Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 6. kapitola

15.05.2011 (20:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3326×

6. kapitola - Byla to chyba

(Bella)

Bylo krásné slunečné odpoledne, Ness byla v La Push, Jacob na ni dával pozor. Jelikož jsme se přestěhovali, bude tam trávit ještě celý týden. Nemělo by cenu ji tam brát jen na jeden den. A Jacob si nic nedovolí, to vím jistě, ke tříleté holčičce ne. Rose s Emmem si užívají své celodenní radovánky, divím se, že ještě nezbořili celý dům. Jasper je neznámo kde, už pár hodin se potuluje po lesích. Dost věcí se tu změnilo.

Uplynul už měsíc od svatby Carlislea a Esme, už měsíc kolem sebe s Jazzem chodíme téměř po špičkách. Vyhýbáme se jeden druhému. Je to strašné. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi Jazz chybí. Jak moc mi chybí naše společné lovy, lumpárny a výlety do lesa s Ness. Když jsem byla s ním, vždy jsem si užívala, ale teď? Od toho polibku se vše změnilo. Chodíme kolem sebe jako cizí lidé nebo ještě hůře. Chtělo se mi plakat, řvát a křičet, prostě cokoliv, jen abych tu strašnou tíhu a bolest, která zatěžovala nejen mé srdce, ze sebe nějak dostala ven. Už mě to ubíjí, já prostě nemůžu dál. Musím někam ven, na vzduch, jinak se tu zblázním.

Vyletěla jsem z domu závratnou rychlostí, ani kosmická raketa by se nemusela stydět za mou rychlost. Jo, kéž bych se teď prostě mohla vystřelit do vesmíru a nechat problémy na Zemi, ať si dělají, co chtějí. Ale to bohužel nejde, nemůžu pořád utíkat před problémy.

Nevěděla jsem, kam běžím, jen jsem potřebovala cítit tu opojnou rychlost a vítr, který mi cuchá vlasy a hladí mě po tvářích. Ano, hladí, jako člověk bych řekla asi, že mě šlehá, ale teď, v mém upířím těle to pro mě nebylo víc než pohlazení. Byla jsem daleko rychlejší, než kdy byl Edward. Teď jsem nejrychlejším členem Cullenovic rodinky já. Ale počítá se Edward s Alicí vůbec ještě do rodiny? Odpověď je jasná. Ano…

Utíkala jsem dlouho a když jsem usoudila, že jsem dost daleko od domu, zhroutila jsem se na zem. Absolutně jsem neměla potuchy, kde bych teď mohla být. A popravdě, bylo mi to úplně šumák. Zase jsem se začala vracet do dob plných depresí a temna. Ušel mi jeden malý tichý vzlyk. Proč se zase propadám do prázdna?

Je to snad tím, že Edward odešel? Ne, ten ať si dělá, co chce, už je mi ukradený. Díky Jasperovi jsem se z toho dostala. Jasper… Bývalý manžel mojí zdánlivě nejlepší kamarádky. A můj… bratr, kamarád, nebo snad něco víc? Já… nevím. Jak bych taky mohla vědět? Jsem jen obyčejná upírka.

Ve chvíli, kde mě zoufalství a smutek málem pohltily, mě z ničeho nic zaplavila vlna klidu, štěstí, domácí pohody a soudržnosti. Zvedla jsem hlavu. V očích mě stále štípaly slzy, které jsem nikdy nemohla pustit přes okraj mých očí.
Naskytl se mi výhled na nádherné panorama. Místo, kde se země a nebe setkávají. Seděla jsem kousek od kraje strmého srázu. Přes zalesněnou krajinu a myšlenky, které mi vířily hlavou, jsem si ani nevšimla, že sedím kousek od srázu.

Za mnou křupla větvička. Okamžitě a automaticky jsem se napjala a vyskočila do obranné pozice. Z hrdla se mi vydralo šelmí zavrčení.

„Klid, to jsem já,“ ozval se známý hlas.

A kdybych mohla, plakala bych štěstím. Konečně.

„Jaspere!“ vykřikla jsem.

Jak moc se mi po něm stýskalo… To si nedovede nikdo představit. Ale on to cítil, vycítil mou radost a úlevu. Jemně se usmál a šel blíže ke mně.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem stále v bojové pozici a okamžitě to napravila.

„Promiň, nevěděla jsem, že jsi to ty,“ zastyděla jsem se.

„To nic, já bych reagoval stejně, každý z nás. Koukám, že jsi objevila moje místečko.“

„Tvoje místečko?“ ptala jsem se a zajisté jsem vypadala jako tele.

Měl co dělat, aby se nerozesmál. Ovládal se, ale koutky mu stejně zacukaly. Přikývl.

„Tak tohle je ta tvoje zašívárna! Sem mizíš, když nejsi doma!“ obvinila jsem ho se smíchem.

Bylo fajn být zase s Jasperem a necítit žádné napětí, které mezi námi panovalo v předešlých týdnech. Spadl mi kámen ze srdce.

Sedli jsme si oba až na kraj toho příkrého srázu a koukali na slunce. Naše alabastrová kůže se krásně blyštila. Jako dva diamanty. Bylo to nádherné, ale nápadné. Na chvilku jsem si přála, abych se netřpytila. A moje jiskřivá kůže začala pomalu pohasínat. Třpyt ustal. Koukala jsem na to jako na zjevení a Jazz na tom byl stejně. Zkontrolovala jsem oblohu a slunce stále svítilo a Jazz se také pořád třpytil.

„Cos – jaks to udělala?“ ptal se mě s vyvalenýma očima.

„Já… nevím. Jen jsem si malinkou chvíli přála, abych se netřpytila a ono se tak stalo.“

„Ty máš nový dar,“ oznámil mi stále zaskočený.

„Asi jo…“
Týjo! Já mám nový dar, jak je to možné? Já už jeden dar mám. Jsem přeci štít! A teď… se nemusím ani třpytit. To je… divný. Lepší slovo jsem nenašla.

„Bell, můžeš se zase začít třpytit?“ zeptal se mě Jazz.

Soustředila jsem se a přála si, aby po mně zase tancovalo tisíce jiskřiček, které dokáže na mé kůži vykouzlit jen slunce.

Otevřela jsem oči a opět jsem jiskřila jako diamant. Měla jsem radost, chtělo se mi skákat do vzduchu, ale ovládla jsem se. Za prvé mě to docela unavovalo, a za druhé jsem chtěla zkusit ještě něco. Opět jsem zavřela oči a snažila se myslet na Jaspera a na jeho třpyt. Myslet na Jazze, nebylo těžké, ale ten třpyt byl horší, vždy když jsem na Jazze myslela, se mi vybavily jeho hebké rty… Dost! Soustřeď se! okřikla jsem v duchu sama sebe.

„Já… se netřpytím!“ vydechl překvapeně Jazz.

Můj záměr se zdařil. Opět jsem mu navrátila jeho záři a otevřela oči. Cítila jsem se… podivně. Tak malátně. Na upíra jsou to nezvyklé pocity.

„To jsi dělala ty?“

Jen jsem s úsměvem přikývla. Šokovaně na mě hleděl s pootevřenými rty. Po chvíli se otočil zpět k obloze. Ani jsem si nevšimla, jak ten čas s ním rychle utíkal. Už se smrákalo. Poslední sluneční paprsky se stahovaly a schovávaly se za hory.

Západ slunce… to mi něco připomnělo.

„Jazzi?“

„Hmm?“

„No, víš, ta pusa -“

Než jsem stihla doříct to, co jsem měla na jazyku, skočil mi do řeči.

„Omlouvám se. Už se to nikdy nestane. Byla to chyba,“ řekl tvrdým a pevným hlasem.

Každé písmenko jako by mě zabilo. Nechápala jsem proč, ale cítila jsem se, jako by mě upalovali zaživa…

<< 5. kapitola - moje shrnutí - shrnutí enchantress - 7. kapitola >>

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 6. kapitola: