Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 15. kapitola

11.12.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2307×

Nevydržela být s Jacobem v obýváku. Prostě to nešlo. Nedokázala se na něj dívat jako dřív. Když se zvedla a odešla do ložnice, nebránil jí v tom. Zavřela za sebou dveře a zády se na ně přitiskla, jako by se bála, že do nich někdo vrazí.

Edward si z neznámého důvodu přál, aby zůstala v obýváku. Jenže co oči nevidí…

Přešla ke skříni a vytáhla kalhoty s dlouhým svetrem. Vlasy si pročísla kartáčem a svázala je do uzlu. Natáhla si teplé ponožky a botasky, které měla ve skříni. Jacob by ji nejspíš ven nepustil, napadlo ji. Vykoukla z okna a zaúpěla. To je vysoko! Vrátila se ke dveřím a pootevřela je. Jake v obýváku nebyl. Slyšela tekoucí vodu. Nejspíš si šel dát sprchu. Tohle byl vážně spolehlivý hlídač. Nenamáhala se zavíráním dveří v pokoji. Jako kdyby nestačilo, že bude muset tiše zavřít dveře bytu. Stáhla opatrně bundu z věšáku a vytratila se. Když dveře přibouchne a rozeběhne se, možná to nezpozoruje. Dřevěný panel dveří se s cvaknutím zavřel a Bella se rozeběhla pryč.

Jacob nic neslyšel. Byl zaujat sám sebou. Stál u zrcadla nad umyvadlem. Voda mu tekla do dlaní a zurčení proudu mu navodilo částečný klid. Přemýšlel. Bella po něm chce, aby odešel. Opustil ji. Lituje té noci. Jenže on ne. Měl úplně jinou představu o tom, jak to skončí. Možná, že spoléhal na Bellinu solidaritu a ústupnost. Na to, že se s tím smíří a přijme to. Že jí nakonec dojde, jak ho miluje, a bude s ním, ale nestalo se. A teď, když… Co to udělal? Vychrstl si dlaně plné vody do zmučené tváře, a i když veškerá voda byla pryč, nechal ruce na obličeji. Kéž by se neviděl. Hlasitě vzdychl a otřel si tvář. Vrátil se do obýváku. Očima střelil po Bellině ložnici. Otevřená?

„Bells,“ křikl. Odpovědí mu bylo ticho. Zatajil dech a tiše zaklel. Jeho podvědomí mu hlásilo to, co jeho oči vzápětí zjistily samy. Byla pryč. Panicky vběhl do kuchyně, zkontroloval ještě jednou obývák a naivně vešel i do koupelny. „Bello!“ Ironií bylo, že jediná myšlenka patřila Edwardovi. „Ten mě zabije,“ sykl.

Edward by ho zabil, kdyby o tom věděl. Jenže sám měl plné ruce práce. Už dávno věděl, čí je akátový pach z Belliny koupelny. Věděl i to, že útočník už v okolí není. Vrátil se tam, odkud přišel. Do Domu bláznů. Vpadl do vstupní haly necelé dvě minuty poté.

„Kde je?“ sykl vztekle. Ovládej se, Edwarde, nabádal se, ale zuřivostí viděl rudě. Nikdy se takhle necítil. Nejraději by tomu upírovi zaplatil cestu do pekla. Ze stínu vyšel Louie. Svíral v ruce tlustou knihu a nechápavě si Edwarda prohlížel.

„Kdo konkrétně?“ vyzvídal.

„Damon, kdo jiný?“

„Je s Lestatem. Předhánějí se, kdo z nich je větší zrůda,“ vzdychl Louie.

„Fajn. Kde jsou?“

„V salonku, jako vždy.“ Louie po Edwardovi natáhl ruku a chytil ho těsně předtím, než se Edward vydal správným směrem. „Co provedl?“ zeptal se smutně.

„Zahoď Shakespeara a přečti si Patnáct pátračů…“

„Kterou přesně?“ zděsil se Louie.

„Tu o tom doktorovi, co dědil.“ Edward se při té vzpomínce s hrůzou otřásl. Málem se to dnes stalo.

„Koho chtěl topit?“ vyjekl Louie.

„Bellu. Urvu mu hlavu,“ vrčel. Louie zesílil sevření.

„Jsi si jistý, že to byl on?“

„Louisi, nehodláš se ho tu zastávat, že ne?“

„Ani omylem. Jdi,“ vybídl ho Louie a pustil jeho paži. Edward rozrazil dveře do salonu.

„Víš, co jsem ti slíbil?“ zařval, až Lestat nadskočil a vylil svou sklenku. Damon se jen kouzelně usmál.

„Připomeň mi to, prosím,“ vybídl ho.

„Že jestli se jí jen vláskem dotkneš, postarám se o to, abys viděl vlastní vnitřnosti,“ běsnil Edward. Damon se při té vzpomínce otřásl. Bylo to krátce po Galerii. V ústraní. Edward ho odchytil a podobnou větu mu zašeptal do ucha stejně jako on svou výhružku Belle. Edward nikdy nevyhrožoval. Jeho výhružky byly sliby budoucnosti. Cokoliv řekl, myslel smrtelně vážně. Jako kdyby to Damonovy vnitřnosti věděly, zachvěly se. Na tváři však stále držel ten přitroublý úsměv.

„Jo tohle,“ vyhrkl Damon a potlačil vyděšené polknutí. „Jen nechápu, proč o tom teď mluvíme.“

„Sáhl jsi na ni nejen vláskem, Damone. Pokusil ses ji utopit. A já byl přitom o dveře dál!“

„Já?“

„Nedělej ze sebe debila, buď tak laskav.“ Damon povytáhl obočí.

„Vážně jsi právě řekl slovo debil?“ vyhrkl udiveně.

„A řeknu i víc, jestli se zkusíš znovu.“

„Hm, tak to by mě zajímalo, co bych se dozvěděl,“ spekuloval Damon. Edward vystartoval rychleji, než ho mohl Louie nebo Lestat zadržet, a zaryl Damonovi prsty do hrdla. Přišpendlil ho vedle krbu na zeď.

„Řeknu to už jenom jednou, sáhni na ni a já ti provedu takové věci, že si budeš přát, abych tě zabil, rozumíš?“

„Trochu,“ sípal Damon a zkusil se usmát. Dusil se.

„Tak jinak. Tvoje nádobíčko ti uříznu polévkovou lžící a donutím tě ho sníst. Pak ti do krku naliju dehet a přiložím s tebou do kamen,“ vrčel Edward.

„Edwarde?“ divil se Louie od dveří.

„Nech je! Nevidíš, že je mimo, zmizíme odtud, dělej,“ pobízel Louieho Lestat a táhl ho pryč.

„Asi to už chápu,“ vydechl Damon a Edward ho pustil.

„Jsem rád, že jsme si to vyříkali,“ usmál se Edward a upravil si košili. „Teď mě omluv, jdu zpět.“ Edward nečekal na odpověď. Vyšel ze salonu a vyběhl z domu.

„Edwarde?“ křikl za ním hlas. Prudce zastavil a otočil se. Stefan seděl na posledním schodě a přežvykoval v koutku úst stéblo trávy. Jedno s posledních, napadlo Edwarda a vrátil se k němu.

„Omlouvám se. Pochopím, když se na mě budeš zlobit kvůli Damonovi. Je to tvůj bratr a…“

„Podržím ti ho, až to uděláš,“ přerušil ho Stefan. „Nevěříš tomu, že toho nechá, že ne?“

„Doufám, že ano. Nedokážu si představit, jak zrovna tenhle slib plním,“ zaúpěl Edward a Stefan se rozesmál.

„Kdy jsi naposledy lovil?“

„Předevčírem, jsem v pohodě,“ oznámil mu Edward.

„No, já bych si dal srnčí, přidej se. Dlouho jsme spolu nebyli. Povíš mi, jak to s Isabellou pokračuje,“ vybídl ho.

„Musím zpět,“ vymlouval se Edward.

„Je tam sama?“

„Ne, je s tím Blackem.“

„Nedivím se, že chceš zpět. Asi bych se o ni taky bál, ale když jí neublížil doteď…“

„Já vím, ale… Dobře, jdeme,“ vzdal se Edward. Upřímně doufal, že to bude rychlé. Pár srnek a hurá za Bellou. Hrozně mu chyběla, když ji neměl u sebe, a blbec si na ni ani nevzal číslo, aby jí zavolal.

Stejné věci litoval i Jacob, když brázdil ulice Chicaga nevěda, kam by měl jít. Kam se mohla vypařit? Modlil se, aby šla sama a neunesl ji někdo. Zaběhl za roh a prozkoumal mezery mezi popelnicemi. Kdyby ji sem někdo zatáhl, ležela by tady – možná. Mezi novinami se cosi pohnulo.

„Bello?“ vyhrkl a odhodil papír a krabice. „Bells!“

„Jsem Ron, ale když mi dáš dvacku, budu Bella,“ ušklíbl se bezdomovec. Měl vymlácené a shnilé zuby, na hlavě jakousi zamazanou čepici a neuvěřitelně smrděl.

„Dám ti pade, ale jdi se někam umýt,“ zaúpěl Jacob, sáhl do kapsy a hodil mu peníze.

„Hej, to je jen pět!“ bouřil se chlap na odcházejícího Jacoba.

„Sorry, zbytek příště,“ mávl mu a zmizel.

„Tamta byla milejší,“ mručel Ron a vzpomněl si na holku, co tudy před chvílí šla. Mohlo to být tak půl hodinky zpět, když ji chytil za rukáv a chtěl drobný na jídlo. Dala mu deset babek a hrozně se mu omlouvala, že víc nemá. Vypadala, že spěchá. Ron si přes hlavu natáhl znovu krabice a ponořil se do vlastních úvah o pěkné brunetě, která momentálně stála v prosklených dveřích Galerie. Potřetí. Doufala, že naposledy. Napadlo ji – než se tam vydá – že si porovná obraz s fotkou. Nerada by ztratila den tím, že se sekne. Vydala se popaměti do menšího sálu a vrhla se k obrazu. Zvedla fotku do úrovně očí.

„Páni,“ vzdychla a uvnitř ní bouchla radost. Prostoupila celé její tělo nedočkavostí. To je ten dům! To centrum! Ale kde tu přesně leží? Možná by to mohli vědět na místních informacích, zvažovala a vykročila od obrazu s posledním pohledem.

„Sakra,“ vyjekla, když vrazila do postavy za jejími zády. „Moc se omlouvám, já nekoukala. Pardon,“ brebentila.

„Bella? Bella Swanová?“ oslovil ji mužský hlas. Zpozorněla a prohlédla si jeho tvář. Pak zvedla fotku a vzpomněla si.

„Potomek Edwarda, že?“ zaúpěla.

„Tak nějak. Co tu děláte? Můžu vám nějak pomoct?“ nabídl se a usmál. Měl na sobě opět oblek. Takový ten vycházkový a pracovní. V téhle módě neuměla chodit, pro ni to byl prostě oblek.

„Ne, děkuju,“ usmála se a zarazila. „I když… Nevíte, kde to je?“ pohodila hlavou k obrazu.

„Náhodou vím. Chcete vidět reálný obraz? Jestli se mi to podařilo vystihnout?“ zasmál se.

„To vy?“ vydechla užasle.

„Beru to jako poklonu,“ zazubil se jejímu překvapení.

„Pardon, já netušila. Je to fakt krásné, páni.“

„Pohladila jste mi ego, můžu se vám pochlubit i jinými svými díly?“ navrhl. Bella se ošila. Spěchala. Nemohla se zdržovat. Co kdyby Jacob – nedej bože – zjistil, že je pryč?

„Zdržuji vás?“ zarazil se. Bella v duchu zaúpěla. Proč musí být taková, co nerada zklame?

„Vůbec ne, budu ráda, když to uvidím,“ usmála se nuceně a vykročila za ním. Oproti ní zářil pýchou. Bella žmoulala fotografii.

„To je…“ vyhrkl, když si obrázku v její ruce všiml. Vytahovala si zrovna pramen z úst. Občas jí jeden z culíku vypadl a pak si dělal ve větru a průvanu co chce. Tentokrát vzduch rozvířil on.

„Prababička s vaším Edwardem, myslím,“ objasnila, když si uvědomila, na co ukazuje.

„Mimochodem jsem Dean Stuart,“ usmál se. „Tu fotku znám. Víte, že je jediná? Můj pradědeček byl skvělý malíř, nejspíš to mám z části po něm. Půjčil si tu fotku a pak nakreslil její kopii. Já podle toho namaloval obraz.“

„Fakt?“ vyhrkla.

„Je v Obrazárně. Ale to vám ukazovat nechci, kreslil jsem i krajiny,“ oznámil a vedl ji k nim.

„Deane, nezlobte se, ale ráda bych ten portrét viděla,“ culila se, co jen uměla.

„Vážně? No dobrá, tedy…“ znejistěl a změnil směr chůze. Očividně tím byl zaskočený. „Kreslil jsem i jednu z fotek, co u toho byla. Pradědeček měl jen úzký kruh opravdových přátel. Děda mi vyprávěl, že se scházeli právě u toho Centra.“

„Prababičky matka tam pomáhala,“ kývla Bella. Dean otevřel mohutné dubové dveře a nechal ji vejít jako první. Přímo proti ní viseli na zdi dva obrazy. Prohlížela si prababičky tvář. Vypadla naprosto stejně jako na té fotografii. Vedle ní byl Edward Stuart. V oku ji pálila slza. Kdyby to viděla, měla by určitě radost.

„Tohle je pradědečkův nejlepší přítel,“ ukázal Dean na druhý obraz. Bella se s úsměvem otočila a celá Obrazárna se s ní roztočila.

„Kdo to je?“ vydechla, když se dívala do tváře s pokřiveným úsměvem, rozcuchanými vlasy a uhrančivýma očima.

„Vy to nevíte? Tohle byl snoubenec vaší prababičky, Edward Anthony…“

„Masen,“ dořekla za něj Bella sotva slyšitelně. Oči se jí zalily krví a slzami.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 15. kapitola: