Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na druhý pohled - 4. kapitola

17.08.2013 (20:00) • Arlin • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2303×

Možná to bylo moc ukvapené, ale já musel. Za Rosalie. Jedna věc odškrtnuta, druhá ještě čeká na vyřízení...

Emmett:

Čas běžel jako voda. Než jsem se stačil vzpamatovat, už byl podzim a zima. A první Vánoce bez Rose. Bylo to pro mě moc těžké. Díval jsem se na ostatní, jak jsou šťastní a užívají si jeden druhého. Píchlo mě u srdce, když jsem si představil, jak u toho vánoční stromečku sedí i Rose a dívá se na dárky, aby přišla na to, jaký je ten její. V ten den jsem si připadal osamělejší než kdy v životě.

Esmé mě utěšovala tím, že třeba příští Vánoce už nebudu sám, ale jak tak běžely i další měsíce, pomalu jsem ztrácel naději. Od toho setkání po smrti mojí víly jsem Kathleen neviděl. Bylo mi to, co jsem jí udělal, čím dál tím víc líto. Něco mě pořád jakoby hlodalo v hlavě. Nevím, buď křeček, nebo svědomí.

Ale ještě něco mě hlodalo, někde úplně jinde... ne, tam ne... v srdci. Poslední dobou jsem pořád myslel na Kathleen. Dokonce jsem si ji představoval, jak se směje. Dosud jsem nebyl smířený s Rosinou smrtí, ale ta představa, jak držím Katheen v náručí, mě hřála u mrtvého srdce. Bylo mi jasné, že Edward už určitě tuší, co se mi honí hlavou. Ale byl taktní, tudíž nic neříkal. Oceňoval jsem to. Sám jsem s tou představou dost bojoval. Abych byl upřímný, srdce mi říkalo Kathleen a mozek pořád nezvládl zapomenout na Rose, a rozkrok... ehm. Už jsem se trochu vrátil do formy. Nebyl jsem už tak upjatý jako předtím. Dokonce jsem i vtípkoval. Sem tam. Ostatní chodili do školy, ovšem já ještě ne. Neměl jsem pořád náladu na ty zkoumavé pohledy a otázky rázu „Kde je Rosalie? Co se stalo? Odkopla tě?“. Na to jsem ještě nebyl připraven.

Kathleen:

Žila jsem si prostě dál svůj život. Bloumala jsem po světě bez cíle a opět se zase vracela. To byla taková moje úchylka. Vrátit se opět do Kanady. Domů. Mnohokrát jsem přemýšlela, co se nakonec stalo s Candy. Nechali ji jít nebo ji zabili? Nezlobila bych se, kdyby ji zabili, ale přece jen to byla moje sestra.

A naše dětství bylo nádherné. S Candy jsme byly z bohaté rodiny. Ale mně to nikdy moc nesedělo. To spíš Candy se v tom přímo vyžívala. Byly jsme jen my dvě. „Milované dcerky Mr. a Mrs. Westových“.

Sice nás měli rádi obě stejně, ale já si s mámou nikdy moc nerozuměla. Byla spíš víc jako Candy. To moje spřízněná duše byl táta. Bohužel, když v mých dvanácti letech zemřel na rakovinu, zbořil se mi celý svět. S mámou a Candy jsme se přestěhovaly z Kanady na Aljašku, ale já ji nikdy nebrala jako domov. Proto se vždy vracím. Je to, jako bych se vracela domů. Táta sedí u krbu a čte si noviny, v krbu praská oheň, který příjemně zahřeje při kanadských krutých zimách.

Vždy jsem si na tohle vzpoměla. Byla to jediná chvíle z dětství, kterou si pamatuju přesně. Mnohokrát jsem se ještě chtěla podívat na mámu, když ještě byla šance, že stále žije. Ale neodhodlala jsem se jít až k našemu domu. Vždy jsem se dostala jen ke hranicím Aljašky.

Vybavila jsem si, jak jsme opouštěly Kanadu a něco mě donutilo se radši vrátit. Teď nebylo možné, že by máma žila. Leda že by jí bylo sto třináct.

Jakýmsi mně nevysvětlitelným důvodem jsem se vždy vracela na to místo v lese, kde mě málem zabil ten mladík. Nevěděla jsem proč, ale něco mě tam táhlo. Ať to, že jsem chtěla vědět, co se nakonec stalo s Candy, nebo to, že tam se mi nejlépe vzpomínalo na obličej toho mladíka. Cosi mi nedovolilo zapomenout na něj. Možná to, že mě chtěl zabít, možná to, že mě jakýmsi způsobem přitahoval.

Toužila jsem, aby se mě opět dotkl, ale zároveň jsem se toho bála. Vždy se mi vybavil ten strach, který jsem při tom prožívala. Několikrát mě napadlo, že se ho třeba pokusím najít, ale to jsem rychle zavrhla. Přece mu teprve před rokem zemřela žena a musel ji hodně milovat, když ji byl ochoten takhle pomstít.

Edward:

Emmettovy myšlenky byly snad celé protkané dvěma ženami. Rose a Kathleen. Ta dívka, kterou chtěl Emmett zabít místo Candy. Pořád si vyčítal, co jí málem udělal. Už hodněkrát jsem mu chtěl říct, ať jde teda za ní, ať ji najde. Ale věděl jsem, že mě jen odbude tím, že ještě není připraven na vztah a že je pořád ještě svázaný s Rose. Ano, sice to bylo tak, ale proč pořád žít minulostí, když nám budoucnost otevírá dveře? Třeba by s Kathleen dokázal zapomenout na Rose. Přestal se trápit. Možná.

Ale Emmett byl prostě paličák od přírody. Moc dobře věděl, že by ji měl najít, ale byl to prostě Emmett. Tušil jsem, že k ní Emmett něco cítí, ale neměl jsem zdání, jak hluboké jsou jeho city k ní. To až jednou, když se úplně otevřel a nechal mě, abych si pořádně přečetl jeho mysl. Myslel na ni pořád. Někdy jsem měl chuť mu za to vlepit facku, protože mě tím už deptal. Ale vždy jsem se udržel. Nebo mě spíš někdo zadržel. Většinou Esmé nebo Alice, kterým bylo moc líto, že se Emmett trápí. A prý mu nechtěli působit další, když by zabil svého nevlastního bratra.

Emmett:

Všechno běželo dál. Zima se měnila v jaro, které se přehouplo do parného léta. Všechno bylo při starém. Myslel jsem na Kathleen a zároveň truchlil pro Rose. Pořád jsem si myslel, že se třeba objeví přede dveřmi, ale ona nikde. Jednou jsem dokonce při lovu doběhl až na to místo, kde se to před rokem stalo. Chvíli jsem se jen tak rozhlížel. Měl jsem dojem, že někde poblíž cítím její vůni, ale nikde jsem ji neobjevil. Domů jsem se vrátil v ještě horším stavu než předtím. Cítil jsem její vůni. Pořád mě pronásledovala.

Kathleen:

Než jsem se nadála, bylo léto a on byl pořád čestným členem v mojí hlavě. Nechci říct, že se mi stýskalo, bylo to něco jiného. Prostě jsem jen toužila ho vidět. Pokud jsem se nemýlila, viděla jsem ho jednou v lese. Byla jsem kousek od něj, ale prostě jsem utekla. Silně jsem pochybovala, že on by o mě stál. Ta slaboučká Kathleen, která ani pořádně neumí používat svůj dar. Chtěla jsem se tam ještě vrátit, ale už jsem neměla odvahu.

Občas se mi vybavilo, jak mě chtěl zabít. Jak se ke mně hnusně choval, ale jako by mi to bylo v tuhle dobu jedno. Přece jen si myslel, že jsem mu zabila manželku. Rozuměla jsem mu. Na jeho místě bych udělala to samé.

Sem tam mi v hlavě uvízla i myšlenka na Candy. Jestli je na živu a tak. Taky proto jsem ho potřebovala vidět. Chtěla jsem vědět, jestli je mrtvá.

Jednoho dne, když bylo pořádné vedro, jsem se procházela v lese, kde bylo ještě celkem dost stínu. Nerada jsem chodila jako svítící disko koule. Byla jsem až u hranic s USA a něco mi říkalo, že tam je právě on. Vnitřní hlásek mi našeptával, když už jsem tak blízko, ať jdu za ním, ať mu konečně řeknu, co k němu cítím.

Upřeně jsem zírala před sebe a urputně se rozhodovala. Zvažovala jsem všechna pro a proti. A nakonec mi vyšlo, že za ním musím jít. Ať už kvůli Candy nebo kvůli tomu, že ho potřebuju vidět. Rozběhla jsem se tedy kupředu. Nevěděla jsem, kde ho mám najít, ale prostě jsem běžela tam, kam mě vedlo srdce. Ať už to mělo být do nejzapadlejšího kouta USA, byla jsem rozhodnuta se tam vydat.

Běžela jsem celkem dlouho. Snad několik dní, než jsem ho konečně našla. Byla jsem už hladová. Zastavila jsem se před krásnou vilou, která byla zastrčena kousek od městečka jménem Forks. Dívala jsem se na ni ještě dobrou půl hodinu a nebyla jsem schopna udělat ani krok. Cítila jsem, že v domě někdo je, ale jestli je to on, jsem nevěděla. Moje skoro černé oči si dům pořád a pořád prohlížely.

Stála jsem kousek před domem, takže mě mohl kdokoliv z domu vidět. Zrzavé vlnité vlasy jsem měla rozpuštěné volně na ramena a na sobě jsem měla světle zelené šaty bez ramínek. Ty černé oči tomu vážně dodávaly šmrnc, řekla jsem si ironicky. Byla jsem nervózní. Rukou jsem si pořád mačkama šaty, které byly dlouhé asi kousek nad kolena. Vykulila jsem oči, když se ozvalo cvaknutí kliky a před domem se objevila osoba, kterou jsem toužila vidět skoro celý rok.

Emmett:

V domě bylo přeplněno. Byli tu všichni. Štvalo mě se dívat na ty šťastné „párečky“. Vyšel jsem z domu a byl připraven na lov.

Hned jak jsem vyšel ze dveří, zůstal jsem šokovaně stát. Stálo přede mnou to dokonalé stvoření, kvůli kterému jsem se tolik natrápil. Stála přede mnou a mně se chtělo skákat radostně do vzduchu. Usmál jsem se. Jako by mě u srdce cosi zahřálo. Cítil jsem vlnu štěstí. Nervózně se na mě dívala a pořád si žmoulala kus na svých šatech. Taky se na mě usmála. Vzalo mi to dech. Ne že bych snad potřeboval dýchat, ale prostě něco takového se jinak než rozdýchat nedá. Její úsměv byl jako balzám na bolavé srdce.

„Já...“ řekli jsme zárověň a oba se zasmáli.

„Tak ty první,“ zaculil jsem se na ni. Začala nervózně vykoktávat.

„Já-já se přišla zeptat na Candy,“ řekla sladce. Trochu jsem posmutněl. Netušil jsem, jak jí říct, že jsem ji zabil.

„Bohužel, ona už nežije,“ špitl jsem a smutně se na ni podíval. Posmutněla, ale jen trochu. Povzdychla si, ale hned nato se pousmála.

„To je v pořádku. Stejně si to zasloužila,“ řekla, ale spíš smířeně než nešťastně. Usmál jsem se nad tím. Brala to vážně dobře. Stáli jsme jen tak naproti sobě a nevěděli, co dál říct. Chtěl jsem jí toho tolik říct. Chtěl jsem jí říct, jak moc ji miluju a co pro mě znamená, že s ní právě můžu být. I ona toho měla hodně na srdci, jak jsem viděl. Několikrát otevřela naprázdno pusu, ale hned ji zavřela.

„Tak asi půjdu.“ Píchlo mě u srdce. V očích jsem jí viděl bolest. Jako by nechtěla odejít. Málem mi prasklo srdce, když jsem ji viděl, jak se ke mně otáčí zády. Udělala jen pár kroků vpřed a zastavila se. Uslyšel jsem vzlyk. Překvapilo mě to. Chtěl jsem ji sevřít v náruči a utěšit.

„Čekala jsem, že mě nenecháš odejít,“ šeptla ve vzlycích. Rozhodnutě jsem přešel k ní a omotal své paže kolem jejího pasu.

„Kdo říkal, že tě nechám odejít?“ Pevně jsem ji objal a zavřel oči. Byla zaražená. Otočila se ke mně a podívala se mi do obličeje. Vytáhl jsem koutky do úsměvu. Zkoumavě se na mě dívala.

„Myslíš to vážně?“ V očích jí zajiskřily dvě malé jiskřičky. Upřímně jsem se jí zadíval do očí a šeptl:

„Nikdy jsem to nemyslel vážněji,“ začal jsem, „nedopustím, abych tě znovu ztratil.“ Usmála se a vlepila mi pusu. Oplatil jsem jí to a šťastně ji objal. Líbal jsem ji tak, jako bych ji měl ztratit. Prostě něžně, vášnivě a s ohromnou láskou. Cítil jsem na nás veselé pohledy celé rodiny a rošťácky se usmál mezi polibkem. 

V lásce není hrdinské umět říct běž, ale zůstaň.

Tak, povídka se dovršila ke konci a doufám, že se vám aspoň trochu líbila. :)

Arlin

Autor: Arlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na druhý pohled - 4. kapitola: