkuji." Kývla jsem na mladého muže, který vzápětí odešel s naší objednávkou.
„Děje se něco?" divila jsem se, když si mě Kate dlouho a pečlivě prohlížela.
„Ne, nic. Jen si říkám, jakou mám krásnou mladší sestru. Ty jsi s tím Carlislem doslova rozkvetla. Jsi překrásná jako panenka." Lidské tělo se po přeměně v upíra stane krásnějším,
vyhladí se obličejové rysy a všechny linie ve tváři také. To vše vás dělá ještě líbeznějšími stvořeními, než jste byli jako lidé. Ale to jsem opět sestře vysvětlit nemohla, možná časem, i když jsem o tom velmi pochybovala.
„Děkuji, ale nepřeháněj. Ovšem ty taky celá záříš. Jsem ráda, že jsi poslechla mé rady, když jsem odjížděla, a našla si svou lásku. A teď dost o mně. Pověz mi, jak se máš, co Leonka a našla jsi s Williamem to, co jsi hledala?"
„Nemysli si, že z tebe nevytáhnu nějaké podrobnosti o tvém vztahu s Carlislem, ale dobře tedy. Prozatím," udělala dramatickou odmlku, "jsi ze sesterského výslechu vyvázla."
„Tak povídej, zajímá mě, co se dělo, když jsem tu nebyla," povzbuzovala jsem jí s nadšením a zároveň s menší nervozitou, co všechno mi řekne.
„Pamatuješ, jak jsem měla otřes mozku? Vždy, když jsem šla na kontrolu, měl službu William, nějak si to zařídil a párkrát jsem taky byla na kontrole u něj. Za několik dnů jsem zjistila, že si rozumíme, máme stejné názory na život a prostě... Takové to souznění duší, chápeš." Kývla jsem, aby pokračovala.
„No a pak už to šlo rychle. Párkrát jsme si vyšli a bylo jasné, že bez sebe nedokážeme být."
„A jak na něj reagovala Lea?"
„Ta ho miluje. Sice mu neřekne tati, to bych ani nechtěla, ale hodně si ho oblíbila."
„To jsem moc ráda," stiskla jsem jí paži. "A ještě jsem se chtěla zeptat, jak to, že bydlíte v mém starém domě? Ne, že by mě to netěšilo. A jak to, že jste odtamtud dostali Petera?"
„Víš, Esme, když jsme spolu s Williamem začali chodit a po té i bydlet, můj byt byl pro tři lidi příliš malý a ten jeho taky a tak jsme je prodali a přestěhovali se do domu po našich rodičích. S Peterem to nebylo lehké, nechtěl odejít, ale jelikož ses své půlky domu zřekla v můj prospěch, dům byl celý můj a mohla jsem nechat Petera vyvést. Strašně v tu dobu pil, policisté říkali, že ho odvezou na záchytku, předpokládám, že tam chvíli pobyl, ale pak už jsem o něm nikdy neslyšela." A už ani nikdy neuslyší.
„Zlobíš se?"
„Ne, proč bych měla?" odpověděla jsem s úsměvem.
„Protože jsme se nastěhovali do domu, kde jsi celá léta bydlela."
„Nebyla to celá léta, Kate. Jen čtyři roky. Vůbec se nezlobím, vždyť ten dům byl nás obou."
Číšník nám přinesl to, co jsme si objednaly, tak jsme se na chvíli ponořily do ticha. Promýšlela jsem, co Kate řeknu o Carlisleovi a o našem vztahu, abych nevyzradila něco, co by ji mohlo ohrozit.
„Držíš dietu?"
„Cože?" Sestřina otázka mě překvapila. Kate kývla hlavou ke sklenici s vodou, kterou jsem si objednala. „Ach, ne, nedržím. Jen nějak nemám v poslední době na nic chuť."
„Vážně nejsi těhotná?" zeptala se znovu a ochutnala svůj moučník.
„Ne, opravdu nejsem." Opět se mi trochu sevřelo hrdlo.
„A neplánujete s Carlislem, že byste měli dítě?"

„Ehm..." odkašlala jsem si. „Možná... Možná časem."
„Esme, promiň, nechtěla jsem tě..." začala se omlouvat, když uviděla můj smutek.
„Nic se nestalo." Můj úsměv byl jen chabým pokusem o zahnání neviditelných slz, které se mi draly do očí. Kate je sice vidět nemohla, ale musela vycítit, že se něco děje.
Dále jsem se Kate ptala na její práci, a jak má neteř prospívá ve škole. Bylo skvělé vědět, že máte rodinu, která má své radosti, ale i ty každodenní starosti, jež se snaží překonávat.
„Co ti mám povídat?" začala jsem, když se mě znovu zeptala na Carlisle. „Rozumíme si a to je hlavní. Lepšího muže jsem si ani nemohla přát. Je na mě hodný a splní vše, co mi na očích vidí. Někdy si až říkám, že si to nezasloužím."
„Esme!" okřikla mě sestra a pevně mi stiskla ruku. Neodtáhla se, i když cítila chlad mé pokožky. „To všechno si zasloužíš a ještě mnohem, mnohem víc. Za to, co sis prožila... Jsem si jistá, že ti to Carlisle může dát."
„Děkuju, Kate. V té souvislosti... Ráda bych tě a tvou rodinu pozvala na svatbu. Přála bych si, abys mi svědčila a Leonka by byla družička." Oči mé starší sestry se zalily slzami a rychle kývala hlavou.
„Tak domluveno," usmála jsem se šťastně. Když Kate dojedla poslední sousto, ještě chvíli jsme si povídaly. Napsala jsem Carlisleovi zprávu, aby pro nás přijel. Zaplatila jsem číšníkovi náš účet a vyšly jsme před kavárnu. Bylo chladné lednové počasí.
„Pořádně se obleč, mami. Abys nenachladla," mrkla jsem na Kate, která si ještě zapínala zip na kabátu.
„Já? To ty se koukej obléct! Musí ti být strašná zima, když máš tak ledové ruce. Úplně mi je z tebe zima, když si na to vzpomenu."
„Na to si teď budeš muset zvyknout, Kate," odpověděla jsem jí. "Pokud mě chceš dál vídat," dodala jsem tiše.
„Co jsi říkala?" zvýšila hlas přes zvedající se vítr, který začínal foukat stále silněji.
„Jen, že Carlisle brzy přijede. Nechceš hodit domů?"
„Ne, nerada bych vás obtěžovala."
„Ale nás neobtěžuješ. Přece nepůjdeš v tomhle počasí pěšky. Nedovolím, aby se má starší sestra nachladla."
„Tak dobře. Děkuju. Upřímně se mi v tomhle větru fakt nechce jít."
Za pár okamžiků nás Carlisle vyzvedl, odvezli jsme Kate domů, a když jsme se vraceli, vyprávěla jsem svému snoubenci o svém rozhovoru se sestrou.
„Divila se, jak jsem bledá a nabádala mě, ať se teple oblékám, když mám tak ledové ruce. Myslela si, že jsem nemocná, anebo těhotná." Carlisle se lehce mračil. „Neboj se. Nic, co by ji, nebo nás, mohlo ohrozit, jsem jí neřekla." Ale to už auto zatočilo na lesní cestu vedoucí k našemu domu.
„Posloucháš mě?" Jen lehce přikývl, ale nepřestával se mračit. „Zlobíš se, že jsem Kate řekla o našem vztahu?"
Otočil ke mně hlavu a konečně se usmál, ale takovým zvláštním způsobem. „Ne, Esme, proč bych se měl zlobit? Jsem rád, že ses opět viděla se sestrou. Já jen... Cítím, že se tu někde potuluje další upír. Všiml jsem si toho, několik kilometrů od našeho domu, když jsem jel pro tebe. Myslím, že budeme mít brzy hosta." Poslední větu skoro zavrčel a pevněji stiskl volant.
„Edward?" vydechla jsem své přání a vůbec ne tak zlostně, což se u Carlislovy reakce na naši brzkou návštěvu říct nedalo.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Laska nalezena mezi tyrany - 32. kapitola: