Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 16. kapitola

17.04.2014 (10:30) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1444×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola – Moje dítě

Carlisle

Jakto, že jsem nic nepoznal? Srdce plodu začíná tlouci až v 8. týdnu těhotenství, proto jsem ho nemohl slyšet. Samozřejmě Esme podpořím v každém jejím rozhodnutí, ale podle toho, jak spala, když jsem ji pozoroval, s rukama položenýma na svém břiše, je myslím její rozhodnutí naprosto jasné.

Nechtěla, abych ji doprovodil na lékařské vyšetření, její přání jsem respektoval, ale přesto jsem v nemocnici zařídil, aby o ni bylo, co nejlépe postaráno, když se vrátila, usmívala se. Nikdy jsem ji neviděl šťastnější, ale něco v jejím výrazu, který si velmi pečlivě hlídala, mi říkalo, že vše není úplně tak v pořádku, jak se zdá. Neptal jsem se jí na to, chtěl jsem respektovat její soukromí. Možná, že mne její reakce před dvěma týdny v hotelu překvapila, ale ani na to jsem se neptal. Neměl jsem na to žádné právo. Pokud mi to bude chtít říct, budu rád, že mi důvěřuje, pokud ne, nebudu již více vyzvídat.

Ale na něčem jsem přece jen trval. A to na tom, aby zůstala bydlet na hradě, abych se o ni mohl starat a chránit ji. Nedovolím nikomu, aby jí ublížil, ani Arovi ne.

V souvislosti s tím mě začala trápit jedna skutečnost. Už měsíc jsem nebyl na lovu. Samozřejmě to nebyla vůbec dlouhá doba, ale pro Esmeinu ochranu jsem musel být silný.

„Nesmíš teď přece nosit nic těžkého,” opakoval jsem jí znovu, když mi pomáhala s přenášením svých věcí z hotelu do hradního pokoje. Pořád se snažila být tak silná, psychicky i fyzicky, ale od jejího zhroucení před čtrnácti dny jsem poznal, že i její pohár statečnosti může jednou přetéct. A taky přetekl. A proto asi souhlasila, že bude bydlet tady. Když se dostavily těhotenské příznaky, chtěl jsem, aby měla někoho, kdo se o ni postará. Aby věděla, že jsem tu pro ni.

* * *

Seděla u zrcadla a pročesávala si vlasy. Potichu jsem zavřel dveře a chvíli ji pozoroval. Tak krásná… Všiml jsem si znovu, že se její karamelová hříva na slunci leskne. Jemné, hebké, protékaly mezi prsty jako nitky hedvábí. Do pokoje dopadaly poslední paprsky zacházejícího slunce, které se i tady v Itálii v době, kdy byla zima, ukázalo jen zřídkakdy. Dával jsem si dobrý pozor, aby se mě ani jeden z těch zářících proužků teplého světla nedotkl a přemístil se za její záda. Když si toho nepostřehnutelného pohybu všimla, zaklonila hlavu a věnovala mi ten nejzářivější úsměv, kterému se nevyrovná ani letní slunce v pravé poledne.

Esme

„Ahoj,” opřel se lokty o opěradlo židle a usmál se na náš odraz v zrcadle, „jaký jsi měla den?”

„Roztřídila jsem výpisy z účtů z minulého roku, uklidila v knihovně a Aro mě chtěl znovu vidět kvůli nějaké korespondenci.”

„A co ty?” dodala jsem, když se narovnal a přešel k oknu, za kterým začal vycházet měsíc. Okno zavřel a znovu se ocitl za mými zády, z ruky mi sebral hřeben a začal mi rozčesávat vlasy.

„Nic zajímavého,” pousmál se.

„Náhodou, mě by zajímal den Carlislea Cullena.”

„Není na něm nic zvláštního, stále stejný stereotyp,” odpověděl tónem, jakoby prožil stovky let a byl za tu dobu už velmi unaven a snad už neměl sílu žít dál, „dokud jsi nepřišla ty, Esme.” Dotkla jsem se jeho ruky na hřebenu, kterým pročesával prameny kolem mého ucha.

Dokud jsem sem nepřišla, nevěděla jsem, co je to žít, ani že bych dokázala vůbec existovat bez strachu z dalšího dne. Prostě si jen užívat a nestarat se, co bude.

Někde jsem četla, že každý problém má řešení, pokud ho nemá, nemá cenu se jím zabývat. A to bych si už konečně měla uvědomit a víc v tuhle chvíli neřešit, protože důležité je zdraví mého miminka. Tak krásné bylo dívat se na ultrazvuk. Další z těch úžasných pocitů nastávající matky. V nemocnici byli všichni tak milí, přestože nejsem Italka. Byla jsem ráda, že mi Carlisle poradil, kam přesně jít a další důležité věci. Podezřívala jsem ho, že využil svých lékařských styků s ostatními kolegy, ale to nebylo důležité. I přesto, že mě Carlisle přemluvil, abych bydlela na hradě, jsem stále uvažovala o tom, že odejdu pryč. Neustále mi domlouval, že ho nezatěžuji a že je šťastný, když mi může pomoci. Kdyby záleželo jen na mně, zůstala bych s ním a už nic jiného nechtěla, ale dítě, které nosím pod srdcem, bude potřebovat všechnu mou lásku a péči a Carlisle? Jeho jednání mi sice dokazovalo, že by se o nás oba postaral, ale nemohla jsem ho přece obtěžovat. Ano, to jsem si říkala vždy, když začal hlodat červ pochybností a vracely se vzpomínky na Ohio a Petera.

Ale pak tu bylo také srdce, které napovídalo úplný opak. Ten hlas se ozval pokaždé, když jsme si s mým - ano, už mi nedělalo problém to říct s mým - Carlislem hleděli do očí.

Ten hlas byl mnohem silnější než jeho rozumový protivník, který se v takových chvílích stahoval do ústraní. Hlas srdce mi dával naději, že jednou bychom spolu a s mým dítětem mohli žít klidně a beze strachu.

„Nevěřím, že by to mohl být stereotyp, práce lékaře musí být přece tak různorodá a taky to pro tebe musí být potěšující, zachraňovat lidské životy.”

Na okamžik se zamračil nad koncem mé věty, jakoby se zamyslel, ale pak odpověděl:

„Ano, přesně kvůli tomu jsem šel studovat medicínu. Kvůli záchraně lidských životů a někdy i duše.”

Nepochybovala jsem o tom, co právě řekl, protože jsem to jeho „uzdravování” zažila na vlastní kůži. Nemoci duše bývají těžší a dlouhodobější než nemoci těla. A já nevěřila, že se ještě někdy dokážu beze strachu podívat na muže a dotknout se bez sebemenšího zaváhání jeho tváře.

Když jsem se o pár minut později usadila do křesla a Carlisle mě až po krk zabalil do deky. Přemýšlela jsem, jaké jméno dám svému dítěti. Možná na to bylo ještě brzy, ale pro mě to bylo velmi důležité. Teď už jsem kvůli únavě nezvládala myslet, proto jsem Carlisleovi věnovala úsměv a opřela se o opěradlo křesla. On se usadil naproti mě do toho druhého.

Měla jsem naplánované si něco přečíst a tak jsem se z té deky zase vybalila.

„Potřebuješ něco podat?”

„Kdybys byl tak hodný a podal mi Hamleta?”

„Samozřejmě,” usmál se a začal se zvedat k odchodu.

„Počkej! Kam jdeš?”

„Do hradní knihovny přece,” podivil se ode dveří. „Myslím, že s sebou Shakespeara nenosíš jen tak po kapsách.”

„Ale právě že nosím,” ukázala jsem na kufr vedle postele, na kterém jsem měla položené přivezené knížky, jež jsem si ještě nestačila uklidit do skromné knihovny vedle okna. Carlisle přinesl knihu a opět se posadil do křesla.

„Co kdybychom si četli společně?” řekl s úsměvem a ještě než knihu otevřel, pronesl: “Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada.

Carlisle

Někde u čtvrtého spát upadla do hlubokého snění i Esme. Knížku jsem položil na noční stolek vedle její postele, kam jsem ji z křesla přenesl. Ještě pár okamžiků jsem ji pozoroval. Na ten klidný obličej s jemnými rysy víly bych se mohl dívat věčnost. A ještě déle.

Nechtěl jsem jí lhát, ale jinak to, bohužel, zatím nešlo. Nechtěl jsem ji ohrozit už jenom tím, že by věděla.

Napsal jsem na list papíru vzkaz, položil jej na postel a vedle něj svůj mobil. Budu pryč jenom pár hodin, nemůže se přece vůbec nic stát. Naposledy jsem se usmál na nejkrásnější obličej, pohladil ji po tváři a potichu za sebou zabouchl dveře.

V nočním vzduchu byl cítit slaný vzduch od moře, který zmizel několik kilometrů za Volterrou, když jsem vběhl do lesa. Zprudka jsem zastavil a zavětřil. Po pár okamžicích mne do nosu udeřila palčivá vůně a v krku se mi rozhořel oheň. Přibližně dvě stě metrů odtud jsem ucítil dvě lišky shánějící potravu, oči mi zčernaly a já se jako noční běs rozběhl ke svému cíli, kde konečně ukojím svou žízeň.

* * *

Po odklizení těl dvou psovitých šelem, jsem se rozeběhl zpátky k hradu. Tak rychle jsem snad ještě nikdy neběžel. Strach a zvláštní pocit mne poháněl stále urputněji kupředu.

Nemohl jsem být ani tři míle od města, když mi v kapse zazvonil mobil. Prudce jsem zastavil a po vyjmutí telefonu z kapsy jsem ho urychleně zvedl.

„Prosím?”

„Carlisle, mohl by ses dostavit do nemocnice?”

„Co se stalo, Johne?”

„Hromadná bouračka. Bude potřeba každá ruka. Přijeď co nejrychleji.” Zavěsil.

To ne! Zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Rozběhl jsem se směrem k místní nemocnici a modlil se jako snad ještě nikdy. Nic jiného můj strach o Esme uklidnit nemohlo. Už nikdy ji nesmím nechat samotnou.

Esme

Nikdy jsem se neprobouzela do krásnějšího dne, nevím proč, ale cítila jsem se úžasně. Slunce sice můj pokoj neosvětlovalo, ale i přesto jsem měla skvělou náladu, kterou podpořilo ještě to, že mi ráno nebylo ani moc špatně.

Avšak vzkaz psaný jeho úhledným rukopisem, který jsem našla na druhé polovině postele, mě lehce znervóznil:

Krásné ráno, Esme. Omlouvám se, včera jsem nevěděl, že mě v nemocnici budou potřebovat, ráno mi volali, abych se tam urychleně dostavil. Budu se snažit vrátit se co nejdříve. Přikládám mobil, který je odteď tvůj. Kdyby se COKOLIV stalo, okamžitě mi zavolej - číslo máš uložené. Carlisle

Dnes jsem si dovolila poležet ještě o chvíli déle, než jsem se převlékla a vyrazila do práce, naštěstí jsem to neměla daleko. Další výhoda, mimo jiné, bydlení zde na hradě.

* * *

Bylo těsně po poledni a Carlisle stále nikde, začínala jsem mít obavy, jestli se mu něco nestalo, ale třeba musel odoperovat nějaký těžký případ, a proto se zdržel. Dnešní pracovní doba byla více než pohodová. Zase tu byla ta skupinka návštěvníků, které provázela Heidi a i za nimi se obrovské dveře zavřely. Prostor za nimi jsem navštívila i já, když mi Aro předával výplatu a  vůbec to nebyl příjemný zážitek. Návštěvníci zmizeli neznámo kam, nejspíš byla ještě někde vzadu hradní brána, kterou hrad opouštěli. A ne, ten zvláštní pocit, se neztratil. Byla jsem zvědavá a tak jsem došla k těm dřevěným dveřím. Ale ten podvědomý hlas na mě volal. Stůj, dál ani krok! Dokud jsem se nezastavila pár centimetrů od těch dveří.

Nechoď… A já poslechla, protože ne nadarmo se říká, že bychom ten hlas měli brát vážně. Nevěděla jsem, jestli to bylo vědomí, nevědomí nebo šestý smysl, ale vrátila jsem se na místo za pracovním stolem a cítila se o něco bezpečněji.

* * *

Carlisle mi dělal čím dál tím větší starosti, celý den se neukázal a to už se začalo stmívat. Rozhodla jsem se, že mu zavolám, urovnávala jsem ještě poslední dokumenty do šuplíků ve stole, když mě zezadu obejmuly ledové ruce. S menším úlekem jsem pootočila hlavou a periferně zahlédla blonďaté vlasy.

„Carlisle?”

„Ale kdepak…” ozvalo se hraně smutným hlasem.

„Tvůj milovaný Carlisle tu není a já jsem konečně dostal tu potěšující příležitost trochu si pohrát,” ozval se chraplavě muž za mnou. Trhaně jsem se nadechla a bylo to tu zase. Ne… Znovu už ne! Proč, když je všechno najednou tak krásné, se musí něco pokazit?!

Poznala jsem, kdo to je… Ten třetí z bratrů Volturiových.

Caius.

Náraz na zeď mě málem složil na zem. Málem mi vyrazil dech, ucítila jsem bolestivé škubnutí v podbřišku. Zavrávorala jsem, ale silné paže mě přidržely u zdi a já se mohla podívat do jeho očí. A… Byly krvavě rudé! Jediné, na co jsem v tuto chvíli myslela, byl útěk. Ochranitelsky jsem si přiložila ruce na břicho.

„Caie, prosím, ne…” Šílenost zračící se v jeho očích jsem už jednou viděla, ale u někoho jiného. Tahle však byla tisíckrát horší a hrůzostrašnější. Ramena jsem už necítila, myslela jsem, že mi je svým stiskem rozdrtí.

„Prosím!” Když mi ramena uvolnil, snažila jsem se ho odstrčit. Ale marně. Bylo to jako tlačit proti zdi.

Carlisle, kde jsi?

Chtěla jsem, aby to ukončil. Když mne znovu přitlačil na chladné vyčnívající kameny za mými zády, věděla jsem, že tohle je má poslední vteřina. Začal se přibližovat k mému krku a z hrdla se mu dralo zlověstné vrčení. Cukla jsem sebou, ale Caius se jen výsměšně uchechtl. Ještě pár sekund a …

„Bratře, byl bys tak laskav a následoval mne? Aro tě chce vidět.” Zjevil se odněkud hlas. Caius sebou trhl, podíval se za sebe, pak mi věnoval zamračený pohled plný zlosti a narovnal se. Stejný pohled nejspíš věnoval i svému bratrovi, ale ten si zachovával stále stejný neutrální výraz, zcela nečitelný. Oba zamířili do útrob hradu.

Já se zhroutila na zem a hlavu bezmocně opřela o kamennou zeď. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle to dál pokračovat nemůže, že už jsem na konci svých sil. Jen myšlenky na mé nenarozené dítě mi dávaly naději. Silou vůle jsem se zvedla a rozeběhla se k hradní bráně, která byla dokořán, proběhla jsem jí, ale dál než ke kašně na nádvoří jsem se nedostala. U ní jsem se se zhroutila podruhé a s okolním světem mě spojovaly jen studené kapičky vody tryskající z kašny, které mi chladily rozbolavělou hlavu a zátylek. Dvě slova mi stačila, abych se dokázala udržet při životě. Moje dítě… Musím přežít, protože moje dítě… A Carlisle…

Kde vlastně vůbec je?

Po horkých tvářích mi stékaly slzy. Kolena jsem si přitáhla k hrudníku a obejmula si je pažemi. Prosím, bože, pomoz mi… Dej mi sílu…

Nevnímala jsem čas ani tmu, která zahalila celou Volterru. To až když se nade mnou zjevily další rudé oči. Postava byla zahalena v tmavém plášti, jehož přesný odstín jsem přes tmu všude kolem nerozeznala. Přivřela jsem oči, abych na její obličej lépe zaostřila.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 16. kapitola: