Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 17. kapitola

12.12.2010 (18:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3240×

Její krok zpomalil. Čím blíž byla k cíli, tím víc se jí potily dlaně a třásly nohy. Vážně tohle chce? Být tady? Co kdyby to prostě hodila za hlavu? Vždyť se nic zlého neděje. Tak jí lhal, no a? Zapřel, že je Edward Masen a nechal ji v domnění, že k její historii vůbec nepatří, no a? No a! Blbost! Vždyť na něj má neuvěřitelný vztek, proto tu je. Proto sem přišla. Opět zaváhala. Když vystřelila z Galerie, měla v hlavě přesná slova, co mu poví, až sem přijde, ale teď? Co když tady není? A co když je a neuvidí jiné východisko, než že ji zabije? Do háje. Otočila se na podpatku a svižnou chůzí se vydala přes park v lese pryč. Stůj! Otočila se k monumentálnímu domu a nevědomky si skousla spodní ret. Znovu změnila směr. A pak ještě minimálně třikrát, než se odhodlala vystoupit na první schod a poté na další a další, až jí schody došly a ona zůstala stát před obrovskými dveřmi. Zhluboka se nadechla a zvedla ruku.

„Bože, co tu dělám?“ zasyčela a spustila ruku k tělu.

„… ti to říkal, že to vyjde!“ zaječel hlas a vzápětí se dveře rozrazily dokořán. Bella vytřeštila oči a zkoprněla. Muž ve dveřích byl ve stejném šoku, jako ona.

„Mony?“ vydechla.

„Hele, kdo přišel na drby,“ ušklíbl se a z jeho obličeje zmizely veškeré emoce kromě pobavení. Vyklonil hlavu přes její rameno a zamrkal. „Kde ho máš?“

„Ehm… Nevím, o kom mluvíš, ale kde je ehm… Edward?“

„On tu s tebou není?“ žasl a Bellu napadlo, že to nebyla zrovna vhodná chvíle k téhle návštěvě.

„Ty jsi taky tamto?“

„No, jestli tím tamto myslíš upíra, tak jo,“ usmál se a nechal problesknout zuby. Neměl dlouhé upíří špičáky, jak čekala z různých filmů a podobně. Vždyť je neměl ani Edward. „Čekala jsi hraběte Drakulu?“ sykl.

„Já ani nevím,“ řekla popravdě, což Damona zarazilo. Nečekal tohle. Těšil se, že se s ním bude přít a on jí dokáže, co je zač.

„To mi neříkáš nic nového. Jako kdyby normální člověk mohl vědět.“

„Damone, kdo…“ ozval se z šera za Damonovými zády hlas.

„Damon?“ vydechla Bella.

„Nač ten údiv, snad sis vážně nemyslela, že ti oblbnu kámoše a nechám ho znát moje pravé jméno? Co kdyby se znal s Edwardem, probůh?“ protočil panenky, jako by to, co řekl, bylo nad slunce jasnější a logické.

„Jak by se Jacob mohl znát s Edwardem?“ Nohy se jí pomalu ale jistě opět začínaly klepat.

„Tak kdo tam je?“ vřeštěl hlas ze tmy.

„Pojď se podívat, kdo přišel,“ rozesmál se Damon.

„Jistě, já zapomněl na ten tvůj debilní humor,“ vrčel hlas ze tmy.

„Nemůžu za to, že ses nechal kousnout tak blbým druhem,“ smál se.

„Půjči mi prsten a já ti ukážu debilní druh.“

„Je to jenom nějaká holka, zchladni, Lestate. Kde jsou vůbec ti dva?“ vyzvídal a znovu se rozhlédl po okolí.

„Kde asi? Louie si v patře čte nějakej brak a Stefan se prohání s Edwardem po lese.“

„Aha,“ ušklíbl se Damon. Bella hlasitě polkla. Probůh, proč tu stojí? Má před sebou upíra a ona si tu stojí a poslouchá je. Cože to říkal o oblbnutí?

„Co jsi udělal Jacobovi?“ vyhrkla a zatnula ruce v pěst.

„Nic moc. Jen jsem se pojistil, aby na mě nevystartoval jako vzteklej pes,“ ušklíbl se.

„Jak?“ dotírala Bella.

„Vážně to chceš tak moc vědět?“

„Chci vědět, co byl Jacob a co ty. Jak se ti povedlo ho oblbnout?“ I kdyby chtěla, nemohla odejít. Bez odpovědí ne. Proč je tak blbá?

„Sice jsem upír, ale rozervat se od pošahanýho vlkodlaka nenechám. Prostě jsem mu jen vsugeroval myšlenku, že se známe už spoustu let a…“ chlubil se. Bella vyjekla.

„Vlko – co?“

„Ježíši na kříži, vidíš to?“ lomcoval spojenými pažemi k nebi.

„Nerouhej se, idiote,“ syčel hlas ze tmy. Připadala si jako v nějakém špatném filmu, jako kdyby to vůbec nebyl její život. Jacob a vlkodlak? Nesmysl. Vlkodlaci neexistují.

„Ještě to chceš vidět?“ obrátil Damon pozornost k Belle. Začala instinktivně couvat.

„Ani ne, ehm… dík.“ Damon vykročil za ní. Šel stejně pomalým krokem jako ona. Zastavil, když zastavila ona. Pohnul se, když se pohnula ona. Vyjekla.

„Copak? Bojíš se?“ Bella si vzpomněla na jeho velice vlídná slova v Galerii. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne? Nejspíš jí právě to ucho zůstalo v ruce.

„To ty,“ zajíkla se. „Tys byl v té koup…“

„Jistěže já! Kdo jiný? A ty mi sem teď napochoduješ jako valentýnka. Jak šlechetné, ale bohužel jsem slíbil Edwardovi, že na tebe nesáhnu, takže se musím spokojit s jinou taktikou, jak se tě zbavit a tomu zrzavému prevítovi srazit hřebínek. Víš, máš dokonale čokoládové oči. Radost se dívat,“ zašeptal a Bella vzhlédla. Setkala se s jeho pohledem a naklonila hlavu do strany.

Stejný pohyb udělal i Lestat uvnitř, když je sledoval škvírou po suku.

„To je blbec,“ sykl, ale vzápětí se rozesmál. Lépe to skončit nemohlo! Vyhráli jsme! Bella se od Damona konečně odtrhla a upír vběhl do domu.

„Dělej, dekujeme se,“ sykl a nečekal na odpověď. Vyběhl do patra a naházel do tašky několik věcí bez kterých by nedokázal odejít.

Lestat ho napodobil, ale nakonec zamrzl.

„Jak můžu odejít, když je světlo?“

„Pokus a omyl. Zabal se po kořínky vlasů, a buď shoříš, nebo ne. Když ne, máš vyhráno. Když ano, tak je to pořád lepší, než tu zůstat a čekat na Edwardovu vendetu, chápeš?“ vysvětlil mu Damon a Lestat přestal váhat. Raději popel, než dehet!

Když si jen představil, jak se sem Edward přižene a…

„Hele, cos jí nakukal?“ zajímal se.

„Ach příteli, to je jedna z mála věcí, co mě bude mrzet, že neuvidím, až to propukne,“ vzdychl Damon a přehodil si tašku přes rameno. Ani on nehodlal zůstat tady, až to propukne. Viděl běsnícího Edwarda a…

„Ty vole, je tu! Dělej!“ sykl Damon a hrdinsky vyskočil oknem vedoucím do hloubi lesa. V domě zůstal jen Louie, který byl silně pohroužen do Patnácti pátračů, jak mu navrhl Edward, a vrtěl nesouhlasně hlavou. V parku u Domu bláznů stála Bella a zírala do jednoho z oken, jako kdyby věděla, že tam někdo je. Někdo hodný. Ne jen Damon a ten podivný Lestat. Měla pocit, že jí něco svírá hrudní koš.

„Bello?“ ozvalo se za jejími zády a ona zkameněla. Zavřela oči a počítala do deseti. Poté sáhla do kapsy kalhot a vzala do dlaně malý sáček. Trhavě se nadechla a otočila se k němu čelem. Když otevřela oči, začaly ji slzy pálit v krku a nose. Ne, nesmí brečet. Zběsile několikrát zamrkala a zhluboka se nadechla. „Odpusť mi to, prosím,“ pokračoval a nervózně si vrazil ruce do kapes kalhot.

„Lhal jsi,“ vyhrkla.

„Já vím.“

„Do očí jsi mi lhal a podváděl mě.“

„Já vím.“

„Udělal jsi ze mě blázna a znáš Jacoba a víš, že je vlkodlak a…“

„Ty to víš?“ vyhrkl.

„Na tom nezáleží!“ Bella dala průchod emocím. Věděla, ne – cítila, že ten pláč už déle držet nedokáže. Proč ji to tak bolelo? „Důležité je, že jsi podrazil mou důvěru. Já ti tolik věřila, spoléhala na tebe jako slepá na svou hůl! Znala jsem tě tři dny a dala bych za tebe ruku do ohně, ale tys to zničil. Zahodil jsi to, jako plechovku od pepsi. A já idiot věřila…“ rozesmála se hystericky a vzhlédla k nebi. Na tváři jí přistála ledová vločka. První sníh? Už? Do háje.

„Bello, Isabello, lásko, prosím, odpusť mi to… Udělám cokoliv, abych to napravil, jen si řekni…“ navrhoval a na řasách mu utkvěl chomáč sněhu. V posledním slunci roztál a sklouzl po jeho tváři jako slza.

„Tohle je tvoje,“ vzlykla a napřáhla ruku se sáčkem. Edward vypadal překvapeně. Natáhl ruku a Bella mu pytlík spustila do prázdné dlaně. Otevřel ho a vzal mezi prsty diamantový prsten. „Dal jsi to Marii a ona měla potřebu ti to vrátit. Trvalo to tři generace, než se to povedlo. Splatila svou lásku k tobě. Můžeš ho darovat znovu nějaké upírce. Prsten předán, úkol splněn.“ Bella se na něj nedokázala podívat. Hrozně moc chtěla, ale její podvědomí ji vedlo jiným směrem, jako kdyby za něj nebyla vůbec zodpovědná a neřídila ho ona.

„Isabello Marie Swanová, tady a teď si před tebou klekám a žádám tě o tvou ruku. Nikdy už nikoho nebudu milovat jako tebe. Jen s tebou chci být navždy a napořád. Miluju tě snad od první chvíle, kdy jsme se objevili v Chicagu. Vezmeš si mě a prokážeš mi tu čest?“ šeptal a kolena se mu podlomila. Klečel před ní zahalený v bílém závoji padajícího sněhu. Panenského, čistého a navždy jedinečného. Bella si skousla ret a podívala se do tváře muže před ní. Její srdce tlouklo a křičelo o život po jeho boku, po jeho náruči. Vyhověla mu. Mlčky ho přiměla, aby vstal. Uchopila jeho tvář do svých dlaní a palci ho pohladila po líci. Usmál se na ni. Bolestně krásně a nezapomenutelně. Naklonil hlavu a jejich rty se setkaly. Políbili se. Edward jí omotal paže kolem pasu a přitiskl si ji do náruče. Nemohla dýchat. Slzy se draly z očí a vzlyky ji dusily. Když se odtáhli, vymanila se z jeho sevření a o krok odstoupila.

„Ne,“ odpověděla šeptem a odvrátila tvář. Stál tam a nehýbal se. „Nechci tě ve svém životě už nikdy vidět, Edwarde. Ty nejsi tou správnou volbou. Jsi lhář a podvodník. Zítra se odstěhuju a prosím, abys mě nehledal. Nikdy,“ dodala šeptem a obešla jeho kamenné tělo. Šla pomalu, jako kdyby se bála, že ji nohy neposlechnou, ale čím byla dál, tím víc zrychlovala. Než zahnula za roh, naposledy se otočila. Viděla jen muže, jak padá opět na kolena a do uší se jí vryl jeho bolestný řev. Řev zlomeného srdce a zabité lásky.

„Miluju tě,“ vyhrkla mezi vzlyky a absolutně nevěděla, proč tohle udělala. Jen cítila, že to nejde vzít zpět.

Mé shrnutí

Předchozí

Slovo autora:

Tímto se s vámi loučí další má povídka. Doufám, že vám neukradla moc drahocenného času, který jste mohli věnovat třeba úkolům, nebo praní prádla. Díky, díky, díky za váš zájem a čas. MisaBells

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 17. kapitola: