Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 10. kapitola

24.08.2011 (07:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2721×

Edit: Článek neprošel korekcí!

10. kapitola - Miluju ji...

(Bella)

Jen tak jsme tam stáli a objímali se. S Jazzem jsem byla v bezpečí. Byl mou největší oporou a zázemím. Pomohl mi tak, jako nikdo. V těch nejhorších časech, kdy Edward odešel, byl se mnou a já byla s ním. Jako dva stromy, napůl vyvrácené z kořenů, které poničila vichřice. Edward a Alice…

Při vzpomínce na ty dva, mě bolestivě bodlo u srdce a měla jsem dojem, že začnu vzlykat. Zase… Ale ne, já musím být silná. Mám tu skvělou rodinu, Renesmé, toho čokla a Jazze. Není přece proč být smutná.

„Nemysli na to,“ zašeptal Jazz. Musela jsem se usmát.

„Umíš mi snad číst myšlenky?“

„Ne, ale cítím to, co cítíš ty. A navíc, pro mě je tvá mysl jako otevřená kniha. Poznám na tobě, na co myslíš.“

„Jsi zloduch, Jazzi!“ smála jsem se a pleska ho do zad.

„Já vím,“ odvětil naprosto nevinným tónem.

„Měli bychom jít, nebo Esmé začne mít strach a Emmett všechny vyburcuje na velkou pátrací akci. To hledání si dost užíval.“

„Jo, to věřím, to by snad ani nebyl on, kdyby ho nezaujala taková pakárna. Hele, ale řeknu ti, že jsem se fakt lekla.“

„Čeho?“

„No, představ si, že jsi ponořen v myšlenkách, jsi ve svém vlastním světě. Nevnímáš nikoho a nic a taky nikoho a nic vnímat nechceš. Čas je pro tebe relativní pojem, nevšímáš si, jak rychle běží, je ti to jedno a pak otevřeš oči a nad tebou vyčuhuje pobaveně naštvaná hlava Felixe. No nekleplo by tě? Ještě ke všemu se usmíval, takže jsem myslela, že mám vidiny a potřebuju doktora. Řekni mi, dějí se tyhle usměvavé návštěvy často? Protože vždycky, když nějaká byla, asi jsem zrovna nebyla doma…“

„No, moc často ne. Zas tak často se nestává, aby Edward nebyl doma. Alice jim nevadí, ale když tu byli, stejně nikdy nebyla doma, protože nákupy jsou přednější…“ odmlčel se a já v jeho očích zahlédla zase tu známou bolest. Nemohla jsem jinak, musela jsem ho utěšit, tak jsem ho pohladila po tváři. Byl to takový zvláštní hřejivý pocit, který mě probouzel, rozehříval, který by mě donutil žít, i kdyby se dělo co chtělo. Pocit, který nutil moje srdce, aby začalo bít, ale to se mu nepovede. Upír z mrtvých nevstane. Co to jen je? Cítím se jako… malá holčička. Ano, malá holčička, co může dělat, cokoliv se jí jen zlíbí. Co je to za pocit? Nevím, ale rozhodně se mi líbí a budu ho vyhledávat.

„Už ses uklidnila? Renesmé se po tobě shání a není sama,“ vyrušil nás hlas mého věčně veselého bratra.

„Emmette -“

„Tak už se tu přestaňte tulit, jako dva lidi v mrazu a pohněte kostrou.“ To už jsem vypěnila, za dnešek, co za dnešek, za posledních pár měsíců, nebo dokonce let už jsem toho měla vážně dost a jediné, co my k tomu ještě scházelo, bylo, aby mi někdo diktoval, co mám dělat. Já nejsem žádná loutka, ani panenka, mám nějaké hranice, mám svoje city.

„Neříkej mi, co mám dělat!“ Ještěže mě Jasper tak pevně držel, protože jinak bych se na něj vrhla a servítky bych si nebrala.

Emmett vypadal dost zaskočeně, ale po chvíli Jazzova upřeného pohledu se sbalil a konečně šel.

„Tak jo, proč by ne,“ řekl ještě předtím jako by nic. Jazz na něj musel použít svoji moc.

„Bello, co to s tebou je?“ zeptal se mě můj prozatímní krotitel. Jak je možný že mě dokázal tak zklidnit? Moc na mě skoro nepoužíval, ale já si s ním připadala, jako bych byla pod vlivem jeho moci stále. Byla jsem svobodná, klidná, šťastná, ale taky skoro jako panenka, křehká a tvárná. Sakra, co se to se mnou jen děje? Připadám si jako magor. Nebo jako těhotná žena, což je nemožný. Zaprvé, jsem upír, zadruhé, s kým bych to dítě asi měla? Můj muž utekl s mou nejlepší kamarádkou a nechal mě tu s malou Ness. Ale to nic nemění na tom, že jsem byla tak extrémně náladová, jako kdybych byla nervní těhule. Stačí jen nepatrná věc a už se schyluje k explozi. Asi toho bylo na mě moc, díky tomu dnešnímu omylu s Jacobem.

„Já… já nevím, prostě v poslední době si připadám, jako že se na mě všechno sype. Já nevím, co se děje, ale mám toho dost. Dneska mi ta Ness taky dala zabrat, viděla jsem úplně rudě a nemyslela na nic, jen na to, co mu udělám.“

„Bello, to je normální, prostě ti chybí E -“

„Ne, nechybí. Tím to právě není, protože v poslední době už mě k němu skoro nic neváže. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Prosím, nevysvětli si to špatně, ale prostě mi tu neschází, neříkám, že mě to občas trochu nezabo -“

„Vím, jak to myslíš,“ řekl a ani mě nenechal domluvit, „jsme na tom podobně, jenže já nemám malou Renesmé a nemusím ji hlídat před tím psiskem. Bello, slibuju, že ti pomůžu, jak jen to půjde.“

„Děkuju, Jazzi,“ usmála jsem se na něj a zase sem měla pocit, že mezi námi vzniká až moc elektřiny, ale mně se to líbilo. Líbil se mi ten pocit být zase živá. Líbil se mi Jazz… Chvíli jsme tam jen tak byli a zírali jeden na druhého, ale když už se to nedalo vydržet, musela jsem zakročit.

„Tak jo, jdeme, nebo ten cvok Emm vážně něco rozjede,“ snažila jsem se zasmát, abych odlehčila situaci. Ale Jazz věděl… bohužel. Pozná na mě všecičko. On má snad taky druhý dar! Číst moje myšlenky…

Vzal mě okolo ramen a pomalu jsme šli zpět k domovu. Musím se omluvit Emmettovi. Šourala jsem nohama a trpělivě čekala, kdy už tam konečně tou naší šnečí chůzí dojdeme. Uběhla minuta, dvě, tři… a to už jsem nevydržela. Čapla jsem Jazze za ruku a rozběhla se, naštěstí se mi přizpůsobil velice rychle, a tak jsme byli doma do pěti sekund.

Jen co jsme dorazili na zahradu, opět se ke mně přihnala moje malá dcerka a hupsla mi do náruče. Vlepila mi takovou pusu na tvář, až to mlasklo.

„Mamí, můšu se tě na něco žeptať?“ optala se svým vysokým hláskem.

„Jistěže, zlatíčko.“

„Mamí, můšu stlejdovi Jassímu žíkat tati?“ vyslovila svým roztomilým šišláním a já ztuhla. Celičký svět se se mnou zatočil a pak úplně zčernal…

(Jasper)

Celý týden jsem byl jako v mrákotách. Je pryč… Utekla pryč a já tak nějak cítil, že je to kvůli mně. To, co jsem jí řekl, mně skoro zabilo, ale myslel jsem, že to tak bude nejlepší, ale jak jsem se mýlil! Když jsem vypustil z úst, že náš první a zřejmě i poslední polibek byla chyba, hodně jsem jí tím ublížil, cítil jsem to. Ale také byla zmatená, nechápala to stejně tak jako já. Co jsem to cítil? Co mě vlastně donutilo ji políbit. Byla to jen souhra okolností a šťastné emoce, které se na svatbě vznášely všude kolem mě? Ne… Cítil jsem její rozpoložení, které v tu chvíli bylo identické s mým vlastním. Tenhle polibek byl přirozený, jako pro lidi dýchání, nádherný a neopakovatelný. Bohužel neopakovatelný… Bohužel? Co se to se mnou děje? Táhne mě k ní neviditelná síla, které prostě nedokážu vzdorovat. V její blízkosti jsem vždy klidný a mám skvělou náladu, ale také nervózní a… a… to právě nevím. Sakra! Cítím emoce a nemůžu rozpoznat ani svoje vlastní…

Pak se u nás objevili Volturiovi a já si – ani sám nevím proč – docela dost oddechl. Věděl jsem, že když sem přijdou, vše se dozví. Chtěl jsem ji jít hledat. Emmett se mnou, ten smrdutý pe- Jacob samozřejmě nemohl zůstat pozadu a Felix se chtěl taky přidat. Každý jsme se rozběhli na jinou stranu. I když já jsem věděl, že Bella utíkala na sever. Vydal jsem se stejným směrem, ale její pachová stopa byla téměř nulová. Běhal jsem po lese, jako blázen a volal její jméno, ale jediné odpovědi se mi dostalo od veverky, co mi hodila šišku na hlavu. Pozitivní… Pak jsem ale uslyšel něco, díky čemu moje srdce plesalo radostí, ale moje tělo se strachy přikrčilo.

„Jacobe!“ ozval se její rozzuřený výkřik, který slyšeli určitě i Denalijští na Aljašce. Tak rozzuřená snad nebyla, ani když zjistila, že se Jacob do Renesmé otiskl. A že tenkrát pořádně soptila… Vážně z ní šel strach. A jestli z ní tenkrát šel strach, tak teď musí vypadat přinejmenším jako antická bohyně pomsty. Ano… Moje bohyně… Moje? Jak moje? A jaká bohyně? Vždyť Bella je přece Bella. Moje setra, kamarádka, opora a… Já nevím. Něco víc? Ano… Ne… Jsem jako na vahách. Už jen čekám, na jakou stranu se váha nakloní, i když už to sám tuším…

Rozběhl jsem se vysokou rychlostí zátky k domu a to, co jsem viděl, bylo přinejmenším zajímavé. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se pokusit o brek, ale vzhledem k tomu, jaké vražedné emoce z Belly sálaly, jsem se rozhodl, že se do toho chvíli nebudu míchat a možná se to uklidní. Ze všech sil jsem se snažil vysílat vlny klidu pohody a soudržnosti, ale tady to nebylo nic platné. Bella stále seděla Jacobovi na zádech a rvala mu vlasy. Chtěla ho zabít, a také by to udělala, kdyby přesně ve chvíli kdy jsem se chystal zakročit, nepřiběhla Esmé a nevysvětlila jí, co se stalo, což jsem já sám vůbec nechápal.

Chopil jsem se příležitosti, abych ji od něj dostal pryč, ještě by si to mohla rozmyslet. Postrkoval jsem ji hlouběji do lesa a mohl jen doufat, že zase nechytne záchvat vzteku. Být jí takhle nablízku, držet ji v náručí a cítit tak její opojnou vůni ještě lépe pro mě bylo něco neuvěřitelného. Skoro jsem létal. Opřel jsem se s ní o strom a nechal ji, ať se vypovídá. V posledních letech toho na ni vážně bylo moc. Zmínka a Edwardovi a Alice mě nepříjemně bodla u srdce, ale to my bohatě vynahradilo to, že Bella se ke mně ještě více přitulila a pohladila mě po tváři. V tu chvíli bych dokázal úplně vše. Jak to, že jsem si nikdy nevšiml, jak je pro mě důležitá? To jsem byl slepý? Ano byl… Byl jsem zaslepený Alice.

Jen co jsme dorazili k domu, už se k nám přiřítila šťastna Renesmé, která neměla tušení, co se tu před chvílí málem přihodilo. Ta malá princezna byla stále tak veselá a nevinná. Její úsměv přinutil i ostatní k šťastnému úsměvu. Byla kouzelná. Byla mi jako dcera.

„Mamí, můšu se tě na něco žeptať?“ optala se svým vysokým dětským hláskem Belly.

„Jistěže, zlatíčko.“ Bella by pro ni udělala první poslední.

„Mamí, můšu stlejdovi Jassímu žíkat tati?“ vyslovila svým roztomilým šišláním. Bella zamrzla v čase a já s ní. Cítil jsem šok. Táta… Já bych byl pro ni jako táta. Ona mi snad uměla číst myšlenky. Z ničeho nic se Bella začala kácet k zemi. Ji i s malou Renesmé jsem zachytil jen tak tak. Když si Renesmé uvědomila, co se stalo, naplno se rozvzlykala a začala do Belly strkat a prosit ji, ať se probudí.

„Mami, mami, vzbuď se. Prosím. Maminko,“ přemlouvala ji dál, avšak Bella nevnímala.

Co jí je? Proč upadla? Proč se neprobudí. Necítím z ní žádné emoce, prostě nic. Ona… Ne, to není možné, upír zemřít nemůže. Takový strach, jaký se mnou cloumal teď, jsem ještě nepocítil. Nikdy. A ve chvíli, kdy se to hodilo neméně, jsem zjistil, který cit by obrátil život vzhůru nohama. Cit, který mě poutá k Belle, ať jsem od ní jakkoliv daleko. I přesto, jak moc jsem se o ni bál, jsem to cítil naprosto jasně. Láska. Miluju ji…

Tak co na to říkáte? Jste rádi, že si Jazz svoje city uvědomil? Líbilo se vám to? Já i Enchí doufáme, že jsme vás alespoň maličko potěšily. Tak vás tu prosím o nějaké ty komentíky. Díky. Vaše Ench a IsabellaMarieLilyVolturi.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 10. kapitola: