Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 6. kapitola

09.03.2017 (14:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1373×

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

Říká se, že před svou minulostí nikdy neutečete. Vždycky vás dožene a následky nejsou zrovna malé. Když jsem seděla v letadle a mířila směrem do Londýna, tak jsem doufala, že má minulost mě nikdy nedostihne. Měla jsem ten bláhový pocit, že budu moc všechno hodit za hlavu a začít úplně od znova. Avšak nic z toho nebyla pravda. Má minulost mě dostihla a to byla ta úplně první věc na kterou jsem pomyslela ve chvíli, když jsem ho spatřila v našem obývacím pokoji.

Jen tak jsem tam stála a nevěřila vlastním očím. Vlastně jsem doufala, že to všechno je jen zlý sen a za chvíli se probudím. Seděl v čele skupinky studentů medicíny a po jeho pravici seděla Claire, která pravděpodobně čekala na nějakou mou reakci. Já jsem ale nebyla schopná udělat jakýkoliv pohyb či donutit se vyslovit sebekratší slovo. Mé srdce divoce bušilo a já v šoku pozorovala jeho klidný postoj.

„Bello, ráda bych ti představila Edwarda Cullena, je to syn našeho nového profesora Cullena. Jenže profesor Cullen se musel kvůli naléhavé situaci vrátit do Států, a tak za něj Edward zaskakuje a pomáhá nám co může.“ Stále jsem nechápala význam jejích slov. Edward...můj bývalý snoubenec Edward sedí v našem obývacím pokoji. Muž, kterého jsem si myslela že miluji a nakonec jsem od něj utekla. Tak ten Edward s maskou naprostého klidu a uvolnění pozoruje jak se mi pod nohama bortí celý svět.

„Bello, jsi v pořádku? Stalo se něco? Vypadáš jako bys viděla ducha?“Claire se na mě nechápavě dívala a já teprve zpozorovala těch zhruba deset dalších párů očí co mě pozorovaly. Zároveň jsem teprve zaregistrovala přítomnost mých knih na zemi a tak jsem se rychlostí blesku sehnula a začala je sbírat. Rozhodla jsem se mu neukázat jak moc mě jeho příchod rozhodil a jak staré rány to ve mě otevřelo. A tak jsem se hrdě postavila a usmála se na Claire.

„Ne, všechno je v pořádku. Omlouvám se za mnou reakci, nejspíš to bude tím, že už jsem hodně unavená z práce a začínám být nervozní z té čtvrtletní eseje, kterou mám do konce týdne dokončit. Ráda jsem vás všechny poznala a teď když mě omluvíte půjdu do svého pokoje.“ Myslela jsem, že mi to všechno uvěřili a snědli i s navijákem. Avšak to by se nemohl ozvat on. Čímž se vyloučila možnost, že to všechno byla jen halucinace a pouze jsem si ho představila v této místnosti.

„Opouštíte nás tak brzo slečno Swannová. Ale to nemusíte, pojďte a přidejte se k nám. Navíc mám takový pocit, že mi jsme s vysvětlováním učiva již skončili. Tak se aspoň můžeme všichni trochu lépe poznat.“ Viděla jsem jak Claire hned zajiskřili oči po dokončení jeho věty a mě nezbývalo nic jiného než si přisednout na jediné volné místo a to přesně naproti mému snoubenci. Tedy vlastně snoubenci, kterého jsem opustila. A hlavně jsem nechápala tuhle jeho hru. Čili přede všemi dělá jako by jsme se viděli poprvé v životě. Vůbec na sobě nedává znát, že by jsme se znali. Neříkám, že to ve mě vyvolalo protichůdné pocity. Svým způsobem jsem byla šťastná, že nebudu muset Claire vysvětlovat svou minulost, jenže má druhá část cítila bolestivé bodnutí na místě, kde by mělo být srdce.

Po celou dobu, kdy se bavil s ostatními používal ten svůj nádherný a podmanivý hlas. Claire z něj byla naprosto vedle, poznala jsem to na ní a to hned. Což ve mě vyvolalo pocity žárlivosti, které bych vůbec neměla mít. Prostě jsem se nechápala, nechápala jsem všechny ty pocity, které se ve mě odehrávali. Občas se hluboce zasmál a já se přistihla jak ho nenápadně pozoruji. Cítila jsem se šíleně nervozní, nevěděla jsem co to má znamenat. A on mě pouze se zkoumavým pohledem pozoroval a nedával na sobě nic znát. A pak Claire položila otázku, na kterou celou dobu čekala. A mě se v tu chvíli rozeběhlo šílenou rychlostí mé tolik zrádné srdce.

„Máte nějakou přítelkyni Edwarde?“ Naprosto nevinným tonem pronesla Claire. Edward se tak mírně pousmál, jako by snad tu otázku očekával.

„Je velmi zajímavé, že se na to ptáte Claire. Ale budiž. Ano, měl jsem snoubenku. Byla to neobyčejná dívka, které bych snesl modré z nebe k nohám. Avšak…“ Ukončil svou větu a hluboce se mi podíval do očí s otazníky v jeho očích. Věděla jsem, že mu musím jeho pohled oplácet, nesměla jsem uhnout. Když bych uhnula, tak bych dala najevo svůj strach.

„Ale co se stalo Edwarde?“Zeptala se Claire. Jako by ho to probudilo z jeho hypnotizujícího pohledu na mou osobu. Otočil se na Claire a odpověděl.

„Opustila mě. A bez jakéhokoliv vysvětlení mě nechala na pospas mým otázkám a utekla v den svatby.“Dopověděl a díval se na poté již na Claire. Přestal mi věnovat svou pozornost a přišlo mi, že Claire je v sedmém nebi, že někdo jako on na ní upírá svůj pohled. Přičemž ještě dodala:

„Mám takový pocit, že si vás vůbec nezasloužila. Nedokázala ocenit vaše kvality.“ A tím jak to vyslovila toho bylo na mě hodně. To byla poslední kapka, kterou jsem dokázala snést. Rychle jsem popadla své učebnice, odsunula židli a s velice tiše proneseným promiňte jsem se rozeběhla do svého pokoje, kde jsem za sebou rychlostí blesku zabouchla dveře. Knihy jsem nechala opět dopadnout na zem a pomalu jsem se svezla po dveřích na zem. Připadal jsem si jak v té nejhorší noční můře. Má minulost mě dostihla. Edward mě našel, ale místo toho, aby se mě ptal proč, tak dělá jako by jsme se vůbec neznali. Jako by jsme neměli žádnou minulost. Když jsem někdy přemýšlela nad tím co by se stalo, kdyby mě Edward našel. Tak samozřejmě, že jsem neměla představy kdy skončíme spolu v náručí a budeme si vyznávat lásku. Spíš jsem to viděla na zběsilou hádku a vyčítání. Ale skutečnost nakonec předčila mé očekávání. A hlavně s jakým klidem pronesl celou tu věc se snoubenkou. A hlavně ten pohled, který poté věnoval Claire. Nemohla jsem tomu uvěřit. Svým způsobem jsem nemohla uvěřit i sama sobě, žárlila jsem na Claire. Žárlila jsem na svou nejlepší kamarádku, ale vždyť to snad není možné. Proč bych na ní žárlila. To by znamenalo jediné a to to, že stále k němu něco cítím. Jenže ty city musím okamžitě pohřbít, nikdo to na mě nesmí poznat. Dneska jsem zbaběle utekla z bojiště, ale pokud Edward tady míní zůstat, tak mu nedopřeji další pocit vítězství. Netuším co tady dělá, ale nedám mu sebemenší šanci, aby mi zničil můj nový život. Vstala jsem ze země, utřela si těch pár slz co mi ukáplo. A přešla jsem ke svému psacímu stolu. Rozhodla jsem se nějak zaměstnat, protože jsem tušila co bude dneska večer následovat. A to obrovské vysvětlování Claire, proč jsem se po celou dobu tak divně chovala. A pak kdo říkal, že život je lehký?

Z mého rozjímání nad knihami mě vyrušilo tiché zaklepání na mé dveře. Srdce se mi rozeběhlo tou nejvyšší možnou rychlostí, jelikož jsem měla obavy kdo to je. Co kdyby to byl Edward?

„Bello? Jsi v pořádku? Nechceš si jít dát se mnou šálek čaje? Všichni už odešli, tak máme byt opět jenom pro sebe.“ Naštěstí to byla pouze Claire, ale dle jejího jemného a opatrného přístupu jsem nabyla domnění, že něco tuší. Ví, že něco není v pořádku. Proč jsem tím překvapená? Claire vždycky dokázala vycítit, když se s mnou něco dělo. Byla to prostě má nejlepší kamarádka.

„Ráda si dám šálek čaje. Ale co kdybys to zatím připravila a já si jenom něco dočtu a hned budu u tebe.“Usmála jsem se na ni a Claire odešla nám připravit čaj. Znala jsem Claire velmi dobře a tak jsem věděla, že čaj je její způsob jak nejlépe komunikovat s druhým člověkem. Poznačila jsem si na jaké stránce jsem skončila a vydala jsem se na detektor lži, aneb jak jsem přezdívala Claire, když ze mě páčila informace.

„Nádherně ten čaj voní. Jaké bylo doučování?“Posadila jsem se a snažila se téma rozhovoru přenést na něco neutrálního.

„To mi spíš řekni ty? Co to s tebou bylo?“Claire se posadila a podívala se na mě.

„Ale nic, jak jsem řekla pouze únava. Měla jsem hodně těžký den, spousta stěžujících si zákazníků. Jako bys to neznala.“ Pokusila jsem se usmát. Jenže Claire jsem asi nepřesvědčila.

„Já měla na mysli to, co se stalo mezi tebou a Edwardem Cullenem?“ A já v šoku na ní koukala, nebyla jsem se schopná odpovědi. Měla bych ji říct pravdu?

„Ale no tak Bello, to nešlo nepřehlédnout to napětí mezi vámi, když ses posadila ke stolu. A poté jak si se z ničeho nic zvedla a utekla do svého pokoje. Vy jste se museli někde potkat? Protože kdyby ne, tak by se pak tolik na tebe nevyptával.“ Byl to pocit jako by mi někdo vlepil facku, najednou jsem se probudila a byla jsem schopná pohybu. Takže jí to neřekl? Ale proč by se na mě vyptával. 

„On se na mě vyptával?“ Zkoušela jsem na Claire její vlastní metodu.

„Jo, ale no tak Bello, já se ptala jako první. Čili potkala si někde předtím Edwarda Cullena? Znáte se?“ Nemohla jsem dál lhát, musela jsem ji aspoň něco říct.

„Možná...Nevím, už si to moc nevybavuji. Ale je možný, že jsem na něj někde venku narazila.“ Snažila jsem se to uhrát co nejlépe jsem mohla.

„Narazila? Možná? Bello jak si něco takového nepamatuješ?“ Ano, moc dobře jsem věděla jaký dojem za sebou Edward Cullen nechává. Taky na mě dřív měl takové účinky. No, i možná stále je na mě má.

„Claire teď je řada na mě abych se ptala. Na co se ptal? Cos mu řekla?“ A Claire u této otázky protočila oči a pousmála se.

„No úplně normální věci. Jako jak dlouho se známe. Kde jsme se potkali. A pak hodně ohledně tvého studia. Jako co studuješ, jak moc tě to baví a taky kde pracuješ. Tak jsem mu doporučila tvoji kavárničku, že tam mají nejlepší čaj v okolí.“ A já zůstala koukat na Claire. I když proč se tomu divím, Edward to vždycky dokázal a nějakým zvláštním způsobem lidi okouzlil a ti mu řekli všechno co chtěl.

„Jo a taky se ptal jestli s někým jsi. Jako jestli máš přítele.“ Zajímavé, že hlavně tohle chtěl vědět.

„A co jsi mu řekla?“ Optala jsem se Claire a pomalu se začala bát odpovědi.

„No pravdu...Že zatím s nikým nechodíš, ale že má o tebe velký zájem Henry a že věcí jsou pravděpodobně na dobré cestě a snad brzo budete spolu.“ No to nemůže být pravda. Prosím ať tohle všechno je jenom zlý sen a nic z toho není pravda.

„Claire, co že jsi udělala? Vždyť já s Henrym nechodím a ani o něj nemám zájem. Nikoho nechci, jsem ti to už tolikrát říkala.“ Ale Claire po mě hodil ten svůj pohled typu „já vím nejlépe co je pro tebe nejlepší“.

„Bello, přeci mu nedáš košem a dáš mu šanci. Nemůže být až tak hrozný.“ Ale potřebovala jsem se od Claire ještě jednu věc dozvědět.

„A když jsi mu to řekla, tak jak zareagoval?“

„Je zvláštní, že se ptáš. Protože mi přišlo jak kdyby se mu najednou napnuly všechny svaly a rysy v obličeji mu ztvrdly. Vypadal docela nebezpečně a naštvaně. Avšak sekundu poté to hned zmizelo a byl zase úplně normální.“ Hm, zajímavé. Pomalu se na mě začala projevovat únava a tak jsem se rozhodla vstát a jít si dát sprchu. Přeci jenom dnešní den byl až příliš akční.

„Omlouvám se Claire, ale jsem hodně unavená. Půjdu si dát sprchu a spát. Zítra ráno mám přednášku. Dobrou noc.“A s tichým popřáním hezkých snů jsem se vydala k sobě do pokoje, když mě Claire opět zastavila.

„Bello, málem bych zapomněla. Zítra večer jdeme do kina, opakují nové zpracování Romea a Julie. Tak jsem koupila lístek i pro tebe, když vím že tvůj čtvrtletní esej je na téma Shakespeare. Třeba ti to pomůže a hlavně se trošku odreaguješ. Jo a jde s námi i Henry. Jen co zjistil, že jdeš taky, tak zrušil své plány na zítřejší večer.“

„Ale,já nemůžu…“Zkoušela jsem se z toho vyvlíknout.

„Ne Bello, nechci slyšet žádné námitky. Neboj nebude to rande, jde nás více a nejdeme v párech. Jestli tě to uklidní, tak si můžeš sednout vedle mě. Dobrou noc.“ Ach jo, Claire. Stará dobrá Claire. Osoba, která ne nebrala jako odpověď.

Horká sprcha byla něco jako balzám na mou duši. Vždycky jsem tam strávila nejméně půl hodiny. Nechala jsem horké kapky aby dopadaly na mé tělo a pomohly mi se uklidnit. Jak se to mohlo pokazit během jednoho jediného dne? Jak mě našel. To zůstane záhadou, tedy do té chvíle dokud s ním nepromluvím. A to znamená nikdy. Edward Cullen je minulostí a nehodlám ho pustit do svého nového života.

Málem jsem uklouzla na mokré podlaze, když jsem vycházela ze sprchy. Naštěstí jsem se stihla včas zachytit a urovnat rovnováhu, neboli stihla jsem včas zažehnat katastrofu. Jen tak v ručníku jsem se vydala zpátky k sobě do pokoje, kde jsem si oblékla pyžamo. Původně jsem měla v plánu, že půjdu hned spát. Ale opět se mi podařilo probudit mou touhu ke knihám a tak jsem si místo toho jen tak lehla na postel a začetla jsem se do děje.

Stála jsem uprostřed rozkvetlé louky. Ne až tak daleko bylo za mnou menší venkovské sídlo. Měla jsem na sobě šaty jak z příběhů od Jane Austenové, a mírný vánek si pohrával s mými sepnutými vlasy. Když v tom jsem uslyšela blížícího se koně a v dálce jsem uviděla jezdce. Postava na koni se přibližovala čím dál víc, pravděpodobně to byl muž a na hlavě měl klobouk. Neviděla jsem mu do tváře, tak jsem nemohla určit o koho se jedná. Avšak jsem měla takový pocit, že moc dobře vím kdo to je. Pocit, že jsem přesně na něj po celou tu dobu čekala. Že byl pro mě vším.

Když byl již kousek ode mě, tak zastavila a seskočil z koně. Rychlejším krokem se ke mě vydal a já cítila jak jsem se na něj nádherně usmála. Když byl těsně přede mnou tak sundal svůj klobouk a sklonil se, aby mě políbil. Ruce jsem mu vpletla do jeho neposedných rezavých vlasů a náš polibek na uvítanou jsem prodloužila v celkem vášnivý polibek. Skončili jsme až když mi docházel dech, poté si opřel své čelo o mé a dívali jsme se jeden druhému do očí. Cítila jsem se tak šťastná, tak plná lásky. Znamenal pro mě vším. A když pronesl tu nejkrásnější větu, tak jsem se cítila jako v nebi.

„Miluji tě Bello. Miluji tě tak jak nikdo na světě ještě nikoho nemiloval, tak velká je má láska k tobě. Jsme si souzeni, byli jsme stvořeni jeden pro druhého a tak dlouho jsem na tebe čekal.“ A poté mě opět políbil.

Ale během sekundy se celá scéna změnila. Místo klidného větru začal foukat silný vichr. Obloha se zatáhla a objevily se tmavé mraky plné hřmění a blesků. Začalo pršet a mé šaty byly celé promáčené. Místo abych byla v Edwardově náruči, tak jsem ho držela za ruku a prosila ho, aby mě neopouštěl.

„Nejsme si souzeni Bello. Sbohem.“ A aniž by se na mě podíval tak mi vytrhl ruku z mého sevření a rozeběhl se zpátky ke koni. Na kterého nasedl a uháněl do neznáma. Já jsem nechala déšť, aby mě ještě více zmáčel. Podlomily se mi nohy a já spadla do trávy, kde jsem se otřásala pod náporem slz. Nikdy jsem v sobě nepocítila takovou prázdnotu...

Když v tom jsem se s výkřikem probudila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, byla jsem zpátky u sebe v pokoji. Neměla jsem na sobě promáčené šaty, nýbrž mé pyžamo. Knížka kterou jsem četla než jsem usnula byla odhozená na zemi. A tváře jsem měla zmáčené od mých slz, které mi musely téct proudem během snu. Nemohla jsem se uklidnit, protože mi to všechno připadalo tak reálné. Ty pocity, které jsem tam prožila během chvilky, stále ve mě proudily. Když v tom jsem si uvědomila, co když se přesně takhle cítil Edward? A zaplavil mě ten největší pocit viny...

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 6. kapitola: