Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je nevyzpytatelná 7. kapitola: Port Angels

26.12.2010 (09:45) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2305×

Pohled Alice:

Mému bratrovi trvalo hodně dlouho, než se do Belly zamiloval, takže to tak nenechám! Už jsem se rozhodla, Edward to naštěstí neví. Kdyby se to dozvěděl, tak by mi zmařil všechny mé plány, ale když už jednou začnu, tak s tím nic neudělá.

„Jo, jo, bratříčku!“ uniklo mi v hlavě. Sakra! Edward se na mě nechápavě podíval. Já se jen zahihňala. Mám ho ráda, ale přiznejme si to, že je na tyhle věci pako. Není schopný o ni bojovat, ale já to vyřeším za něj!

Ani nevím, jak to zjistil Jasper s Emmettem, ale najednou jsme čekali na parkovišti a začínali rozeznávat hluk červeného náklaďáčku.

Pohled Belly:

Dnes se mělo jít zase do školy. Měla jsem mizernou náladu. Už zase jsem myslela na Cullenovi a na něho. Najednou se mi mysl zaměřila na Jacoba. Začali jsme spolu chodit. Jo. Jenže já si nebyla jistá tím slůvkem „miluji tě“, protože patřilo někomu jinému. Ale komu?

To mi bylo záhadou. Mé podvědomí to vědělo, ale já ne. Zároveň jsem cítila, že se s Jacobem něco děje, něco nadlidského a se mnou taky. Jednou když jsem říkala „miluji tě“, mi přišlo jako by tam s námi někdo byl. Někdo koho znám.

Pořád jsem si nemohla vzpomenout. Do háje! Naštvaně jsem bouchla do stolu a světe div se! Roh stolu odpadl. Normálně odpadl. Vyjeveně jsem koukala. Jedno vím jistě, tohle není normální! Mám to někomu říct? Ne! Tohle musím ihned zavrhnout.

Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že už je čas jít do školy. Tohle řeší všechny moje problémy. Tedy prozatím. Seběhla jsem dolů a zjistila, že Charlie už tu není.

„Skvělý! To se nemůže aspoň rozloučit?“ vybíjela jsem si zlost na něm. Potom jsem běžela k autu. Omylem mi upadly klíče. No, vlastně jsem je viděla padat jako ve zpomaleném filmu. Tohle už začíná být děsivý! A vrchol toho všeho bylo, že moje noha je automaticky vykopla a ruce zachytily.

Leknutím jsem spadla na zem, no vlastně to spíš tak vypadalo. Automaticky jsem se odrazila. To není možný! Rychle jsem nasedla do auta a všimla si jedné věci. Začala jsem nesnášet pomalou jízdu! Co se to se mnou děje?

Udiveně jsem dojela před školu a spatřila tu nejlepší osobu na světě. Alice! Ani nevím, jak jsem zaparkovala, ale už jsem stála vedle Alice. Alice valila oči.

„Bello! Ty, ty jsi-“ Větu ani nestačila dokončit, protože jsem ji objala. Další šok. Zalapala po dechu, jako by se dusila.

„Promiň! Já jen, že jsi tady! Jak je to možný?“ Alice pořád udiveně koukala, ale hned se vzpamatovala.

„No víš, chtěla jsem se vrátit. Chyběla jsi mi.“

„Och, Alice, ty mně taky!“ Chtěla jsem ji znovu obejmout, ale ona uhnula.

„Ty jsi posilovala?“ zeptala se divným tónem.

„Ne. Popravdě řečeno, vždyť já ani nevím, co se to se mnou v poslední době děje!“

„Hm… To já taky ne,“ řekla neslyšně.

„Co?“

„Nic! Zapomeň na to! Máme přece hodinu, ne?“

„My?“

„Jo, máme stejnej rozvrh! Mrkni!“ Vzápětí mi už podávala rozvrh. Měla pravdu.

„Jak jsi to udělala?“

„Kouzlo, Alice!“ zvolal někdo. Údivem jsem se otočila. Za mnou stál Jasper a potutelně se usmíval.

„Jsi zmatená?“ zeptal se se smíchem. Jak to že to ví?

„Jo. Taky se ti po mně stýskalo?“ řekla jsem se smíchem místo toho, abych se ho zeptala, jak to ví.

„To taky, ale přijel jsem kvůli Alice.“

„Jo a já přijel s nimi!“ řekl Emmett.

„Sakra! Kolik vás tam ještě je?“

„Neboj! Už jsme všichni!“

„Tak! A teď chci vědět jednu věc! Kdo má stejný rozvrh jako já?“ Všichni tři zvedli ruce. Jenom jsem si povzdechla a šla na hodinu s jejich doprovodem. Hlídali mě na každém kroku! Alice se mě ptala, jestli nechci jít nakupovat, ale já jsem si vymyslela pohotovou omluvu a vlastně i pravdivou. Chtěla jsem jet do Port Angels nakoupit si nějaké knihy. Tady ve Forks toho moc není…

Jen co jsem dojela domů, tak jsem pocítila změnu. Jako bych byla slabší. Zkusila jsem bouchnout do stolu a světe div se! Ta ruka bolela jako čert a stůl nic. To jsem si to jenom namlouvala? No nic, nechám to plavat.

Pohled Alice:

Najednou jsem dostala vizi, že Bella bude v ohrožení a Edward ji zachrání, protože bude poblíž. Jenže pak je oddělí jízda autem. Ona bude mít to svoje a on taky… Tak jim trochu vypomůžu!

„Rosalie!“ zavolala jsem. Tohle půjde snadno!

„No?“

„Pojď se mnou na procházku,“ mrkla jsem na ni. Běžela jsem rovnou k Bellině domu. Slyšela jsem ránu, ale to mi bylo teď jedno.

„Rosalie! Rychle jí něco udělej s náklaďáčkem! Nemůže odjet!“ Ona s radostí odpojila nějaký kabel. Co já vím vlastně o autech?

„Hotovo!“ řekla, jakmile se vrátila ke mně na místo. Ještě že ji nemá moc v lásce, jinak by mi asi nepomohla.

„Právě včas!“ řekla jsem šeptem, když se otevřely dveře a v nich stála zmatená Bella. Zmatená? Proč? S pobavením jsme ji sledovaly. Chudák Bella. Když nemohla nastartovat s autem, tak si běžela naštvaně pro peněženku.

„Vždyť nesmí odjet, ne?“ řekla Rosalie už s peněženkou v ruce. Panebože!

„Rychle to tam vrať! Ona může odjet, ale ne svým autem! Tak dělej!“ Rosalie s nechápavým pohledem vrátila peněženku na původní místo, než si toho Bella stihla všimnout. Tak a tady jsme skončily! S Rosalií jsme se vrátily domů, kde už na nás čekal Edward. Proč tak funěl?

„Něco jste mi slíbily!“

„Hele! Rosalie do toho netahej!“ Najednou se přihnal Jasper s útočnou pozicí.

„Ne! Tohle zvládnu!“

„Jsi si jistá?“

„Jo, Edward mi nic neudělá,“ řekla jsem s jistotou a smíchem. Jasper se odklidil z cesty.

„Jo, slíbila jsem to! Jenže mě už nebaví se na tebe dívat, jak se trápíš! Sleduješ ji, ale ani ji neoslovíš! Vždyť by byla hloupá, kdyby tě odsoudila! Nevěděla, co dělá!“

„Nepleť se do nás, Alice!“ zavrčel.

„Aha! Já to věděla! Pořád ti na ní záleží! Tak o ni bojuj, ty srabe!“

„Proč myslíš, že jsem ji opustil? Nebylo to rozhodně kvůli tomu, že bych ji přestal milovat! Bylo to kvůli tomu, že jsem ji chtěl chránit!“

„Ublížil jsi jí! Ty buď rád, že nemáš vize! To bys asi nevydržel tak nečině stát! Byla zoufalá a pořád je! Tak sakra běž!“

„Ona se trápila kvůli mně? Kvůli stvůře?“ řekl nepřítomně.

„Hele, já vidím jenom pohlednýho chlapa, kterej je tak trochu natvrdlej, protože to nedokáže pochopit! Tak běž za ní! Jela do knihkupectví v Port Angels! Jo! A nemá auto!“ Juj! A je to venku! Zastavil se v půli pohybu.

„Řekni mi, že jsi neudělala to, co si myslím!“

„Řekla bych, ale to bych lhala! Je to pro vaše dobro!“

„Bože, Alice! Kdybych neměl naspěch, tak bych tě uškrtil!“

„To bych ti nedoporučoval!“ zaslechli jsme Jaspera z kuchyně.

„Fajn! Tak běž konat svoji povinnost! Milujte se a množte se!“

„Alice, Alice,“ řekl zdrceně Edward a s nadšením se vydal za Bellou.

„Tak a máme vystaráno!“ zvolala jsem do domu.

Pohled Belly:

Tentokrát už zmateně jsem nastoupila do auta. Do háje! Nešlo nastartovat! Kdo to udělal? To snad není možný! Popadla jsem peněženku a fofrem běžela na autobus. Naštěstí jsem ho stihla. Zaplatila jsem si jízdenku a sedla si na volné sedadlo. Najednou jsem z autobusu uviděla stříbrné Volvo.

To není možné! V zápětí jsem viděla, jak zahnulo za roh. Ach jo! A já už si myslela, že… no nechám to plavat. Autobus zastavil kousek od knihkupectví, a tak jsem vystoupila. Zjistila jsem, že nejkratší cestička vede přes temnou uličku.

Přece nebudu paranoidní, ne?  Šla jsem tedy dál do té uličky. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Raději jsem zahnula za roh. Teď jsem uslyšela i smích. Nakonec jsem došla do slepé uličky. Byla jsem v pasti. Oni si mě nadehnali!

„Tak co? Jak se vede?“ zeptal se jeden z nich.

„Jo, šlo by to, kdybyste mě nechali na pokoji!“

„Ale no tak, nebuď tak zlá.“ Najednou jsem uviděla světla auta. Bylo to stříbrné Volvo! Řidiče jsem neviděla. Všichni se rozutekli jako slepice, co mají jít na porážku. Auto zastavilo a z něj vystoupil Edward.

„Edwarde! Co tady děláš?“

„Co bys řekla? Zachraňuju tě,“ řekl naštvaně. Vůbec jsem ho nepoznávala.

„Nastup si!“ řekl nebo spíš vyštěkl. Nasedla jsem tedy do auta a zapnula si pás. On udělal to samé až na to, že pásy nechal volně ležet.

„Zapni si pásy!“

„Bello, jediný, kdo tady potřebuje pásy, jsi ty,“ řekl a rozjel se šílenou rychlostí. Až jsem si myslela, že se dostatečně uklidnil, tak jsem začala vážný rozhovor.

„Musíme si promluvit.“

„O čem?“ řekl.

„O tvém tajemství. Doufám, že ti je jasné, že tohle nejde přejít mlčením.“ Při téhle větě zaťal ruce v pěst.

„Jo, ale ne tady. Vadilo by ti, kdybych tě vzal na večeři?“

„Ani ne. Jídlo celkem uvítám, ale mohl bys, prosím, zpomalit?“ Otočil auto a jel stejnou rychlostí jako předtím.

„Proč?“

„Hele! Já nechci skončit jako kus žvance na stromě!“

„Pochybuješ o mých reflexech?“ Bum! Bylo to jako velká bomba.

„Zastav!“ křikla jsem. Udělal, co jsem mu řekla. Tohle bude zajímavé.

Pohled Edwarda:

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se vzchopil a začal Bellu zase chránit - sledovat. Běžel jsem k jejímu domu. Dnes v noci jsem u ní totiž nebyl. Musel jsem si zalovit nebo to spíš říkali ostatní. Posadil jsem se na strom a sledoval ji.

Naštvaně bouchla do stolu. Sice jsem nevěděl proč, ale to teď bylo vedlejší. Roh stolu odpadl! Ona nikdy nebyla silná. Vyjeveně koukala, jako by nemohla uvěřit, co udělala. Potom naštvaně seběhla dolů.

„Skvělý! To se nemůže aspoň rozloučit?“ To mluvila o Charliem? No, to je jedno. Rozezleně šla k autu, když jí upadly klíče. S přimhouřenýma očima jsem sledoval, co se bude dít. Ona se na to dívala jako na zpomalený film. Klíče odrazila svou botou a chytila je do rukou.

Bylo to, jako by je nechytila ona, ale něco v ní. Úlekem spadla na zem. Už jsem se bál, že ji budu muset zachránit a prozradit se, ale ona to zvládla. Pohotově se odrazila od rukou. Vypadala při tom jako… upír. Jo, upír. Musím se to naučit plynule vyslovovat alespoň v mysli.

Rychle jsem běžel domů za Carlislem. Ještě jsem nebyl u domu a už vedle mě běžel Carlisle. Ukázal jsem směrem, kde měl pracovnu. On jenom přikývl. Posadili jsme se do křesel a já začal chrlit.

„Carlisle! To není možný! Bella je cítit jako novorozená, ale přitom jí tluče srdce! Je sice bledá, ale to byla vždycky! Už jsem ti to měl říct dávno!“ zakroutil jsem hlavou na znamení porážky, „a když dneska ráno uhodila do stolu, tak odpadl roh! Potom jí u auta upadly klíče a ty odrazila botou jako nic! Chytila je do rukou, úlekem spadla a v zápětí se odrazila, vše sledovala jako ve zpomaleném filmu, stejně jako my! Přitom ani neví, že existujeme!“

„Uklidni se! Pokusím se něco zjistit.“

„Dobře.“

Čekal jsem a čekal, až jsem se dočkal. Už zase jsme seděli v pracovně.

„Edwarde, Bella bude nejmocnější upírkou v naší historii. No, vlastně už byla. Konala zlo, ale teď se má navrátit. Poslouchej!

Vyvolená se navrátí v ten okamžik, kdy se do ní zamiluje upír vegetarián.

Bude konat dobro na rozdíl od minulé podoby.

Bude všemocná, ale šťastnou ji bude moct učinit jen její milovaný.

Jako člověk se pozná podle toho, že se jí budou střídat síla, reflexy atd.

Jednou bude silná podruhé slabá jako dříve, když byla obyčejný člověk.

Nebude vědět, co se to s ní děje a s každou další proměnou bude mocnější.

Skoro všechno na ni pasuje, ale to střídání na ni nesedí nebo jsi zaznamenal nějakou změnu? Jeden z jejích darů bude ten, že prohlédne různá tajemství, Edwarde,“ řekl už normálně Carlisle.

„Ne nezaznamenal a co tím chceš naznačit? Počkat ona bude mít více darů?“ nevěděl jsem, na co se mám dřív zeptat.

„Ano, bude mít více darů a naznačuji to, že by ses měl objevit a říct jí o nás. Patří do našeho světa a hlavně k tobě. Jednou bude upír a domnívám se, že ji promění někdo z nás, možná i ty.“

„To nikdy nedopustím! Ani jedno z toho!“ řekl jsem naštvaně a vyběhl jsem ven. Z myšlenek Emmetta jsem poznal, co provedl společně s Jasperem a Alice. Než jsem ho stihl zpracovat, tak se do pokoje přihnala Alice.

„Něco jste mi slíbily!“ Tohle si vypijí! A to obě!

„Hele! Rosalie do toho netahej!“ Vmžiku oka tu byl Jasper s útočnou pozicí. Zbláznil se? Já bych jí nikdy nic neudělal! Možná

„Ne! Tohle zvládnu!“

„Jsi si jistá?“ Ještě slovo a zabiju ho!

„Jo, Edward mi nic neudělá,“ řekla s jistotou a smíchem Alice. Jasper se odklidil z cesty. Tak teď si to vyřídíme, sestřičko!

„Jo, slíbila jsem to! Jenže mě už nebaví se na tebe dívat, jak se trápíš! Sleduješ ji, ale ani ji neoslovíš! Vždyť by byla hloupá, kdyby tě odsoudila! Nevěděla, co dělá!“ To byl pěkný proslov! Až na to, že jí do toho nic není!

„Nepleť se do nás, Alice!“ zavrčel jsem.

„Aha! Já to věděla! Pořád ti na ní záleží! Tak o ni bojuj, ty srabe!“ To, že jsem srab, vím už dávno!

„Proč myslíš, že jsem ji opustil? Nebylo to rozhodně kvůli tomu, že bych ji přestal milovat! Bylo to kvůli tomu, že jsem ji chtěl chránit!“

„Ublížil jsi jí! Ty buď rád, že nemáš vize! To bys asi nevydržel tak nečině stát! Byla zoufalá a pořád je! Tak sakra běž!“ Po těchto slovech jsem měl co dělat, abych se nezhroutil. To jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby byla šťastná a ona mezitím trpěla!

„Ona se trápila kvůli mně? Kvůli stvůře?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Hele, já vidím jenom pohlednýho chlapa, kterej je tak trochu natvrdlej, protože to nedokáže pochopit! Tak běž za ní! Jela do knihkupectví v Port Angels! Jo! A nemá auto!“ Už, už jsem byl u dveří, když jsem to uslyšel. Zastavil jsem se v půli pohybu.

„Řekni mi, že jsi neudělala to, co si myslím!“

„Řekla bych, ale to bych lhala! Je to pro vaše dobro!“ Jo, tak pro naše dobro?

„Bože, Alice! Kdybych neměl na spěch, tak bych tě uškrtil!“ řekl jsem popravdě.

„To bych ti nedoporučoval!“ zaslechli jsme Jaspera z kuchyně. Ach jo! Proč já?!

„Fajn! Tak běž konat svoji povinnost! Milujte se a množte se!“ Ona je fakt blbá! Milujte se a množte se? Budu rád když se mnou prohodí alespoň jedno slovo!

„Alice, Alice,“ řekl jsem zdrceně a s nadšením se vydal za Bellou.

„Tak a máme vystaráno!“ zaslechl jsem ještě, ale to už jsem pádil po silnici. Uviděl jsem autobus, kde seděla Bella. Spatřila mé auto. Ve tváři si jí vystřídal pocit nechápavosti, překvapení a snad i radosti.

Raději jsem zajel za roh. Potom už šlo všechno hladce, až na tu pasáž, kde vkročila do té uličky. Musel jsem to objet. Věděl jsem, kde mám zastavit. Jakmile jsem viděl ty kr**ény, pardon, tak jsem myslel, že se neudržím. Vystoupil jsem z auta.

„Edwarde! Co tady děláš?“ řekla Bella.

„Co bys řekla? Zachraňuju tě,“ řekl jsem naštvaně. Nevím, co se se mnou stalo, kdo skrze mě mluvil a ani to, jak se jmenuju. Věděl jsem jen to, že zabít je, by ublížilo Bellině psychice. Přece jenom byla člověk.

„Nastup si!“ řekl jsem, nebo spíš vyštěkl. Zase mé neznámé já! Nasedla tedy do auta a zapnula si pásy. Já udělal to samé až na to, že jsem pásy nechal volně ležet. Na co si je také zapínat, že?

„Zapni si pásy!“ Takže nejsem jediný, kdo si toho všiml?

„Bello, jediný, kdo tady potřebuje pásy, jsi ty,“ řekl jsem a rozjel auto. Celou cestu jsem se uklidňoval a držel na uzdě.

„Musíme si promluvit,“ řekla najednou.

„O čem?“ řekl jsem.

„O tvém tajemství. Doufám, že ti je jasné, že tohle nejde přejít mlčením.“ Při téhle větě jsem zaťal ruce v pěst. Prala se ve mně dvě já. Jedno jí to chtělo všechno říct a prosit, aby neodcházela se znechucením a zděšením někam do lesa.

To druhé jí chtělo všechno zatajit pro její bezpečí. Jenže už jednou jsem ho poslechl a jak to dopadl? Stal se ze mě „masožravec“. Ne takovou chybu už neudělám.

„Jo, ale ne tady. Vadilo by ti, kdybych tě vzal na večeři?“

„Ani ne. Jídlo celkem uvítám, ale mohl bys, prosím, zpomalit?“ Otočil jsem auto a jel stejnou rychlostí jako předtím.

„Proč?“

„Hele! Já nechci skončit jako kus žvance na stromě!“

„Pochybuješ o mých reflexech?“ řekl jsem se smíchem a ublížením v hlase. Nejednou se v jejích očích něco změnilo. Dívala se s poznáním, znechucením a zděšením. Něco se dělo.

„Zastav!“ křikla. Udělal jsem, co mi řekla, a čekal, co se bude dít.

Kapitola 6. x Kapitola 8.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je nevyzpytatelná 7. kapitola: Port Angels :