Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 5.kapitola

24.07.2015 (08:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1735×

„Edwarde…“ vyslovila jsem tiše. Jenže na druhé straně kanálu byla pouze tma. Nikde nebyla žádná postava k nalezení… V tom utichla hudba a tma mě začala obklopovat. Dokonce i Hagrid nebyl poblíž. Nikdo. Pouze já sama uprostřed tmy. A pak pro mě známý hlas pronesl:
„Bello… Bello… Jsi moje, Bello!“
A v tom jsem se probudila. Studený pot mi stékal po obličeji a mísil se s potůčky slz. Byl to jenom sen, žádná tma a hlavně žádný Edward. Seděla jsem ve své posteli v propoceném tričku, zatímco venku začalo pomalu svítat. Avšak nebyla jsem daleko od pravdy. Pamatuji si přesně, co se včera na té párty přihodilo a hlavně co byla příčina mé noční můry.
Přesně si pamatuji ten pocit, který mnou prostoupil ve chvíli, kdy jsem na opačném konci kanálu zahlédla postavu schovanou v rouše noci. Jeho vlasy, postava… Vše bylo tolik podobné Edwardovi. V tu chvíli se mě zmocnil pocit paniky a aniž bych se rozloučila s Hagridem či s Claire, tak jsem se rozeběhla pryč z té párty. Nejdřív jsem jen tak běžela a neměla ani ponětí kam, až když jsem se dokázala trochu zklidnit, tak jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Byla jsem na druhé straně města, ale i tak mi to bylo jedno a tentokrát jsem se rozeběhla tím správným směrem a to domů.
Zvládla jsem to v rekordním čase, a když jsem za sebou pečlivě zamkla dveře a zkontrolovala veškerá okna, zda-li jsou zavřená, tak jsem se pouze převlékla a únavou jsem padla do postele.
Kdo by to kdy řekl, že někdo, koho jsem tolik milovala, bude příčinou mých nočních můr. Jenže celé to nebylo o tom, že bych se o Edwarda už nestarala a nechala ho plavat. To, co jsem tvrdila ostatním, a hlavně rodičům, byla lež. Edward mi není a ani nikdy nebude lhostejný. Se svými myšlenkami jsem si pomalu začala připadat, jako kdybych byla sama sobě psychiatrem. A tak jsem se rozhodla nějak zaměstnat. Pomalu jsem se natáhla pro mobil, abych zkontrolovala kolik je hodin. Naštěstí jsem měla ještě hodinu čas, než se začnu chystat do práce. Měla jsem dvě možnosti. Za normálních okolností bych se zvedla, šla bych si dopřát pořádně dlouhou sprchu a velkou snídani a možná bych si u toho i zapnula televizi. Jenže tato možnost měla háček a to přítomnost Claire. Určitě musí mít hodně otázek ohledně včerejška, situace s Hagridem a mého zběsilého útěku. A já nebyla ve stavu, abych jí ty odpovědi poskytla, musí to počkat na večer. Jen doufám, že nějakým nedopatřením nedala mé číslo Hagridovi, to už bych asi nesnesla. Asi bych mu měla přestat říkat Hagrid, jenže je to docela problém, když jsem si nezapamatovala jeho jméno. A Hagrid byla první věc, která mě napadla.
Čili dostáváme se k možnosti číslo dvě. A to té, že se zahrabu ve svém pokoji, dokud nebudu muset rychlostí blesku do koupelny a poté do práce. Tahle možnost se mi zdála mnohem, ale mnohem lepší. A jak jinak si zpříjemnit čas než s knihou. A to mou nejoblíbenější – Na Větrné hůrce. Nevím, po kolikáté jsem ji opět měla rozečtenou. Vzala jsem knihu do svých rukou s úmyslem otevření na poslední stránce, kde jsem skončila minulý týden. Avšak když jsem ji otevřela, tak jsem se zarazila. Bylo to založené na úplně jiné stránce, než kde jsem skončila. A hlavně čím to bylo založené. Uvnitř knihy byla vložená malá kytička fialek. Když jsem ji odložila vedle na noční stolek, tak jsem si teprve všimla, na jaké stránce to bylo. Jednalo se o stránku, kde byl zvýrazněn jeden citát…
„Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já, kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen on zmizel, svět by se proměnil v úplnou cizotu – neměla bych tu co dělat.“
Moc dobře si pamatuji den, kdy jsem si to zvýraznila. Byl to den hned poté, co mě Edward požádal o ruku. Přišlo mi, že v té době jsem ten citát dokázala chápat. Avšak všechno se změnilo a teď místo, aby ta slova nalezla u mě pochopení, tak mě spíš tíží na srdci. Ukazováčkem jsem znovu a znovu přejížděla po těch slovech, jako bych je snad dokázala vymazat. A u toho jsem si ten citát potichu odříkávala. Až když jsem zavadila pohledem na kytičku fialek na mém stolku, tak jsem rychle vyskočila z postele a potichu doběhla pro malý hrnek s vodou, do kterého jsem poté ty fialky dala. Někdo by jim už nedal šanci, jenže já je chtěla zachránit. Ještě přeci měly nějakou šanci.
Místo toho, abych se poté vrátila do postele a četla si, tak jsem se posadila ke stolu, kde jsem s pomocí počítače začala pomalu zpracovávat domácí úkol na příští týden. Z mého bádání nad anglickou literaturou mě vyrušilo vyzvánění mého budíku na telefonu. Čili nastal čas, abych se rychle připravila a poté běžela do práce.
Neděle jsem měla v práci nejradši. Kavárnu jsem vždycky měla jen sama pro sebe a až tak velký frmol tam nikdy v neděli nebyl. A tak jsem s úsměvem na tváři pomalu šla do práce, kde mě vlastně čekalo spíš relaxování než pořádná dřina. No možná mi ten úsměv na tváři vykouzlilo i zjištění, že Claire ještě spala v době, kdy jsem opouštěla dům. Čili žádné vysvětlování se ráno nekonalo. Což ale znamená, že se to celé posunulo na večer, tedy pokud na to celé Claire nezapomene. Třeba budu mít štěstí.
V práci jsem všechno připravila k otevření kavárny. Čerstvé pečivo bylo ve vitríně, kávovary zapnuté, kelímky na svém místě a tak jsem mohla cedulky otočit na „otevřeno“. Prvních pár hodin se nic nedělo, pár studentů si přišlo dát snídani a tak celé se to začalo plnit až během času oběda. Zrovna jsem dodělala pár objednávek, když ke mně přistoupil pravděpodobně jeden ze studentů.
„Dobrý den. Poprosil bych dvakrát zelený čaj. A vezmu si to s sebou.“ A usmál se u toho na mě.
„A jakou velikost si přejete?“ Klasická otázka, na kterou se skoro každého musím ptát. Nikdo to není schopen říct dopředu.
„Poprosil bych velké kelímky. Děkuji.“
„Bude to přesně pět liber. Mohu poprosit o vaše jméno na kelímek?“ Musela jsem se usmát nad vzpomínkou z minulého měsíce, kdy mi jeden klučina odpověděl Spiderman.
„Tady máte. Drobné si nechte.“ A podal mi pětilibrovou bankovku a pár drobných. S prvním kelímkem v ruce jsem přešla ke kávomatu, kde zároveň bylo čerpadlo na horkou vodu. V tom jsem si uvědomila, že mi ještě neřekl to jméno. Naštěstí jsem měla další černou fixu v kapse. Rovnou jsem ji otevřela, abych to mohla rychle napsat, jelikož se mi za tím mladíkem utvořila menší fronta. A tak jsem zopakovala:
„A zelený čaj je pro?“ Otočila jsem se na něj. Nejdřív se na mě podíval nechápavě, když mu to došlo.
„Pro Edwarda a Bellu.“ A má ruka zamrzla. Nechápavě jsem se na něj podívala a řekla jsem:
„Co prosím? Asi jsem vás přeslechla?“
„Řekl jsem pro Edwarda a Bellu.“ Můj mozek přestal fungovat a mé tělo se odmítlo hýbat. Jenže poté jsem zavadila pohledem o netrpělivé lidi ve frontě. A tak jsem se donutila dát se rychle do pohybu. Rychlostí blesku jsem napsala na kelímky jména Edward a Bella. Poté jsem tam nalila horkou vodu a dala dovnitř sáček vynikajícího zeleného čaje. Tenhle čaj byl můj nejoblíbenější, nebyla žádná jiná kavárna v Cambridge, kde by prodávali čaje od tohohle dodavatele. Kelímky jsem uzavřela víčkem a postavila jsem je na pult před toho mladíka.
„Prosím. Přeji hezký den.“ On se na mě tak divně podíval a pronesl větu, po které mi přeběhl mráz po zádech.
„Ale vždyť tenhle je pro tebe, Bello.“ Zůstala jsem zaraženě stát a pozorovala jsem, jak odchází. Dokud jsem ho úplně neztratila z dohledu. Z mé zamyšlenosti mě probudil nespokojený komentář jedné slečny ve frontě. A tak jsem se rychle zorientovala, kde jsem, a dala jsem se do práce.
Po celou mou službu mi visely otazníky v hlavě. A tak v šest hodin, když jsem zavřela kavárnu a dala jsem se do vytírání podlahy, tak mi hlavou kolovaly myšlenky jako: 
„Co že se to vlastně dneska stalo? Co to mělo znamenat?“ 
Když jsem dovytírala a měla jsem již všechno hotové, tak jsem si dovolila se na chvilku posadit. Čím dál tím víc jsem přemýšlela nad tím, co to mělo s tím klukem znamenat. Kdo že to vlastně byl? A proč chtěl napsat na kelímky jména Edward a Bella? A nakonec to jeho rozloučení, že ten druhý byl pro mě. Přeci jak mohl znát mé jméno. Pomalu jsem vstala a chtěla jsem si zapnout kabát, když jsem nahmatala připnutou jmenovku na svém tričku. Podívala jsem se na ni, jako to dělám každé ráno a v tom mi to došlo. Vždyť já po celou tu dobu měla svou jmenovku se jménem Bella, čili tak znal mé jméno. A snažil se udělat pouze hezkou věc a pozval mě na čaj. Ale to by znamenalo, že se určitě musí jmenovat Edward. Když se to tak vezme, tak to naprosto dávalo logiku. Přeci jenom Edward Cullen nebyl jediným Edwardem na světě. Záhada dnešního dne je tedy vyřešená a já můžu jít s klidem v duši domů, kde akorát budu čelit zvídavým otázkám Claire.

Následující dva týdny uběhly hrozně rychle. Trávila jsem čím dál více času ve škole na přednáškách a poté jsem doháněla neodpracované hodiny v práci. Ve zbytku času jsem se snažila dopsat všechny úkoly včas a také věnovat nějaký ten čas spánku. Nečekala jsem, že to všechno bude jednoduché, když jsem se rozhodla pro studium na Cambridge. Ale i když jsem měla spánku minimum a byla jsem unavená, tak jsem se cítila šťastná a volná. Připadala jsem si jako pták, který má možnost vzlétnout až nahoru k nebesům.
Uplynulé dva týdny, až na mou vytíženost, byly celkem poklidné. Po sérii těch podivných událostí se již nic tomu podobného nekonalo. Třeba to nakonec nemělo žádný význam. Až teda na pár událostí s Hagridem. Který, jak jsem zjistila, se nakonec jmenuje Henry. Když jsem se ho ptala podruhé na jeho jméno a přiznala jsem se, že jsem to zapomněla. Tak mi řekl, že Henry, jako král Henry VIII. Čili od té doby mi náš milý Henry nechce dát pokoj. Nevím, jak donutil Claire, aby mu dala na mě číslo. Každou chvíli mi píše ohledně úkolů a hledá záminku, aby mě vylákal ven. A velkým problémem je, že mi pomalu docházejí výmluvy. Budu to muset probrat s Claire, třeba mi nějak poradí. I když mám pocit, že v tom má hlavně prsty ona. Claire je vždycky akční co se týká kluků a hlavně hrozně ráda dohazuje kluky.
Bylo opět pondělí a místo toho, abych byla doma a připravovala se na ten velký referát, co mě čeká, tak jsem musela být v kavárně. Můj kolega James onemocněl a tak jsem musela za něj zaskočit na pár hodin. Naštěstí majitelka věděla, že nemůžu být v kavárně celý den a tak poprosila někoho, kdo za mě zaskočí poté do zavíračky. Bylo za deset minut tři a můj záskok vešel do kavárny. Prohodili jsme se u kasy a já zamířila dozadu, kde jsem se převlékla a vzala si své věci. Pomalým krokem jsem vyrazila domů, protože jsem věděla, že nemám kam spěchat. Claire se minulý týden zmínila o tom, že v pondělí bude pořádat takový malý doučovací kroužek doma. Měli nějakého profesora či asistenta na záskok ze Států a ten se svolil k tomu, že jim vysvětlí pár věcí. Claire se mohla zbláznit, že se první schůzka bude konat u nás doma. Protože, dle jejích slov, pro úsměv toho profesora stálo zato zemřít. A prý představa, že s ním bude u nás doma v jedné místnosti, jí dávala možnost zjistit, zdali je zadaný či ne a další osobní informace. No, prostě a jednoduše Claire si našla svou oběť a já toho chudáka mohla leda tak litovat.
Nakonec jsem se rozhodla zastavit se po cestě ještě v knihovně. Jelikož jsem věděla, že mě čeká pár hodin u mě v pokoji, než se nám uvolní byt. Tak aspoň ať dělám něco užitečného. Bylo kolem půl páté, když jsem z tašky nějakým zázračným způsobem vytáhla své klíče a pouze pomocí jedné ruky jsem odemkla zámek. Bylo to hlavně kvůli tomu, že v druhé ruce jsem měla tři knihy z knihovny, které se mi již nevešly do kabelky. Vešla jsem dovnitř, zabouchla dveře a zaposlouchala se do zvuků z obývacího pokoje. To znamenalo jediné a to to, že jejich doučování stále pokračuje. Nechtěla jsem je nijak vyrušovat a tak jsem se svou kabelkou v jedné ruce, knížkami v druhé a sklopeným pohledem zamířila do obývacího pokoje. Snažila jsem se být co nejvíce neviditelná a pouze kolem nich proklouznout. Přeci jenom vím od Claire, že medicína není vůbec lehká a potřebujete na ni klid.
Již jsem byla skoro u dveří do svého pokoje, když na mě Claire promluvila.
„Ó, Bello, to je skvělé že jsi doma, aspoň tě mohu představit svým spolužákům a hlavně ráda bych ti představila našeho nového asistenta na Chirurgii. Takže vážení, tohle je Bella. Má nejlepší kamarádka a nejlepší spolubydlící, co jsem kdy mohla mít.“ Cítila jsem na sobě upřené pohledy a tak s tichým povzdechnutím jsem se pomalu otočila. Doufala jsem v to, že se pouze s nimi pozdravím a budu pokračovat do svého pokoje.
Když v tu chvíli se mé oči střetly s jeho pohledem. Dívala jsem se do velmi známých očí. Můj dech se zastavil a zachvěl se celý svět pod mými nohami. A v hlavě jsem začala panikařit…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 5.kapitola: